Ekonom Gernot Wagner z Newyorské univerzity nazval pandemii koronaviru „změnami klimatu v nadsvětelné rychlosti“. A má pravdu. Reakce států na pandemii jsou smutnou předzvěstí toho, jak zřejmě budou reagovat i na krizi klimatickou.

Zejména v zemích globálního Severu totiž jednotlivé fáze postupu vlád nepříjemně připomínají několik posledních desetiletí klimatické politiky. A zároveň nabízejí pesimistický výhled na to, co se může dít v příštích dekádách.

Fáze 1: otevřené popírání. Uhelné, ropné a další korporace v minulosti organizovaly a financovaly kampaně, popírající vědecká fakta o změnách klimatu. Tyto dezinformační kampaně pokračují dodnes v podobě reklam, ve nichž se fosilní firmy snaží samy sebe prezentovat jako součást řešení krize, kterou způsobily — což se někdy označuje jako „greenwashing“. Pět bilionů dolarů, které ty samé firmy plánují jen během následujících deseti let investovat do rozšiřování produkce fosilních paliv, přitom svědčí o opaku.

Nástup koronaviru byl podobný. Brazilský president Jair Bolsonaro označoval virus za fantazii, případně hrozbu zlehčoval tím, že „není horší než chřipka“. Ve Spojených státech Trumpova vláda strávila mnoho týdnů bagatelizováním krize, rozšiřováním konspiračních teorií a tweetováním o tom, že celá situace je pod kontrolou. Ale není.

Když už jsou škody natolik viditelné, že je nelze popírat, nastoupí fáze 2: je to problém někoho jiného. Jedná se o promyšlenější formu popírání, kdy se již připouští, že problém existuje, ale tváříme se, že za něj může a měl by ho řešit někdo jiný — což nám stejně jako fáze 1. umožňuje odložit skutečně účinná řešení na jindy.

Že je reakce na klimatickou krizi tak pomalá i přes míru rizika, kterou pro celé lidstvo představuje, lze vysvětlit také distribucí jejích dopadů. Bohaté státy v současnosti spíše jen obtěžuje, zatímco jinde již postihuje samy základy každodenního života.

V Guatemale například změnami klimatu zapříčiněné sucho vyhání zoufalé zemědělce z venkova do měst — či dokonce za hranice země — a zhoršuje také chronickou podvýživu, jíž trpí polovina tamějších dětí. Zřejmě proto také bohaté země spí na vavřínech a nejsou schopné zavést a vymáhat dostatečně účinná klimatická opatření.

Trumpova vláda se do této fáze reakce na pandemii dostala až v druhé polovině února. Po zavedení prvních karantén v Itálii musel Trump s přímým popíráním přestat a změnil tón. Místo toho začal říkat takové věci, jako že by se sice mělo nachystat uzavření škol „kdyby náhodou“, ale že virus pravděpodobně „jako zázrakem“ brzy „prostě zmizí“, „díky tomu, co vláda udělala s Čínou“. Britskému premiérovi Borisi Johnsonovi trvalo podobně dlouho reagovat na varování, že Velkou Británii může virus zasáhnout stejně tvrdě jako Itálii.

Dopady krize jsou však nakonec natolik závažné a všudypřítomné, že je již nelze ignorovat, ani předstírat, že se jedná o cizí problém. Potom nastupuje fáze 3: zoufalá snaha zakročit.

Reakce vlád na šíření viru nemá obdoby: zavřely školy, uzákonily karantény po celém světě, zastavily provoz letišť. U klimatické krize jsme ještě do fáze 3 nedošli, protože oproti koronaviru neprobíhá nadsvětelnou rychlostí a vlády ještě nejsou přímo konfrontovány s celým rozsahem problému.

Takový scénář nás nicméně čeká, pokud i nadále nebudeme nic dělat. V pět let staré Pařížské dohodě si vlády stanovily cíle pro snižování emisí, které přitom nestačí k zastavení ohřívání planety pod bezpečnou hranicí dvou (nebo ještě lépe jednoho a půl) stupňů Celsia, k jejímuž dodržení se přitom v téže dohodě zavázaly. Dohoda byla tudíž neúčinná ještě předtím, než z ní vystoupily Spojené státy, jeden z největších znečišťovatelů.

Generální ředitel Světové zdravotnické organizace (WHO), doktor Tedros Adhanom Ghebreyesus popsal přípravy světa na riziko pandemie jako „cyklus paniky a lhostejnosti“. Jinak řečeno, potřebné zdroje a pozornost se na boj s pandemií vyhradí až tehdy, kdy virus dorazí až k našemu prahu a riziko je politicky nezpochybnitelné. Tehdy, kdy je už vlastně pozdě.

Stejně jako v případě koronaviru i u klimatické krize je klíčem k porozumění, proč někdo panikaří a někdo je lhostejný to, jak je distribuováno riziko. Nepříjemné pocity ze sociální izolace zažíváme všichni, ani nyní ale nejsou rizika rozdělena rovnoměrně či spravedlivě — a do budoucna tomu nebude jinak.

Naše elity si mohou být jisté, že o ně bude dobře postaráno. Například v americkém státě Oklahoma místní doktoři použili osmapadesát testů na nemoc Covid-19 pro lidi pracující pro slavný basketbalový tým Utah Jazz. Vypotřebovali tak na ně pětinu tehdy dostupných testů v celém státě. Bohatí Američané dostávají mnohem lepší zdravotnickou péči než zbytek lidí, přičemž někteří superbohatí mají dokonce i vlastní pohotovosti.

Naopak lidé nejvíce zranitelní šířením viru i jeho sociálními a ekonomickými dopady jsou chráněni nejméně: lidé bez domova, vězni, migranti v detenčních centrech, nezaměstnaní nebo prekarizovaní pracující bez zdravotního pojištění.

Ve státech globálního Severu je velká pravděpodobnost, že se v jedné z těchto situací v průběhu svého života ocitnou zejména lidé z nižších vrstev, obecně pracující, také lidé jiné než bílé barvy pleti či původní obyvatelé. V zemích globálního Jihu je však takové ohrožení normou, spíše než výjimkou.

Miliony lidí v Indii, Nigérii nebo Jižní Africe, které jsou závislé na neformální ekonomice, jsou nyní bez práce — a mají k dispozici jen nedostatečnou, nebo přímo vůbec žádnou sociální záchrannou síť. Například pět milionů lidí žijících ve Středoafrické republice má k dispozici přesně tři plicní ventilátory!

S klimatickou krizí je to podobné. Pracující, zejména z nebílých komunit, jsou mnohonásobně více zasažení znečištěním ovzduší nebo chabými ekologickými regulacemi. Můžeme očekávat, že tito lidé ponesou následky jak současné lhostejnosti, tak pozdější paniky.

Již nyní přitom domorodé kmeny žijící na jihu Spojených států ztrácejí svou půdu v důsledku zvyšování hladiny oceánů. Podobnou nespravedlnost můžeme očekávat i globálně. Na Africký kontinent, který přispěl k vypouštění emisí skleníkových plynů nejméně, již nyní dopadá klimatická krize nejsilněji. Způsobuje nedostatek jídla, nucenou migraci a konflikty o zdroje.

Pro ostrovní státy jako Grenada nebo nízko položené země jako Bangladéš představuje rostoucí hladina moří už v těchto dnech existenční hrozbu.

Při jednáních na půdě Rámcové dohody OSN o změnách klimatu se bohaté státy a přidružené instituce zavázaly dát chudým zemím na jejich ekologický rozvoj a zvládání dopadů změn klimatu přesně sto miliard dolarů. Je to ubohé číslo, které se ani nepřibližuje rozsahu škod způsobených vypouštěním emisí bohatými státy. Přes všechny sliby se zatím ovšem neshromáždila ani polovina této částky která by přitom podle původní dohody měla být k dispozici již na konci tohoto roku.

Koronavirus a klimatická krize zdaleka nejsou stejné. Změny klimatu jsme mohli studovat mnohem déle a vědci tak mají mnohem větší jistotu, jakou hrozbu představují. Z tohoto hlediska je naše nečinnost ještě ostudnější. Reakce politiků na šíření koronaviru nám ale v plné nahotě odhalují, jakým problémům budeme čelit s tím, jak budou jejich důsledky akcelerovat.

Nedokážeme-li prolomit cyklus paniky a lhostejnosti, který se stal osudným naší schopnosti řešit současnou pandemii, můžeme ztratit celý svět.

Z anglického originálu Our coronavirus failure will become our climate failure zveřejněného na webu Al Jazeera přeložil RADEK KUBALA.