Proti jádru se stavím od roku 1974 a má výchozí pozice se od té doby příliš nezměnila. Ne snad proto, že bych si tehdy umínil vidět v něm jednou provždy „zvrácenou“ technologii, kterou musíme za každou cenu potírat.

Spíše jsem tehdy na základě analýzy dostupných skutečností dospěl k závěru, že se jedná o technologii nevhodnou k řešení zkoušek, před nimiž stojíme. A mohu upřímně říct, že už pětačtyřicet let marně čekám na někoho, kdo by mě přesvědčil o opaku.

V dubnu jsem publikoval novou analýzu Uhlíková neutralita bez jádra (Net Zero Without Nuclear), která shrnuje neschopnost jaderného průmyslu překonat kterýkoli z přetrvávajících problémů (vysoké náklady a chronické překračování rozpočtů, skluzy ve výstavbě, jaderný odpad, bezpečnostní otázky, nedostatečná kontrola šíření technologií nutných k výrobě jaderných zbraní i další). V analýze současně vyvracím představu, že bez nových jaderných projektů do roku 2050 nelze dosáhnout uhlíkově neutrální ekonomiky — tedy ekonomiky, jež neemituje více uhlíků, než kolik ho dokáže pohltit.

Jádro a klimatické změny

Přechod k uhlíkové neutralitě, k němuž jsme se — konečně! — vydali, je rozhodně největší zkouškou, před níž lidstvo kdy stálo. Víme přitom dobře, že radikální dekarbonizace, bez níž nemá lidstvo budoucnost, bude mimořádně obtížná.

Jen skutečně velmi pádné důvody nás tudíž mohou vést k vyřazení jádra z úvah o našem energetickém portfoliu. Ostatně historicky mělo jádro výrazný podíl na snížení produkce uhlíku. Od počátku 60. let 20. století jádro vyprodukovalo ekvivalent osmnácti tisíc let výroby elektřiny v průměrném reaktoru. Kdyby všechna takto vyrobená elektřina namísto toho vznikla spalováním uhlí nebo plynu, dnes by naše situace byla mnohem horší.

Doba se ale změnila, a alternativy k jádru si vedou lépe, než všichni čekali. V mé první knize Zelený pohled (Seeing Green) z roku 1984 jsem ostře kritizoval jádro, musím ale přiznat, že svou chválu obnovitelných zdrojů — jakožto hlavní alternativy k němu — jsem musel formulovat dosti opatrně. V 80. letech až na pár vizionářů téměř nikdo nevěřil, že by obnovitelné zdroje už v blízké budoucnosti mohly disponovat potenciálem nahradit jádro i všechna fosilní paliva.

Dnes už o tom naštěstí ale není pochyb. V roce 2020 Stanfordova univerzita vydala sborník šestapadesáti akademických článků se všemi náležitostmi odborné publikace od osmnácti nezávislých výzkumných skupin. Ze souboru studií plyne, že veškerá energie, kterou potřebujeme pro dopravu, vytápění, chlazení, všechny potřeby průmyslu či ve formě elektřiny, tedy naše kompletní energetická potřeba, může být spolehlivě pokryta kompletně z obnovitelných zdrojů. Řešení spočívá v co nejrychlejším přechodu na stoprocentní využití obnovitelných zdrojů v kombinaci větrné, vodní a sluneční energie a v technologiích ukládání energie.

Transformace energetiky již probíhá

Přechod k plně obnovitelné produkci elektrické energie je už v plném proudu. Už dnes jedenáct zemí plně kryje svou potřebu elektrické energie z obnovitelných zdrojů, a některé takto dokonce produkují už i přebytky. Dalších dvanáct zemí na metu elektroenergetiky plně postavené na obnovitelných zdrojích dosáhne před rokem 2030.

Podle britské Asociace pro obnovitelnou energii a čisté technologie (Association for Renewable Energy and Clean Technology) může Velká Británie krýt svou spotřebu elektrické energie plně z obnovitelných zdrojů do roku 2032. Už vloni země přesáhla hranici čtyřiceti procent.

Samozřejmě existuje zásadní rozdíl mezi spotřebou elektrické energie a celkovou spotřebou energie. Na konci dubna ale nezávislý think tank Carbon Tracker zveřejnil studii, podle které by jen sluneční a větrné zdroje dokázaly do roku 2050 kompletní energetickou potřebu celého světa pokrýt stonásobně. Ukazuje přitom, že obavy z rozlohy půdy, jíž by k tomu bylo zapotřebí, jsou neopodstatněné.

Rozloha půdy potřebné k výstavbě solárních panelů, jež by mohly zásobit energií celý svět, by byla o poznání nižší než půda, jíž je nyní zapotřebí k provozu fosilní infrastruktury. Jak argumentuje studie Carbon Trackeru: „Jediné překážky na cestě ke změně jsou politické. Při udržení současného patnáctiprocentního až dvacetiprocentního meziročního nárůstu sluneční a větrné energie budou fosilní paliva vytlačena z produkce elektřiny do poloviny 30. let a z celkové produkce energie do roku 2050. Nejvíce na tom vydělají chudší země. Mají nejvyšší poměr potenciálu sluneční a větrné energie vůči energetickým nárokům, a získají tak nespočet ekonomických výhod.“

Jádro v plánech pro budoucnost nehraje vůbec žádnou roli. Ani malé, ani velké reaktory. Ani štěpení, ani fúze. Měli bychom ho vnímat jako jednu z řady technologií dvacátého století, jež ve století jednadvacátém odcházejí ze scény.

Prokázalo se, že jaderný průmysl nedokáže překonat celou řadu chronických problémů — náklady, skluzy při výstavbě, jaderný odpad, bezpečnost, nemluvě o malém ale podstatném riziku katastrofálních nehod, jakými byly Černobyl a Fukušima. V mé analýze „Uhlíková neutralita bez jádra“ se k tomu můžete dočíst řadu dalších argumentů.

Proč hlavní britské strany stále podporují jádro?

Proč tedy politici všech tří britských hlavních stran — konzervativci, labouristé i liberální demokraté — jádro nadále podporují? Zde se musíme vrátit až do roku 1971 k první plavbě Greenpeace, která stála u zrodu celé organizace. Jejím cílem tehdy bylo protestovat proti podzemním testům jaderných zbraní na ostrově Amčitka.

Některé ekology dost možná překvapí, že hlavním argumentem britské vlády pro jádro je totiž nadále údajná potřeba uchovat v armádní výzbroji jaderný arzenál — a tedy také uchovat „dostatečnou zásobu“ jaderných inženýrů a fyziků i nezbytný obchod s jadernými komponenty pro civilní i vojenské účely.

Studie Andyho Stirlinga a Phila Johnstona z Univerzity v Sussexu obnažila v plné šíři provázanost vládního jaderného programu s armádou. Britský vojenský sektor by si nemohl uchovat jadernou výzbroj bez vládní podpory atomového průmyslu.

V důsledku se tak ekologové prosazující jádro ocitají nejen na straně říše bezedných bludů a fantaskních představ o přínosu jádra pro energetickou transformaci, ale rovněž pod jednou dekou s lidmi, kteří se snaží udržet závislost na zbraních hromadného ničení. Je k nevíře, že se tohle děje ještě půl století po vzniku Greenpeace jako síly, jež tolik pomohla změnit svět k lepšímu.

Z anglického originálu We don’t need nuclear power to tackle climate change přeložil Adam Rektor-Polánek.