Na začátku roku 2020 byste slovo vodík nenašli prakticky v žádném názvu pracovního programu Evropské komise. Během roku se však vodík stal jedním z hlavních témat evropské strategie zelené transformace. Pro mnohé se jedná o nadějné palivo schopné přispět k rychlejšímu snížení emisí skleníkových plynů, které pohánějí současnou klimatickou krizi. Analytici však upozorňují, že celou vodíkovou debatu ovládají fosilní korporace, které jej chtějí pokoutně využít k zajištění stavby plynové infrastruktury a odbytu plynu.

Ačkoliv na začátku loňského roku vodík nebyl v evropské energetické debatě důležitým tématem, už v červnu Evropská komise zveřejnila Evropskou vodíkovou strategii a představila novou Alianci pro čistý vodík. V rámci evropských energetických investic se během roku jako jedny z prioritních staly investice do takzvané budoucí páteřní vodíkové sítě.

Na prosincovém jednání Rady Evropské unie se pak ministři členských zemí shodli na miliardových investicích do vodíkové infrastruktury. Evropská komise propaguje vodík jako důležité palivo, které může v budoucnu nahradit fosilní paliva v energetice i dopravě. V současnosti se globálně využívá přibližně sedmdesát milionů tun vodíku ročně, a to zejména při rafinaci ropy a v chemickém průmyslu.

Jako palivo v dopravě či energetice se zatím skoro nevyužívá. Hlavním pozitivem vodíku je, že při jeho spalování nevznikají žádné emise CO2. Nicméně v současnosti až šestadevadesát procent veškerého vodíku vzniká chemickou interakcí, při které hrají fosilní paliva, nejčastěji fosilní plyn, klíčovou úlohu.

Zatím neefektivní zdroj

Realita přitom významnému rozvoji vodíku nenahrává. Takzvaný zelený vodík, který jako jediný vzniká pomocí obnovitelných zdrojů, je v současnosti oproti veškerým alternativám neefektivní, příliš drahý a podle analýz nebude zřejmě ve velkém dostupný ani v roce 2050.

Pokud bychom chtěli vytápět domovy pomocí zeleného vodíku, potřebovali bychom pětkrát více větrných a solárních zdrojů, než kolik jich je zapotřebí k přímému vytápění tepelnými čerpadly napájenými energií ze slunce či větru. K podobnému počtu dojdeme při porovnání elektrických a vodíkových vozidel. Úspěšnost dalších typů vodíku závisí na technologii zachytávání a ukládání uhlíku (carbon capture storage), která je ale zatím v nedohlednu.

Právě proto rychlost, s jakou Evropská unie představuje své plány o miliardových investicích do vodíku, mnohé analytiky zaskočila a vzbudila vážné obavy. Několik nedávno zveřejněných analýz totiž ukazuje, že skrze vodík chtějí fosilní firmy dosáhnout na investice potřebné pro masivní rozvoj plynové infrastruktury. Jinými slovy, vodík se má stát fintou fosilního průmyslu, jak zajistit své zisky i při rostoucím tlaku na ochranu klimatu.

Čistý vodík nebo fosilní plyn?

Vodíková strategie počítá se zvýšením produkce obnovitelného vodíku na jeden milión tun v roce 2024 a deset milionů tun v roce 2030. Vodíková infrastruktura nově spadá i do projektů společného zájmu v rámci strategie pro financování trans-evropské energetické infrastruktury, která kryje mezinárodní infrastrukturní projekty a její nová podoba o něco málo ztíží investice do plynové infrastruktury. Na rozvoj vodíkové infrastruktury bude možné čerpat z fondu spravedlivé transformace, Evropského plánu obnovy či kohezních fondů.

Ekologické organizace jako Přátelé Země přitom kritizují, že z celé strategie není jasné, co Evropská komise označuje za obnovitelný vodík. Ačkoliv na většině míst dává najevo, že chce podporovat hlavně zelený vodík, neuvádí to jako nutnou podmínku a nezavrhuje ani podporu pro vodík závislý na fosilních palivech. Navíc podporuje využívání vodíku i v sektorech, kde jsou dostupnější levnější a efektivnější alternativy, jako v případě vytápění budov.

Skepsi ekologů prohlubuje i již jednou zmiňovaná Aliance pro čistý vodík, která má být jedním z hlavních nástrojů rozvoje celé vodíkové infrastruktury. V celé alianci totiž nad zástupci veřejnosti výrazně dominují ředitelé fosilních (i jiných) korporací, jako jsou Shell, EDF, Deimler, Vattenfall nebo SNAM. Zajímavostí pro kontext České republiky je, že mezi třemi lidmi zastupujícími členské státy najdeme i náměstkyni českého ministerstva průmyslu a obchodu Silvanu Jirotkovou.

Analýzy Corporate Europe Observatory a Greenpeace přitom ukazují, že fosilní firmy masivně tlačí na rozvoj vodíku právě proto, že v něm vidí potenciál jak získat peníze pro stavbu plynové infrastruktury. Popisují například vznik nové lobbistické skupiny jménem The Hydrogen Council, která vznikla v roce 2017 na pravidelné schůzce šéfů velkých fosilních korporací ve švýcarském Davosu.

Za velkou podporou vodíku ze strany fosilního průmyslu lze podle těchto organizací vidět snahu o využití technologie ve vlastní prospěch. Jelikož sílí tlak na to, aby Evropská unie přestala z veřejných peněz dotovat všechna fosilní paliva, vidí v rozvoji vodíku příležitost, jak oklikou získat veřejné peníze, a to zejména na rozvoj fosilního plynu.

Jak již bylo řečeno, většina vodíku v současnosti vzniká chemickými procesy za využití plynu. Navíc infrastrukturu plynovodů a plynových terminálů lze poměrně jednoduše přebudovat na skladování a přesun vodíku, či případně využívat souběžně. Proto zástupci fosilních korporací mluví o čistém vodíku, ve skutečnosti vytvořeném z fosilního plynu, a obhajují investice do plynové infrastruktury, které se v jejich interpretaci mají stát páteří budoucí vodíkové infrastruktury.

„Zažíváme nový úsvit pro rozvoj plynu v Evropě. Toto bude důležitý krok pro plynový sektor, který vedeme kupředu,“ rozplýval se nad vodíkovou strategií James Watson, generální tajemník plynařské společnosti Eurogas.

Tuto interpretaci potvrzuje i fakt, že lobbistické skupiny vytvořené fosilními firmami na podporu vodíku, jako jsou například Hydrogen Europe, utratily jen v loňském roce přes osmapadesát milionů euro (přibližně jeden a půl miliardy korun) za snahu ovlivnit rozhodování institucí Evropské unie. Organizace Corporate Europe Observatory, Food and Water Action Europe a Re:Common pak dokládají, že snaha fosilního byznysu donutit evropské politiky co nejrychleji a co nejvíce investovat do vodíku je mnohem širší.

I podle organizace SolarPower Europe zastupující firmy produkující a obchodující se sluneční energií nastavuje Evropská komise pravidla pro rozvoj vodíku tak, aby nechala zadní vrátka pro rozvoj plynu.

Zelený vodík ano, ale jen jako doplněk transformace

Nejasný je postoj Evropské komise, respektive eurokomisaře pro Zelenou dohodu Franse Timmermanse. Ten vodík (a v mnoha případech i plyn) začal v posledním roce hodně hlasitě podporovat coby palivo vhodné k uskutečnění zelené transformace a slíbil, že je odhodlaný se o úspěch jeho rozvoje postarat. V několika vystoupeních před novináři zároveň řekl, že podporuje jen zelený vodík a je podle něj nutné zjistit, jestli již současná plynová infrastruktura pro rozvoj vodíku nestačí.

Nejasnosti v postoji komise si všímají i europoslanci za Zelené. „Plynová lobby má masivní vliv na podobu evropské politiky v oblasti vodíku. Zatímco komise veřejně říká, že za čistý vodík považuje pouze ten vyrobený z obnovitelných zdrojů, stále umožňuje investice do toho závislého na fosilních palivech,“ řekl před časem Euractivu zelený europoslanec Michael Bloss.

Ekologové zároveň mají obavy z toho, že Timmermans snahám fosilních firem nečelí dostatečně. Přitom rozvoj zeleného vodíku, jako případný drobný doplněk energetické transformace třeba v podobě sezónní akumulace, ekologové neodmítají. Upozorňují však na jeho omezené možnosti a ve většině sektorů také na předražení a neefektivitu oproti jiným řešením.

„Timmermans jen potvrdil, že je ochoten dát peníze na rozvoj plynovodů pod záminkou údajné podpory čistého vodíku. Bez garance, že evropské peníze nepůjdou na podporu vodíku vyráběného z fosilních paliv, je celá vodíková iniciativa ve skutečnosti jen plynovým průmyslem oděným v beránčím rouše,“ uzavřela pro Euractiv Tara Connoly z Evropských Přátel Země.