Skeptický snílek

Filip Outrata

Pokud se vůbec dá formulovat, co pomůže tváří v tvář změně klimatu, je to podle Filipa Outraty maximální zapojení tvůrčí imaginace a skeptického realismu.

Vše, co dokážete, je mluvit o penězích, vyčetla v emotivním projevu Greta Thunbergová v New Yorku světovým politikům. Potíž je ale v tom, že politici, a to i ti, kteří stále nevyprávějí pohádky o nekonečném růstu, o penězích prostě mluvit musí. Musí brát v úvahu ekonomickou a s ní provázanou sociální stránku všech opatření. Od toho totiž byli zvoleni.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Poučné je podívat se na příběh českého „solárního tunelu“, který jistě v nemalé míře přispěl k celkově skeptickému pohledu na klimatickou a ekologickou agendu v České republice. Zjednodušeně řečeno, na v principu správný záměr podpořit ekologicky čistou formu energie se nabalily osobní ekonomické zájmy, to celé se odehrálo v prostředí nepříliš dobře fungující politické reprezentace a výsledkem bylo poškození celé myšlenky obnovitelných zdrojů energie, a to poškození dost vážné.

Německá socioložka Anita Engelsová v zajímavém textu upozorňuje, že strach vede ke zkratovému jednání, moralizování a černobílému myšlení. V situaci, kdy je naopak potřeba schopnost řešit reálné konflikty a vytvářet fungující strategie. A to je nesmírně důležité, protože úsilí o odvrácení následků klimatických změn se odehrává v komplikovaném propletenci různých faktorů, zájmů, postojů. Je možné věci řešit zkratkovitě, ale to s velkou pravděpodobností ničemu neprospěje.

S velkou, neomezenou fantazií projektovat vize budoucnosti a zároveň puntičkářsky obracet každý nápad mnohokrát. Foto Wikipedia

Opět malý příklad. Nutnost omezit konzumaci masa je dnes jedním z nejčastěji zmiňovaných kroků, bez kterých to prostě nepůjde. Zároveň je to ale jeden z nejpůsobivějších symbolů „ekodiktatury“ v očích těch, kteří se více než následků globálního oteplování bojí toho, že jim někdo zakáže jíst maso.

I v této na první pohled jasné věci je to trochu komplikovanější, než by se zdálo. Celkově vzato je snížení produkce masa nezbytné, protože spotřebuje neúměrné množství půdy, vody a energie. Zároveň ale v některých případech může konzumace masa, dokonce i hovězího, naopak přispívat k ochraně krajiny, udržení úrodnosti půdy, a dokonce i čistoty vody. 

To ale pouze tehdy, když je takové maso vyprodukováno udržitelným způsobem, zkonzumováno v místě původu, takže se nemusí převážet na velké vzdálenosti. A nesní se ho příliš mnoho. Tedy: Jezte maso, ale dobře prověřujte, odkud pochází, tak jako u všech ostatních potravin, a jezte ho celkově spíš míň. To nezní jako heslo, které by mohlo někoho nadchnout a strhnout, ale přitom je to asi nejpřesnější popis skutečnosti.

Představme si, že podobně vícebarevný, mnohovrstvý a komplikovaný je stav věcí u mnoha dalších problémů, opatření, zvažovaných kroků. Zkratkovitá hesla a výzvy mají emoční působivost, určitě je v nich část pravdy, ale právě jen část. Tu další musí dodat poněkud nezáživné skeptické ohledávání a zvažování všech okolností, souvislostí a důsledků.

Mezi přesným popisem hloubky krize („říkat věci tak, jak jsou“) a prosazením fungujících řešení je dost velká vzdálenost. Z této vzdálenosti a z toho, jak je někdy složité dospět v politické realitě i k těm nejmenším konkrétním výsledkům, bude vždy pramenit zklamání nebo frustrace u těch, kdo by rádi velké, zásadní změny co nejrychleji. To je vlastně nemožné, ale paradoxně to vůbec neznamená, že uvažovat o takových změnách nemá smysl. Právě naopak.

Pokud se vůbec dá stručně zformulovat, co by mohlo pomoci tváří v tvář podle všeho nezastavitelným změnám klimatu a tím životního prostředí na Zemi, pak je to současné maximální zapojení tvůrčí imaginace a realistického přístupu. Být současně maximální skeptik a maximální snílek. Představovat si a plánovat i ty nejodvážnější věci, a být si zároveň vědom, že jsou z těch a těch důvodů komplikované a vlastně neuskutečnitelné.

Dá se očekávat, že jak se bude povědomí o závažnosti klimatické krize zvyšovat a bude přibývat akcí, jako jsou stávky za klima, bude stejně tak přibývat i politiků, kteří budou o opatřeních proti změnám klimatu mluvit, i těch, kteří budou taková opatření podnikat. To ale neznamená, že za slovy vždy budou konkrétní činy, a neznamená to ani, že všechna daná opatření nakonec povedou k dobrému. Vždy bude potřeba racionální přístup, kritika, chceme-li zdravá skepse.

Skeptický snílek, paradoxní představa. Zároveň obdařený svatou netrpělivostí i stejně svatou trpělivostí s lidskými omezeními. S velkou, neomezenou fantazií projektující vize budoucnosti, a zároveň nesmírně puntičkářský detailista, obracející každý nápad mnohokrát. Někdo, kdo si jde vytrvale a zarputile za svým, ale zároveň vnímá a poslouchá nejrůznější názory.

    Diskuse
    JK
    September 26, 2019 v 20.6
    Opět racionalita!
    Další článek, který ve mně vyvolává podráždění. Podobně jako článek Anity Engelsové, Filip Outrata volá po moudrosti, mírnosti, skepsi, racionalitě a kompromisu.

    Zdravá skepse, ach to zní tak moudře....

    Ehm, dobrá. A ten fakt, že náš vlak míří k propasti a na posledních pár set metrech strojvedoucí s hysterickým kvíkotem šlápne na plyn máme přejít jak?

    "Milý strojvedoucí, co kdyby ses..."

    "Kvííííkkkkkk....zisk zisk zisk kapitalismus....kapitáááááál", řehní se strojvedoucí.

    "Nuže, já popravdě, docela skepticky, mírně, racionálně a kompromisně navrhuji...."

    "Kváááááááá. Juháááááááááůůůůůůůů. Šlááááááááááááp!!!"

    "Achich ouvej, milý strojvedoucí, já bych opravdu nerad, aby sis o mně náhodou myslel, že jsem nevědoucí a nemoudrý. A navíc třeba hysterický či netrpělivý..."

    "Kvíííííííííííííííííííííííííííííííííík!!!"

    "Dobře, já rozhodně nejsem netrpělivý, nesmím být netrpělivý, musím být trpělivý, chápavý, racionální...."


    Něco v tomto uvažování je špatně, myslím si já.
    JK
    September 26, 2019 v 20.52
    Jiřímu Karenovi
    Jenom malou technickou: Strojvedoucí nešlape (a nikdy nešlapal) na plyn. Strojvedoucí starších motorových lokomotiv a motorových vozů s elektrickým a hydraulickým přenosem výkonu má a rukou ovládá kontrolér (většinou volant nebo půlvolant, někdy páku) a ručně volí jízdní stupně, v novějších lokomotivách a motorových/řídících vozech je to víceméně joystick, jímž obsluhuje dost složitou elektroniku, která ty základní funkce včetně jízdních stupňů volí často už automatizovaně. Ale ani u starších motoráků a některých lokomotiv s mechanickým přenosem výkonu se plyn nepřidával nohou, vždycky se všechno ovládalo jen rukama, takže třeba motorový vůz M 131.1 měl tři páky - plyn, společnou páku řazení a spojky a reverzaci. (A k tomu ještě páku brzdiče; staří strojvedoucí říkali, že tam chybí už jenom něco na jazyk...)
    FO
    September 26, 2019 v 21.59
    Jiřímu Karenovi
    Jsem rád, že jste se ozval. Vlastně mě částečně inspiroval příspěvek, který jste napsal u článku A. Engelsové, hlavně tato část:

    "Nejprve si musíme uvědomit, že bez naprostého strukturálního překopání současného systému včetně způsobů uvažovaní, ekonomiky, mentality, ne/možného, pojetí člověka atd ztrácíme potencialitu humanistického přežití. Prostě to dál takhle nejde. Musíme totálně transformovat celou společnost, svolat celoplanetární kongres, na kterém bude participovat celé lidstvo a nastavit globální správu Země, která povede v humanističtější budoucnosti, ve které bude hodnotou ekologická udržitelnost a kvalita lidského života (nutno zcela redefinovat samozřejmě)."

    Na první dojem to na mě působilo jako úplný nesmysl. Jednak nevěřím, že je něco takového jako totální překopání pojetí člověka vůbec možná, jednak si opravdu nemyslím, že by to bylo něco pozitivního. Možná k tomu v situaci skutečné, drsné existenciální krize lidstva nakonec opravdu dojde, ale obávám se, že to bude ve zcela jiném směru, než si představujete. Že to povede k ještě nehumánnějšímu lidstvu.

    Ta představa celoplanetárního kongresu mi připadá jako naprostý nesmysl. Nedovedu si to představit, což je možná mojí omezenou představivostí, ale přijde mi to zkrátka jako jalová myšlenka, jako něco, co k ničemu nepřispívá, protože je to tak odtržené od reality, že to nemůže mít žádný dopad. Takto snít lze stále a o čemkoli.

    Napadlo mě, že takhle nějak vypadá vliv hysterie a paniky na lidské myšlení. Nezlobte se, že to píšu takhle otevřeně, ale aspoň vidíte, že nejsem tak bezbřeze a nekonečně chápavý a trpělivý.

    Podobné představy považuju za určité plody zoufalství ducha. Něco v tomto způsobu uvažování je špatně, myslím si zase já.

    Jenže pak jsem si řekl, že kvůli skutečné vážnosti situace, ve které jsme, musím brát i takové myšlenky vážně. Neškrtat je apriorně, protože se mi zdají zcela nereálné, nebo dokonce nebezpečné. Že i realistická, přízemní skepse musí mít své hranice. I o tom je tento článek...
    MP
    September 26, 2019 v 22.53
    Filipu Outratovi
    Máte pravdu. Je třeba postupovat realisticky. Přijmout fakt, že řešení, která by mohla zachránit život na zemi, jsou nerealistická, protože si neumíte představit , jsou jalové myšlenky odtržené od reality. Prostě realisticky a tolerantně dopřejeme té hysterické Gretě, aby nás proklela právem. A s hřejivým vědomím, že jsme i "takové myšlenky brali vážně".
    FO
    September 26, 2019 v 23.42
    Martinu Profantovi
    Výborně. První lekci ze základního nepochopení psaného textu máme za sebou. Myslíte, že nás to nějak posune k řešení jakéhokoli skutečného problému?
    FO
    September 26, 2019 v 23.55
    Ale abych se vrátil na racionální rovinu: myslíte si, že při úsilí o záchranu života na zemi lze vypnout racionalitu? Můj článek říká zhruba tolik, že racionalita a k ní patřící skepse je důležitá vždy, i při snaze o záchranu klimatu. Ať jsou emoce jakkoli vznícené, platí to podle mě úplně vždy.

    Snažil jsem se vyjádřit myšlenku, že racionalita se nemá vypnout, ale oživit, učinit kreativní, schopnou překonávat strnulá schemata. Věřím, doufám, možná pošetile, že se v tom můžeme i shodnout...

    September 27, 2019 v 7.29
    Co je realistické a co ne?
    Je realistické očekávat, že to, co je (snad) realizovatelné, se také realizuje? Tedy pokud jde o nějakou věc, která nezáleží jen na mně nebo na někom konkrétním, koho mohu ovlivnit? A to skutečně nezáleží. Já osobně klidně mohu přestat jíst maso. Přestane ho jíst většina lidí? Obejdu se bez létání letadlem, možná i bez jízd autem. Nemusím jezdit ani na dovolenou do zahraničí (a vlastně skoro nejezdím, vyjma Německa). Smíří se s tímtéž většina lidí?
    Nebo se mají omezit jenom výrobci? A co má tedy vlastně většina lidí dělat? Mají demonstrovat a tlačit na politiky, aby zakázali emise? Přiměje je k tomu psaní článků s chmurnými předpověďmi budoucnosti? Oni je pravdpodobně nebudou číst. Nebo pomůže, když se brzký konec světa začne hlásat v televizi, na kterou se přece jen hodně lidí dívá a důvěřuje jí? Nejlépe ve veřejnoprávní televizi, aby to bylo co nejvíce věrohodné? Nevěřím, že to někdo udělá. Nevěřím, že kapitalismus se odstraní demonstracemi, protože je zažraný hluboko v lidech. Může časem zaniknout, proměnit se v něco jiného, ale asi se tak stane teprve tehdy, až už to už prostě nepůjde jinak. Nedá se to nijak urychlit. Snažit se přivádět k hysterii davy, o nichž se neví, proti komu se jejich hysterie nakonec obrátí, je jako začínat si něco s golemem.
    Článek chápu tak, že skeptický snílek je vlastně totéž, co člověk s nadějí. S nadějí, že možná se přece jenom něco podaří. I když není žádná jistota.A s tou nejistotou je třeba se smířit.
    JK
    September 27, 2019 v 8.5
    Evě Hájkové
    Když hoří, tak se má hasit. Dokonce i v platných zákonech nebo přinejmenším v judikatuře je, že když určité jinak trestně postižitelné jednání vede k záchraně životů a zdraví nebo k potlačení ohrožení, tak se trestat nemusí. Když ti, kdo zodpovídají za hašení, nehasí nebo tomu hašení aktivně brání, jsou proti nim povoleny jakékoli prostředky.

    Koneckonců občanskou neposlušnost máme i v ústavě.

    Jak x-krát v dějinách dokázala velká sociální hnutí, politici i třídy vlastníků se jich bojí. Ani ty reakce na Gretu T. nejsou ničím jiným než projevy strachu. Ale v konkrétním případě nic jiného než velké sociální hnutí nepomůže. I s tím rizikem, že není jasné, jak to všechno nakonec dopadne. Nedělat nic bude daleko horší.
    September 27, 2019 v 8.24
    Občanská neposlušnost je v ústavě jako právo, nikoliv jako povinnost. Aby lidé chtěli být občansky neposlušní, musíte je pro to nejdříve získat. Pokud mají skutečně strach z občanské aktivity, jak se domníváte, nedá se tento strach vyhnat strachem z katastrofy. A myslím si, že ani to sociální hnutí, pokud se nějaké masovější podaří založit, nemůže být hysterické, nýbrž by muselo být organizované, aby bylo k něčemu.
    PK
    September 27, 2019 v 8.32
    No tak ano, občanská společnost dá určitě např. 17. listopadu v ulicích jasně najevo, co si myslí o současném establišmentu.
    Možná dojde i na akce občanské neposlušnosti, když nepomůže nic jiného.
    + Další komentáře