↗

Spravedlivá transformace je na evropské i globální úrovni velkým tématem, který by měl být v centru všech diskuzí zaměřených na transformaci energetiky i společnosti vůbec. Absence této debaty nás může v budoucnosti mrzet, protože nezohlednění sociálních otázek při transformaci povede ke krachu klimatické politiky jako takové. Foto FB EREK — European Resource Efficiency Knowledge Centre

Spojení spravedlivá transformace se stalo jedním z nejčastějších sousloví, která evropští politici v loňském roce užívali v souvislosti se Zelenou dohodou a klimatickou politikou. Na evropské úrovni už téměř nikdo nezpochybňuje, že dekarbonizace ekonomiky je nutná, a právě proto se do popředí dostává otázka, jaké budou sociální náklady celého přechodu k ekonomice bez uhlíku.

S pojmem spravedlivá transformace jako první přišla už v devadesátých letech část severoamerických odborů, které si uvědomily nutnost odklonu od fosilních paliv. Začaly proto volat po politikách, které v procesu přechodu na čistou energii ochrání lidi pracující v uhelném či ropném průmyslu, a naopak pomůžou zlepšit jejich životní úroveň tím, že jim zajistí práci a živobytí mimo fosilní sektor.

Debata uvnitř evropských institucí se však vyvíjí jiným směrem, a tento klíčový aspekt klimatické politiky upozadila také pandemie covidu-19. Evropská komise v čele s Ursulou von der Leyenovou už loni představila několik mechanismů, které mají sloužit na podporu uhelných regionů při jejich snaze zbavit se závislosti na nejšpinavějším fosilním palivu. Právě na podporu těchto regionů, mezi které v České republice patří Karvinsko, Mostecko, Chomutovsko a Sokolovsko, se celá diskuze o spravedlivé transformaci smrskla.

Odbory i ekologická hnutí upozorňují, že diskuze o spravedlnosti v Zelené dohodě není adekvátně široká, je málo inkluzivní, a peníze určené regionům nejsou navíc dostačující. Zároveň spolu s tím otevírají debatu o energetické demokracii a nastolují otázky, kdo bude v budoucnu vlastnit energetické zdroje.

Přitom příklady, jako je vzestup hnutí Žlutých vest ve Francii, ukazují, že bez řešení sociálních nákladů transformace ekologická politika nikdy nezíská širokou podporu ve společnosti, a naopak má potenciál vyvolat lidový hněv. Vyhnout se tomu, aby ekologická řešení prohloubila sociální nerovnost, je proto jednou z hlavních otázek, které je potřeba si při úvahách o klimatické politice klást.

Evropské mechanismy spravedlivé transformace

Nejprve si ale pojďme říct, jakým způsobem chce Evropská unie zajistit spravedlnost při uplatňování politik Zelené dohody. Mechanismus spravedlivé transformace má stát na třech pilířích. První a nejdůležitější z nich je takzvaný Fond spravedlivé transformace, který má sloužit právě uhelným regionům při zvládání odklonu od uhlí či případně jiných fosilních paliv.

Podle prvních plánů měl fond obsahovat čtyřicet miliard eur (přes bilion korun), nicméně už loni v červenci se zástupci členských států shodli na jeho snížení k finálním sedmnácti a půl miliardám eur (přibližně čtyři sta padesát miliard korun). Přitom už původní rozpočet sklízel od odborů, regionů i ekologických organizací kritiku proto, že pro uskutečnění transformace není dostatečný.

Nejvíce peněz má putovat do států nejvíce závislých na uhlí, jako je třeba Bulharsko, Česká republika či Polsko. Evropská unie si zároveň slibuje, že peníze určené privátnímu sektoru vygenerují další desítky miliard v investicích. Stát při vyplácení peněz z fondu hraje hlavně roli zprostředkovatele, který by měl vytvářet plány a strategie pro jednotlivé regiony, předkládat Evropské komisi návrhy různých projektů a skrze ně pomáhat firmám a obcím dosáhnout na peníze.

Ekologové i odbory upozorňují na to, že fond nemá dostatek záruk, aby peníze z něj neputovaly hlavně velkým firmám, které už dnes mají nad regiony velkou moc. Evropská komise totiž s jejich větším zapojením ve svých plánech přímo počítá, protože podle ní (i většiny členských států) mají velké firmy pro uskutečnění transformace a zajištění všech potřeb lidí žijících v regionech dostatek kapacit a znalostí.

Odbory i ekologové však namítají, že by to měly být právě velké a zejména energetické firmy, které ponesou největší náklady transformace, protože na plundrování regionů roky vydělávaly. Jinými slovy by jim místo dotací měly státy vyměřit spíše spravedlivé daně, jak tvrdí například organizace Greenpeace.

Příkladem může být diskuze z listopadu loňského roku, kdy Česká republika Evropské komisi představila projekty určené k financování. Dominovaly mezi nimi velké firmy jako Lovochemie patřící do holdingu Agrofert premiéra Andreje Babiše, energetický gigant ČEZ nebo Křetínského EPH.

Podobné příklady bychom však našli i v jiných zemích. Většina států bude navrhované projekty ještě v letošním roce přepracovávat a finální slovo v rozdělení peněz bude mít Evropská komise. Už teď je ale jasné, že velké firmy si skrze tento fond chtějí udržet silné postavení, které v regionech mají.

Druhým pilířem je program InvestEU Just Transition scheme, jehož cílem je do spravedlivé transformace nasměrovat třicet miliard eur (přibližně sedm set osmdesát miliard korun) v investicích. Třetím pilířem je pak Evropská investiční banka, která chce pro veřejný sektor členských států vyčlenit deset miliard eur (dvě stě šedesát miliard korun) v půjčkách.

Ke koordinaci tohoto procesu mají sloužit dvě platformy. Konkrétně platforma pro spravedlivou transformaci, která vznikla loni v létě, a je tedy ve svém úplném začátku a nemá konkrétní výstupy. Několik let už ale funguje platforma pro uhelné regiony v režimu transformace, která sdružuje a pomáhá regionům závislým na uhlí v přechodu na jiné formy ekonomiky. Tato platforma však má diskutabilní výsledky a je závislá na přístupu jednotlivých členských států.

Zatímco například na Slovensku pomáhá stát koordinovat vznik a implementaci Akčního plánu transformace regionu Horní Nitry (jediného uhelného regionu u našich sousedů), na kterém se podílela široká škála aktérů ze soukromého, veřejného i neziskového sektoru, v České republice je na tuto platformu navázaný jen program Re:start, který prostředky na strukturální proměnu regionů mimo jiné využívá peníze určené k bourání domů v sociálně vyloučených lokalitách a k prohlubování regionální nespravedlnosti.

Odbory a ekologové: jaká spravedlnost?