Před rokem jsme s přáteli vymysleli takový malý rituál, který jsme se rozhodli dělat všichni každý den po dobu delší než jeden měsíc. Šlo o zalévání kytky ze sklenice, ze které jsme se pak, i sami napili. Symbolicky jsme chtěli dát dost vody vysušené přírodě. Celý akt vypadá docela směšně a docela jistě klimatickou katastrofu nezastaví. Podobně malé a směšné mi připadají i moje snahy o vegetariánství či zalévání lip, které nám rostou před domem. Podobně nicotné jako kupování zeleniny z kolektivně podporovaného zemědělství nebo vyhazování rostlinných zbytků potravy do vermikompostéru. Podobně nicotné může někomu připadat i sázení stromů, čištění řek nebo kreslení transparentu.

Když začala Greta Thunbergová před více než dvěma lety chodit za školu a postávala před parlamentem s transparentem o stávce za klima, byl to drobný čin dítěte. Bylo velmi jednoduché ho označit za naivní zbytečnost, která nemá žádnou skutečnou váhu a potenciál ke změně. Podobně nicotně se mohli cítit také žáci a žačky po celém světě, kteří se rozhodli ji následovat. Dohromady se jim ale podařilo odstartovat obří hnutí, které reálně mění informovanost lidí po celém světě o nebezpečí klimatické katastrofy. Podařilo se jim spustit největší protesty zaměřené na nečinnost v ochraně klimatu v České republice. Aby se tohle povedlo, chtělo to naděje a odhodlání.

↗

Greta Thunbergová na jarní demonstraci v Paříži. Foto Stephane_p, flickr.com

Když jsem scházela o prázdninách z beskydských kopců se svým přítelem, řekl, že nevěří, že se emise skutečně sníží. Nedojde k tomu, protože síly, které milují víc smrt, než život, jsou moc silné. Jakoby v tu chvíli zlomil hůl nad celou planetou a životem na ní, který se snažil celý život chránit.

Jeho možná „realistický“ cynismus byl něčím, co si nastupující generace nemůže tak snadno „dovolit“. Hnutí školáků a školaček je hnáno určitou nekompromisností začínajícího života, který si jako rostoucí rostlina prorazí cestu ke slunce klidně skrz beton. Přeji nám všem víc než co jiného, aby tahle revoluce dospívajících rostla dál navzdory rypadlům, uhelným elektrárnám, letištím, cementárnám a cynikům.

Je to ale také chvála malých činů, kterou se snaží odpůrci hnutí zastavit. Máme prý jít sázet stromy ne měnit systém. Máme se vzdělávat ve školních lavicích ne na ulicích. Máme vyjadřovat své názory ve volebních síních ne náměstích. Máme se doma užírat nad koši s tříděným odpadem a nemluvit o své bolesti a strachu s davy shromážděných přátel. Odvaha malých kroků musí nutně vést k velkým a silným spojenectvím.

Pokud mají dnes demonstrující nějakou zvláštní naději nebo víru, není to jistě víra slepě poslušná nějakému utajenému systému. Na duchovní úrovni jsme svědky určité revoluci svobody v podobném smyslu jako o nich píše Karel Skalický. Nejedná se už o svobodu člověka jako křesťana, měšťana nebo občana, spíš jde o svobodu neničit sám sebe. A abychom téhle svobody dosáhli budeme se muset opravdu překonat.

Dochází totiž ke ztrátě starých jistot — představy, že za nás environmentální problémy vyřeší vlády bez tlaku občanů nebo že se problém s přemírou plastu vyřeší tříděním odpadu. Další rozplývající se iluzí je představa o neustálém materiálním a ekonomickém růstu. Začíná být jasnější, že musíme růst spíše v otázce lidských práv a demokracie, pokud chceme přežít. Nemůžeme už spojovat úspěch s velikostí mrakodrapů a s růstem kont těch nejbohatších z nás. Ekologická katastrofa nás musí vrátit jeden k druhému a k hledání úspěchů a cílů v rovině vzájemné solidarity a poklesu utrpení, spíše než v růstu materiálních statků.

Důležité okolnosti této vzpoury proti starým planým nadějím popisuje Jeremy Brecher ve Vzpouře proti zkáze. Zastávání se klimatické spravedlnosti a protest proti ničení planety nejsou osamělou záležitostí. Jsou něčím, na čem můžeme najít hluboký konsenzus napříč společností. Tato vzpoura není něčím osamělým, i když jde proti stávajícímu řádu a proti nezpochybnitelnému dogmatu neustálého růstu.

Jsem vděčná stávkujícím nejen za jejich vzpouru a vzdor vůči špatnému a ničivému uspořádání. Jsem taky moc vděčná za naději, kterou dávají i malých krokům. Ačkoli jsme sami všichni malí, společně snad dokážeme uskutečnit velkou změnu.