Udělal někdo podrobnou rešerši na rozdíly mezi methanem a vodíkem a na možnost využít plynovou infrastrukturu pro vodíkové hospodářství?

Vodík se dá vyrábět elektrolýzou vody, když jaderné elektrárně klesne odběr, větrné se zvedne vítr nebo na sluneční zasvítí obzvlášť silně slunce. Existují i látky katalyzující přímo rozklad vody na vodík a kyslík slunečním zářením, ale zdá se, že lepší vyhlídky na technické uplatnění mají integrovaná zařízení, ve kterých probíhá elektrolýza vody na polovodičové struktuře, která potřebný elektrický proud generuje fotovoltaicky. Elektřina z vodíku se pak asi nejlépe vyrábí stejnosměrná v palivových článcích, ale lze ho i klasičtěji spalovat. V cyklu elektřina–vodík–elektřina se tak pravděpodobně ztratí víc energie než v akumulátorech, ale méně než v přečerpávací vodní elektrárně nebo exotičtějších způsobech mechanického ukládání energie jako stlačování vzduchu nebo roztáčení setrvačníku. Přitom se dá do vodíku uložit velké množství energie praktičtěji než do poměrně težkých a drahých akumulátorů, i když se stále nedaří vyvinout pro ukládání vodíku nic lepšího než tlakové nádoby. A zatímco elektrolyzovat se dá i voda dosti špinavá, dokonce čím slanější, tím snáze (až na možnou korozi elektrolyzéru), po opětovném spálení vodíku, ať už klasickém nebo v palivovém článku, vzniká voda čistá (nebo, pravda, pára, která odejde do atmosféry a jako déšť spadne tam, kam spadne).

Na první pohled by se přitom infrastruktura pro zemní plyn dala použít i pro vodík — plyn jako plyn. Naneštěstí není úplně plyn jako plyn a zejména plynojemy, kde se methan skladuje za atmosférického tlaku, by asi byly pro mnohem lehčí vodík poněkud nepraktické. Ani o plynovodech, vybudovaných pro methan, si nejsem jist, zda by pro vodík s jeho menšími molekulami dostatečně těsnily — ale možná by větším problémem byla odolnost vůči tlaku, protože i transport vodíku by možná byl praktičtější pod zvýšeným tlakem. Nevím nic jistě, protože pořádnou rešerši na technické problémy vodíkového hospodářství jsem si neudělal.

Existují různé přístupy jak ozelenit zemní plyn — nebo ho aspoň obarvit na zeleno. Jedním z nich je bioplyn — výroba methanu z biomasy. To je, jako všechna energetická využití biomasy, samozřejmě cesta do pekel, jakmile výroba bioplynu překročí rámec zpracování odpadu. Dokud se výkaly, jak lidí tak hospodářských zvířat, zpracovávají na bioplyn a hnojivo, je to skvělá věc, jakmile se začne vyrábět bioplyn ve velkém z kukuřice a jiných plodin pěstovaných pro výrobu bioplynu, zabírá pěstování energetické biomasy zemědělskou půdu, konkuruje pěstování jídla pro lidi — přičemž chudí nemohou zaplatit za jídlo tolik jako bohatí za energii — a, jak často upozorňuje David Storch, zatímco množství jídla, které lidstvo sní, je omezené počtem lidí a kapacitou lidského zažívacího ústrojí, energie dokážeme spotřebovat neomezené množství. Veškeré energetické využívání biomasy tak vede k prohlubování nerovností, zvyšování rizika hladu a podvýživy a ničení přírody neustále rostoucím záborem půdy. Kromě toho se energetická biomasa stejně vyrábí z nafty, kterou spaluje zemědělská mechanizace — požadovat, aby biomasa, bionafta nebo bioplyn byly skutečně bio a omezit zákonem, nebo aspoň podmínkami pro vyplácení dotací, veškeré pěstování energetické biomasy výlučně na ekologické hospodaření, k tomu se nikdo nemá.

Přinejmenším v Německu se pak objevil i nápad na „obnovitelný methan‟. Základní myšlenka, že pokročíme v napodobování fotosyntézy o kousek dál a místo pouhé výroby vodíku budeme hydrogenovat oxid uhličitý na nějaké uhlíkaté palivo, se mi zamlouvá, mně osobně by se nejvíc líbil methanol — s jediným uhlíkem v molekule by mohl být chemicky vcelku dostupný, je za běžných teplot kapalný, nemá tak silný sklon vlhnout jako ethanol, dá se spalovat jak klasicky tak v palivových článcích, a vůbec má samé skvělé vlastnosti kromě té drobné vady na kráse, že je smrtelně jedovatý. Problém s obnovitelným methanem vidím v tom, že zatím na jeho výrobu nikdo nevymyslel žádný důmyslný trik, nepřišel s žádnou objevnou chemickou reakcí, přechod od vodíku k methanu se dělá „hrubou silou‟ za velké spotřeby energie, tedy ukládání přebytečné elektrické energie do methanu je značně ztrátové. Pokud nedojde k nějakému převratnému chemickému objevu, bude zřejmě daleko praktičtější ukládat energii do vodíku než do methanu — a tomu by měla nově budovaná infrastruktura odpovídat.

Najde se někde kolem DR někdo, kdo má možnosti a potřeby vodíkového hospodářství nastudované a dokáže odpovědět, zda existuje možnost donutit fosilní korporace, aby si pro zemní plyn stavěly infrastrukturu, kterou bude možné využívat i bez zemního plynu a napustit ji místo methanem vodíkem, nebo zda je nezbytně nutné jít s fosilními korporacemi do otevřené vyhlazovací války, co nejrychleji je připravit o všechny zisky a pustit se do budování vodíkového hospodářství zcela odděleného a naprosto odlišného od dosavadního průmyslu fosilních paliv?