„Pokud nelze najít řešení v systému samém, budeme možná muset změnit sám systém.“ Těmito slovy končila Greta Thunbergová své vystoupení na konferenci OSN o změně klimatu v Katovicích. Symbolicky tak započala hledání návodu na rekonstrukci ekonomiky takovým způsobem, aby na konci hospodářské činnosti člověka neležela jen spálená země, i když se stabilní úrokovou mírou a vyrovnaným státním rozpočtem.

Výzva ke změně ekonomického systému dlouho zůstala nevyslyšena v praktické i v teoretické rovině. Nedostatek představivosti a strach ze změny statu quo se projevuje jen dílčími návrhy „bez chuti a zápachu“.

Energetická náročnost a propletenost současných hospodářských vztahů znesnadňuje přechod na čistší energii. Proto nestačí jen vyčistit kotel světové ekonomiky. Změny musí být hlubší a nezbývá než prozkoumat a případně nahradit palivo, které ten kotel zahřívá.

Na vsi se lidem dýchá lépe, když místní do kotle sypou peletky, a ne pneumatiky. Stejně se může lidem žít lépe, když peníze — palivo ekonomiky — budou používané udržitelně.

Kdo platí rozvrat klimatu?

Peníze dodávají energii veškeré ekonomické činnosti — bez nich se žádný byznys neobejde. Kam netečou peníze, tam není zisk, a tedy ani ekonomika, jak ji známe z učebnic.

Právě proto je bankovní sektor jednou z příčin, ale i potenciálním řešením naší zapeklité klimatické situace. Malé tajemství dnešní ekonomiky je skutečnost, že peníze nevznikají ani na základě vytěženého zlata, ani jiných drahých kovů ukrytých v sejfech, peníze z většiny netvoří centrální banky ani rozhodnutí vlády.

Peníze generují komerční banky formou účetní operace. Každá bankovní půjčka svým způsobem znamená vznik nových peněz, byť jen ve virtuální formě. Známé spojení „má dáti — dal“ tím ale nabývá na důležitosti.

Tvorbou peněz nicméně činnost komerčních bank zdaleka nekončí. Jedna z neméně důležitých rolí bank spočívá v posuzování bonity podniků, čili zda se danému podniku vyplatí poskytnout úvěr, nebo ne. Takřka každý investiční záměr je dnes podmíněný rozhodnutím bank, které přímo ovlivňují, jaké činnosti se budou v ekonomice rozvíjet a jaké nikoli.

Jak ale upozornili již na přelomu 19. a 20. století ekonomové Marshall a Pigou, některé ekonomické činnosti mohou být ziskové na úkor snížení společenského blahobytu. Nejběžnějším příkladem, na kterém se tento teoretický přístup popisuje, je znečištění životního prostředí.

Pokud tepelná elektrárna zhoršuje ovzduší, náklady nenese její vlastník, ale obyvatelé v jejím okolí, potažmo všichni pozemšťané. Pokud by se jí naúčtovaly náklady na vyšší nemocnost, na růst průměrné teploty země a zvýšení pravděpodobnosti rozvratu klimatu, vlastník elektrárny by musel ze dne na den pravděpodobně zavřít krám. Jeho velká výhoda bohužel spočívá ve faktické nemožnosti vystavit mu takový „společenský účet“.

Veřejné banky příkladem

Naštěstí se už dnes některé větve bankovního sektoru začínají zelenat. Přinejmenším v Evropě chytá druhý dech veřejné bankovnictví. Bez jeho existence by investiční rozhodování leželo v rukou čistě soukromých bank, jimž jde navzdory roušce společenské odpovědnosti primárně o udržitelnost zisku, nikoli o udržitelnost životního prostředí a lidských komunit.

Není tedy překvapením, že průkopníkem ekologického bankovnictví je banka veřejně vlastněná, konkrétně Evropská investiční banka (EIB), jejíž akcionáři jsou členské státy EU. Její význam narostl během Junckerovy komise, neboť EIB administrovala jeho vlajkovou loď podpory ekonomického růstu v reakci na hospodářskou krizi. Už předtím ale byla největším veřejným věřitelem na světě, překonala dokonce i svůj globální protějšek, Světovou banku.

Jakožto investiční nástroj Evropské unie EIB plní mobilizační roli investičních prostředků, avšak na rozdíl od bank komerčních s jedním zásadním rozdílem — její aktivity jsou ohraničeny strategickými cíli udržitelného rozvoje. V této souvislosti přišla vloni s plánem ukončit financování energetických projektů závislých na fosilních palivech do konce roku 2020.

Peněz se od ní tedy už nedočkají nové projekty související s těžbou ropy nebo zemního plynu, ani s výrobou energie či tepla z fosilních paliv. Podle nastupující předsedkyně Evropské komise Ursuly van der Leyenové by se alespoň část EIB měla dokonce přeměnit na banku klimatickou.

Komu půjčuješ a za jakou cenu