Bill Moyer ve svém slavném Akčním plánu pro hnutí (Movement action plan) popsal jednu ze strategií, jakými se moc snaží vypořádat s hnutím, které již nelze ignorovat. Patří mezi ně třeba „založení komise“, ale i vytvoření slabého kompromisu. Ani nová Evropská komise již nemohla nadále ignorovat klimatické hnutí, které v Evropě nabírá na síle prostřednictvím studentských stávek, expertní práce velkých organizací a masivních akcí občanské neposlušnosti.

I z těchto důvodů ve středu s velkou pompou představila nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová novou Evropskou Zelenou dohodu. Jejím cílem je vyrovnat se s klimatickou krizí. Oproti návrhům předchozí Junkerovy komise vidíme poměrně velký posun. Junkerovo neoliberální šetření nahrazuje von der Leyenová štědrými investicemi do infrastruktury a transformací regionů závislých na těžbě a spalování fosilních paliv.

Plán obsahuje i řadu dalších pozitivních politik, jako jsou uhlíková dovozní cla, rozšíření emisních povolenek na leteckou a námořní dopravu nebo nový klimatický zákon, který přenastaví pravidla Evropských investičních politik. Přesto je hojně kritizován největšími ekologickými organizacemi, jako jsou Greenpeace nebo Přátelé Země, ale třeba i hnutím DiEM25. Je totiž příliš vágní, málo ambiciózní, pomalý a neřeší systémové příčiny klimatické krize.

Od uhlí k plynu

Ďábel se skrývá v detailu. Například pro slibovaných sto miliard eur určených na spravedlivou transformaci nejsou určená jasná pravidla vyplácení, která by zamezovala, aby se z těchto peněz platily zlaté padáky fosilním korporacím nebo se zneužívaly k jiným účelům.

Děje se to například v Německu, kde firmy RWE a EPH dostávají miliardy eur na uzavírání uhelných elektráren, na Slovensku, kde se evropské peníze budou mimo jiné využívat pro rekultivace realizované těžební firmou HBP, ale i v České republice, kde se prostřednictvím programu Re:start vyhánějí lidé z vyloučených lokalit na Ústecku.

EZD neobsahuje ani jasné vymezení vůči plynu, který ve významné části Evropy začíná nahrazovat odstavované uhelné bloky (obsahuje pasáž, která počítá s rozvojem dekarbonizovaného plynu). Vzhledem ke snahám fosilního průmyslu prezentovat plyn jako prostředek dekarbonizace by se tu měla rozsvítit červená kontrolka.

Hrozba nahrazování uhlí menšími a decentralizovanými plynovými zdroji je přitom reálná, své obrysy nabírá stavbou plynové infrastruktury v Chorvatsku, Polsku, Německu nebo Pobaltí. Spojené státy s vývozem stlačeného plynu počítají jako se svým geopolitickým zájmem. A část zemí zejména z východní Evropy je na ruském plynu doslova závislá.

Příliš málo, příliš pozdě

Ačkoliv jsou plány nové Evropské komise prezentovány jako ambiciózní, podle vědeckých propočtů nedokáží udržet oteplení planet do 1,5 stupně. Například podle studie zaměřené na cesty k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 vyplývá, že EU musí snížit emise do roku 2030 ideálně o 65 procent. Nová Evropská komise nabízí cíl mezi 50 až 55 procenty…

Nabízí se otázka, jestli u vyspělých států a regionů, které v historii vypustily největší množství emisí skleníkových plynů a mají nejvíce prostředků na transformaci, není rok 2050 pro uhlíkovou neutralitu pozdě. Proto ekologické organizace požadují snížení emisí do roku 2030 o 65 procent a uhlíkovou neutralitu do roku 2040. Jak upozorňuje hnutí DiEM, rozdíl mezi rokem 2050 nebo 2040 není klíčový pro Evropské země, ale v zemích globálního jihu rozhoduje o životě a smrti milionů lidí.

Důležitým aspektem je čas. Komise chce plán na nový cíl pro rok 2030 představit až příští rok v létě, ačkoli von der Leyenová jej slibovala už na únor. Na konci příštího roku se bude v Glasgow konat další z klíčových klimatických summitů, kde by státy měly představit své nové ambice pro snižování emisí, jelikož ty současné nestačí na splnění cíle udržet průměrné oteplení planety pod 2 stupni, ideálně 1,5 stupni Celsia.

Pokud Evropská komise plán představí až v létě, zbyde jen několik měsíců na jeho projednání. Letos přitom vidíme, jak složité je — zejména se státy Visegrádské čtyřky — vyjednat dohodu na uhlíkové neutralitě do roku 2050. Představa, že za pár měsíců se v institucích EU vyjednají přísnější cíle pro rok 2030, které státy reálně zavážou něco dělat už v současnosti, je naivní. Co by pak říkali do médií Andrej Babiš nebo Richard Brabec, když by Česká republika najednou neplnila své klimatické závazky?

Když Evropská unie, která přes všechny nedostatky stále patří k nejaktivnějším globálním aktérům v oblasti ochrany klimatu, přijede do Glasgow s prázdnýma rukama, jakékoliv snahy o zpřísnění klimatických cílů selžou. Proč by se Čína nebo Rusko přidávaly, když EU neprojeví vůli běžet rychleji? Proces vyjednávání Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu tak opět selže. Stejně jako selhává posledních třicet let, jako selhal v Kodani v roce 2009, jako selhal v Paříži.

V mezích ekonomického růstu

Evropská Zelená dohoda se pohybuje poslušně v území vymezeném paradigmatem současné ekonomiky — počítá s pokračováním ekonomického růstu, včetně nárůstu spotřeby a konzumu. Ostatně první věta z tiskové citace von der Leyenové zní „dohoda je naší novou strategií pro růst“. Jak však ve své studii zveřejněné minulý týden upozornila Evropská agentura pro životní prostředí (EEA), při pokračování ekonomického růstu jsou cíle EU na udržitelnou budoucnost nepředstavitelné.

Zelená dohoda obsahuje také sliby na ochranu biodiverzity a zastavení využívání pesticidů v zemědělství. Nestanovuje však detailní plány nebo termíny. Stejně tak se v oblasti zemědělství vyhýbá otázce snižování živočišné produkce, která patří k významným zdrojům emisí skleníkových plynů. A podobných nejasností bychom našli víc, ať už v otázkách průmyslu či dopravy.

Fanfáry s jakými byla Zelená dohoda prezentována novou komisařkou, jsou zcela neadekvátní tomu, co Evropská komise reálně nabízí. Je úlohou klimatického hnutí, aby nabízený kompromis nepřijalo a vzalo slova von der Leyenové o nutnosti chránit klima vážně. Požadujme systémové změny, chtějme víc.