Za minulého režimu se aplikací výroku z Orwellovy Farmy zvířat zrodila krátká anekdota, podle které v socialismu jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější. Postihovala zkušenost, že experiment s překonáním sociální nerovnosti se nezdařil. Že vznikla nová vládnoucí třída, která sice formálně prostředky nevlastnila, ale efektivně je ovládala a těžila z jejich výnosu, a to bez efektivní společenské kontroly.

Po pádu prohnilého režimu se čekalo nastolení občanské rovnosti, i když se od počátku tušilo, že se společenské vrstvy výrazněji odliší podle výše příjmu a tím i životního stylu. Předpokládalo se ovšem, že příznivější společenský status bude odměnou za náročnější tvůrčí nebo organizační práci. Měl být kompenzací za podnikatelské riziko pro ty, kdo nebudou prostředky jen lenivě konzumovat, nýbrž je vloží do nějakého díla spolu s dobrým nápadem a budou odměněni výnosem z toho, co takto odvážně podnikli.

Vím o lidech, kteří přišli k bohatství tím, že něco vytvořili a kteří svým bohatstvím slouží širokému okruhu lidí. Sleduji však v uplynulých desetiletích v přímém přenosu vznik společenské vrstvy držitelů moci stejně absolutní, jako za minulé diktatury, která se tvářila, že je diktaturou proletariátu, ale byla diktaturou nad proletariátem a všemi občany. Současní mocní už nepředstírají, že jsou oddanými a nezištnými služebníky pokroku. Privatizovali stát, z politických pozic a z politických rozhodnutí udělali zboží „jako každé jiné“ (podle výroku Tomáše Julínka o zdraví).

Sociologové nám oznamují, že se společnost stratifikovala. Ne tak dobře už zní, když se řekne, že se lidé roztřídili, jako když se třídí třeba kusy zboží, že jsou tu znovu vyšší a nižší kasty, že jsou tu „lepší“ lidé a socky či barabové. Přísloví, že chudoba cti netratí, se už každý jen směje.