Na počátku sedmdesátých let minulého století měli ekologičtí aktivisté bezpochyby jednodušší život — popravdě řečeno, snazší to bylo ještě v únoru letošního roku, ale zkusme pro jednou uvažovat mimo bublinu současné pandemie. 

V čem oproti dnešku spočíval hlavní rozdíl? Ekologických problémů si tehdy zkrátka nešlo nevšimnout: vzduch nad městy byl špinavý, voda v jezerech a řekách zapáchala. Stěží v tom mohl kdokoli hledat něco složitého.

Environmentální právník Albert Butzel vzpomíná na tehdejší New York takto: „Nejen, že jsem znečištění viděl přímo před sebou, každý den jsem ho doslova stíral z oken.“ Jeden z tamějších městských doktorů zase poznamenal: „Člověk, který celý život strávil v Adirondackém pohoří, má plíce krásně růžovoučké. Dýchací soustava lidí z města je černá jako uhlí.“

Guvernér New Yorku Nelson Rockefeller tehdy popsal stav řeky Hudson v oblasti jižně od Albany následovně: „Je to jeden velký septik, jako zdroj pitné vody takřka bezcenný. Není to místo ke koupání ani pro život rozmanitých druhů ryb, kterým kdysi oplývalo.“ Vše, co si dnes lidé říkají o kvalitě vzduchu a vody v Číně nebo Indii, se tehdy tvrdilo o amerických městech.

Není divu, že taková situace mobilizovala: při příležitosti historicky prvního Dne Země v roce 1970 vyšlo do ulic dvacet milionů Američanů — tedy deset procent tehdejší populace Spojených států. Šlo zřejmě o jeden z největších politických protestů v historii země. A měl úspěch: Kongres ihned přijal zákony o čistém ovzduší a vodě, které měly okamžitý efekt. Stačilo, že se do komínů, výfuků aut a odpadního potrubí z továren nainstalovaly filtry a zanedlouho byla voda i ovzduší prokazatelně čistější. 

V té době se rodící vládní Agentura pro životní prostředí (EPA) zveřejnila sérii fotografií, které jasně dokládaly, v jaké špíně se žilo. I nám, kteří jsme tu dobu zažili, se dnes těžko věří tomu, že jsme něco takového vůbec kdy tolerovali.

Přišel čas si to uvědomit — vždyť nyní před námi stojí mnohem větší výzvy a my opět sedíme se založenýma rukama. Proč? Nemají tak jasné obrysy jako kdysi. 

Molekula oxidu uhličitého je neviditelná: nejde vidět ani cítit, nijak nás přímo neohrožuje. Uhlík s jednou molekulou kyslíku? Stačí nechat v zavřené garáži běžet motor a může vás zabít. Ale uhlík s dvěma molekulami? Ten „jenom“ zachytí teplo v atmosféře, zvýší hladinu moří, roztaví ledovce a změní předpověď počasí. Nicméně působí natolik pomalu, že si většinu času ani nevšimnete toho, že se něco děje.

A je to ještě složitější: oxid uhelnatý jednoduše zachytíte filtrem. Vyskytuje se ve stopovém množství, tvoří tedy jen malé procento všeho, co vychází z komínů elektráren. S oxidem uhličitým je to právě naopak. Spálíte-li uhlí, ropu nebo plyn, zbude z většiny právě oxid uhličitý. Nezbavíme se ho nejrůznějšími katalyzátory výfukových plynů — musíme se zbavit celého fosilního průmyslu. Co z toho vyplývá?

Nestačí bojovat proti ropným společnostem. Musíme se utkat s bankami, investory a pojišťovnami, které do těchto firem investují — koneckonců zanedlouho je možná budou přímo vlastnit vzhledem k nastupující ekonomické krizi. Musíme zasáhnout takříkajíc srdce globálního kapitálu.

A přesně o to se snažíme. Loni na podzim vznikla kampaň „Stop the Money Pipeline“ (Zastavme fosilní penězovody), na níž se podílí široká koalice ekologických skupin usilujících o klimatickou spravedlnost — od těch malých až po největší, jako je Sierra Club nebo Greenpeace.

Cílem iniciativy je vypořádat se s nejsilnějšími hráči na planetě: s bankami typu JPMorgan Chase s největším kapitálovým podílem na trhu, které od podepsání Pařížské dohody v roce 2015 nalily do fosilního průmyslu přes čtvrt bilionu dolarů. S pojišťovnami, jako je Liberty Mutual, které nadále pojišťují projekty na těžbu ropy z kanadských dehtových písků, ačkoliv jejich klienti bezprostředně ohrožují původní obyvatele plánovanou stavbou ropovodu Keystone XL, kterou se snaží během pandemie pokradmu prosadit.

Naše snaha možná působí donkichotsky, ovšem až do vypuknutí pandemie získávala ohlas. Významná investiční společnost BlackRock v lednu oznámila, že ochrana klimatu pro ni bude klíčovým hlediskem při výběru dalších investic. Liberty Mutual se, rovněž pod tlakem aktivistů, začala odklánět od pojišťování uhlí.

A pokud jde o banku JPMorgan Chase —za normálních okolností bychom na Den Země byli svědky toho, jak tisíce aktivistů páchají nenásilnou občanskou neposlušnost v jejích pobočkách po celých Spojených státech. Podobně jako tomu bylo v lednu na začátku kampaně, kdy jsem spolu s dalšími skončil v poutech.

Nakonec jsme museli dnešní protest odvolat: nikdy bychom nepodstoupili riziko toho, že nákazu zavlečeme do věznic, v nichž se jde jen stěží chránit sociálním odstupem.

Začíná se ovšem ukazovat, že pandemie může fosilnímu průmyslu zavařit tak, jak by to žádná kampaň nesvedla. Poptávka po ropě spadla na dno, a je tak čím dál jasnější, že fosilní byznys nemá žádnou budoucnost. Kampaň usilující o odklon financí z fosilního průmyslu, které se v minulém desetiletí podařilo přesměrovat více než čtrnáct bilionů dolarů do boje za záchranu klimatu, má proto nyní nový úkol.

Stojíme před mnohem složitější úlohou než naši předchůdci před padesáti lety: musíme urychlit přechod na solární a větrnou energetiku. Ta je dnes díky intenzivní práci řady odborníků nejlevnějším zdrojem energie. Transformaci ovšem stojí v cestě politická síla fosilních korporací, která má na své straně i prezidenta Trumpa.

Jejich dominanci bude těžké přemoci, to bezpochyby. Ale nikterak nemožné. Stejně jako před padesáti lety je zapotřebí neutuchající tlak veřejnosti. A ten přichází.Původní obyvatelé, lidé v prvních liniích boje s fosilním průmyslem, komunity věřících či klimatičtí vědci a prozíraví investoři — ti všichni nyní hledají společnou řeč a jejich hlas sílí.

Loni v září nás vyšlo do ulic sedm miliónů. Není to sice dvacet jako kdysi, ale jsme blízko.

Do ulic samozřejmě nemůžeme. Proto budeme dělat, co bude v našich silách v online prostoru. Zapojte se také: dneškem počínaje začíná třídenní akce digitálního aktivismu Den Země Online. Závodíme s časem, ale začínáme mít náskok.

Z anglického originálu „This Earth Day, Stop the Money Pipeline“ zveřejněného na webu The Nation přeložil Radek Kubala.