Proti jádru se stavím od roku 1974 a má výchozí pozice se od té doby příliš nezměnila. Ne snad proto, že bych si tehdy umínil vidět v něm jednou provždy „zvrácenou“ technologii, kterou musíme za každou cenu potírat.

Spíše jsem tehdy na základě analýzy dostupných skutečností dospěl k závěru, že se jedná o technologii nevhodnou k řešení zkoušek, před nimiž stojíme. A mohu upřímně říct, že už pětačtyřicet let marně čekám na někoho, kdo by mě přesvědčil o opaku.

V dubnu jsem publikoval novou analýzu Uhlíková neutralita bez jádra (Net Zero Without Nuclear), která shrnuje neschopnost jaderného průmyslu překonat kterýkoli z přetrvávajících problémů (vysoké náklady a chronické překračování rozpočtů, skluzy ve výstavbě, jaderný odpad, bezpečnostní otázky, nedostatečná kontrola šíření technologií nutných k výrobě jaderných zbraní i další). V analýze současně vyvracím představu, že bez nových jaderných projektů do roku 2050 nelze dosáhnout uhlíkově neutrální ekonomiky — tedy ekonomiky, jež neemituje více uhlíků, než kolik ho dokáže pohltit.

Jádro a klimatické změny

Přechod k uhlíkové neutralitě, k němuž jsme se — konečně! — vydali, je rozhodně největší zkouškou, před níž lidstvo kdy stálo. Víme přitom dobře, že radikální dekarbonizace, bez níž nemá lidstvo budoucnost, bude mimořádně obtížná.