Při protlačování programu „modernizace“ sociálních systémů, jak jsme mu byli svědky po několik posledních desetiletí v mnoha zemích západního světa, hrála velmi důležitou roli rozšířená představa o kognitivních schopnostech a charakterových vlastnostech chudých lidí.

Škrtací a privatizační agenda reformních politiků se mohla zeširoka opírat o lidovou psychologii, jež konstatovala, že čím dál více spoluobčanů vypadává ze systému proto, že jsou nemotivovaní, líní a hloupí. Novináři často vyvažovali zprávy a reportáže o nezbytnosti „reforem“ ilustračním materiálem zobrazujícím sociálně neúspěšné příslušníky nějakého neoblíbeného etnika.

V této souvislosti skoro až zamrzí, že pozornosti českých médií unikla zpráva o studii, již přinesl ve svém posledním srpnovém vydání americký časopis Science. Mezinárodní tým vědců v ní uveřejnil výsledky obsáhlého výzkumu zabývajícího se právě otázkou, zda si chudí za svou situaci mohou sami a zda jsou důvodem chudoby jejich nedostatečné schopnosti.

Ananda Mani z CAGE Institute ve Warwicku spolu se svými americkými a kanadskými kolegy podrobovala testům rozumových schopností několik set lidí s cílem izolovat vliv finančního faktoru od působení jiných činitelů, jež by do výsledků testování také mohly vstupovat. Šetření probíhalo mezi indickými pěstiteli cukrové třtiny a na kontrolním vzorku návštěvníků obchodního centra v New Jersey.

Indičtí farmáři, kteří během roku procházejí obdobími chudoby (před sklizní jsou zadluženi), extrémní chudoby (po sklizni před prodejem) a blahobytu (poté, co utrží peníze), vykazovali úroveň svých intelektových schopností v závislosti na fázi svého hospodářského cyklu. Jejich IQ se posouvalo v průměru o třináct bodů.

„V případě pěstitelů cukrové třtiny porovnáváme výkony téže osoby, jež podávala v době, kdy měla málo peněz, a v době, kdy jich měla hodně. Konstatujeme, že když má peněz více, je inteligentnější“, uvádí Ananda Mani. Přitom se týmu badatelů údajně podařilo odečíst vlivy výživy, zdravotního stavu, fyzického vyčerpání, rodinného zázemí, stejně jako působnost stresu (měřil se tlak a tepová frekvence).

Kontrolní skupina v New Jersey byla rozdělena podle zámožnosti na dvě části. Řešením hypotetického úkolu měla být účastníkům nejprve připomenuta jejich vlastní finanční situace: uvažovali, jak naloží s potřebou a) laciné opravy a b) nákladné opravy svého auta.

Test inteligence následoval. Mezi chudými a bohatými řešiteli testu rozumových schopností nebyl žádný rozdíl v případě, že před jeho vyplněním zpracovávali úlohu a). Po řešení úlohy b) byli bohatí inteligentnější.

Studie dospívá k závěru, že chudí lidé přijímají špatná rozhodnutí a přijímají je proto, že jejich mentální kapacita je přetížena konstantními finančními problémy. Osobně bych se klonil k formulaci, že charakter problémů, jimž chudí čelí, nevyčerpává jejich kognitivní schopnosti ve smyslu nějakého opotřebení, nýbrž je (naopak) paralyzuje.

Ať už je mechanismus destruktivního působení chudoby na inteligenci jakýkoli, práce doktorky Anandy Mani vrhá zajímavé světlo na nejrůznější společenské otázky. Dosud se například mělo v českých zemích zato, že zvyšováním existenční nejistoty a ekonomického tlaku dosáhneme většího výkonu u všech pracujících lidských zdrojů, snad s výjimkou manažerů.

Takový vysokoškolský student poté, co o něco zchudne zaplacením školného, soudilo se, bude motivovanější a výkonnější. Nyní nám časopis Science naznačuje, že dotyčný student bude o něco hloupější.

Pokud ze studie doktorky Maniové vyplývá, že neoliberální reformy ohlupují obyvatelstvo, nepokládám tento závěr za stěžejní. Její práce totiž jakoby mimochodem přichází s daleko objevnějším poznatkem, který se dotýká samotné konstituce buržoazního sebevědomí, jak se v době svého vzniku profilovalo vůči feudální morálce.

V době rostoucího vlivu výrobců a spekulantů bylo přirozeně zapotřebí přehodnotit tradiční systémy zděděných privilegií. Feudální koncept mezigeneračního přenosu sociální pozice (coby boží milosti) se jevil jako umělý a zastaralý, a proto byl nahrazen pojmem nerovnosti „přirozené“, takřka biologické.

Zacementované bohatství a chudoba, skutečnost, že mimo společnosti se silným sociálním státem neexistuje na Západě odpovídající vzestupná sociální mobilita, potom poptává takovou teorii lidské přirozenosti, která klíčové lidské vlastnosti odvozuje ze zděděných dispozic. Proto když Science informuje o objevech na poli genetiky, věnuje těmto věcem český tisk o poznání větší pozornost.

Buržoazní inovace teorie nerovnosti spočívá tedy v tom, že nedědíme sociální pozice, nýbrž biologické dispozice, které nás přirozeně instalují do stejných sociálních pozic jako naše rodiče. Jen tak lze teoreticky čelit situaci, že privilegované vrstvy pěstují ideologii individualismu, zatímco fakticky žijí ve světě rodinných a klanových kontaktů.

Ananda Mani může nyní přijít s revizí chápání klíčové schopnosti, inteligence. Je-li generována spíše sociálním státem než buržoazními rodiči, budou si muset bio-ekonomické think-tanky vymyslet jiné vysvětlení nízké sociální mobility a prohlubující se nerovnosti.

Vraťme se však prozatím k praktičtějším důsledkům. Sama autorka v rozhovoru pro německou stanici DRadio Wissen velmi názorně vyzdvihuje důležitost načasování podpůrných programů, například pro chudé zemědělce: „Vezměme si např. otázku hnojiv. Pokud jsou farmáři konfrontováni s touto nabídkou před sklizní, nemají mentální kapacitu pro její posouzení. Po sklizni mohou naproti tomu výhody a nevýhody hnojiv rozvážit a učinit odpovídající rozhodnutí“, objasňuje. V České republice bychom asi volili jiné příklady — v první řadě poskytování lichvářských půjček nemajetným.

Pokud ovšem platí, že chudí lidé nemohou myslet jasně, že chudoba blokuje mentální kapacity, můžeme nejen požadovat jejich zvýšenou ochranu před finančními predátory. Měli bychom k celé věci přistoupit komplexně a vážně se ptát, zda neposuzovat nedostatek finančních prostředků podobně jako jiné „polehčující okolnosti“, jež rovněž prokazatelně snižují rozpoznávací schopnosti.

Měl by kupříkladu Trestní zákoník zařadit chudobu mezi faktory snižující či vylučující příčetnost, a tím i trestní odpovědnost případného pachatele trestné činnosti?

A konečně: můžeme na chudobu nezaměstnaných pohlížet z manažerského hlediska jako na účinný pohon pracovního nasazení těch, kteří práci zrovna mají, a odsuzovat plnou zaměstnanost jako nemotivační, když má chudoba tak zásadní antropologické dopady, že ochromuje myšlení, a tím i schopnost se rozhodovat? Máme právo s chudobou kalkulovat jako s údajným činitelem efektivity, když chudoba znamená duchovní nesvobodu?