Strach je špatný rádce v boji proti klimatickým změnám

Anita Engelsová

Nová a nová upozornění na následky oteplování nahánějí spoustě lidí strach. Mnozí mají pocit, že jsou problému bezmocně vydáni napospas. Jak dojít ke konstruktivnímu řešení?

Debata o rozsahu klimatických změn způsobených člověkem není nová. Na mezinárodní úrovni se o problému hovoří od konce 80. let 20. století a už léta předtím klimatologové varovali před hrozícím oteplováním Země a stoupající hladinou moří. V posledních měsících však zájem o toto téma ještě vzrostl. Podnětem se pro lidi staly jak vlastní zkušenosti s horkými léty, tak nejnovější studie například o zrychleném ubývání ledu v Arktidě.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Mnozí postupem času získali představu, jak konkrétně se klimatické změny můžou projevit. Díky hnutí Fridays for Future vznikl v řadě zemí politický tlak na vlády, aby ke změně klimatu začaly přistupovat vážně. Které společenské předpoklady by se však vlastně musely splnit, abychom se tomuto úkolu mohli skutečně věnovat?

K zodpovězení této otázky je nejprve třeba si uvědomit rozsah a dlohodobé trvání problému. Kdo dimenze problému podceňuje, stěží bude reagovat přiměřeně. Pařížská dohoda z roku 2015 stanovuje jako cíl omezit oteplování Země pokud možno na 1,5 stupně, maximálně však 2 stupně Celsia. K tomu by lidstvo muselo v tomto století snížit své emise CO2 na nulu. Protože však dominantní hospodářský model spočívá na spalování fosilních paliv a neustálém růstu, vyžadovalo by to společenskou transformaci dosud nebývalých rozměrů.

Strach může být zprvu dobrý prostředek, jak na problém vážně upozornit, později však vyvolává bezmoc. Repro DR

Realizace pařížských klimatických cílů si žádá dlouhodobá infrastrukturní rozhodnutí v oblasti průmyslu, zemědělství a dopravy. Vlády a správní orgány musejí dospět k závažným rozhodnutím. Nejde jen o technologickou změnu, ale také o zásadní reorganizaci společenských institucí a rozsáhlé změny našeho životního stylu.

Stav dnešní politiky to ovšem komplikuje. Demokratické uspořádání je v Německu (ale i u nás a v okolních zemích - pozn. red.) silněji orientované na ochranu individuálního práva na svobodu (včetně konzumu) než na možnost realizace úkolů ve prospěch společenství. Kromě toho se v případě klimatických změn jedná o globální úkol, jemuž neodpovídá žádná legislativa či exekutiva schopná se na globální úrovni prosadit — nemáme žádnou světovou vládu.

Bezmocně vydáni napospas

Pro tuto transformaci navíc neexistují žádné vzory. V dějinách lidstva se sice opakovaně děly obrovské společenské převraty, jako byla průmyslová revoluce, ale ty neprobíhaly záměrně a cíleně a provázely je právě „vedlejší účinky“, jež vedly ke klimatickým změnám.

Potřebné transformaci se patrně nejvíce podobají úspěchy dělnického hnutí. V průběhu mnoha desetiletí vybojovalo minimální standardy v oblasti platů, bezpečnosti práce a sociálního zajištění. Avšak i zde se jednalo o dlouhodobý proces, neustále doprovázený nezdary. Úspěchy se navíc omezily v zásadě jen na průmyslové země. Kromě toho je problém klimatu náročnější co do rozsahu. V této výchozí situaci vyvstává otázka, které předpoklady jsou v boji proti oteplování Země prospěšné a které nikoliv.

Stále nová upozornění na následky oteplování nahánějí spoustě lidí strach. Mnozí mají pocit, že jsou problému bezmocně vydáni napospas. Strach může být zprvu dobrý prostředek, jak na problém vážně upozornit. Problém, jako je globální změna klimatu, však vyžaduje střízlivou analýzu, v níž můžeme nerušeně využít svou schopnost myšlení. Mnoho lidí se sice domnívá, že už jsme se naanalyzovali dost a nyní bychom měli přejít k činům, přičemž však přehlížejí, že právě v pochopení společenských předpokladů pro úspěšnou realizaci jsme teprve na samém začátku.

Moralizování snižuje schopnost řešit konflikty

Neexistuje jediné řešení, ať už technologické, nebo finančně technické, na němž bychom se dokázali rychle shodnout. Konflikty o volbě určitých řešení a o způsobu realizace jsou zcela běžné. Totéž řešení například nebude fungovat všude stejně dobře. A především — řešení s sebou vždy přinášejí i nové problémy, které na začátku často nelze předvídat. Každé větší opatření ohledně ochrany klimatu provázejí i nezamýšlené důsledky.

Jisté však je, že by nám prospělo méně hysterie. Strach vede ke zkratovému jednání, ale my potřebujeme dlouhodobě účinné orientace. Kromě toho vede strach k moralizování a černobílému myšlení. Tím se značně snižuje vlastní schopnost strategie. Moralizování navíc snižuje schopnost řešit konflikty v klidu a docházet k nosným kompromisům.

Je důležité rozlišovat mezi aktivismem a samoúčelnou aktivitou. Aktivismus znamená, že se aktivně zasazujeme o určité cíle. Samoúčelná aktivita nás naopak dlouhodobě zaměstnává, aniž se zvládáním problémů skutečně pokročíme. Nahrazuje strategické jednání, čin se stává sebeúčelem. Potenciál strategického jednání se ztrácí ze zřetele. Nelze nic namítnout proti tomu, že mnoho lidí každý den přispívá k ochraně klimatu v malém měřítku. Rozměry klimatického problému však vyžadují větší strukturní změny.

Neochota k zásadnímu obratu

Abychom se s ochranou klimatu dostali dál, musíme mít na paměti tři věci:

  • Za prvé musíme uznat, že se nejedná jednoduše o problém řešitelný technologicky. Ochrana klimatu koneckonců znamená společenské změny, které jsou nezbytně konfliktní, protože žijeme v pluralistické společnosti. Na konflikty bychom se proto měli dívat jako na něco normálního a produktivního. Potřebujeme správný způsob, jak se s konflikty vypořádat.
  • Za druhé bychom měli mnohem více experimentovat s různými řešeními, abychom v praxi zjistili, co kde skutečně dobře funguje. Tyto experimenty bychom měli vyhodnocovat s otevřeností k výsledku a v pozitivním případě rozšířit. Ochrana klimatu by měla být u podobných experimentů spojena s co možná nejvíce dalšími cíli, které jsou pro lidi důležité. Ve výzkumech se neustále ukazuje, že téměř nikdo není ochoten k zásadnímu obratu výhradně z důvodů ochrany klimatu. 
  • Za třetí musíme pojmout ochranu klimatu tak, že ji budou sdílet široké společenské vrstvy. Nestačí jen spoléhat na to, že ji obyvatelé budou pasivně akceptovat. To by také nebylo možné skloubit s živým pojetím demokracie. Sdílení napříč společností znamená, že ze změn bude moci profitovat co možná nejvíce lidí — díky novým formám společenství, novým obchodním možnostem, společným aktivitám, podílům na zisku a podobně.

Nejde přitom o obhajobu názoru, že máme jednání odložit k ledu a doufat ve strukturální proměnu, místo abychom něco dělali sami. Jde o obhajobu permanentního rozšiřování a zlepšování možností strategického jednání. Nikdo nám nebrání ihned začít.

Text původně vyšel na komentářovém portále Friedrich-Ebert-Stiftung Internationale Politik und Gesellschaft. Z německého originálu přeložila Tereza Jůzová.

    Diskuse
    JP
    September 24, 2019 v 11.47
    "Demokratické uspořádání" a ekologická krize
    " Demokratické uspořádání je v Německu silněji orientované na ochranu individuálního práva na svobodu (včetně konzumu) než na možnost realizace úkolů ve prospěch společenství."

    Tuto větu Anity Engelsové by bylo opravdu zapotřebí vytesat do kamene. S jedinou malou změnou: s vypuštěním konkrétního státního určení "v Německu". Protože tento principiální limit (či spíše: deformace) liberální demokracie je naprosto univerzálně platný, a projevuje se fatálními důsledky kdekoli na této planetě.

    Toto konstatování ovšem není naprosto nic nového. Právě z tohoto důvodu už Platón naléhavě varoval před státním uspořádáním (liberální) demokracie: protože jako zcela první moment zde mizí jakýkoli pocit vlastní odpovědnosti vůči zájmům a potřebám celku.

    Liberální demokracie - ačkoli formálně předstírá "vládu lidu" - ve skutečnosti reálně vychází z individua, stojí na individuu, a s individuem také končí. A toto individuum, to není nic jiného než čistě osobní, soukromé zájmy, libůstky, výhody. Nad zájmy celku (či budoucích generací) si - téměř - nikdo hlavu neláme.

    Pokud by tedy současná ekologická krize měla přece jenom nalézt nějaké pozitivní řešení - pak by bylo zároveň nutno se i vážně zamyslet nad principem liberální demokracie.

    Jak A. Engelsová zcela správně píše: je nezbytně zapotřebí zcela zásadních, strukturálních změn. A k tomu nutně patří i strukturální změna politických a státních procesů a institucí.
    HZ
    September 24, 2019 v 12.29
    Liberální demokracie
    nikoho od odpovědnosti vůči potřebám a zájmům celku neodrazuje, natož od přemýšlení o těchto zájmech.
    Na rozdíl od neliberálních systémů, tedy různých autokratických a totalitních způsobů vládnutí, je přímo v její podstatě, že neumí nikoho k ničemu donutit, pokud nedošlo k většinové shodě a ke vtělení této shody do společenských pravidel.
    Diktátor či vrcholný reprezentant plutokratické elity, disponující absolutní mocí, jednoduše vydá příkaz.
    JK
    September 24, 2019 v 15.50
    Opravdu máme být pořád v klidu?
    Ani nevím, proč mě to vyzývání k racionalitě, řešení v klidu a "nosným kompromisům" tak dráždí. Možná mi to něčím připomíná normalizační rétoriku?

    Strach je podle mě naprosto racionální a adekvátní reakcí na současný stav. Hysterie je naopak reakcí přiměřenou, avšak neproduktivní.

    Jestli se má něco změnit, chce to naopak ohromný emoční zásah do tuhé lidské psychiky pštrosa v písku. V klidu racionálně analyzujeme padesát let a zatím to vede ke kolapsu civilizace.

    Změnu v uvažování a diskurzu přineslo až "hysterické" klimatické hnutí mladých lidí, kteří se "hystericky" (a zcela adekvátně) bojí o svou budoucnost.

    Nejprve si musíme uvědomit, že bez naprostého strukturálního překopání současného systému včetně způsobů uvažovaní, ekonomiky, mentality, ne/možného, pojetí člověka atd ztrácíme potencialitu humanistického přežití. Prostě to dál takhle nejde. Musíme totálně transformovat celou společnost, svolat celoplanetární kongres, na kterém bude participovat celé lidstvo a nastavit globální správu Země, která povede v humanističtější budoucnosti, ve které bude hodnotou ekologická udržitelnost a kvalita lidského života (nutno zcela redefinovat samozřejmě).

    Alternativou je sociální kolaps. Buď A, nebo B, žádný "nosný kompromis".

    Nevím, nějak se mi nezdá, že nejdůležitější je nyní "být v klídku".

    Dobře to komentuje Yuval Harari v rozhovoru pro New York Times...

    https://www.youtube.com/watch?v=L5ELw11xPl8
    JK
    September 24, 2019 v 18.50
    Heleně Zemanové
    Liberální demokracie především neumí zabránit tomu, aby si "plutokratická elita" svoje "vrcholné reprezentanty" jednoduše koupila. To, co je pak vydáváno za "většinovou shodu", je výsledkem činnosti těch politiků a veřejného mínění zmanipulovaného uplacenými médii a opinion-makery.

    "Liberální demokracie nikoho od odpovědnosti vůči potřebám a zájmům celku neodrazuje..." Liberální demokracie možná ne, ale pravidla fungování kapitálu ano. Jakmile jsou ve sporu veřejné zájmy a pravidla fungování kapitálu, hádejte, kdo pokaždé vyhrává, demokracie-nedemokracie.

    Kapitál pro své fungování liberální demokracii vůbec nepotřebuje a na veřejné zájmy srdečně kašle. Jediným zájmem kapitálu je zisk, a to za jakoukoli cenu.
    HZ
    September 24, 2019 v 19.14
    Kapitál pro své fungování liberální demokracii vůbec nepotřebuje a na veřejné zájmy srdečně kašle.
    Zato lidi ji potřebují a na veřejné zájmy většinou nekašlou.
    V zemích, které se dají označit za liberálně demokratické, například v severoevropských, se lidem podle mého názoru lidem žije lépe než tam, kde vládnou autoritáři, kde moc jistí armáda a tajná policie. Kapitál existuje tam i tam.
    JP
    September 25, 2019 v 10.6
    Liberální demokracie a smrtelná duše
    Paní Zemanová, když Platón líčil své představy o vzniku vesmíru, člověka a lidské duše, tak napsal, že "smrtelná část" lidské duše (tedy ta její část která není vedena rozumem, nýbrž pouhými emocemi, tělesnými potřebami a pudy) je usídlena v prostoru břicha; což pak vede k tomu, že tato část lidské duše má tendenci stát se přímo "rozežranou". A že jediná možnost jak se vyhnout tomu, být ovládán těmito přízemními potřebami a pudy je to, když člověk intenzivním úsilím posílí tu rozumnou, "nesmrtelnou" část své duše, a tyto své ryze tělesné a jinak nevědomé tužby a sklony podřídí vládě rozumu.

    Ano, liberální demokracie nikoho (explicitně) neodrazuje od odpovědnosti vůči potřebám a zájmům celku. Jenže - liberální demokracie také nečiní naprosto nic pro to, aby člověka osvobodila od nadvlády jeho "smrtelné duše", respektive vysloveně od nadvlády jeho "břicha".

    Liberální demokracie ponechává člověku naprostou volnost; ale tím mu tedy fakticky ponechává volnost plně se oddat jeho přízemním, primárně tělesným choutkám a sklonům. Tyto ryze tělesné a materiální pudy jsou vývojově samozřejmě mnohem starší, a tedy i silnější, nežli veškeré rozumové složky lidské osobnosti. Když se tedy lidé prostě jenom propustí do jejich údajné "svobody", tak je prakticky předem zaručeno vítězství právě těchto přízemních, atavistických pudů a choutek. Tento boj mezi přízemností a duchem, mezi egoismem a odpovědností, to je velice nerovný boj; ta jedna strana tu má už předem všechny výhody na své straně.

    Platón sám se ještě mohl oddat určitému optimismu v tom ohledu, že člověk může čistě silou svého ducha ty své přízemní pudy a sklony překonat; Platón ovšem ještě - spolu s tehdejší řeckou filozofickou tradicí - vycházel z předpokladu, že nejen sám člověk, nýbrž celý vesmír vznikl z rozumu. Z Logu. A že tedy tento vesmírný, všeprostupující Rozum nakonec nějakým způsobem dokáže zkrotit a zkultivovat i samotného člověka.

    S takovýmto předpokladem, s takovouto fikcí nějakého "vesmírného rozumu" dnes ale už bohužel nemůžeme závažně operovat. Jestli chceme dosáhnout toho, aby se p ř i n e j m e n š í m vyrovnaly síly v tom zápase mezi rozumem a pudovostí, mezi odpovědností a egoismem, pak musíme bezpodmínečně tu rozumnou, tu odpovědnou stránku nějakým způsobem posílit. Pokud to neuděláme - pak tato naše lepší stránka to nakonec vždycky prohraje.

    Ano, liberální demokracie nic nezakazuje - ale ona taky nic nedělá. Ona si prostě umyje ruce, v gestu naprosté nevinnosti. "Kdo nic nedělá, nic nezkazí," je její heslo.

    Kdo nic nedělá, ten ve skutečnosti zničí všechno.
    JP
    September 25, 2019 v 10.14
    Apologeti liberální demokracie a jejich strašení totalitou
    Paní Zemanová, ta neustálá (pseudo)argumentace apologetů liberální demokracie s tím, že "někde jinde je ještě hůře" už nabývá charakteru neustálého omílání tibetských modlitebních mlýnků.

    Jistě, paní Zemanová, že m ů ž e být ještě hůře nežli v liberální demokracii. V totalitní diktatuře je hůře; v dobách nevolnictví bylo hůře; a v otrokářství bylo ještě hůř.

    Kdybychom všechny snahy o progresivní změny apriori popravovali poukazem na to, že "jinde může být ještě hůře", pak bychom se nikdy nedostali za tu fázi nevolnictví. Protože jeho apologeti by se vždy mohli odvolat na to, že "v otroctví je přece ještě daleko hůře".

    My teď už ale opravdu definitivně nejsme v situaci, kdy bychom se stále ještě mohli ohlížet dozadu. Na to, že dřív bylo ještě hůře. My musíme hledět dopředu; a hledat nové, progresivnější formy lidského, společenského, politického a kulturního uspořádání, než jsou ty současné, které jsou zcela evidentně neschopné řešit palčivé existenční problémy současného lidstva.
    JP
    September 25, 2019 v 10.48
    Platón, Greta a Bolsonaro
    Když už jsme u toho Platóna: při svých úvahách o lidské duši kromě jiného napsal, že tato duše může trpět dvěma nemocemi: buďto šílenstvím, anebo ale nerozumností.

    A k tomu připojil, že obojí(!) je způsobeno konec konců špatným uspořádáním těla. (!) Tento jeho náhled byl vlastně až neuvěřitelně moderní; neboť to byla až moderní psychologie (a doprovodné vědy), která skoncovala s dřívější představou že člověk je sám vinen svými duševními stavy; namísto toho se prosadilo poznání o tom, jak dalece je člověk determinován svými psychosomatickými predispozicemi.

    A Platón k tomu ještě dodává: "neboť nikdo není špatným dobrovolně"!

    Pokud je tedy někdo špatným, či vysloveně zlým člověkem - pak je na vině buďto ta ryze tělesná predispozice či nemoc; anebo ale špatná, respektive nedostatečná výchova. Tedy výchova k nadvládě té rozumné složky lidské duše.

    A Platón k tomu ještě dodává, že na vině ale mohou být i "špatná státní uspořádání"! Respektive špatné ústavy států. A to právě v tom smyslu, že nakonec sám stát je zodpovědný za to, jakým způsobem bude vychovávat svou mladou generaci.

    Ale vraťme se k tématu v titulku. Je tu tedy řeč o tom, co může člověka vést k tomu, že bude špatným či přímo zlým.

    Greta Thunbergová svou emocionální obžalobu mocných tohoto světa zakončila spíše doufajícím než realistickým prohlášením, že "já přece nemohu uvěřit tomu, že jste zlí!"

    Jenže - prakticky vzápětí se celému jejímu úsilí vysmáli jak brazilský prezident Bosonaro, tak i americký prezident Trump.

    Bylo by možno opravdu uvěřit tomu, že takto neuvěřitelně cynicky, jenom ve jménu přízemního materialismu a konzumismu jednající politici "nejsou zlí"? Že jejich nitro, jejich mravní a hodnotové nastavení není skrz naskrz zkažené?

    Vraťme se zpátky k tomu, kdy podle Platóna lidská duše propadá zkaženosti:

    - nadvládou břicha (v důsledku tělesných predispozic)

    - špatnou výchovou

    - špatnými ústavami, vedoucími ke špatné výchově.

    Přičemž si musíme uvědomit, že tyto "špatné ústavy" nezahrnují jenom a pouze sféru ryze politickou - nýbrž stejně tak i sféru materiální produkce.

    Jestliže tedy v daném státě vládne kapitalismus, s jeho bytostně expanzivním charakterem - pak je jen logické a nevyhnutelné, že zde dojde i k "nadvládě břicha", tedy přízemních materiálních hodnot.

    Takové lidské charaktery jako Trump a Bolsonaro - u nich se zcela evidentně setkaly, spojily a navzájem multiplikovaly všechny tyto negativní faktory. Už na první pohled jsou to osobnostní typy neduchovní, nýbrž přízemně materiální; tedy s "nadvládou břicha". Zcela evidentně se jim nedostalo žádné řádné výchovy, ve smyslu posilování kulturních a humánních hodnot, s pocitem odpovědnosti vůči vyšším zájmům než jsou ty vlastní.

    A nakonec, oba vyrostli (a tedy byli socializováni) ve státech se "špatnou ústavou" - tedy v takových státně-společensko-ekonomických uspořádáních, kde materiální a individualistický (a tedy egoistický) zájem stojí na prvním místě.

    Takže bohužel, milá Greto: možná že měl Platón skutečně pravdu v tom smyslu, že žádná lidská duše jako taková se dobrovolně nestane zlou. Ale - některé lidské duše jsou natolik zkažené, že od nich už nepochází nic jiného nežli víceméně permanentní zlo. A není už prakticky žádných vyhlídek, že by se to u nich ještě za jejich současného života mohlo zásadně změnit.
    JN
    September 25, 2019 v 11.16
    Nutnost redefinice "kvality lidského života"
    "Globální správa Země povede k humanističtější budoucnosti, ve které hodnotou bude (krom ekologické udržitelnosti) i KVALITA LIDSKÉHO ŽIVOTA (nutno zcela redefinovat samozřejmě)." (viz diskusní příspěvek pana Karena)

    ---------------------

    "... to je poněkud absurdní, protože DŮLEŽITÉ JE ROZHODNOUT, ZDA JE KVALITA ŽIVOTA miminka DOSTATEČNÁ K TOMU, ABYCHOM SI PŘÁLI NECHAT JE DÁL ŽÍT, nebo ne. To je rozhodnutí, které by měli být rodiče schopni učinit společně s doktorem, a nemělo by se na ně spěchat. 

    A ROZHODNOU-LI SE, ŽE KVALITA ŽIVOTA jejich miminka NENÍ moc DOBRÁ, a JE tudíž LEPŠÍ, ABY ZEMŘELO, MĚLO BY BÝT MOŽNÉ TAKOVÉ ROZHODNUTÍ USKUTEČNIT [narozené dítě usmrtit]."

    https://www.lidovky.cz/relax/veda/peter-singer-nemluvme-jen-o-abstraktnich-teoriich-udelejme-neco-konkretniho.A150818_200451_ln_veda_ELE
    JN
    September 25, 2019 v 19.37
    Redefinice kvality lidského života
    Tomáš Hříbek (LN):
    ... měl jsem pocit, že v Practical Ethics naznačujete radikálnější závěr, tj. že žádné dítě, ať už nemocné nebo zdravé, nemá niternou hodnotu...

    Peter Singer:
    No, neřekl bych, že nemá žádnou hodnotu. Řekl bych, že nemá niterné právo na život...
    + Další komentáře