↗

Těžba plynu má kvůli únikům metanu na klima ve skutečnosti mnohem horší dopady, než se běžně připouští. Ani bez nich se ale rozvoj nové plynové infrastruktury neslučuje se zadržením přehřívání planety pod bezpečnou hranicí. Foto Jeffrey Peischl, CIRES

Doba uhelná končí rychleji, než jsme všichni předpokládali. Tlak veřejnosti, ekologické regulace států či ceny emisních povolenek způsobují, že největší energetické firmy začínají po celém světě odstavovat uhelné elektrárny. Nedostatečně rychle, ale přece.

V západních zemích, jako jsou Velká Británie, Spojené státy nebo Německo, kde uhelný průmysl díky většímu tlaku veřejnosti končí rychleji, fosilní korporace v rámci snahy zachovat své zisky a moc nad energetikou nyní ve velkém prosazují přechod k plynu, který ale není řešením: další rozvoj plynové infrastruktury by snahy o zastavení klimatické krize a udržení oteplování planety pod bezpečnou úrovní mohl naopak definitivně pohřbít.

Podobná situace nastává nyní i v České republice. I přes vzletná slova o pokračování těžby za rok 2030 přestane podle vládních dokumentů černouhelná firma OKD těžit uhlí na Karvinsku a Ostravsku nejspíš už příští rok. Nejmenší tuzemský těžař, Sokolovská uhelná, s koncem srpna přestane dobrovolně vyrábět energii z uhlí v elektrárně Vřesová. Spolu se svou druhou elektrárnou Tisová pak představenstvo společnosti plánuje přechod na plyn.

S podobnou strategií vyrukoval i ČEZ. V rozhovoru pro Seznam zprávy místopředseda představenstva této společnosti Pavel Cyrani popsal, že český energetický gigant plánuje kromě nových jaderných bloků také stavbu plynových elektráren v areálech bývalých uhelných elektráren. Konkrétně mluví o elektrárnách Mělník, Prunéřov, Tušimice a Počerady, jejichž výkon by částečně chtěli manažeři ČEZu nahradit právě plynem.

Fosilní, nikoli čistý plyn

Západní energetické společnosti i české fosilní firmy Jako ČEZ, EPH či Sev.en energy začínají plyn lakovat na zeleno. Mluví — s výrazným přispěním některých médií — o „přechodovém palivu“ které nám poskytne „most k bezuhlíkové ekonomice“, než se dostatečně rozvinou obnovitelné zdroje. Plynařská lobby na západě hovoří často dokonce o „čistém plynu“, jako by ani nešlo o fosilní palivo (což je také důvod, proč se dnes místo nepřesného pojmu „zemní plyn“ začíná používat přesnější „fosilní plyn“).

Tato argumentace energetických gigantů je ale klamavé PR, které zakrývá celou řadu zásadních skutečností. Za prvé, plyn má ve skutečnosti na klima mnohem horší vliv, než se běžně připouští. Při spalování má sice podle propočtů jen poloviční emise CO2 na jednotku vyrobené energie oproti uhlí. V těchto výpočtech se ale opomíjí vliv rozsáhlých úniků samotného plynu — tvořeného metanem, který má na klima ještě horší vliv, než oxid uhličitý — do atmosféry.

Za druhé, další spalování plynu se i bez ohledu na úniky metanu už prostě nevejde do našeho „uhlíkového rozpočtu“ — množství emisí, které ještě můžeme vypustit, aniž bychom riskovali oteplení nad bezpečnou hranici. Jinak řečeno, rozvoj plynové infrastruktury si už v dnešní době nemůžeme dovolit, pokud se chceme vyhnout klimatickému rozvratu. Plyn tak není mostem k bezuhlíkové budoucnosti, ale do pekla klimatického rozvratu.

A nakonec za třetí a za čtvrté: jediný, pro koho je další rozvoj fosilního plynu výhodný, jsou fosilní korporace. K zajištění zásobování energií jej do budoucna nepotřebujeme. Po technické stránce je možný přechod na 100% zásobování obnovitelnými zdroji bez dalšího rozvoje plynové infrastruktury. Uhelné a ropné korporace jej prosazují proto, že jim umožňuje udržet si své postavení, zisky a moc v centralizovaném energetickém systému, který by důsledný přechod k obnovitelným zdrojů rozbil.

Fosilní plyn má větší dopady na klima, než se běžně připouští

V případě plynového průmyslu nejsou hlavním problémem pouze emise oxidu uhličitého. Řada vědců už mnoho let upozorňuje, že u plynu se při propočtech dlouhodobě podceňují úniky metanu při těžbě a transportu plynovody. I to je kromě živočišné výroby jeden z důvodů, proč podíl metanu v atmosféře láme rekordy.

Metan je přitom druhý nejdůležitější skleníkový plyn, který významně přispívá k oteplování planety. Je osmadvacetkrát účinnější než oxid uhličitý, avšak jeho koncentrace v atmosféře je podstatně nižší a vesměs se rozloží během deseti let. Oxid uhličitý se naproti tomu rozkládá minimálně sto, mnohdy přes dvě stě let.

Data americké federální agentury poskytující informace o energetice (EIA) ukazují, že ačkoliv se tamní energetické společnosti snaží vykreslit plyn jako čisté palivo, emise metanu způsobené využíváním plynu a ropy narostly od roku 2018 o šestašedesát procent. Pokud by se plyn měl dále rozvíjet, přibude i těchto nebezpečných úniků metanu z netěsných potrubí a vrtů.

Fosilní plyn je zkrátka mnohem špinavější palivo, než jsme si dosud mysleli. Zatímco při spalování má skutečně až dvakrát nižší emise než uhlí, při započítání množství úniků, které jsou podle vědeckých odhadů ve skutečnosti podstatně větší, než ty oficiálně hlášené, se začíná emisím z uhlí opět přibližovat.

Fosilní plyn není slučitelný s řešením klimatické krize

I kdyby ale úniků metanu nebylo, další rozvoj plynové infrastruktury by k záchraně klimatu už nemohl přispět. Důvody, proč tomu tak je, detailně přibližuje studie organizace Oil Change International. Těžba a spalování plynu z nových nalezišť by vedla k vypuštění takového množství emisí, že by již nebylo možné udržet přehřívání planety pod poměrně bezpečnou hranici jednoho a půl stupně oproti předindustriální době, tedy naplnit cíl, k němuž se státy celého světa zavázaly v rámci Pařížské dohody z roku 2015.

Množství emisí skleníkových plynů z plynu přitom už dnes každým rokem roste. V současnosti je to přibližně třiadvacet procent z celého energetického sektoru. Podle zprávy Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu ale musíme pro zadržení oteplování pod bezpečnou hranicí jednoho a půl stupně naopak množství spalovaného plynu snížit už do roku 2030 o bezmála čtyřicet procent a do poloviny století se jej zbavit úplně.

Výstavba další plynové infrastruktury — elektráren, plynovodů, terminálů a podobně — by však další emise nad rámec zbývajícího uhlíkového rozpočtu učinila nevyhnutelnými, protože by naše ekonomiky uzavřela do nové formy závislosti na fosilních palivech. Infrastruktura se plánuje na desítky let dopředu a zavírání před koncem životnosti znamená také zmaření investic energetických firem.

Tyto investice jsou však chráněny pomocí mezinárodních dohod, jako je například Energetická charta. Zavírání již existující infrastruktury bude proto bez změny nastavení mezinárodního obchodu a legislativního rámce globální ekonomiky pro státy ještě finančně nákladnější a politicky obtížnější, než dnes.

Fosilní plyn udržuje u moci korporace

A to nás přivádí k důvodu, proč se fosilní plyn i navzdory eskalující klimatické krizi vůbec ještě rozvíjí. Výstavba nové plynové infrastruktury pod zástěrkou pohádky o „přechodovém palivu“ totiž představuje pro ropné a uhelné korporace vítaný způsob, jak uniknout hrobníkovi z lopaty rozvoje stále dostupnějších obnovitelných zdrojů. Mohou si tak udržet své zisky a moc nad energetikou, která by jinak prošla rozsáhlou proměnou směrem k decentralizovanému systému, v němž už pro obří fosilní korporace nebude místo.

Uhelné firmy proto využívají současné krize k tomu, aby z veřejných rozpočtů států vytáhly peníze pro svou transformaci na plynový byznys. V rámci záchranných balíčků států G20 shrábnou přes sto třicet miliard dolarů právě ropné a plynové korporace. Navíc plyn je často vedlejším produktem těžby ropy, jde proto zhusta o tytéž firmy. Například EPH českého uhlobarona Daniela Křetínského přetavuje zisky z uhlí právě do investic do plynové infrastruktury, které hrozí znemožnit včasné snížení emisí v souladu s Pařížskou dohodou.

Moc, kterou mají fosilní korporace nad státy, jim pomáhá tento kurz prosadit. Na výstavbu plynové infrastruktury po celém světě tlačí v rámci geopolitického zápolení také největší mocnosti jako Spojené státy nebo Rusko. Dokazují to chystané projekty na stavbu terminálů pro LNG (liquefied natural gas, zkapalněný zemní plyn) pro jednodušší dovoz plynu v Chorvatsku, Polsku, Německu nebo Pobaltí. USA s vývozem stlačeného plynu počítají jako se svým geopolitickým zájmem, část zemí zejména východní Evropy je na ruském plynu dnes doslova závislá.

S podporou nové plynové infrastruktury však počítá i Evropská unie. Nejen, že chce dotovat nové terminály a plynovody, ale také většina forem vodíku, s jehož využitím Evropská unie ve svých plánech na zelenou transformaci počítá, vzniká chemickými reakcemi při výrobě plynu. Jeho využívání by tudíž závislost na tomto fosilním palivu také ještě prohloubilo.

Fosilní plyn není potřeba

Nic z výše řečeného přitom není potřeba podstupovat. Na rozdíl od situace před dvaceti lety, kdy argumenty pro přechod od uhlí k plynu ještě dávaly nějaký smysl, dnes máme k dispozici levnější a ekologicky přijatelnější alternativu. Cena elektřiny z větru a slunce rapidně klesla a dále klesá a i analýzy investičních bank jako Lazard či vyloženě probyznysových organizací jako BNEF ukazují, že ve většině ekonomik jsou již dnes nejlevnějším zdrojem pro výstavbu, zejména v kombinaci s bateriemi.

Plyn není klíčový ani pro zajištění stability sítě, což je další z argumentů používaných na podporu výstavby plynové infrastruktury. Analýzy, jako studie konzultační společnosti Artelys, už několik let opakovaně seznávají, že k zajištění této úlohy dostačuje v budoucích scénářích energetické transformace již existující plynová infrastruktura. Nová není potřeba.

Vyrovnávání výkyvů obnovitelných zdrojů lze řešit nejen přenosy z místa na místo nebo metodami řízení poptávky, ale i pomocí baterií, které již dnes jsou efektivnější než fosilní technologie. Pro akumulaci energie lze podle některých studií využít i zásobníky stlačeného vzduchu v bývalých šachtách, jako jsou třeba hlubinné doly OKD.

Ke stabilitě sítě pak může přispět také elektrifikace dopravy — baterie autobusů či aut do ní mohou v případě potřeby vracet uloženou energii — i renovace budov, které ušetří energii nutnou pro vytápění.

Falešné řešení, které oddaluje potřebnou transformaci

Proč se tedy obnovitelné zdroje v dnešním ekonomickém systému navzdory svým nízkým cenám nerozvíjejí dostatečně rychle na to, abychom se mohli včas vyhnout klimatickému rozvratu? To je složitá otázka, kterou jsme zabývali komplexněji jinde. Zjednodušeně vzato ale odpověď tkví v jejich decentralizované povaze.

Zatímco koncentrované „vzácné zdroje“ jako uhlí, ropu či plyn mohou korporace kontrolovat, na rozptýlené energii, která je ještě ke všemu od přírody „zadarmo“, se jim vydělává obtížněji a hrozí, že kontrolu nad systémem ztratí. Energetická transformace je tak mimo jiné otázkou moci. A přibývá argumentů pro to, že aby se podařila, musely by se do věci mnohem aktivněji — investicemi a regulací — vložit státy, potažmo města, obce a další aktéři neřídící se logikou maximalizace zisku.

Celá rétorika plynu jako přechodového paliva k obnovitelným zdrojům je jen zástěrkou fosilního byznysu, jak prosadit falešné řešení, které mu umožní takovou transformaci oddálit a zachovat si své gigantické zisky i v měnícím se světě. V zemích na západ od nás tento proces již probíhá. Je důležité si to uvědomit právě v době, kdy podobná snaha lakovat plyn na zeleno uhelnými firmami přichází i do České republiky.

Křetínského EPH má na transformaci z uhlí na plyn postavený celý byznys, podobnou cestou by podle rozhovoru pro magazín Reportér chtěl jít i uhlobaron Pavel Tykač. ČEZ už o plynu začíná mluvit otevřeně, Sokolovská uhelná na něj již přechází.

Nedovolit jim znovu ovládnout energetiku pomocí jiného fosilního paliva a prosadit náhradu uhlí decentralizovanou energetikou postavenou na obnovitelných zdrojích je to nejlepší, co pro záchranu klimatu můžeme z České republiky udělat.