Ekonom Gernot Wagner z Newyorské univerzity nazval pandemii koronaviru „změnami klimatu v nadsvětelné rychlosti“. A má pravdu. Reakce států na pandemii jsou smutnou předzvěstí toho, jak zřejmě budou reagovat i na krizi klimatickou.

Zejména v zemích globálního Severu totiž jednotlivé fáze postupu vlád nepříjemně připomínají několik posledních desetiletí klimatické politiky. A zároveň nabízejí pesimistický výhled na to, co se může dít v příštích dekádách.

Fáze 1: otevřené popírání. Uhelné, ropné a další korporace v minulosti organizovaly a financovaly kampaně, popírající vědecká fakta o změnách klimatu. Tyto dezinformační kampaně pokračují dodnes v podobě reklam, ve nichž se fosilní firmy snaží samy sebe prezentovat jako součást řešení krize, kterou způsobily — což se někdy označuje jako „greenwashing“. Pět bilionů dolarů, které ty samé firmy plánují jen během následujících deseti let investovat do rozšiřování produkce fosilních paliv, přitom svědčí o opaku.

Nástup koronaviru byl podobný. Brazilský president Jair Bolsonaro označoval virus za fantazii, případně hrozbu zlehčoval tím, že „není horší než chřipka“. Ve Spojených státech Trumpova vláda strávila mnoho týdnů bagatelizováním krize, rozšiřováním konspiračních teorií a tweetováním o tom, že celá situace je pod kontrolou. Ale není.

Když už jsou škody natolik viditelné, že je nelze popírat, nastoupí fáze 2: je to problém někoho jiného. Jedná se o promyšlenější formu popírání, kdy se již připouští, že problém existuje, ale tváříme se, že za něj může a měl by ho řešit někdo jiný — což nám stejně jako fáze 1. umožňuje odložit skutečně účinná řešení na jindy.