Skandální projev
Radovan BartošekV klidu uvažme, co vlastně v určitých kruzích vzbudilo takové pobouření nad projevem Grety Thunbergové. K obsahu jí nikdo nic nevytkl. A forma mu odpovídala. Gretě a jejím vrstevníkům jde o holé přežití.
Greta Thunbergová přednesla v OSN dlouho očekávaný projev ke klimatické krizi. Řadu posluchačů zaskočila formou svého přednesu: Publiku tvořenému globálními politickými elitami spílala. Byla rozrušená, chvíli se zdálo, že se rozpláče, cloumal s ní vztek a beznaděj.
Z rozpačitých nebo zděšených reakcí některých virtuálních bublin a bublinek se zdá, že Thunbergová nenaplnila očekávání, která na ni byla kladena. Nesouhlasím. Projev Grety Thunbergové byl skvělý. Nastíním proč.
O obsahu
Věc má dvě roviny, obsahovou a formální. Nejprve stručně k obsahu: Thunbergová zvolila konfrontaci publika.
Pokud chtěla zachovat konzistentnost svého poselství, neměla na vybranou a udělala správně. Publikum, pro které přednášela, si nic jiného nezasloužilo. Od začátku své klimatické stávky prosazuje vlastně jednu jedinou tezi: politické rozhodování o opatřeních s dopadem na změny klimatu se má řídit poznatky vědy. Místo toho už přes tři dekády globální politika vědecké poznání okázale ignoruje. Imperativem není rozvoj regulovaný našimi znalostmi, ale prostě a jednoduše neustálý růst bez ohledu na následky.
Naše civilizace je ohrožena na životě, je jako onkologický pacient, který nutně potřebuje léčbu, jinak se nemoc zhorší a rozšíří tak, že jedinou perspektivou bude exitus. Globální politické a ekonomické elity se ale nechovají jako zodpovědné lékařské konzilium, ale jako banda šarlatánů, která se střídavě snaží předepisovat na rakovinu homeopatika, krystaly, zpochybňuje, zda nádor vůbec existuje, nebo si nanejvýš s pacientem dělá cool fotky na sociální sítě.
Thunbergová mohla zopakovat stokrát omleté fráze (to se od ní asi očekávalo). Ale místo toho poslala tyhle politické homeopaty na patřičná místa.
Neodpustím si také poznámku ke kritice toho, že svůj projev pojala prizmatem generačního konfliktu. Jistě, že řada mladých lidí se chová neodpovědně k přírodě. Z politického hlediska se ale konflikt o klima pomalu ale jistě stává i generačním konfliktem.
Nemyslím si, že to je dobře, zásadní podíl na tomto vývoji ale nemá Thunbergová. Ta s kecy o šestnáctileté autistce a houfech záškoláků nezačala. Sorryjako, klimadědci, ochutnali jste vlastní polívku.
K formě
Největší pozornost ale pravděpodobně vzbudila forma přednesu Thunbergové. Na někoho prý působil inscenovaně nebo přepjatě. V každém případě nepatřičně. Politický projev je totiž specifickým druhem živého inscenačního umění, nebo chcete-li hereckého výstupu. Jeho správné formální provedení a zvládnutí je součástí role politika. Obsah je většinou druhořadý, podstatná je právě sama forma výstupu, která diváka ujišťuje v tom, že daný jedinec je správnou volbou pro svou politickou roli.
Zároveň všichni tak trochu implicitně předpokládáme, že skutečné motivy a cíle jednání určitého politika zůstávají za vnější fasádou projevu skryty. Naše uvažování o politice se tak postupně scvrkává do hledání a objevování cizích skrytých motivů, které může degenerovat až do světa konspirací a spiknutí, kde platí vše, co nahlas nebylo řečeno.
Thunbergová nepřednesla politický projev, řekla, co si skutečně myslí a co cítí a nic víc. Mám za to, že právě tím své kritiky šokuje nejvíc. Měsíce se snaží najít její „skrytý motiv“, skutečný maskovaný cíl jejího snažení. Je trojským koněm zlotřilých neomarxistů? Chce někam kandidovat, získat nějakou mocenskou pozici, být slavná?
A pak přijde vrchol, její veřejné vystoupení, a my se dozvíme, že Thunbergová chce prostě a jednoduše zastavit nebo alespoň zmírnit změny klimatu. Jinými slovy, přežít. A to je všechno. Pokud jde o obsah, nikdo nevytkl Gretě Thunbergové jedinou nepřesnost.
Když si připustíme, že hlavním cílem nastupující generace je prosté přežití (boj o udržení životního standardu, který měli naši rodiče, už jsme prohráli), že Thunbergové jde opravdu jen o klima a o nic jiného, rázem se naše hra na „najdi skrytý motiv“ hroutí. Zůstává tu najednou jen klimatická změna, vůbec největší výzva lidstvu. A to nás na projevu Grety Thunbergové šokuje nejvíc.
Totiž do klišé respektive kýčovité role jakési celoplanetární celebritní panenky, která světu sice vytýká jeho poklesky, ale činí tak způsobem vposledku půvabným, který si tento svět sám může přisvojit, aniž by musel brát vážně samotný obsah jejích výčitek. Víceméně stejně, jako tento svět (západní společnost) svého času dokázal pohltit, zkomercializovat například původně radikálně kritický punk.
Ta "jejich" panenka Greta ale dokázala něco jedinečného: právě svým krajně emocionálním, ale naprosto přirozeným a nepředstíraným výstupem odmítla tu roli ochočeného maskota, a tomu falešnému světu definitivně a nedvojsmyslně vyhlásila válku.
Je to boj vyhlášený, je to boj opovědný, a hranice jsou jasné: tady jsme vy, a vy stojíte na opačné straně barikády. Pokud nejste schopni a ochotni skutečně jednat - pak s vámi nechci mít naprosto nic společného.
Greta Thunbergová svým osobním atakem rozbila celou tu hru vysoké politiky na to, že "my budeme předstírat že něco pro klima děláme, a vy budete předstírat že nám to věříte". Greta Thunbergová žádá činy - a je ochotna uznat jenom a pouze činy. Ty věčné řečičky profesionálních politiků - s tím si na ni opravdu nepřijdou.
Čí rodiče? Radovana Bartoška nebo Grety Thunberg? A jak se ten standard definuje?
Kojenecká úmrtnost, počet dětí umírajících hlady, negramotnost, průměrná délka dožití a průměrná doba života v plné životní síle -- to vše se zřetelně změnilo od doby, kdy se narodil Radovan Bartošek a sice méně zřetelně, ale postřehnutelně i od doby, kdy se narodila Greta Thunberg, a změnilo se to pozitivně. Klesl podíl světové chudoby.
Svět se od Bartoškova narození změnil -- od mého ještě mnohem více -- a nebyly to jen změny k lepšímu. Ale pokles životního standardu, abych tak řekl se svými vrstevníky: Sorry jako ...
Jenže se životním standardem jakésiho "my" si začal pan Bartošek -- kvač, který neplatí ani pro Českou republiku, ani pro EU, ani světově. Oblíbený u pravicových ekonomů, kteří vysvětlují, jak musíme šetřit -- tedy my, stát, na školství, kultuře a rozvojové pomoci a my, lidé s příjmy do přibližně dvojnásobku průměrného přijmu, bohatí samozřejmě šetřit nesmí, protože jejich spotřeba táhne ekonomiku.
Ono i v našich podmínkách stačí na toto téma zavést řeč s někým věku 30+, komu začíná být jasné, že se za celý svůj produktivní život nezmůže např. na rozumné bydlení. Naše generace se ve věku 30+ posmívala sovětskému standardu sdílených bytů, protože sami jsme už po třicítce většinou měli samostatné bydlení, lhostejno v jaké vlastnické formě. Dnes se sdílené byty vracejí v řadě západních zemí včetně té naší jako holá nutnost, která postihuje čím dál tím více lidí. Pak se nemůžete divit, že někdo považuje svůj životní standard za nižší než měli jeho rodiče.
A o chudších zemích nemluvě. Milióny jejich obyvatel hlasují o svém životním standardu a o své životní perspektivě ve svých domovských zemích nohama.
Jinými slovy, tahle hodnota nemá nutně nic moc společného se skutečnou budoucností dnešních mladých. Je ve skutečnosti jen odrazem toho, jak dobře se lidem žilo v posledních desetiletích. V diskuzi s teenagery se starostí o klima doporučuji jako argument nepoužívat, pokud jste vyššího věku.
[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Life_expectancy
S celkovou naší životní úrovní se to přitom má trochu podobně jako s jednotlivými jejími partikulárními prvky, třeba s jídlem. Také můžeme říci, že většina lidí má lepší výživu než měli jejich rodiče, že si kupují leccos dříve nedostupného a že chodí více do restaurací. Právě tak je ovšem pravda, že velmi mnoho z nás se převážně nestravuje právě na výši. Taková M. D. Rettigová jistě věděla, že na realizaci jejích značně opulentních receptů se leckteré rodině nedostává peněz, zhrozit by se však zhrozila hlavně z nynější praxe, jak mnoho lidí jí. Jako nevolníci na poli.
A tak je tomu s lecčím.
Jen tak mimochodem, z ušlechtilé starosti o planetu Zemi, nesoucí úžasnou biosféru, se celkem snadno přešlápne do starosti o to, aby budoucí generace neměla náhodou potíž stát ve dvaceti na ramenou rodičů.
Druhá věc ovšem je, že je to zatím házení hrachu na stěnu.
Konference nic nového nepřinesla, někteří ji dokonce bojkotovali.
Jedeme dál stejným směrem s cihlou na plynu...
novinářskou frázi Radovana Bartoška. Pochopitelně existuje nexus mezi změnou současného fosilního planetárního pohonu na udržitelný a mezi existenčními podmínkami obrovských skupin lidí na naší planetě. Jen vážně pochybuji, že ty náklady významně ponesou potomci třídy většiny v bohatých zemích Severu, u kterým jednině by bylo legitimní použít ono Bartoškovo "my", zahrnující jeho i Thunberg.
Jindřichu Kalousovi
Přesněji řečeno -- nevzmůžou se na rozumné bydlení ve svém a za nájemní bydlení bez trvalého bydliště zaplatí v relaci k průměrnému přijmu víc jak dvojnásobek toho, co v osmdesátých letech minulého století jejich rodiče či prarodiče.
Problém politický, který se fakticky týká bytové politiky sedmi nebo osmi měst v České republice a neřešitelný de facto z roku na rok jen v Praze.
Jaroslavu Horákovi
Konstrukce každé komplexní národohospodářské a demografické kategorie je jednostranná. Nicméně zrovna kojenecká úmrtnost překračujícící řád promile a očekávaná délka dožití pod šedesát docela spolehlivě indikují zemi s hodně nízkým životním standardem. A pokud ta banda idiotů, ke které mluvila Greta Thunberg, nespustí, s udiveným výrazem v obličejích a s pocitem, že ono nebude tak zle a jde konec konců jen o byznys, třetí světovou -- posledních patnáct let nasvědčuje tomu, že je stále ještě větší hrozba než klimatická krize -- není příliš důvodů se domnívat, že se Gretini vrstevníci v průměru budou dožívat nižšího věku než jejich rodiče.
(Na straně druhé jsem ovšem zrovna nedávno četl, že v poslední době se tento pozitivní trend zastavil, a dokonce obrátil - tedy že už zase začíná růst počet hladovějících.)
Ovšem i tady - stejně jako ohledně růstu životní úrovně v našich regionech - je nutno v dané souvislosti vždy myslet na to: všechen tento růst byl do značné míry na ekologický dluh. Životní úroveň mohla růst, protože se vyrábělo lacino; a lacino se vyrábělo proto, protože se do koncových cen zboží nijak nezapočítávaly ekologické dopady produkce.
Teprve až teď na nás ty dluhy minulosti udeří, vrátí se jako bumerang - a až teprve potom když se do cen všech produktů započítají všechny ty - ne miliardy, ale bilióny a stovky bilióny dolarů, které bude zapotřebí vynaložit na alespoň základní uchování obyvatelnosti této planety - teprve až potom se uvidí, jak to všechno vlastně doopravdy bude vypadat s tou reálnou životní úrovní.
Je samozřejmě rozdíl, jestli za byt někdo 30 tisíc platí, nebo 30 tisíc dostává. Za 10 let je rozdíl přes 7 mil. Kč. Mezitím už může jednomu nést další byt, pořízený na hypotéku.
O tom, kam kdo přijde, rozhodovala často čistě jen náhoda. Smůla, resp. štěstí. A od toho začátku máte odvozeny postoje lidí. K režimu, životu, druhým, poctivosti.
Jsem rád, že se zde tyto výrazy etablovaly, a mohu jich otevřeně užívat, aniž by mě někdo pokrytecky moralizoval (a nejlépe mi hned pohotově citoval Bibli).
"Svými prázdnými řečmi o světovém míru mě ta banda idiotů připravila o sny a o dětství" - docela podobně, jako se to stalo Gretě.
Ale nemějte strach, on nás oba někdo upozorní, ať již při tom bude citovat bibli nebo ne, že nemáme dostatečné pochopení pro ty lidi, kteří byli zděšeni představou, že by jejich milovaný prezident mohl nabýt dojmu, že ho nehájili dostatečně tvrdě a podlézavě a že nemají dostatečnou úctu ke stáří.
Původně jsem chtěl napsat, že by nás upozornili i kdybychom projevili nedostatek pochopení pro ty, kteří by z pochopitelné obavy z neznámého chtěli třeba zřizovat koncentrační tábory -- ale pak jsem si vzpomněl na sociálně demokratického ministra vnitra, který hrdě předváděl nový žiletkový drát kolem detencí pro uprchlíky, takže ono by to vlastně nebylo "kdyby".