Spojení spravedlivá transformace se stalo jedním z nejčastějších sousloví, která evropští politici v loňském roce užívali v souvislosti se Zelenou dohodou a klimatickou politikou. Na evropské úrovni už téměř nikdo nezpochybňuje, že dekarbonizace ekonomiky je nutná, a právě proto se do popředí dostává otázka, jaké budou sociální náklady celého přechodu k ekonomice bez uhlíku.

S pojmem spravedlivá transformace jako první přišla už v devadesátých letech část severoamerických odborů, které si uvědomily nutnost odklonu od fosilních paliv. Začaly proto volat po politikách, které v procesu přechodu na čistou energii ochrání lidi pracující v uhelném či ropném průmyslu, a naopak pomůžou zlepšit jejich životní úroveň tím, že jim zajistí práci a živobytí mimo fosilní sektor.

Debata uvnitř evropských institucí se však vyvíjí jiným směrem, a tento klíčový aspekt klimatické politiky upozadila také pandemie covidu-19. Evropská komise v čele s Ursulou von der Leyenovou už loni představila několik mechanismů, které mají sloužit na podporu uhelných regionů při jejich snaze zbavit se závislosti na nejšpinavějším fosilním palivu. Právě na podporu těchto regionů, mezi které v České republice patří Karvinsko, Mostecko, Chomutovsko a Sokolovsko, se celá diskuze o spravedlivé transformaci smrskla.

Odbory i ekologická hnutí upozorňují, že diskuze o spravedlnosti v Zelené dohodě není adekvátně široká, je málo inkluzivní, a peníze určené regionům nejsou navíc dostačující. Zároveň spolu s tím otevírají debatu o energetické demokracii a nastolují otázky, kdo bude v budoucnu vlastnit energetické zdroje.

Přitom příklady, jako je vzestup hnutí Žlutých vest ve Francii, ukazují, že bez řešení sociálních nákladů transformace ekologická politika nikdy nezíská širokou podporu ve společnosti, a naopak má potenciál vyvolat lidový hněv. Vyhnout se tomu, aby ekologická řešení prohloubila sociální nerovnost, je proto jednou z hlavních otázek, které je potřeba si při úvahách o klimatické politice klást.

Evropské mechanismy spravedlivé transformace

Nejprve si ale pojďme říct, jakým způsobem chce Evropská unie zajistit spravedlnost při uplatňování politik Zelené dohody. Mechanismus spravedlivé transformace má stát na třech pilířích. První a nejdůležitější z nich je takzvaný Fond spravedlivé transformace, který má sloužit právě uhelným regionům při zvládání odklonu od uhlí či případně jiných fosilních paliv.

Podle prvních plánů měl fond obsahovat čtyřicet miliard eur (přes bilion korun), nicméně už loni v červenci se zástupci členských států shodli na jeho snížení k finálním sedmnácti a půl miliardám eur (přibližně čtyři sta padesát miliard korun). Přitom už původní rozpočet sklízel od odborů, regionů i ekologických organizací kritiku proto, že pro uskutečnění transformace není dostatečný.

Nejvíce peněz má putovat do států nejvíce závislých na uhlí, jako je třeba Bulharsko, Česká republika či Polsko. Evropská unie si zároveň slibuje, že peníze určené privátnímu sektoru vygenerují další desítky miliard v investicích. Stát při vyplácení peněz z fondu hraje hlavně roli zprostředkovatele, který by měl vytvářet plány a strategie pro jednotlivé regiony, předkládat Evropské komisi návrhy různých projektů a skrze ně pomáhat firmám a obcím dosáhnout na peníze.

Ekologové i odbory upozorňují na to, že fond nemá dostatek záruk, aby peníze z něj neputovaly hlavně velkým firmám, které už dnes mají nad regiony velkou moc. Evropská komise totiž s jejich větším zapojením ve svých plánech přímo počítá, protože podle ní (i většiny členských států) mají velké firmy pro uskutečnění transformace a zajištění všech potřeb lidí žijících v regionech dostatek kapacit a znalostí.

Odbory i ekologové však namítají, že by to měly být právě velké a zejména energetické firmy, které ponesou největší náklady transformace, protože na plundrování regionů roky vydělávaly. Jinými slovy by jim místo dotací měly státy vyměřit spíše spravedlivé daně, jak tvrdí například organizace Greenpeace.

Příkladem může být diskuze z listopadu loňského roku, kdy Česká republika Evropské komisi představila projekty určené k financování. Dominovaly mezi nimi velké firmy jako Lovochemie patřící do holdingu Agrofert premiéra Andreje Babiše, energetický gigant ČEZ nebo Křetínského EPH.

Podobné příklady bychom však našli i v jiných zemích. Většina států bude navrhované projekty ještě v letošním roce přepracovávat a finální slovo v rozdělení peněz bude mít Evropská komise. Už teď je ale jasné, že velké firmy si skrze tento fond chtějí udržet silné postavení, které v regionech mají.

Druhým pilířem je program InvestEU Just Transition scheme, jehož cílem je do spravedlivé transformace nasměrovat třicet miliard eur (přibližně sedm set osmdesát miliard korun) v investicích. Třetím pilířem je pak Evropská investiční banka, která chce pro veřejný sektor členských států vyčlenit deset miliard eur (dvě stě šedesát miliard korun) v půjčkách.

Ke koordinaci tohoto procesu mají sloužit dvě platformy. Konkrétně platforma pro spravedlivou transformaci, která vznikla loni v létě, a je tedy ve svém úplném začátku a nemá konkrétní výstupy. Několik let už ale funguje platforma pro uhelné regiony v režimu transformace, která sdružuje a pomáhá regionům závislým na uhlí v přechodu na jiné formy ekonomiky. Tato platforma však má diskutabilní výsledky a je závislá na přístupu jednotlivých členských států.

Zatímco například na Slovensku pomáhá stát koordinovat vznik a implementaci Akčního plánu transformace regionu Horní Nitry (jediného uhelného regionu u našich sousedů), na kterém se podílela široká škála aktérů ze soukromého, veřejného i neziskového sektoru, v České republice je na tuto platformu navázaný jen program Re:start, který prostředky na strukturální proměnu regionů mimo jiné využívá peníze určené k bourání domů v sociálně vyloučených lokalitách a k prohlubování regionální nespravedlnosti.

Odbory a ekologové: jaká spravedlnost?

Mechanismy spravedlivé transformace Evropské unie od začátku čelí kritice odborů i ekologických organizací. Největší Evropská konfederace odborových svazů (ETUC), kam spadá i Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS), od počátku vzniku Zelené dohody požaduje spravedlivý přístup k jednání o její podobě.

Loni v létě evropští odboráři požadovali vypracování důvěryhodné strategie spravedlivé transformace, která by zahrnula i zástupce pracujících, drobné firmy, družstva a komunity z regionů závislých na fosilních palivech, dále investiční plán zajišťující boj s klimatickou krizí při vytváření kvalitních zelených pracovních míst (při kterých nevznikají takřka žádné emise skleníkových plynů) a strategii pro mezinárodní klimatickou spravedlnost, která by řešila nespravedlnost spojenou s klimatickou krizí na globální úrovni a také zamezila přesunu uhlíkově náročných odvětví průmyslu do zemí mimo Evropskou unii.

Nic z toho však Evropská unie podle ETUC dosud nebyla schopná představit, navíc podle nich dává fosilnímu průmyslu příliš velký prostor ovlivňovat podobu Zelené dohody a politiky na ní navázané. Na rozdíl třeba od ČMKOS, která se k zelené transformaci staví zdrženlivě, však ETUC vidí v přechodu na čistou energii příležitost, jak vytvořit nová pracovní místa ve výrobě obnovitelných zdrojů, renovacích budov či podpoře pečovatelských profesí a zároveň před dopady klimatické krize a znečištěním ovzduší či vody ochránit nejchudší.

Nedůvěra pracujících

Přitom výzkumy ukazují, že pracující se proti útlumu fosilního průmyslu nestaví apriori negativně, ale nevěří ve schopnost států a institucí zajistit jim po konci fosilních paliv důstojný život. Průzkum organizace Platform London uskutečněný mezi pracovníky mořských ropných plošin došel k závěru, že přes osmdesát procent z nich by v případě zajištění jiné stejně hodnocené práce šlo pracovat mimo sektor těžby ropy a více než polovina z nich by chtěla pracovat v sektoru obnovitelných zdrojů, zejména na větrných farmách stavěných na moři, k čemuž mají potřebnou kvalifikaci.

K podobným výsledkům došel i průzkum uskutečněný Českým odborovým svazem energetiků, podle kterého čeští pracovníci v tepelných elektrárnách a uhelných lomech mají z útlumu uhlí vážnou obavu. Chtěli by na svém místě zůstat co nejdéle, většina z nich by však během transformace uvítala plán rekvalifikací na jinou pozici v energetice i mimo ni. Z obou výzkumů zároveň vyplývá, že pracující ve fosilním sektoru se cítí přehlížení a mají z budoucnosti strach.

Právě na nereflektování pohledu pracujících dlouhodobě upozorňují také ekologické organizace, jako Přátelé Země nebo Greenpeace. Podle nich je nutné, aby klimatické hnutí s pracujícími spolupracovalo a tlačilo na vznik transformačního plánu, který jim ve fosilním průmyslu nabídne jiná kvalitní pracovní místa.

Příklady úspěšné spravedlivé transformace

V Evropě bychom přitom našli i několik příkladů úspěšné transformace, jimiž se lze inspirovat. Nejznámějším příkladem je holandský region Limburg, kde ještě v šedesátých letech minulého století v uhelném průmyslu přímo pracovalo pětapadesát tisíc lidí a dalších padesát tisíc působilo v navázaných sektorech.

Po náročném procesu vedeným holandským státem a místními samosprávami, který zahrnoval přeškolení více než sta tisíc pracujících a přechod na čisté zdroje energie, mezi nimi místně dostupnou větrnou a geotermální energii, se dnes celý region dokázal zbavit závislosti na uhlí a patří k regionům s nejvyšší kvalitou života v Nizozemí.

Dalším inspirativním příkladem může být německé Porúří, tedy oblast v okolí Dortmundu dříve závislá na těžbě a spalování černého uhlí. Díky spolupráci odborů, vlády, samospráv a místních spolků se v Porúří povedlo provést transformaci, během které nebyl ani jeden z horníků vystavený problému nezaměstnanosti.

V Porúří musel stát převzít kontrolu nad krachujícím těžebním podnikem, stanovil plán útlumu, přičemž propouštěné zaměstnance nechal pracovat hlavně na sanacích krajiny poškozené těžbou, nejstarším zaměstnancům nabídl předčasné důchody v plné výši a ostatním rekvalifikaci na jinou práci.

S podobnými nápady experimentuje i slovenská těžební společnost Hornonitranské Baně Prievidza, která v regionu Horní Nitry své zaměstnance přeškoluje na pěstování rajčat či hlívy ústřičné. Zástupci všech tří zmíněných regionů se při hodnocení průběhu transformace shodují na tom, že pro úspěch je klíčové rovnoměrné a otevřené zapojení různých aktérů z regionu. A to jak zaměstnanců uhelných firem, tak místních podnikatelů, samospráv, komunit i neziskových organizací.

Jednotlivé plány by totiž podle nich měly vycházet z potřeb lidí, kteří v regionech žijí a znají potenciál, jaký se v nich skrývá. Je totiž jasné, že strategii pro transformaci uhelných regionů nelze vytvořit shora, jelikož každý z nich má jiná specifika a možnosti. Ve většině regionů však takovému postupu brání buďto neschopnost či nechuť vlády takovýto otevřený proces iniciovat a řídit, či ambice velkých firem zajistit si v regionech trvalou dominanci.

Energetickou chudobou trpí miliony lidí

Zároveň ekologové upozorňují na opomíjený aspekt spravedlivé transformace, kterým je energetická chudoba. Evropská unie považuje domácnost za energeticky chudou, pokud utratí více než deset procent svých příjmů za vytopení domácnosti nad osmnáct stupňů Celsia. To nemusí být způsobeno jen nedostatečnými příjmy nebo vysokou cenou energií, ale také životem v nekvalitním bydlení se špatnou izolací.

V celé Evropské unii se tento problém týká až čtyřiatřiceti milionů lidí, v ohrožení je ale dokonce jedenáct procent evropské populace. V České republice pak energetickou chudobou trpí přibližně tři sta tisíc lidí, avšak riziko pádu do energetické chudoby hrozí až pětině českých domácností. Podle studií pak v posledních letech energetickou chudobu prohlubuje i nástup digitálních technologií, které jsou na energii náročné.

Analýza organizace CAN Europe, sdružující největší ekologické organizace, ukazuje, že členské státy ve svých energetických a klimatických plánech nemají vymyšleno, jak chtějí tyto problémy řešit. Nadto Chorvatsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Slovinsko ve svých plánech problém energetické chudoby ani nepojmenovávají, ačkoliv se jich problematika bezprostředně týká a Evropská unie požaduje řešení po všech státech.

Podle ekologů by přitom velkou část tohoto problému vyřešily investice do renovace budov, protože až tři čtvrtiny z nich nejsou energeticky efektivní. Podle propočtů navíc neefektivnost budov může za čtyřicet procent evropské spotřeby energie a šestatřicet procent emisí oxidu uhličitého. Zvýšení tempa renovace budov o pouhé jedno procento ročně, zejména u budov v nejhorším stavu, by každoročně pomohlo z energetické chudoby vyprostit až sedm milionů lidí, a to za vzniku desetitisíců nových pracovních míst.

Právě sociálně ekologický potenciál těchto investic ekologové dávají do protikladu s plány Evropské unie, která po státech požaduje závazné snižování energetické náročnosti budov o 0,8 procent ročně. Svůj díl při řešení energetické chudoby pak mají obnovitelné zdroje, jejichž cena rok od roku klesá a například elektřina ze solárních zdrojů je už dnes nejlevnější.