Spravedlivá transformace v Evropské unii. Spousta slibů, málo skutečných řešení

Radek Kubala

Evropská unie často mluví o nutnosti provést spravedlivou transformaci společnosti. Potenciál pro rozvoj zelených pracovních míst, energetických komunit, transformaci uhelných regionů i decentralizaci energetiky přitom zůstává nevyužitý.

Spravedlivá transformace je na evropské i globální úrovni velkým tématem, který by měl být v centru všech diskuzí zaměřených na transformaci energetiky i společnosti vůbec. Absence této debaty nás může v budoucnosti mrzet, protože nezohlednění sociálních otázek při transformaci povede ke krachu klimatické politiky jako takové. Foto FB EREK — European Resource Efficiency Knowledge Centre

Spojení spravedlivá transformace se stalo jedním z nejčastějších sousloví, která evropští politici v loňském roce užívali v souvislosti se Zelenou dohodou a klimatickou politikou. Na evropské úrovni už téměř nikdo nezpochybňuje, že dekarbonizace ekonomiky je nutná, a právě proto se do popředí dostává otázka, jaké budou sociální náklady celého přechodu k ekonomice bez uhlíku.

Jsme jediné české noviny s pracovní pozicí klimatického reportéra. Podpořte nás a pomozte tak učinit z klimatu společenskou prioritu.
×

S pojmem spravedlivá transformace jako první přišla už v devadesátých letech část severoamerických odborů, které si uvědomily nutnost odklonu od fosilních paliv. Začaly proto volat po politikách, které v procesu přechodu na čistou energii ochrání lidi pracující v uhelném či ropném průmyslu, a naopak pomůžou zlepšit jejich životní úroveň tím, že jim zajistí práci a živobytí mimo fosilní sektor.

Debata uvnitř evropských institucí se však vyvíjí jiným směrem, a tento klíčový aspekt klimatické politiky upozadila také pandemie covidu-19. Evropská komise v čele s Ursulou von der Leyenovou už loni představila několik mechanismů, které mají sloužit na podporu uhelných regionů při jejich snaze zbavit se závislosti na nejšpinavějším fosilním palivu. Právě na podporu těchto regionů, mezi které v České republice patří Karvinsko, Mostecko, Chomutovsko a Sokolovsko, se celá diskuze o spravedlivé transformaci smrskla.

Odbory i ekologická hnutí upozorňují, že diskuze o spravedlnosti v Zelené dohodě není adekvátně široká, je málo inkluzivní, a peníze určené regionům nejsou navíc dostačující. Zároveň spolu s tím otevírají debatu o energetické demokracii a nastolují otázky, kdo bude v budoucnu vlastnit energetické zdroje.

Přitom příklady, jako je vzestup hnutí Žlutých vest ve Francii, ukazují, že bez řešení sociálních nákladů transformace ekologická politika nikdy nezíská širokou podporu ve společnosti, a naopak má potenciál vyvolat lidový hněv. Vyhnout se tomu, aby ekologická řešení prohloubila sociální nerovnost, je proto jednou z hlavních otázek, které je potřeba si při úvahách o klimatické politice klást.

Evropské mechanismy spravedlivé transformace

Nejprve si ale pojďme říct, jakým způsobem chce Evropská unie zajistit spravedlnost při uplatňování politik Zelené dohody. Mechanismus spravedlivé transformace má stát na třech pilířích. První a nejdůležitější z nich je takzvaný Fond spravedlivé transformace, který má sloužit právě uhelným regionům při zvládání odklonu od uhlí či případně jiných fosilních paliv.

Podle prvních plánů měl fond obsahovat čtyřicet miliard eur (přes bilion korun), nicméně už loni v červenci se zástupci členských států shodli na jeho snížení k finálním sedmnácti a půl miliardám eur (přibližně čtyři sta padesát miliard korun). Přitom už původní rozpočet sklízel od odborů, regionů i ekologických organizací kritiku proto, že pro uskutečnění transformace není dostatečný.

Nejvíce peněz má putovat do států nejvíce závislých na uhlí, jako je třeba Bulharsko, Česká republika či Polsko. Evropská unie si zároveň slibuje, že peníze určené privátnímu sektoru vygenerují další desítky miliard v investicích. Stát při vyplácení peněz z fondu hraje hlavně roli zprostředkovatele, který by měl vytvářet plány a strategie pro jednotlivé regiony, předkládat Evropské komisi návrhy různých projektů a skrze ně pomáhat firmám a obcím dosáhnout na peníze.

Ekologové i odbory upozorňují na to, že fond nemá dostatek záruk, aby peníze z něj neputovaly hlavně velkým firmám, které už dnes mají nad regiony velkou moc. Evropská komise totiž s jejich větším zapojením ve svých plánech přímo počítá, protože podle ní (i většiny členských států) mají velké firmy pro uskutečnění transformace a zajištění všech potřeb lidí žijících v regionech dostatek kapacit a znalostí.

Odbory i ekologové však namítají, že by to měly být právě velké a zejména energetické firmy, které ponesou největší náklady transformace, protože na plundrování regionů roky vydělávaly. Jinými slovy by jim místo dotací měly státy vyměřit spíše spravedlivé daně, jak tvrdí například organizace Greenpeace.

Příkladem může být diskuze z listopadu loňského roku, kdy Česká republika Evropské komisi představila projekty určené k financování. Dominovaly mezi nimi velké firmy jako Lovochemie patřící do holdingu Agrofert premiéra Andreje Babiše, energetický gigant ČEZ nebo Křetínského EPH.

Podobné příklady bychom však našli i v jiných zemích. Většina států bude navrhované projekty ještě v letošním roce přepracovávat a finální slovo v rozdělení peněz bude mít Evropská komise. Už teď je ale jasné, že velké firmy si skrze tento fond chtějí udržet silné postavení, které v regionech mají.

Druhým pilířem je program InvestEU Just Transition scheme, jehož cílem je do spravedlivé transformace nasměrovat třicet miliard eur (přibližně sedm set osmdesát miliard korun) v investicích. Třetím pilířem je pak Evropská investiční banka, která chce pro veřejný sektor členských států vyčlenit deset miliard eur (dvě stě šedesát miliard korun) v půjčkách.

Ke koordinaci tohoto procesu mají sloužit dvě platformy. Konkrétně platforma pro spravedlivou transformaci, která vznikla loni v létě, a je tedy ve svém úplném začátku a nemá konkrétní výstupy. Několik let už ale funguje platforma pro uhelné regiony v režimu transformace, která sdružuje a pomáhá regionům závislým na uhlí v přechodu na jiné formy ekonomiky. Tato platforma však má diskutabilní výsledky a je závislá na přístupu jednotlivých členských států.

Zatímco například na Slovensku pomáhá stát koordinovat vznik a implementaci Akčního plánu transformace regionu Horní Nitry (jediného uhelného regionu u našich sousedů), na kterém se podílela široká škála aktérů ze soukromého, veřejného i neziskového sektoru, v České republice je na tuto platformu navázaný jen program Re:start, který prostředky na strukturální proměnu regionů mimo jiné využívá peníze určené k bourání domů v sociálně vyloučených lokalitách a k prohlubování regionální nespravedlnosti.

Odbory a ekologové: jaká spravedlnost?

Mechanismy spravedlivé transformace Evropské unie od začátku čelí kritice odborů i ekologických organizací. Největší Evropská konfederace odborových svazů (ETUC), kam spadá i Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS), od počátku vzniku Zelené dohody požaduje spravedlivý přístup k jednání o její podobě.

Loni v létě evropští odboráři požadovali vypracování důvěryhodné strategie spravedlivé transformace, která by zahrnula i zástupce pracujících, drobné firmy, družstva a komunity z regionů závislých na fosilních palivech, dále investiční plán zajišťující boj s klimatickou krizí při vytváření kvalitních zelených pracovních míst (při kterých nevznikají takřka žádné emise skleníkových plynů) a strategii pro mezinárodní klimatickou spravedlnost, která by řešila nespravedlnost spojenou s klimatickou krizí na globální úrovni a také zamezila přesunu uhlíkově náročných odvětví průmyslu do zemí mimo Evropskou unii.

Nic z toho však Evropská unie podle ETUC dosud nebyla schopná představit, navíc podle nich dává fosilnímu průmyslu příliš velký prostor ovlivňovat podobu Zelené dohody a politiky na ní navázané. Na rozdíl třeba od ČMKOS, která se k zelené transformaci staví zdrženlivě, však ETUC vidí v přechodu na čistou energii příležitost, jak vytvořit nová pracovní místa ve výrobě obnovitelných zdrojů, renovacích budov či podpoře pečovatelských profesí a zároveň před dopady klimatické krize a znečištěním ovzduší či vody ochránit nejchudší.

Nedůvěra pracujících

Přitom výzkumy ukazují, že pracující se proti útlumu fosilního průmyslu nestaví apriori negativně, ale nevěří ve schopnost států a institucí zajistit jim po konci fosilních paliv důstojný život. Průzkum organizace Platform London uskutečněný mezi pracovníky mořských ropných plošin došel k závěru, že přes osmdesát procent z nich by v případě zajištění jiné stejně hodnocené práce šlo pracovat mimo sektor těžby ropy a více než polovina z nich by chtěla pracovat v sektoru obnovitelných zdrojů, zejména na větrných farmách stavěných na moři, k čemuž mají potřebnou kvalifikaci.

K podobným výsledkům došel i průzkum uskutečněný Českým odborovým svazem energetiků, podle kterého čeští pracovníci v tepelných elektrárnách a uhelných lomech mají z útlumu uhlí vážnou obavu. Chtěli by na svém místě zůstat co nejdéle, většina z nich by však během transformace uvítala plán rekvalifikací na jinou pozici v energetice i mimo ni. Z obou výzkumů zároveň vyplývá, že pracující ve fosilním sektoru se cítí přehlížení a mají z budoucnosti strach.

Právě na nereflektování pohledu pracujících dlouhodobě upozorňují také ekologické organizace, jako Přátelé Země nebo Greenpeace. Podle nich je nutné, aby klimatické hnutí s pracujícími spolupracovalo a tlačilo na vznik transformačního plánu, který jim ve fosilním průmyslu nabídne jiná kvalitní pracovní místa.

Příklady úspěšné spravedlivé transformace

V Evropě bychom přitom našli i několik příkladů úspěšné transformace, jimiž se lze inspirovat. Nejznámějším příkladem je holandský region Limburg, kde ještě v šedesátých letech minulého století v uhelném průmyslu přímo pracovalo pětapadesát tisíc lidí a dalších padesát tisíc působilo v navázaných sektorech.

Po náročném procesu vedeným holandským státem a místními samosprávami, který zahrnoval přeškolení více než sta tisíc pracujících a přechod na čisté zdroje energie, mezi nimi místně dostupnou větrnou a geotermální energii, se dnes celý region dokázal zbavit závislosti na uhlí a patří k regionům s nejvyšší kvalitou života v Nizozemí.

Dalším inspirativním příkladem může být německé Porúří, tedy oblast v okolí Dortmundu dříve závislá na těžbě a spalování černého uhlí. Díky spolupráci odborů, vlády, samospráv a místních spolků se v Porúří povedlo provést transformaci, během které nebyl ani jeden z horníků vystavený problému nezaměstnanosti.

V Porúří musel stát převzít kontrolu nad krachujícím těžebním podnikem, stanovil plán útlumu, přičemž propouštěné zaměstnance nechal pracovat hlavně na sanacích krajiny poškozené těžbou, nejstarším zaměstnancům nabídl předčasné důchody v plné výši a ostatním rekvalifikaci na jinou práci.

S podobnými nápady experimentuje i slovenská těžební společnost Hornonitranské Baně Prievidza, která v regionu Horní Nitry své zaměstnance přeškoluje na pěstování rajčat či hlívy ústřičné. Zástupci všech tří zmíněných regionů se při hodnocení průběhu transformace shodují na tom, že pro úspěch je klíčové rovnoměrné a otevřené zapojení různých aktérů z regionu. A to jak zaměstnanců uhelných firem, tak místních podnikatelů, samospráv, komunit i neziskových organizací.

Jednotlivé plány by totiž podle nich měly vycházet z potřeb lidí, kteří v regionech žijí a znají potenciál, jaký se v nich skrývá. Je totiž jasné, že strategii pro transformaci uhelných regionů nelze vytvořit shora, jelikož každý z nich má jiná specifika a možnosti. Ve většině regionů však takovému postupu brání buďto neschopnost či nechuť vlády takovýto otevřený proces iniciovat a řídit, či ambice velkých firem zajistit si v regionech trvalou dominanci.

Energetickou chudobou trpí miliony lidí

Zároveň ekologové upozorňují na opomíjený aspekt spravedlivé transformace, kterým je energetická chudoba. Evropská unie považuje domácnost za energeticky chudou, pokud utratí více než deset procent svých příjmů za vytopení domácnosti nad osmnáct stupňů Celsia. To nemusí být způsobeno jen nedostatečnými příjmy nebo vysokou cenou energií, ale také životem v nekvalitním bydlení se špatnou izolací.

V celé Evropské unii se tento problém týká až čtyřiatřiceti milionů lidí, v ohrožení je ale dokonce jedenáct procent evropské populace. V České republice pak energetickou chudobou trpí přibližně tři sta tisíc lidí, avšak riziko pádu do energetické chudoby hrozí až pětině českých domácností. Podle studií pak v posledních letech energetickou chudobu prohlubuje i nástup digitálních technologií, které jsou na energii náročné.

Analýza organizace CAN Europe, sdružující největší ekologické organizace, ukazuje, že členské státy ve svých energetických a klimatických plánech nemají vymyšleno, jak chtějí tyto problémy řešit. Nadto Chorvatsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Slovinsko ve svých plánech problém energetické chudoby ani nepojmenovávají, ačkoliv se jich problematika bezprostředně týká a Evropská unie požaduje řešení po všech státech.

Podle ekologů by přitom velkou část tohoto problému vyřešily investice do renovace budov, protože až tři čtvrtiny z nich nejsou energeticky efektivní. Podle propočtů navíc neefektivnost budov může za čtyřicet procent evropské spotřeby energie a šestatřicet procent emisí oxidu uhličitého. Zvýšení tempa renovace budov o pouhé jedno procento ročně, zejména u budov v nejhorším stavu, by každoročně pomohlo z energetické chudoby vyprostit až sedm milionů lidí, a to za vzniku desetitisíců nových pracovních míst.

Právě sociálně ekologický potenciál těchto investic ekologové dávají do protikladu s plány Evropské unie, která po státech požaduje závazné snižování energetické náročnosti budov o 0,8 procent ročně. Svůj díl při řešení energetické chudoby pak mají obnovitelné zdroje, jejichž cena rok od roku klesá a například elektřina ze solárních zdrojů je už dnes nejlevnější.

Energetická demokracie

Další téma spojené s pojmem spravedlivé transformace, které je podle expertů v evropské debatě podreprezentované, je otázka vlastnických vztahů v energetice. Evropské odbory i ekologové podporují koncept takzvané energetické demokracie, která je založená na decentralizované síti obnovitelných zdrojů ve vlastnictví malých firem, obcí, družstev a komunit.

Například v Německu, v souvislosti s vyhlášením energetické transformace známé jako Energiewende, vznikly tisíce podobných energetických projektů vycházejících zdola z iniciativy lidí. Ukázkovým příkladem energetické demokracie v praxi může být například město Heilbronn, které je poháněné obnovitelnou energií produkovanou technologiemi ve vlastnictví obce a družstva s více než tisícovkou podílníků z řad místních obyvatel.

Podle propočtů funguje v severní a západní Evropě podobných energetických komunit už přes deset tisíc, zejména v Dánsku, Německu, Belgii, Británii a Nizozemí. Rozsahem podobný projekt bychom našli ale i na slovenské Polaně, kde místní samosprávy usilují o energetickou soběstačnost založenou na udržitelném využívání biomasy. V České republice jsou obcí založenou na komunitní obnovitelné energii středočeské Kněžice, o určitou míru energetické autonomie však usilují také Litoměřice nebo Horní Jiřetín. Větší energetické družstvo podobné těm z Německa nebo Dánska však u nás zatím nefunguje.

Evropská komise ve svých plánech počítá s tím, že na bázi energetických družstev by mohlo do roku 2030 fungovat sedmnáct procent instalované kapacity větrných elektráren a jednadvacet procent solárních. Do roku 2050 by se na družstevním principu mohlo provozovat sedmatřicet procent celé energetiky.

Evropská federace energetických družstev však tvrdí, že potenciál komunitní energetiky je mnohem větší. Evropská komise podle nich nepočítá se zapojením družstev a obcí do velkých obnovitelných projektů, jako jsou třeba velké větrné parky na mořích. Poukazují například na úspěšný projekt z dánského města Middelgrunden, kde tamní družstvo ve spolupráci s městem podobně velký projekt dokázalo iniciovat a dlouhodobě spravovat, přičemž v současnosti čelí pokusům o privatizaci do rukou energetických společností.

Studie přitom dokládají, že energetické komunitní projekty realizované družstvy či obcemi přinášejí do regionů víc peněz než ty realizované soukromými investory. Zapojení lidí přímo z regionu do vlastnictví energetických zdrojů zároveň snižuje odpor místních komunit, které se na některých místech proti stavbám větrných a solárních parků staví, vede-li je velká firma bez ukotvení v regionu.

Pokud tedy má být energetická transformace skutečně spravedlivá, musí stát primárně na menších projektech vycházejících přímo od lidí, a nikoli na plánech velkých energetických korporací. Cílem musí být převrácení mocenské dynamiky, která v regionech závislých na těžbě a spalování fosilních paliv panuje.

Spravedlivá transformace v globálním kontextu

Pokud má být energetická transformace Evropské unie spravedlivá i v globálním kontextu, musí nutně splnit ještě dvě podmínky. V první řadě musí zajistit spravedlivý podíl členských států na snižování emisí v závislosti na jejich historickém podílu na znečišťování. Dále musí pomoct chudším státům globálního jihu s adaptací na klimatickou krizi a přechodem na čistou energetii.

Historicky totiž vypustily nejvíce emisí oxidu uhličitého, které v atmosféře zůstávají až dvě stě let, právě nejrozvinutější státy, z nichž většina se nachází v Evropské unii. Přitom podle výpočtů takzvaných spravedlivých podílů snižování emisí, které by podle své historické odpovědnosti za způsobení klimatické krize měly jednotlivé země udělat, zůstávají státy Evropské unie pozadu.

Stejně tak zůstává dlouhodobě podfinancovaný Zelený klimatický fond, do kterého mají bohatší státy dobrovolně přispívat na pomoc chudým zemím s adaptací na změny klimatu a přechod na čisté zdroje energie. Na jeho zřízení se státy OSN shodly v roce 2010 v mexickém Cancúnu, aby tím pomohly vyrovnat nespravedlnost způsobenou tím, že na státy globálního jihu padají dopady klimatické krize nejvíce, ačkoliv ji nezpůsobily.

Druhým aspektem globální nespravedlnosti, jejž je nutné při otázkách energetické transformace vzít v potaz, je otázka surovin potřebných k výrobě obnovitelných zdrojů. Solární i větrné zdroje, či případně baterie nutné pro akumulaci energie, jsou totiž náročné na vzácné prvky, jako je lithium, neodymium nebo kobalt.

Například těžba kobaltu, který z více než sedmdesáti procent pochází z Demokratické republiky Kongo, je spojená s dětskou prací a nelidskými pracovními podmínkami, které musí tamní zaměstnanci snášet. Významné škody na životním prostředí způsobuje i těžba lithia.

Poptávka po vzácných prvcích tak musí jít ruku v ruce se zvyšováním ekologických i pracovních standardů v zemích, kde se tyto suroviny nacházejí. Výdělky z obchodu se vzácnými surovinami pak musí zůstat v regionech, kde těžba probíhá. Nutné je však i snížení spotřeby a materiální náročnosti naší ekonomiky, aby poptávka po vzácných prvcích nebyla příliš velká a nevedla k plundrování přírody. Je na čase si položit otázku, jestli budoucí doprava má stát na elektrických autech, jejichž výroba těžbu vzácných prvků vyžaduje. Spravedlivá transformace totiž znamená také opuštění koloniálního modelu, kdy korporace a státy z globálního severu vykořisťují chudé státy globálního jihu.

Hrozící monopol Číny

Zároveň analytici varují před hrozbou ze strany Číny, která si v posledních letech buduje monopol právě na vzácné prvky nutné pro uskutečnění energetické transformace. Čínské firmy nyní kontrolují dodávky všech šestnácti strategicky potřebných kovů vzácných zemin a svůj monopol využívá v mezinárodní politice jako ekonomickou a strategickou zbraň.

Prvním čínským embargem na vývoz těchto surovin již bylo postiženo Japonsko či Jižní Korea. Převaze Číny navíc napomáhá, že tyto vzácné prvky se rafinují převážně v jejích fabrikách - v případě světové produkce kobaltu je to až šestašedesát procent. Navíc je zemí, kde se v současnosti vyrábí nejvíce obnovitelných zdrojů a součástek nutných k jejich fungování.

Ani tyto geopolitické otázky nelze nechat při úvahách o spravedlivé transformaci stranou. Bude Evropská unie schopná vymanit se ze závislosti na Čínských firmách? Jak podpořit výrobu přímo v členských státech? A bude to vůbec možné, když si čínské firmy roky budují monopol na vzácné zdroje nutné k uskutečnění energetické transformace?

Spravedlivá transformace je tedy na evropské i globální úrovni velkým tématem, který by měl být v centru všech diskuzí zaměřených na transformaci energetiky i společnosti vůbec. Absence této důležité debaty nás může v budoucnosti mrzet, protože nezohlednění sociálních otázek při transformaci může v budoucnu vést i ke krachu klimatické politiky. Z uvedeného výčtu je přitom vidět, že k naplnění ideálu spravedlnosti v klimatických otázkách má Evropská unie ještě daleko.

Článek vyšel ve spolupráci s nadací Friedrich Ebert Stiftung.

Diskuse