„Pokud nelze najít řešení v systému samém, budeme možná muset změnit sám systém.“ Těmito slovy končila Greta Thunbergová své vystoupení na konferenci OSN o změně klimatu v Katovicích. Symbolicky tak započala hledání návodu na rekonstrukci ekonomiky takovým způsobem, aby na konci hospodářské činnosti člověka neležela jen spálená země, i když se stabilní úrokovou mírou a vyrovnaným státním rozpočtem.

Výzva ke změně ekonomického systému dlouho zůstala nevyslyšena v praktické i v teoretické rovině. Nedostatek představivosti a strach ze změny statu quo se projevuje jen dílčími návrhy „bez chuti a zápachu“.

Energetická náročnost a propletenost současných hospodářských vztahů znesnadňuje přechod na čistší energii. Proto nestačí jen vyčistit kotel světové ekonomiky. Změny musí být hlubší a nezbývá než prozkoumat a případně nahradit palivo, které ten kotel zahřívá.

Na vsi se lidem dýchá lépe, když místní do kotle sypou peletky, a ne pneumatiky. Stejně se může lidem žít lépe, když peníze — palivo ekonomiky — budou používané udržitelně.

Kdo platí rozvrat klimatu?

Peníze dodávají energii veškeré ekonomické činnosti — bez nich se žádný byznys neobejde. Kam netečou peníze, tam není zisk, a tedy ani ekonomika, jak ji známe z učebnic.

Právě proto je bankovní sektor jednou z příčin, ale i potenciálním řešením naší zapeklité klimatické situace. Malé tajemství dnešní ekonomiky je skutečnost, že peníze nevznikají ani na základě vytěženého zlata, ani jiných drahých kovů ukrytých v sejfech, peníze z většiny netvoří centrální banky ani rozhodnutí vlády.

Peníze generují komerční banky formou účetní operace. Každá bankovní půjčka svým způsobem znamená vznik nových peněz, byť jen ve virtuální formě. Známé spojení „má dáti — dal“ tím ale nabývá na důležitosti.