Před rokem jsme s přáteli vymysleli takový malý rituál, který jsme se rozhodli dělat všichni každý den po dobu delší než jeden měsíc. Šlo o zalévání kytky ze sklenice, ze které jsme se pak, i sami napili. Symbolicky jsme chtěli dát dost vody vysušené přírodě. Celý akt vypadá docela směšně a docela jistě klimatickou katastrofu nezastaví. Podobně malé a směšné mi připadají i moje snahy o vegetariánství či zalévání lip, které nám rostou před domem. Podobně nicotné jako kupování zeleniny z kolektivně podporovaného zemědělství nebo vyhazování rostlinných zbytků potravy do vermikompostéru. Podobně nicotné může někomu připadat i sázení stromů, čištění řek nebo kreslení transparentu.

Když začala Greta Thunbergová před více než dvěma lety chodit za školu a postávala před parlamentem s transparentem o stávce za klima, byl to drobný čin dítěte. Bylo velmi jednoduché ho označit za naivní zbytečnost, která nemá žádnou skutečnou váhu a potenciál ke změně. Podobně nicotně se mohli cítit také žáci a žačky po celém světě, kteří se rozhodli ji následovat. Dohromady se jim ale podařilo odstartovat obří hnutí, které reálně mění informovanost lidí po celém světě o nebezpečí klimatické katastrofy. Podařilo se jim spustit největší protesty zaměřené na nečinnost v ochraně klimatu v České republice. Aby se tohle povedlo, chtělo to naděje a odhodlání.

Když jsem scházela o prázdninách z beskydských kopců se svým přítelem, řekl, že nevěří, že se emise skutečně sníží. Nedojde k tomu, protože síly, které milují víc smrt, než život, jsou moc silné. Jakoby v tu chvíli zlomil hůl nad celou planetou a životem na ní, který se snažil celý život chránit.

Jeho možná „realistický“ cynismus byl něčím, co si nastupující generace nemůže tak snadno „dovolit“. Hnutí školáků a školaček je hnáno určitou nekompromisností začínajícího života, který si jako rostoucí rostlina prorazí cestu ke slunce klidně skrz beton. Přeji nám všem víc než co jiného, aby tahle revoluce dospívajících rostla dál navzdory rypadlům, uhelným elektrárnám, letištím, cementárnám a cynikům.

Je to ale také chvála malých činů, kterou se snaží odpůrci hnutí zastavit. Máme prý jít sázet stromy ne měnit systém. Máme se vzdělávat ve školních lavicích ne na ulicích. Máme vyjadřovat své názory ve volebních síních ne náměstích. Máme se doma užírat nad koši s tříděným odpadem a nemluvit o své bolesti a strachu s davy shromážděných přátel. Odvaha malých kroků musí nutně vést k velkým a silným spojenectvím.