Jak nechat „vyhasnout“ fosilní byznys?

Jan Bittner

Lze dosáhnout toho, aby banky pomáhaly v transformaci k ekonomice, která bude řešit klimatickou krizi? Ano, ale ne bez regulace.

„Pokud nelze najít řešení v systému samém, budeme možná muset změnit sám systém.“ Těmito slovy končila Greta Thunbergová své vystoupení na konferenci OSN o změně klimatu v Katovicích. Symbolicky tak započala hledání návodu na rekonstrukci ekonomiky takovým způsobem, aby na konci hospodářské činnosti člověka neležela jen spálená země, i když se stabilní úrokovou mírou a vyrovnaným státním rozpočtem.

Deník Referendum psal o klimatu ještě, než to bylo cool. Podpořte naši práci a pomozte nám učinit z něj společenskou prioritu.
×

Výzva ke změně ekonomického systému dlouho zůstala nevyslyšena v praktické i v teoretické rovině. Nedostatek představivosti a strach ze změny statu quo se projevuje jen dílčími návrhy „bez chuti a zápachu“.

Energetická náročnost a propletenost současných hospodářských vztahů znesnadňuje přechod na čistší energii. Proto nestačí jen vyčistit kotel světové ekonomiky. Změny musí být hlubší a nezbývá než prozkoumat a případně nahradit palivo, které ten kotel zahřívá.

Na vsi se lidem dýchá lépe, když místní do kotle sypou peletky, a ne pneumatiky. Stejně se může lidem žít lépe, když peníze — palivo ekonomiky — budou používané udržitelně.

Kdo platí rozvrat klimatu?

Peníze dodávají energii veškeré ekonomické činnosti — bez nich se žádný byznys neobejde. Kam netečou peníze, tam není zisk, a tedy ani ekonomika, jak ji známe z učebnic.

Právě proto je bankovní sektor jednou z příčin, ale i potenciálním řešením naší zapeklité klimatické situace. Malé tajemství dnešní ekonomiky je skutečnost, že peníze nevznikají ani na základě vytěženého zlata, ani jiných drahých kovů ukrytých v sejfech, peníze z většiny netvoří centrální banky ani rozhodnutí vlády.

Peníze generují komerční banky formou účetní operace. Každá bankovní půjčka svým způsobem znamená vznik nových peněz, byť jen ve virtuální formě. Známé spojení „má dáti — dal“ tím ale nabývá na důležitosti.

Tvorbou peněz nicméně činnost komerčních bank zdaleka nekončí. Jedna z neméně důležitých rolí bank spočívá v posuzování bonity podniků, čili zda se danému podniku vyplatí poskytnout úvěr, nebo ne. Takřka každý investiční záměr je dnes podmíněný rozhodnutím bank, které přímo ovlivňují, jaké činnosti se budou v ekonomice rozvíjet a jaké nikoli.

Jak ale upozornili již na přelomu 19. a 20. století ekonomové Marshall a Pigou, některé ekonomické činnosti mohou být ziskové na úkor snížení společenského blahobytu. Nejběžnějším příkladem, na kterém se tento teoretický přístup popisuje, je znečištění životního prostředí.

Pokud tepelná elektrárna zhoršuje ovzduší, náklady nenese její vlastník, ale obyvatelé v jejím okolí, potažmo všichni pozemšťané. Pokud by se jí naúčtovaly náklady na vyšší nemocnost, na růst průměrné teploty země a zvýšení pravděpodobnosti rozvratu klimatu, vlastník elektrárny by musel ze dne na den pravděpodobně zavřít krám. Jeho velká výhoda bohužel spočívá ve faktické nemožnosti vystavit mu takový „společenský účet“.

Veřejné banky příkladem

Naštěstí se už dnes některé větve bankovního sektoru začínají zelenat. Přinejmenším v Evropě chytá druhý dech veřejné bankovnictví. Bez jeho existence by investiční rozhodování leželo v rukou čistě soukromých bank, jimž jde navzdory roušce společenské odpovědnosti primárně o udržitelnost zisku, nikoli o udržitelnost životního prostředí a lidských komunit.

Není tedy překvapením, že průkopníkem ekologického bankovnictví je banka veřejně vlastněná, konkrétně Evropská investiční banka (EIB), jejíž akcionáři jsou členské státy EU. Její význam narostl během Junckerovy komise, neboť EIB administrovala jeho vlajkovou loď podpory ekonomického růstu v reakci na hospodářskou krizi. Už předtím ale byla největším veřejným věřitelem na světě, překonala dokonce i svůj globální protějšek, Světovou banku.

Jakožto investiční nástroj Evropské unie EIB plní mobilizační roli investičních prostředků, avšak na rozdíl od bank komerčních s jedním zásadním rozdílem — její aktivity jsou ohraničeny strategickými cíli udržitelného rozvoje. V této souvislosti přišla vloni s plánem ukončit financování energetických projektů závislých na fosilních palivech do konce roku 2020.

Peněz se od ní tedy už nedočkají nové projekty související s těžbou ropy nebo zemního plynu, ani s výrobou energie či tepla z fosilních paliv. Podle nastupující předsedkyně Evropské komise Ursuly van der Leyenové by se alespoň část EIB měla dokonce přeměnit na banku klimatickou.

Komu půjčuješ a za jakou cenu

Veřejný bankovní sektor musí udávat směr vstříc udržitelnosti. Podmínky realizace klimatických cílů však leží i ve změně chování sektoru privátního, který má tendence unikat zodpovědnosti, kterou nese za stav životního prostředí. Vždyť jen 33 velkých nadnárodních bank podle zprávy Banking on Climate Change 2019 vytrvale zvyšuje financování fosilního průmyslu i po podepsání Pařížské dohody. Od té doby firmy s fosilním portfoliem přijaly na půjčkách téměř 2 biliony dolarů, což je ekvivalent dvou a půl ročních HDP České republiky.

Ze všech nejhorší se jeví americká banka JPMorgan Chase, která bez váhání lije peníze do fosilního byznysu. Alibismus jako z učebnice vystřihl šéf tohoto bankovního kolosu, který sice veřejně podpořil Pařížskou klimatickou dohodu, jeho banka však jako jeden z mála gigantů nezavedla zhola žádnou politiku omezující financování alespoň hlubinné těžby ropy nebo uhelných dolů.

Přestože spousta bank již přišla s takovou politikou omezení financování toho nejšpinavějšího byznysu, žádná z těch největších se zatím zcela nevydala cestou EIB a jejího plánu na úplné opuštění fosilních projektů. Bankovní akcionáři zatím dál preferují vysoké zisky před klidným spánkem. Jak dobře se spí ostatním stakeholderům — střadatelům a dalším zákazníkům?

Čistě teoreticky banky zprostředkovávají peníze od střadatelů k dlužníkům. Bankovnictví nicméně prakticky nefunguje tak, že by konkrétní uloženou stokorunu banka někomu půjčila. Proto není možné si u přepážky vyhádat konkrétnější podmínky, komu moje peníze mohou být poskytnuty a komu ne. Svým způsobem je každá stovka vybraná z bankomatu tak trochu umazaná od sazí.

Díky tzv. etickým bankám ale může mít střadatel možnost uložit peníze i tam, kde jimi nebude spolufinancovat špinavý byznys. Příkladem je nizozemská etická banka Triodos, která dle svého vnitřního předpisu může půjčovat striktně jen ekologicky prospěšným podnikům. V tomto smyslu může etické bankovnictví posloužit jako přímá konkurence i jako inspirace pro běžné komerční banky.

V obecné rovině lze očekávat, že do budoucna se bankám vyplatí upřednostnění udržitelných projektů. Jakkoliv se zkušenost s financováním ekologicky prospěšných projektů může momentálně zdát jako okrajová, za pár let bude udržitelnost stejně běžná, jako jsou dnes třeba energeticky úsporné domy nebo ochrana zeleně ve městech. Expertiza v této oblasti se nevyhnutelně stane komparativní výhodou určitých bank, přinášející čím dál větší množství finančních prostředků od střadatelů, tak i veřejného sektoru.

Jak fosilní byznys vyhasne?

Ekonomika není svět sám pro sebe, neprodyšně oddělený od společenských potřeb a politických cílů. Proto ani bankovní sektor, navzdory svým zvláštnostem, nemůže jen alibisticky stát opodál a přihlížet snahám občanské společnosti o ochraně klimatu. Dříve nebo později by mohla být udržitelnost součástí regulace bankovnictví — ať už povinností ze strany státního regulátora, tak poptávkou ze strany zákazníků.

Enormní vliv bank na směrování ekonomiky představuje hlavní důvod, proč by měly stát v první linii v boji s příčinami (popř. důsledky) klimatické změny. Jen cílevědomé veřejné bankovnictví spolu s odpovědným bankovnictvím soukromým povede k tomu, že fosilnímu byznysu postupně dojde šťáva.

Ekonomika bude dál závislá na bankovním financování, ale nám se bude lépe dýchat. Pomyslný ekonomický kotel nebude čoudit, protože ho budou pohánět udržitelné finance.

    Diskuse