Sociologie středních vrstev a Michal Viewegh

Střední vrstvy jsou v krizi – jejich příslušníci se bojí o svou pozici, uchylují se k neuspokojivému konzumu nebo se uzavírají do malých alternativních světů. Možná východiska z naší krizové situace ale nejsou schopni hledat.

Před Vánoci jsem si hrozně zavařila, když jsem si koupila celkem útlou knížku Sociologie středních vrstev od Jana Kellera. Četla jsem ji celý měsíc, ne, že bych byla tak nevýkonný čtenář, ale proto, že mě ta četba ničila a nemohla jsem u ní dlouho vydržet. Když jsem si řekla, že to večer konečně dočtu, přistihla jsem se, že hledám úpěnlivě, na co bych se mohla dívat v televizi, abych nemusela číst ty hrozné kapitoly, které mě plní beznadějí.

Do toho zuřila volební kampaň, která jen potvrzovala všechno to, co Jan Keller shromážděním nejrůznějších sociologických terií o středních vrstvách pojmenovává. A teprve když jsem knihu dočetla a mohla o ní začít klidně přemýšlet, došlo mi, že to, co se dělo se mnou, děje se ve vztahu ke středním vrstvám s celou společností.

Nebudu uvádět všechno (přečetěte si to), ale v zásadě: současné střední vrstvy nevědí, kdo jsou. Nerozumějí svým vlastním zájmům, nevědí, s jakou politikou se mají identifikovat. Protože už jejich pozice ve společnosti není založena na vlastním podniku, rodinném majetku, tradicí potvrzeném postavení v obci, na protestantských ctnostech dle Maxe Webera, hledají své postavení v kariéře. Ta ovšem není vůbec závislá na jakékoli tradici, naopak vyžaduje naprostou přizpůsobivost čemukoli (vzpomněla jsem si na film Víta Janečka Závod ke dnu, kde jeden z manažerů zavřené filiálky textilní továrny říká, že mu majitelé jako jedinému nabídli práci v téže firmě v Maroku – a že to vezme, vždyť to znamená jen jednou za čas přiletět z Maroka domů do Jeseníků, aby viděl rodinu, nic horšího).

Přizpůsobení se čemukoli je ovšem darwinovský atavismus, který v důsledku znamená sežrat nebo nechat chcípnout ty, kteří se přizpůsobit nedokážou. Třeba proto, že mají moc dětí. Nebo nemocí. Nebo vazeb na určité místo (jako třeba my, kteří po kouskách a zdlouhavě opravujeme rodinný dům na Chebsku, kde bydlí jeden člen rodiny, a nikdo by nám nemohl, i kdybychom se rozhodli ho v rámci flexibility současných středních vrstev prodat, za něj dát tolik, kolik času a úsilí a práce a dovednosti i nedokonalosti vlastních rukou - protože nikdy nebylo dost peněz- do něj bylo vloženo.)

Píše se zde také o nové střední třídě vzdělaných, kteří, poznavše, že toho nelze mnoho dosáhnout na poli kariéry v produktivní firmě, zaměřili se na sebeformování, přečetli si různé publikace o globalizaci, religionistice, ekologii a psychologii a chovají se v životě pokud možno alternativně. Jenže co bylo před dvaceti lety, není už dnes, a tak se jim nedaří získávat podporu jiných lidí, než jsou ti už přesvědčení, alternativci se uzavírají do sebe, kýžená vyšší kvalita života naráží na stagnující příjmy, proti vzrůstajícímu počtu lidí bez ochrany a bez prostředků je boj za otevřenou kulturu, větší kvalitu potravin a ochranu přírody směšný.

Při četbě těchto řádků vidím vedle sebe sedět přízračnou postavu toho kdysi sympatického sportovního psychiatra Pavla Béma, anebo jen trochu méně provařeného Martina Bursíka nebo vzorného studenta Ondřeje Lišky, kteří to pochopili a včas přešaltovali, a čtu dál – „nová sociální hnutí, od nichž se očekávalo, že převezmou štafetu diskriminovaných, selhala. Neusilovala o změnu, ale o zařazení do dominantních struktur“ – no vida, zde se to potvrzuje. Takže už jenom já jsem tak zpozdilá, že si myslím, že všechny tyhle věci ( viz výše), jsou zcela zásadní.

A v těch strukturách mají manažeři vlastnosti, po kterých volali studentští vůdci osmašedesátého roku: jsou charismatičtí, odmítají strnulou organizaci, řídí se svou intuicí, mají humanistické cíle, vyznačují se neobyčejnou kreativitou… (jak skvěle vypadal bývalý ředitel pražské ZOO, nevím, co teď dělá, Petr Fejk minulou neděli, když se svou exkluzivní partnerkou stál vedle mě a chvíli se díval na Švankmajerův film v galerii U Zvonu – a jak úplně jinak vypadali lidé z toho Švankmajerova filmu!). To je přece viditelný rozdíl mezi tím, co bylo kreativitou míněno (Švankmajer), a tím, jak to dopadlo ( Fejk).

V knize se taky píše o pootočeném významu slov jako svoboda, nezávislost a flexibilita – a to přece zažívám dnes a denně přímo na svém pracovišti. Ty věčné termínované smlouvy, usilovná tvrzení externích spolupracovníků a autorů o tom, že být na volné noze je přece svobodnější a nezávislejší než angažmá (akorát že to málokoho uživí, takže by bylo svobodnější dělat za gáži než neustále shánět práci a nechávat si líbit panovačný diktát těch, kteří ve firmě sedí – i když i ti jsou pod tlakem těch výše postavených, takže se na ně nemůžeme zlobit. A nikdy nemít dovolenou a muset brát všechno).

Nutno říci, že tyhle kecy o svobodě a nezávislosti slýchám dnes už jen od těch, kteří dělají úplně nejkomerčnější anebo obsahově nejpodlézavější ústupky, všichni ostatní, ti skutečně tvůrčí a výkonní, dávno už žijí s hořkým poznáním, že ani kdyby se přetrhli, svým výkonem si stálé zaměstnání nevyslouží. A já někdy udělám kus práce za ty, kterých si vážím a solidarizuji se s nimi, protože prostě nemám morálku na to, ještě je buzerovat s anoncemi a škrty a doplněním dat stoprocentní úpravou, což je ode mě profesionální chyba, pramenící ve špatném svědomí z něčeho, zač ale vůbec nemůžu.

A přece kdyby byli tihle lidé zaměstnáni, šly by jejich daně samozřejmě do státního rozpočtu, zatímco když jsou na volné noze, neplatí skoro nic, protože taky skoro nic nevydělají, ty šiky překladatelů a herců a grafiků a zpravodajů a badatelů a domácích pečovatelů a rehabilitiačních a volnočasových a jánevím jakých ještě kreativních odborníků. Kteří nemají rádi odbory a rozumíme proč, vždyť odbory chrání zaměstnance, a tyhle svobodné a nezávislé nechrání nikdo a nic.

Čím jsme na tom hůř, čím nejistější a ohroženější je naše postavení, tím ostražitější jsme k těm, kteří jsou pod námi. Ti pak přece musejí být liní, hloupí a neschopní, jedině tak se od jejich bídného postavení může odrazit naše jen o něco lepší. A protože cítíme, že nedokážeme nikomu účinně pomoci, právem se obáváme, že nikdo taky nepomůže nám.

Jediné, čím se celá tahle frustrace dá přehlušit, je konzum, jak jsem si uvědomila, když jsem si přinesla domů několik kousků ze zimních výprodejů. Začala jsem se dívat po lidech v městské dopravě, zda na nich také uvidím nějaké hezké oblečení. Žádný zvláštní výsledek to nepřineslo, lidi opravdu hezky oblečené nepotkáme v metru, ti přece jezdí autem (Petr Fejk na té výstavě měl opravdu elegantní svetr a boty).

Zajímá mě, co se v knize píše o tom, jak jsme na tom s kulturou středních vrstev, a čtu: lidé, vydělávající velké peníze, si kulturu „představují jako jakýsi univerzální bazar, kde si člověk může neomezeně užívat exotické kuchyně, stylů odívání, hudby a kmenových zvyků celého světa, aniž by se musel v tom všem výrazněji angažovat. (Nereprezentuje tohle popularita senátora Tomia Okamury a jeho podnikání v cestovním ruchu? Který má ostatně vyšší společenský status než umění? Takže se už řadu let české ministerstvo kultury stará přednostně o památky, protože jsou komerčně využitelné, zatímco tvůrčí potenciál obyvatelstva ať si sedne k televizi?)

Už toho nechám. „Dějiny středních vrstev jsou nekončící přehlídkou strachů, obav a hluboké vnitřní nejistoty,“ píše se v knize Jana Kellera na str.135. S tím vším můžu jen souhlasit, přesně tak se cítím.

Proto mě nebaví politické kabarety, jak je dělají v pražském divadle Rubín (a už i vysílají v televizi), protože okopávají establishment, ale člověk cítí, že by jím sami chtěli být (a někteří jsou). Proto mě přestal zajímat Karel Steigerwald, který nedokáže jako klasický buržoa podat analýzu své vlastní třídy (jako Balzac nebo ten aristokrat Tolstoj), a tak, aby si udržel postavení, bojuje stále náhradní a minulé bitvy. A proto mě fascinuje Michal Viewegh, který nic nepředstírá a tohle všechno převádí do literatury, nad níž se bavíme nebo jsme rozčarování z té povrchnosti, ale srdce se v nás ani nezachvěje.

Jeho Biomanželka Hedvika, původně knihovnice, postupem do dokonale zajištěného postavení začíná zařizovat dům, pěstovat zahradu, bojovat za domácí porody, zakládat mateřské centrum a pak, když děti povyrostou, domácí školu, přispívá na charitu, na adopci na dálku, a odtahuje se od poctivě konzumního, hédonistického životního stylu svého manžela, úspěšného spisovatele. No není to obraz té alternativně smýšlející střední třídy? Humoristický, neagresivní tón knížky připomíná čtenáři, že všechny ty potrhlé bioafektované ženy i muž, autor, který je k nim v opozici, jsou slušní, sociálně citliví lidé, je v tom i trocha sebeironie, ale v podstatě čteme o středních vrstvách, které se před problémy života všude kolem zabarikádovávají náhradními aktivitami.

A v pracně vysoustruhovaném, ale naprosto zbytečném románu Mráz přichází z Hradu vystupují ušlechtilí novináři, kteří jsou při náhlé procházce Prahou udiveni vlastním zjištěním, že po Praze nikdy nejdou pěšky, vždy jen buď běží ve značkových adidaskách nebo jedou autem. Spisovatel zábavně a sarkasticky líčí a skutečnými jmény pojmenovává největší pražské kmotry a jejich politiky, ale nepouští se nikam dál, než k literárnímu popisu toho, co se kolem nás děje. Co, jak a proč to způsobuje, může jen těžko zjistit novinář, bydlící v luxusním bytě v nóbl čtvrti, který nikdy po Praze nechodí pěšky (leda by to bylo při Dnu bez aut, ale to už zase patří spíš do té Biomanželky).

Rozumějte, nevadí, že maloměšťák píše o maloměšťácích, jen jeho talent je (snad tou krizí středních vrstev) už tak zdevastován, že jeho umělecká intuice nedokáže z příběhu vytěžit víc než čtivé konstatování stavu bez momentu jasného zření nebo hlubšího ponoru. Je to psaní, u kterého je nejdůležitější technologie – tak, jako v realitě, kterou zobrazuje. Vladimír Páral ve svých nejlepších knihách dovedl přesně ukázat, jak všichni toužíme hlavně po konzumu, a establishmentu reálného socialismu byl nepříjemný tím, že dokazoval, že kvůli „svobodné“ spotřebě jsme schopni všeho.

Michal Viewegh píše ve svých románech o konzumní svobodě v čase, který – to ovšem nemám z něj, ale z té Kellerovy knihy – strnul jak v oku uragánu, těžko říct, kde to protrhne vichřice, a kdy nevíme, kudy kam. A horlivě se přizpůsobujeme řešením, která v současném stavu nemůžou být účinná, místo abychom to všechno poctivě pojmenovali a hledali možná východiska. Ale vážně, ne jenom jako a jenom pro někoho, jak to dělá ten hazardní milionář Janeček nebo Tomio Okamura.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Ano pani Zemančíková Pondělí, 4.Února 2013, 12:57:16

i já jsem po včerejším zhlédnutí Viewegha story na Nově povzpomínal opakování postřehů Párala o chování mainstreamu .
Jeho spisovatelský talent začíná padat na úrodnou půdu.
Popř. čas dozrál a jemu začala vzkvétat pšenka.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Ano paní Zemančíková, Pondělí, 4.Února 2013, 15:55:43

díky za článek a za upozornění na tu Kellerovu knížku.

Někdy mívám pocit, že už ty svoje mladé doma přestávám chápat. Odsuzují lidi, kteří se zadlužili, ty, co se neumí postarat o rodinu, i ty, kdo spadnou "na úplné dno". Můžou prý si za to sami. - Ale pak si uvědomím, že je těžké mít nadhled, když je člověk v letech, kdy ho zcela pohlcuje starost o vlastní rodinu a on obdivuhodně vynalézavě, což musím uznat, využívá stávající pravidla, aby dostál svému snu o spokojeném a bohatě prožitém životě.
Moji mladí mají tolik starostí zvládat slalom mezi platnými pravidly, že často nevnímají jejich spojitost se zákony schvalovanými zákonodárci v parlamentu. Pravidla vnímají jako možnosti, mezi kterými mohou volit. Mohou si na ně stěžovat, mohou se jim nelíbit,mohou se pokusit najít skuliny, kudy proklouznout, ale dál už často neuvažují, nezbývá jim čas, mají "svých starostí dost".

Svého času ekologové razili heslo: Jednej lokálně, mysli globálně. Oni moji mladí prostě pro samé starosti jednají lokálně a myslí lokálně. Jsou jako myšky lapené v labyrintu, které při hledání cesty ven nevidí lidi, kteří labyrint udělali a kteří ho čas od času mění. Ale ve skutečném životě nejsou žádné myšky. Jsou tu lidé, kteří se jednak pohybují labyrintem a jednak tento labyrint pod svýma nohama mění a obojí probíhá současně. Pokud nebudou, a platí to pro nás pro všechny, chvílemi uvažovat také jako zákonodárci, své situaci neporozumí. Nejen pro ekologa ale pro občana obecně je důležitý imperativ: Jednej lokálně, mysli globálně.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Vidím, paní Švandová, Pondělí, 4.Února 2013, 21:05:25

že podobenství o labyrintu už vás bere také.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.