Aktivisté prý na problém změny klimatu jen — alarmisticky — poukazují, ale nenavrhují řešení. Kdo téma podrobněji sleduje, tak ví, že skutečnost je docela jiná. Ale protože toho není nikdy dost, tady je mé slovo do pranice.

Je ale také pravda, že o jiných než tržně-konformních a — jak ukazují poslední dvě dekády — vcelku neúčinných opatřeních, jako jsou obchod s emisemi, uhlíková daň, dobrovolné závazky nebo „zelená investiční politika“, se mluví málo. Asi proto, že málokdo má odvahu skutečně systémová řešení nadnést.

Nikdo také přesně neví, jak je prosadit a jak je uskutečnit: každá hlubší změna tak komplexního systému, jakým je naše civilizace, bude mít nezbytně různé vedlejší, těžko předvídatelné důsledky. Ty bude třeba sledovat a reagovat na ně až „za pochodu“. Bude třeba o nich také diskutovat a hledat ve společnosti širší shodu pro další kroky.

Nebude to snadné a je také jasné, že taková věc se od stolu naplánovat nedá ani s nejlepšími experty. Někde se ale začít musí.

Tady je pár bodů, o kterých si myslím, že by se mohly a měly stát součástí řešení. Určitě to není vyčerpávající přehled, navíc jak říkám, dojít k něčemu praktickému lze jen diskusí, nalezením shody a ozkoušením v praxi.

Za prvé, řešení osobní. Je třeba, zvlášť v našem civilizačním okruhu, omezit spotřebu a vlastní uhlíkovou — i jinou — stopu. Už je to řada let, kdy jsem napsal text „Vystačit s polovinou“.

Od té doby se situace posunula k horšímu, takže to možná nakonec budeme muset zkusit s třetinou, ale s polovinou můžeme dejme tomu začít jako s aspirací pro začátek: mít poloviční spotřebu masa; snížit počet cest letadlem na polovinu; ujet autem na dovolené polovinu kilometrů; spotřebovat při sprchování polovinu teplé vody; snížit spotřebu elektřiny v domácnosti na půl; sníst jen polovinu potravin dovážených na dlouhé vzdálenosti. Ve výčtu by se dalo pokračovat, ale je asi lepší nechat každému prostor, aby sám uvážil, co může takto omezit.

Je přitom strašně důležité přihlížet k tomu, že i u nás je početná skupina lidí na hranici nebo pod hranicí bídy, kteří se nemají už jak dál uskrovnit. Musíme najít způsob, jak se na celkovém snížení spotřeby podílet férově. Když se my „blahobytní“ omezíme o to víc, bude to bezva — když ne, co se dá dělat, zkusme pro začátek aspoň tu polovinu. A pomáhat těm, kdo jsou na tom opravdu zle.

Za druhé, řešení technologická. Je ambiciózní, ale nikoliv nereálné ukončit spalování fosilních paliv během dekády - přinejmenším v energetice, ale z velké části i v dopravě. Měli bychom modernizovat a decentralizovat energetickou infrastrukturu, od úspor až po obnovitelné zdroje. Můžeme uplatnit aspoň některé zajímavé prvky plánu „Green New Deal“ - ochrana klimatu jde ruku v ruce s obnovou technologií pro 21. století, vytvářením nových pracovních míst i férovou transformací pro lidi, jejichž obživa závisí na sektorech, které je třeba rychle utlumit.

Za třetí, řešení adaptační. Naše společnost i krajina jsou teď strašně zranitelné a zcela nepřipravené na nadcházející horší časy. Je třeba začít pracovat na tom, aby se naše společenství, zemědělství i příroda staly celkově odolnějšími. To znamená přejít co nejvíc na citlivější a přírodě příznivější hospodaření s vodou, s půdou, s lesy. Bohužel to, co předvádí i plánuje česká vláda, je zoufalé, často úplně kontraproduktivní. Kvůli nekompetenci a skrytým zájmům, které stále v řadě rozhodnutí dominují, ztrácíme cenný čas i prostředky. Takové plýtvání si nemůžeme dovolit.

Musíme také pracovat na posilování soudržnosti naší společnosti, namísto její polarizace a dalšího tříštění. Mít plán na zvyšování samostatnosti a odolnosti komunit i na oživování hodnot, které se nám budou setsakra hodit, až bude hůř: s postupujícími změnami klimatu a jejich dopady lze čekat, že budeme žít v mnohem větším nedostatku a nejistotě, než na jaké jsme zvyklí.

Může to v nás i ve společnosti probudit démony a ty nejhorší projevy — nebo, jak pevně doufám, se ale také můžeme v těžkých časech semknout a vzájemně se podporovat. Namísto sobectví a individuálního konzumu je třeba v lidech probouzet altruismus, solidaritu, spolupráci a „lidskost“ - jakkoliv pateticky to v naší cynické době zní.

Za čtvrté, řešení makroekonomická. Je nejvyšší čas začít diskutovat a chystat transformaci ekonomiky k bezrůstovému modelu. Zdanit věci, které jasně škodí (fosilní paliva, znečištění, plýtvání), a osvobodit od daně či jinak zvýhodnit věci, které prospívají (vzdělání, šetrnost) nebo jsou neutrální (práce) - to vše může mít podobu fiskálně neutrální daňové reformy. Je k tomu porůznu rozpracována už řada zajímavých nápadů, jenže si je zatím nikdo neosvojil natolik, aby se o nich aspoň začalo vážně debatovat.

Za páté, a v neposlední řadě, řešení globální. Kritici mají pravdu, že změny klimatu nezabrzdíme sami, v České republice ani v Evropě. Je proto nutné naplánovat a začít uskutečňovat účinnou a rozsáhlou pomoc rozvojovým zemím, a to jak finanční, tak v podobě technologického transferu. Cílem je, aby i ony mohly co nejdřív začít přecházet k nízkouhlíkové ekonomice, aniž by si předtím musely projít kompletní dobou uhelnou jako my.

A ano, náš svět má také celou řadu dalších problémů. Mnohé z nich - úbytek biodiverzity a zánik druhů, přelovené oceány, vyčerpaná půda, nedostatek vody a potravin, některé regionální konflikty, část mezinárodní migrace, řada nemocí, část světové chudoby a další - ale mají společného jmenovatele s klimatickými změnami. Je jím neúnosně vysoká spotřeba zdrojů, které ekosystémy naší planety nejenže čím dál méně zvládají poskytovat, ale také v rostoucí míře ztrácejí schopnost vypořádat se znečištěním, které z toho všeho plyne. Takže i tomu všemu pomůže, pokud začneme jednat.

Nebude to snadné, protože v cestě k nastíněným řešením stojí také korupce, fanatismus (náboženský i jiný), některé temné stránky lidské povahy a další překážky. Co bychom to ale byli za lidi, kdybychom to aspoň nezkusili!