Na počátku sedmdesátých let minulého století měli ekologičtí aktivisté bezpochyby jednodušší život — popravdě řečeno, snazší to bylo ještě v únoru letošního roku, ale zkusme pro jednou uvažovat mimo bublinu současné pandemie. 

V čem oproti dnešku spočíval hlavní rozdíl? Ekologických problémů si tehdy zkrátka nešlo nevšimnout: vzduch nad městy byl špinavý, voda v jezerech a řekách zapáchala. Stěží v tom mohl kdokoli hledat něco složitého.

Environmentální právník Albert Butzel vzpomíná na tehdejší New York takto: „Nejen, že jsem znečištění viděl přímo před sebou, každý den jsem ho doslova stíral z oken.“ Jeden z tamějších městských doktorů zase poznamenal: „Člověk, který celý život strávil v Adirondackém pohoří, má plíce krásně růžovoučké. Dýchací soustava lidí z města je černá jako uhlí.“

Guvernér New Yorku Nelson Rockefeller tehdy popsal stav řeky Hudson v oblasti jižně od Albany následovně: „Je to jeden velký septik, jako zdroj pitné vody takřka bezcenný. Není to místo ke koupání ani pro život rozmanitých druhů ryb, kterým kdysi oplývalo.“ Vše, co si dnes lidé říkají o kvalitě vzduchu a vody v Číně nebo Indii, se tehdy tvrdilo o amerických městech.

Není divu, že taková situace mobilizovala: při příležitosti historicky prvního Dne Země v roce 1970 vyšlo do ulic dvacet milionů Američanů — tedy deset procent tehdejší populace Spojených států. Šlo zřejmě o jeden z největších politických protestů v historii země. A měl úspěch: Kongres ihned přijal zákony o čistém ovzduší a vodě, které měly okamžitý efekt. Stačilo, že se do komínů, výfuků aut a odpadního potrubí z továren nainstalovaly filtry a zanedlouho byla voda i ovzduší prokazatelně čistější.