Existuje kultura chudoby a jaké jsou perspektivy jejího vývoje?
Eva HájkováPojem kultura chudoby byl formulován v padesátých letech americkým antropologem Oscarem Lewisem. Kultura chudoby se často i svým vnitřní postojem odděluje od většinové společnosti.
Kulturou obvykle rozumíme souhrn hmotných a duchovních hodnot vytvořených sociální jednotkou — určitou společností nebo její částí. Někdy se toto označení (kultura) považuje jednoduše za soubor zvyků, jimiž se určitá společnost nebo její část řídí, a na něž se její příslušníci, většinou už od dětství, adaptují, tedy za jakýsi specifický životní způsob. Pokud hovoříme o části společnosti, lze použít pojem subkultura.
V nedávném článku Filipa Šimečka zde v Deníku Referendum padla zmínka o kultuře chudoby, zatímco v diskusi, která se rozvinula pod článkem, byla existence kultury chudoby zpochybněna, protože zdánlivě znevažuje problematiku etnik.
Jak to tedy ve skutečnosti je? Existuje něco jako kultura chudoby nebo neexistuje?
Pojem kultura chudoby byl formulován v padesátých letech americkým antropologem Oscarem Lewisem. Ten si na základě studia života ve slumech (především v Mexiku, ale i jinde) všiml společných znaků a vzorců chování, jimiž se vyznačoval život lidí dlouhodobě žijících v chudobě, strádání a sociálním vyloučení. Vzorce se na různých místech opakovaly, a to nezávisle na etnické příslušnosti oněch chudých lidí.
Z typických znaků uvedu následující: Lidé, pro jejichž způsob života se hodí označení kultura chudoby, žijí obvykle soustředěni v určitých lokalitách, stranou od majoritní společnosti, dá se říct v chudinských čtvrtích. Mívají špatně placenou nebo vůbec žádnou práci. Trpí chronickým nedostatkem peněz, který je permanentně nutí zadlužovat se. Z toho vyplývají jejich životní postoje: žijí přítomností, nemyslí na budoucnost — ta je pro ně jen mlhavým pojmem.
Dávají přednost volným partnerským svazkům před manželstvím, což je „výhodné“ jak pro muže, kterým odpadá starost o rodinu, tak pro ženy, které si tím zajistí výhradní dispoziční právo na svůj majetek i právo vychovávat děti. Život rodiny tak vlastně spočívá výhradně na matce (muži žijící v kultuře chudoby jsou dost často nespolehliví a navíc bývají posedlí „mačismem“). Matka tedy musí dětem nahradit i otce, a proto řídí rodinu převážně autoritativním způsobem.
Vzhledem ke skutečnosti, že přísun mateřské lásky je omezený (matka to nezvládá), vládne mezi sourozenci poměrně silná rivalita. Dětství končí předčasně, sexuální život začíná příliš brzy. Jedinci vyrůstající v kultuře chudoby mívají nízké sebevědomí a slabě rozvinuté ego, nedostatečné vyjadřovací schopnosti, silný pocit fatalismu, bezmocnosti, závislosti a méněcennosti, což všechno jsou znaky dokládající nedostatečnost matčiny lásky v dětství.
Kultura chudoby plní jistou adaptivní funkci, ale adaptuje své příslušníky pouze na sebe samotnou, to znamená, že jim dostatečně neumožňuje zapojit se do „normální“ společnosti. Lidé z kultury chudoby bývají více či méně smíření se svým postavením, k čemuž jim napomáhá to, že neřeší svou budoucnost, jak už bylo řečeno výše, nýbrž se orientují na chvilkové požitky. Bývají poměrně tolerantní k psychopatologickému chování všeho druhu.
Kultura chudoby se často i svým vnitřní postojem odděluje od většinové společnosti. Lidé v ní žijící jsou si totiž vědomi svého odlišného postavení. Nebývají členy politických ani odborových organizací. Zřídkakdy navštěvují banky, nemocnice, obchodní domy či muzea.
Kultura chudoby je nepřátelská k institucím (zejména k policii, k vládě a k vysoce postaveným osobám). Ale ani k církvím nebývá přátelská. Dost často k nim zaujímá cynický postoj. Postoj nepřátelský institucím sice může propůjčovat subkultuře jistý potenciál k politickému odporu a k účasti v antisystémových hnutích, ovšem to zdaleka nebývá samozřejmostí. V některých částech světa (Lewis píše například o Portoriku) mohou být naopak chudí lidé silně politicky konzervativní.
Směrem dovnitř bývá kultura chudoby poměrně společenská, ale je minimálně organizovaná. Mohou v ní vznikat krátkodobá neformální seskupení, která se ovšem rychle rozpadají. Podle výzkumu Oscara Lewise prý platí, že čím více je subkultura jazykově či etnicky homogenní a zároveň odlišná a oddělená (často i zdí) od majoritní společnosti, tím větší duch pospolitosti v ní obvykle vládne. Nemá však třídní vědomí, které marxističtí klasikové předpokládali u proletariátu.
Marx by byl možná nucen, vzhledem k vysokému stupni nezaměstnanosti a poměrně vysoké míře tolerance k zločinnosti, tyto lidi označit za lumpenproletariát. Podobné úvahy jsou však ničím nepodložené a velice sporné, už proto, že dnešní doba se v možnostech pracovního uplatnění značně liší od doby Marxovy.
Na zeměkouli ovšem existují velké skupiny lidí, žijící ještě chuději a materiálně primitivněji, než kultura chudoby, která je vlastně jakousi subkulturou západní civilizace. Jsou to skupiny chudých, žijící převážně tradičním způsobem života — Lewis uvádí jako příklad některé obyvatele Indie nebo chudě žijící židovské obyvatelstvo v určitých oblastech.
Hmotně jsou na tom obvykle ještě hůř než lidé žijící v kultuře chudoby, přesto však většinou vykazují vyšší stupeň sociální organizace a vnitřního sociálního řádu. Pravděpodobně jim k tomu napomáhá udržování tradic.
Jak vznikla kultura chudoby?
Kultura chudoby vlastně žádné opravdové tradice nezná. Je to kultura chudá na kulturu, možná je to dokonce kultura bez kultury.
Jakožto další (a zase jiný) případ chudoby uvádí Lewis obyvatelstvo Kuby. Způsob života chudiny na Kubě se údajně příliš neliší od života ve slumech Latinské Ameriky či některých oblastí Spojených států, přesto Kubánci netrpí takovým pocitem netečnosti a beznaděje, jakými se příslušníci kultury chudoby obvykle vyznačují. Pracují mezi nimi různé bytové, vzdělávací a stranické výbory, kubánští chudí jsou lépe organizovaní, ba dokonce jsou legálně ozbrojení. Režim je neodepsal.
Jak vlastně vznikla kultura chudoby, která je patrně nezpochybnitelným sociálním jevem, přestože ji nemusíme nazývat právě takto?
Podle mého názoru se vyvinula díky kapitalismu — jak v západní civilizaci, tak i v bývalých koloniích (Lewis uvádí např. Alžírsko), a to všude tam, kde imperiální dobývání zničilo domorodé společenské a hospodářské struktury a zároveň drželo místní obyvatelstvo po celé generace v otrockém postavení, a také tam, kde kapitalismus zbavil rolníky půdy a učinil je závislými na kolonizátorech a jejich průmyslových strukturách.
Nechci se příliš pouštět do vlastních, neodborných sociologických rozborů nebo úvah, ale domnívám se, že lidé žijící v kultuře chudoby jsou lidé vykořenění (především díky kapitalismu, který podporoval průmyslovou migraci), odcizení svým někdejším tradicím a zbaveni původních širších sociálních a rodinných vazeb. Kultura chudoby toto vykořenění kompenzuje jen částečně. I nově vzniklé sociální vazby (a s nimi spojené zabezpečení) bývají nedostatečné.
Marx a Engels s vykořeněním dělnictva počítali, považovali ho však za něco pozitivního, za něco, co se stane příčinou zániku kapitalismu, vzniku nové proletářské kultury a zárodkem nového společenského řádu. Proletářská kultura ovšem není totéž, co kultura chudoby. Vlastně se pojem proletářská kultura obvykle používá pro kulturu v jiném slova smyslu, a na jejím vytváření se podílejí i jiné vrstvy, než pouze ty nejchudší.
Způsoby života srovnatelné s kulturou chudoby se možná začaly vytvářet už v kapitalismu volné soutěže. Jenže ve dvacátém století a zejména po druhé světové válce se stalo něco, s čím klasikové nepočítali. U proletariátu vykořeněného industrializací se neupevnilo třídní vědomí, které by vedlo k socialistické revoluci.
Jak pomoci chudým?
Po rozsáhlé hospodářské krizi a po druhé světové válce, kterou tato krize vyvolala, proletariát v západní Evropě díky tehdejší sociální politice státu prakticky přestal být proletariátem a společensky se posunul do tzv. středních vrstev. Sociální vazby se patrně znovu upevnily a snížil se pocit vykořenění.
Myslím, že obdobný jev, i když s jistými rozdíly, se odehrál také na Východě, přesněji řečeno u nás, ve střední Evropě. Ve skutečné chudobě vlastně zůstali jen ti, kteří se v příznivějších dobách přizpůsobit nestihli nebo to nezvládli.
Kultura chudoby je, jak už bylo řečeno, zvláštním a nepříliš žádoucím životním způsobem. V bohatších státech, kde je život ve slumech více méně okrajovým jevem, se vlády pokoušejí o začlenění příslušníků kultury chudoby do „normální“ společnosti.
Někdy se to daří, jako například v oněch poválečných letech. Problém nastává tam, kde kultura chudoby není okrajovým jevem, ale naopak tímto způsobem života žije značná část obyvatelstva určitého státu. Jaký bude další vývoj tohoto jevu, nelze v současné době spolehlivě předpovědět. Není vyloučeno, že sociální segregace a ní spojené šíření kultury chudoby bude dál pokračovat.
Může vlastně těmto lidem pomoci stát, když jim jednoduše dá prostředky, které potřebují? Nebo je spíš může osvobodit revoluce? Těžko říct. Záleží patrně na tom, co si pod pojmem revoluce představíme.
Jakékoliv hnutí — sociální, politické, náboženské či mírové, které organizuje chudé, efektivně ničí psychologické a sociální jádro kultury chudoby. Dává chudým naději a upevňuje jejich sebevědomí a pocit solidarity, což je možná důležitější, než paternalistická péče státu. Pokud je totiž člověk osvobozen zvenčí a není zároveň vnitřně svobodný, upadá zpravidla do nové závislosti, často právě na subjektu, kterým byl osvobozen, například na státu.
Už jsem se zmínila, že život chudých lidí v tradičních kulturách vykazuje oproti těm žijícím v kultuře chudoby jisté pozitivní momenty. Znamená to ale, že máme starou kulturu čili tradiční způsoby sociálního a rodinného života, svázaného úzce se soukromým vlastnictvím, podporovat i v případě, když se střetávají s moderními představami o rodině a společnosti, jen proto, aby se zabránilo nežádoucímu vykořenění? A pokud ne, máme se smiřovat s rostoucí kulturou chudoby, která je tak málo kulturní? To jistě ne.
Levice přece není levicí od toho, aby pouze bořila staré a negativně se vymezovala proti tradicím a tradičním kulturám, ale ani proto, aby je nekriticky přejímala nebo se snažila uchovávat to, co je v nich přežitkem. Levice by měla vytvářet nové sociální struktury, včetně nových, nepatriarchálních forem rodinného života; prostě úplně nové vzorce chování. Levice by měla vytvářet novou morálku a novou kulturu — kulturu budoucnosti, která by byla hodná všeobecného následování.
Velmi působivě to zachytil novozélandský film z prostředí Maorů "Kdysi to byl bojovníci". To, že to je skupina lidí v anomii se pozná například podle toho, že nemá žádnou normovanou a dodržitelnou roli pro otce. Ti pijí pivo z obrovských lahví, chovají se násilně k ženám neberou na sebe žádnou zodpovědnost atd. V podobných společnostech také často otcové od dětí úplně odcházejí a starají se o ně jen matky.
Kultura chudých lidí také existovala. Patřily k ní například "záplatované, ale čisté šaty". Dnešní chudí ať už v Brně, v Athénách nebo v Londýně nenosí zápatované šaty, ale tepláky, jak o tom píše Zuzana Vlasatá.
Existovaly i kultury dobrovolně či napůl dobrovolně chudých - žebravých mnichů, asketů, bohémských umělců
Pojem kultura, ten přece jenom automaticky implikuje představu něčeho pozitivního, něčeho, čím člověk přesahuje pouze materiální stránku své vlastní existence. Zatímco v oněch slumech, tam je tomu přesně naopak, tam se všechno kulturní a duchovní redukuje právě jenom na to materiálno, na každodenní boj o vlastní přežití. Spíše nežli o "kultuře chudoby" by se tedy asi spíše hodilo hovořit o "psychosociálních aspektech chudoby", či podobně.
Ale budiž, v tomto ohledu se jedná jenom o čirou terminologii, to není zase až zas tak důležité.
Ten poslední odstavec ale - tak to by mohla být opravdu velice zásadní, kardinální výzva pro levici; nejen českou, ale celosvětovou.
Jak onu NEkulturu chudoby potlačit, nahradit nějakou novou, sociálně, mravně i všeobecně humánně vyšší kulturou? Jak vůbec takovouto novou "kulturu budoucnosti" nazvat, jak ji vymezit, jak ji definovat?
Samozřejmě, není nikterak sporné (a to dokonce ani mezi levicí a pravicí), že je v prvé řadě zapotřebí zlepšit, pozvednout čistě materiálně-sociální situaci těchto vrstev populace. Ale - jenom čistě sociálními opatřeními se problém neřeší.
Vždycky je to velmi rozporuplný pocit, vidět v televizních reportážích například černošské matróny z bezpochyby sociálně zanedbaných a zaostalých černošských čtvrtí v USA - které jsou přímo o t y l é z přejídání!
Takže, o nějaké dramatické hmotné nouzi v klasickém slova smyslu tu evidentně nemůže být ani řeči. Je to v prvé řadě problém mentality - té mentality pasivity, beznaděje, rezignace, kdy veškerá životní energie dospívajících teenagerů se vybíjí v tom, být aktivním členem nějakého pouličního gangu a vydělávat prodejem drog.
Ale pozor! Nežli bychom příliš rychle učinili závěr, že když je to tedy především záležitostí mentality, že oni si za to přece m ů ž o u s a m i (kterýžto soud je typickým reflexem pravicového myšlení), musíme se zeptat, jaké jsou jejich r e á l n é možnosti se z tohoto prostředí (a s ním spojené mentality) osvobodit. A pak se nevyhneme závěru, že tyto šance jsou povětšině naprosto minimální.
Takže ale znovu: co dělat? Jakou jim nabídnout perspektivu?
V jedné reportáži právě o takových pouličních bandách tuším že v Kolumbii byla k spatření jedna scéna, která opravdu měla svůj niterný náboj. A která by mohla alespoň naznačit určitý směr.
Bylo to ve vězení pro mladistvé, kteří byli prakticky bez výjimky členy těchto pouličních drogových gangů. A přišel mezi ně nějaký kněz, kazatel, ale ne snad nějaký našeho "evropského" typu, byl to takový typický americký charismatik, který na své posluchače neustále útočí celým přívalem (božích) slov a mravních výzev.
A byla tu jedna scéna, kdy on stojí před jedním z těchto hochů, a sděluje mu, či spíše křičí mu do tváře: "Bůh na tebe nezapomněl, Bůh tě neopustil, Bůh s tebou počítá, Bůh má pro tebe v tvém životě nějaký úkol, rozumíš, tvůj život má nějaký smysl a cíl, a Bůh pro tebe má ten smysl a cíl, ty to jenom musíš pochopit, musíš přijmout ten svůj úkol, a musíš za ním jít, pak už sám pochopíš že tvůj život záleží v něčem úplně jiném, než prodávat po ulicích drogy!"
Jak řečeno, byl to celý vodopád emotivního působení, které je zde sotva možné pouhými slovy reprodukovat v jeho originálním vyznění. Ale přesto: to zcela klíčové sdělení je právě to, že se tu mladému člověku polapenému v jeho sociální bezprizornosti sděluje, že jeho život má pro někoho smysl, a že ten "někdo" má pro něj v jeho životě nějaký úkol.
Myslím, že to je právě to, o co se jedná. Nejde jenom o to, sypat do těchto podprivilegovaných komunit stále nějaké peníze sociální pomoci. Ale jde o to, dát jejich životům nějaký autentický smysl a cíl - takový, kterého se mohou zachytit, ke kterému se mohou upnout, který se jim může stát oním žebříkem, po kterém se oni sami mohou vyšplhat z té bažiny, ve které vězí.
Ovšem, základní otázkou stále zůstává, na čem takovýto (levicový) program vystavět; a to obzvláště za podmínek přetrvávajícího kapitalismu.
Ona ta otylost patrně souvisí i s tou neschopností odkládat požitky na později. Nemám o tom přehled, ale možná k ní existují i jisté rasové dispozice.
Ještě se vrátím k tomu, co napsal pan Poláček - tedy k možnému vlivu křesťanských kazatelů a misionářů. Nemám ponětí, nakolik tohle může být účinné, ale když jsem si tak včera vzpomněla na toho Malého Bobše, vybavuje se mi, že rodiče autora (knížka má autobiografické rysy) byli věřícími evangelíky. Křesťanská víra měla určitě svého času pozitivní účinky na dělnictvo přicházející z venkova do měst za prací, a to i v případě, když už nedodržovali požadavky církví nebo nevěřili v oficiálně předkládaný koncept boha, ale uchovali si jen jakýsi původní křesťanský etos. Možná to některým pomohlo udržet si vysoký stupeň morálky i v době pauperizace.
Myslím si, že to proti bídě může účinně pomáhat. Jenom je problém jak nesklouznout k nějaké rutině a formalismu nebo naopak k fanatismu.
Tím samozřejmě nechci celý problém zjednodušovat, jako by se jenom tím dal vyřešit.. To určitě ne.
Vylíčil jsem ten případ s tím charismatickým jihoamerickým knězem. Musím k tomu připojit ještě tolik, že on sice skutečně dokázal oslovit, získat toho mladíka (snad i jiné, nevím už přesně) k vlastní sebereflexi, k tomu aby začal hledat novou cestu v životě - ale bohužel jenom pro tu dobu, kdy byl ve vězení. Jakmile se ocitl venku, upadl zase do "starých struktur" svého minulého života, to jest zase do svého členství v pouličním gangu.
Takže, znovu ta otázka: čím může levice oslovit současného člověka? Toho chudého, pauperizovaného; ale možná stejně tak toho saturovaného, který je nakonec stejně tak uchycen, polapen ve stereotypech své všední existence, jenom že na rozdíl od onoho prvého ty jeho stereotypy sestávají v bezduchém konzumu, který si ten první nemůže dovolit?
Jakým způsobem je možno toho člověka současnosti oslovit tak intenzivním způsobem jako - alespoň - onen kněz toho mladíka: "Je tady někdo, kdo má pro tebe v životě nějaký úkol!"?
Zdá se, že ta Božská instance už také sama o sobě nestačí. V leckterých případech bezpochyby stále ještě ano, ale nezdá se, že by to mohlo fungovat jako obecně funkční a přesvědčivý model. Tím spíše, že víra v Boha především u mladé generace čím dál tím více upadá.
Tak co místo toho? Třídní boj? Ten už je stejně tak passé. Ne že by neexistovala mládež levicově orientovaná; ale sotva je možno tímto tématem někoho oslovit tak intenzivně, jako to bylo v dobách, kdy dělnické hnutí ještě svádělo skutečné boje se světem kapitálu.
Existuje ještě vůbec něco, čím by bylo možno oslovit současného člověka, s výjimkou jeho vlastního ryze individuálního prožitku (a prospěchu)?