Debata o rozsahu klimatických změn způsobených člověkem není nová. Na mezinárodní úrovni se o problému hovoří od konce 80. let 20. století a už léta předtím klimatologové varovali před hrozícím oteplováním Země a stoupající hladinou moří. V posledních měsících však zájem o toto téma ještě vzrostl. Podnětem se pro lidi staly jak vlastní zkušenosti s horkými léty, tak nejnovější studie například o zrychleném ubývání ledu v Arktidě.

Mnozí postupem času získali představu, jak konkrétně se klimatické změny můžou projevit. Díky hnutí Fridays for Future vznikl v řadě zemí politický tlak na vlády, aby ke změně klimatu začaly přistupovat vážně. Které společenské předpoklady by se však vlastně musely splnit, abychom se tomuto úkolu mohli skutečně věnovat?

K zodpovězení této otázky je nejprve třeba si uvědomit rozsah a dlohodobé trvání problému. Kdo dimenze problému podceňuje, stěží bude reagovat přiměřeně. Pařížská dohoda z roku 2015 stanovuje jako cíl omezit oteplování Země pokud možno na 1,5 stupně, maximálně však 2 stupně Celsia. K tomu by lidstvo muselo v tomto století snížit své emise CO2 na nulu. Protože však dominantní hospodářský model spočívá na spalování fosilních paliv a neustálém růstu, vyžadovalo by to společenskou transformaci dosud nebývalých rozměrů.

↗

Strach může být zprvu dobrý prostředek, jak na problém vážně upozornit, později však vyvolává bezmoc. Repro DR

Realizace pařížských klimatických cílů si žádá dlouhodobá infrastrukturní rozhodnutí v oblasti průmyslu, zemědělství a dopravy. Vlády a správní orgány musejí dospět k závažným rozhodnutím. Nejde jen o technologickou změnu, ale také o zásadní reorganizaci společenských institucí a rozsáhlé změny našeho životního stylu.

Stav dnešní politiky to ovšem komplikuje. Demokratické uspořádání je v Německu (ale i u nás a v okolních zemích - pozn. red.) silněji orientované na ochranu individuálního práva na svobodu (včetně konzumu) než na možnost realizace úkolů ve prospěch společenství. Kromě toho se v případě klimatických změn jedná o globální úkol, jemuž neodpovídá žádná legislativa či exekutiva schopná se na globální úrovni prosadit — nemáme žádnou světovou vládu.

Bezmocně vydáni napospas

Pro tuto transformaci navíc neexistují žádné vzory. V dějinách lidstva se sice opakovaně děly obrovské společenské převraty, jako byla průmyslová revoluce, ale ty neprobíhaly záměrně a cíleně a provázely je právě „vedlejší účinky“, jež vedly ke klimatickým změnám.

Potřebné transformaci se patrně nejvíce podobají úspěchy dělnického hnutí. V průběhu mnoha desetiletí vybojovalo minimální standardy v oblasti platů, bezpečnosti práce a sociálního zajištění. Avšak i zde se jednalo o dlouhodobý proces, neustále doprovázený nezdary. Úspěchy se navíc omezily v zásadě jen na průmyslové země. Kromě toho je problém klimatu náročnější co do rozsahu. V této výchozí situaci vyvstává otázka, které předpoklady jsou v boji proti oteplování Země prospěšné a které nikoliv.

Stále nová upozornění na následky oteplování nahánějí spoustě lidí strach. Mnozí mají pocit, že jsou problému bezmocně vydáni napospas. Strach může být zprvu dobrý prostředek, jak na problém vážně upozornit. Problém, jako je globální změna klimatu, však vyžaduje střízlivou analýzu, v níž můžeme nerušeně využít svou schopnost myšlení. Mnoho lidí se sice domnívá, že už jsme se naanalyzovali dost a nyní bychom měli přejít k činům, přičemž však přehlížejí, že právě v pochopení společenských předpokladů pro úspěšnou realizaci jsme teprve na samém začátku.

Moralizování snižuje schopnost řešit konflikty

Neexistuje jediné řešení, ať už technologické, nebo finančně technické, na němž bychom se dokázali rychle shodnout. Konflikty o volbě určitých řešení a o způsobu realizace jsou zcela běžné. Totéž řešení například nebude fungovat všude stejně dobře. A především — řešení s sebou vždy přinášejí i nové problémy, které na začátku často nelze předvídat. Každé větší opatření ohledně ochrany klimatu provázejí i nezamýšlené důsledky.

Jisté však je, že by nám prospělo méně hysterie. Strach vede ke zkratovému jednání, ale my potřebujeme dlouhodobě účinné orientace. Kromě toho vede strach k moralizování a černobílému myšlení. Tím se značně snižuje vlastní schopnost strategie. Moralizování navíc snižuje schopnost řešit konflikty v klidu a docházet k nosným kompromisům.

Je důležité rozlišovat mezi aktivismem a samoúčelnou aktivitou. Aktivismus znamená, že se aktivně zasazujeme o určité cíle. Samoúčelná aktivita nás naopak dlouhodobě zaměstnává, aniž se zvládáním problémů skutečně pokročíme. Nahrazuje strategické jednání, čin se stává sebeúčelem. Potenciál strategického jednání se ztrácí ze zřetele. Nelze nic namítnout proti tomu, že mnoho lidí každý den přispívá k ochraně klimatu v malém měřítku. Rozměry klimatického problému však vyžadují větší strukturní změny.

Neochota k zásadnímu obratu

Abychom se s ochranou klimatu dostali dál, musíme mít na paměti tři věci:

• Za prvé musíme uznat, že se nejedná jednoduše o problém řešitelný technologicky. Ochrana klimatu koneckonců znamená společenské změny, které jsou nezbytně konfliktní, protože žijeme v pluralistické společnosti. Na konflikty bychom se proto měli dívat jako na něco normálního a produktivního. Potřebujeme správný způsob, jak se s konflikty vypořádat.
• Za druhé bychom měli mnohem více experimentovat s různými řešeními, abychom v praxi zjistili, co kde skutečně dobře funguje. Tyto experimenty bychom měli vyhodnocovat s otevřeností k výsledku a v pozitivním případě rozšířit. Ochrana klimatu by měla být u podobných experimentů spojena s co možná nejvíce dalšími cíli, které jsou pro lidi důležité. Ve výzkumech se neustále ukazuje, že téměř nikdo není ochoten k zásadnímu obratu výhradně z důvodů ochrany klimatu. 
• Za třetí musíme pojmout ochranu klimatu tak, že ji budou sdílet široké společenské vrstvy. Nestačí jen spoléhat na to, že ji obyvatelé budou pasivně akceptovat. To by také nebylo možné skloubit s živým pojetím demokracie. Sdílení napříč společností znamená, že ze změn bude moci profitovat co možná nejvíce lidí — díky novým formám společenství, novým obchodním možnostem, společným aktivitám, podílům na zisku a podobně.

Nejde přitom o obhajobu názoru, že máme jednání odložit k ledu a doufat ve strukturální proměnu, místo abychom něco dělali sami. Jde o obhajobu permanentního rozšiřování a zlepšování možností strategického jednání. Nikdo nám nebrání ihned začít.

Text původně vyšel na komentářovém portále Friedrich-Ebert-Stiftung Internationale Politik und Gesellschaft. Z německého originálu přeložila Tereza Jůzová.