Zase třídní boj?

Jsme bohužel svědky mizení střední třídy a obnovování třídního boje: ti, kdo mají ekonomickou a politickou moc, nastolují hegemonii své morálky a své kultury; ti, kteří jim prodávají svou pracovní sílu, stále nesnadněji hájí svou důstojnost.

Za minulého režimu se aplikací výroku z Orwellovy Farmy zvířat zrodila krátká anekdota, podle které v socialismu jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější. Postihovala zkušenost, že experiment s překonáním sociální nerovnosti se nezdařil. Že vznikla nová vládnoucí třída, která sice formálně prostředky nevlastnila, ale efektivně je ovládala a těžila z jejich výnosu, a to bez efektivní společenské kontroly.

Po pádu prohnilého režimu se čekalo nastolení občanské rovnosti, i když se od počátku tušilo, že se společenské vrstvy výrazněji odliší podle výše příjmu a tím i životního stylu. Předpokládalo se ovšem, že příznivější společenský status bude odměnou za náročnější tvůrčí nebo organizační práci. Měl být kompenzací za podnikatelské riziko pro ty, kdo nebudou prostředky jen lenivě konzumovat, nýbrž je vloží do nějakého díla spolu s dobrým nápadem a budou odměněni výnosem z toho, co takto odvážně podnikli.

Vím o lidech, kteří přišli k bohatství tím, že něco vytvořili a kteří svým bohatstvím slouží širokému okruhu lidí. Sleduji však v uplynulých desetiletích v přímém přenosu vznik společenské vrstvy držitelů moci stejně absolutní, jako za minulé diktatury, která se tvářila, že je diktaturou proletariátu, ale byla diktaturou nad proletariátem a všemi občany. Současní mocní už nepředstírají, že jsou oddanými a nezištnými služebníky pokroku. Privatizovali stát, z politických pozic a z politických rozhodnutí udělali zboží „jako každé jiné“ (podle výroku Tomáše Julínka o zdraví).

Sociologové nám oznamují, že se společnost stratifikovala. Ne tak dobře už zní, když se řekne, že se lidé roztřídili, jako když se třídí třeba kusy zboží, že jsou tu znovu vyšší a nižší kasty, že jsou tu „lepší“ lidé a socky či barabové. Přísloví, že chudoba cti netratí, se už každý jen směje.

Jenže třídy, které tak rádi zdůrazňují vědečtí vykladači (a obhájci) současných pořádků, mají bezprostřední zájmy zprostředkované politikou, a také kulturou. Jejich zájmy jdou proti sobě. Vzniká tedy otázka, jestli rozkastování společnosti není novým začátkem, nebo vlastně jen otevřenějším pokračováním třídního boje.

Oblíbenou záminkou proti třídnímu boji je koncepce „střední třídy“. Je ovšem otázka, střed mezi čím a čím má tato třída zastupovat. Když si vyslechneme snění o střední třídě jako nositeli sociální soudržnosti, ukáže se, že se vlastně míní příjmové skupiny. Pochopitelně, že řadit lidi do skupin podle bohatství není tak snadné. O tom, kdo je zámožný a kdo chudý, kdo pohádkový boháč a kdo nuzák, není tak jednoduché rozhodnout. Velikost osobního vlastnictví o tom natolik nerozhoduje. Někdo může mít majetek za desítky milionů a být chudý.

Mohl náhodou restituovat nájemní dům na špatné adrese (takové lidi znám) bez možnosti umístit v budově obchod nebo kancelář, s chudými nájemníky. Takové bohatství prostředky spíše pohlcuje, než získává. S takovým bohatstvím je člověk reálně ještě chudší, než byl. Rozhodující je příjem, ovšem v poměru k výdajům, které nejsou libovolně na výběr. Pak je důležité, jak široký tento střed mezi třídami máme na mysli, a jak široké okraje na obou stranách do svého schématu umístíme.

Klasické pojetí tříd je realističtější. Jednu část populace tvoří ti, kdo vlastní výrobní prostředky (nebo je ovládají a těží z nich, jako vládnoucí třída za minulého režimu), a mají v rukou přímo nebo nepřímo moc, nastolují hegemonii své ideologie, své morálky a své kultury. Na druhé straně jsou ti, kdo jsou odkázáni na to prodávat pracovní sílu, tedy vlastně prodávat samy sebe. Poskytují práci svých rukou (tradiční proletariát) nebo práci své hlavy (pro ty se začíná vžívat novotvar kognitariát) a systém je nastaven tak, že nedostávají víc, než co stačí přiměřeně oboru na obnovu pracovní síly, i když to při současné komplikované dělbě práce asi nelze spočítat exaktně.

V takto otevřené rozepři ovšem může být o některých okruzích lidí nejasno, do které z obou vrstev společnosti patří. Ale sotva lze vážně postulovat mezi nimi nějaký zřetelný střed.

Každodennost zájmového konfliktu těchto (ekonomicky a politicky) vládnoucích a ovládaných se projevuje v běžné politice, v konfliktu demokratických a sociálních politických sil hájících zájem lidí práce s více či méně zastřenou panskou politikou. Tento spor není banální a není předem rozhodnut. Není jiná přijatelná možnost, než občanům, tedy voličům přenechat rozhodnutí o tom, jaká má být politika obcí, krajů a státu. A držitelům ekonomické moci se bohužel daří přimět část voličů, aby hlasovali proti svým vitálním zájmům.

Přímo hmatatelné to bylo v přímé volbě prezidenta. V rukou reálné (nikým nevolené a nikomu neodpovědné) moci jsou prostředky psychologické války. Inteligentně vynakládají prostředky na to, aby volby byly předem rozhodnuty. Tak jak se snaží volby aranžovat, by mohlo platit, že kdyby volby mohly skutečně něco změnit, byli by je už dávno zakázali. Nemusí to zpochybnit princip pluralitní volby, ale mělo by to vést k ofenzívnímu, organizovanému využití volebního práva humanistickými politickými silami.

Politika jednoznačně ve prospěch privilegovaných uskutečňovaná třetím rokem současnou vládou, je tak hloupá a tak nešikovná, že škodí sama sobě. Škodí si i v očích svých původních voličů. Jejím nesmyslným a kontraproduktivním ekonomickým opatřením se svorně vysmívají už i tradiční obhájci pravicového programu. Její reformy jsou nejen bezohledné a chladně cynické, ale snižováním koupěschopnosti obyvatel snižuj produkci a tím nepoškozují jen občany, ale i firmy. Pozdní jaro příštího roku, to bude patrně pro českou pravici malým volebním Waterloo. A protože hrozí, že volby tentokrát opravdu něco změní, rozehrává se třídní boj na mimoparlamentní scéně.

Dnešní nedogmatičtí marxisté považují tradiční třídy spíše za funkce než za uzavřené skupiny lidí, a nespěchají s třídním bojem. Vědí, co vše se tím v minulém století omlouvalo. Jenže třídní boj běží. A tuto válku nevypověděli lidé práce a jejich političtí obhájci. Vyzyvatelem není levice. Levice nestojí o to zdůrazňovat třídy a udržovat je v konfliktu. Moderní levice dává přednost volebnímu zprostředkování zápasu ekonomických zájmů. Pravice totiž v třídním boji, který rozpoutala a který vědomě rozvíjí, hájí svou moc a své bohatství. Levice hájí především lidskou důstojnost lidí práce. Její politika by mohla být paradoxně zároveň porážkou i vysvobozením dnešních mocných. Mocných, které ve smyslu Hegelovy dialektiky pána a raba jejich vlastní výkon moci znevolňuje.

Nedávné mimoparlamentní projevy třídního boje zahrnují úspěšný lynč na jihočeskou krajskou zastupitelku a radní Vítězslavu Baborovou i hysterické reakce na Grebeníčkovo jednostranné, ale ne urážlivé hodnocení činu Jana Palacha z roku 1969. Žasnu, jaké desinformace si v hlavách odnášejí absolventi základních a středních škol a chce se mi křičet, že jsem v té době žil a že si to pamatuji. Masarykovská liberální demokracie s humanistickým sociálním tónem je pro ně bezmála nebezpečným bolševismem.

Televizní historické diskuse až na vzácné výjimky připouštějí jen jedno hodnocení dějin, a jsou neuvěřitelnou ideologickou masáží ve smyslu nacionálního, konzervativního, autoritativního klerikalismu. Doufám, že protistrana se nenechá zatlačit do kouta a nezačne reagovat ve stejném stylu. Přál bych si, aby si zachovala důstojnost a aby současnou vládnoucí kliku smetla elegantně, bez použití násilí a ku prospěchu vítězů i poražených.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pondělí, 11.Února 2013, 13:59:52

Díky, moc hezky napsáno.
Doporučuji na doplnění přečíst diskusi o směřování naší společnosti na Britských listech
http://www.blisty.cz/art/67464.htm

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

kdy mlčet a kdy bojovat Úterý, 12.Února 2013, 11:18:0

ano, nedogmatičtí marxisté považují tradiční třídy spíše za funkce než za uzavřené skupiny lidí. A dodám i problém zrpostřekdovanosti třídníhom zájmu a difuze sociální struktury v souvislostech postindustriální civlizace. Takže řešení rozporů mezi třídami nejenže netřeba tlačit do lítého třídního boje, ale objektivní konflikt už rozhodně nemá podobu militantního antagonismu "třída proti třídě".
Ale válka s arogantní hloupostí samozřejmě může lítou podobu mít.A takse s abstraktní ikony Palach může stát ideologická karikatura, což si člověk Palach rozhodně nezaslouží. Jak se říká, kdyby mlčel, mohl zůstat filosofem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.