Pražané, vítejte v České republice. Komunisté též

Další zamyšlení nad výsledky voleb do krajských samospráv a prvního kola volby do třetiny Senátu se zastavuje u dvou věcí: pomyslného vstupu komunistů do oficiálního salonu české politiky a volebního výsledku v Praze.

Cerny_fotka_vyrez_dr

Jan Černý

20.10.2012 09:32

Související

V diskusích na (radikální) levici se rádo opakuje, že kdyby volby mohly něco opravdu změnit, dávno by je zrušili, a že navzdory vší režimní rétorice nežijeme v poměrech opravdu demokratických. Jistě, obrovskou moc globalizovaného kapitálu volba té či oné politické strany (nebo nezávislé „osobnosti“) nezmění; volby mají ale také revelační význam. Ukazují nám s jistým zjednodušením, kdo jsme, co si myslíme, komu věříme či nevěříme, co si přejeme. A v tomto smyslu byly právě volby do krajů a první kolo volby do třetiny Senátu proběhnuvší minulý víkend milým překvapením. Ba přímo katarzní zkušeností – jakoby společnost ze sebe setřásla příkrov navršený z letitých manipulací a stereotypů.

Štěpení jako úkol k překonání
Katarzně působí např. překonání budovatelského stereotypu utahování opasků nabádajícho k sebeoběti ve jménu systému a jeho lepších zítřků. Voliči se rozhodli tentokrát neobětovat sebe sama ve prospěch „vyrovnaných rozpočtů“. Snad by se to dalo formulovat přímo liberálně: jednotlivý volič už nepodléhá rétorickému tlaku systému.

Ekonomická krize a strašlivá Nečasova vláda zdá se také rozpustily ritualizovaný strach z komunistů – to je patrné ani ne tak ze samotného výsledku KSČM, procentuálně dokonce nižšího než v krajských volbách v roce 2000, jako spíše z reakce společnosti a větší části médií na fakt, že komunisté se stali druhou nejsilnější stranou v zemi. Ta reakce je podivuhodně racionální a chladná – nedostavilo se žádné apokalyptické třeštění, s komunisty se mluví, hejtmanský post pro ně se bere jako fakt a kupř. Jindřich Šídlo v podstatě vyzval k tomu, aby v příští vládě dostali nějaká ministerstva: jinak se jich podle něj prostě nezbavíme nebo je neproměníme.

Novináři a antikomunisticky naladěná část veřejnosti si našli jiné místo na ventilaci frustrace – sociální sítě. Tam se strachuje a drsně žertuje o poznání více, než v prostoru plně veřejném a jaksi oficiálním. Veřejná intimita Facebooku či Twitteru je asi ideálním médiem pro odžívání odporu či strachu, na nějž byli mnozí dvacet let navyklí; reálný politický provoz už to ale neurčuje. A lze snad očekávat, že čím budou komunisté ve veřejném prostoru přítomnější, tím „intimnější“ a menší ten strach bude. Je to snad jedna z mocí politického života – moc zveřejňovat působí terapeuticky. Sebereflexe německé společnosti po druhé světové válce je toho asi nejznámějším příkladem.

Tím, že komunisty přestaneme střídavě schovávat (izolovat) a vytahovat jako strašidlo, budeme moci zažít, že schéma my-oni už s komunisty neplatí, že jsou prostě součástí společnosti se stejným nárokem na veřejný prostor a podíl na moci, jaký uplatňujeme i my ostatní; a třeba si i budeme moci uvědomit to, že komunistická („pokroková“) kultura bývala po většinu dvacátého století významnou částí české kultury. A že komunismus je idea původně radikálně demokratická.

Otázkou samozřejmě zůstává, jak svůj příchod na slunce zvládnou sami komunisté – pochopí svůj comeback jako pokání české společnosti za listopadové nadšení nebo dokážou odložit ublížený resentiment a kupříkladu se smířit s těmi, kteří byli v posrpnových čistkách vyloučeni z KSČ, nebo dokonce i s disidenty? Koneckonců i mezi disidenty bylo velké množství socialistů a bývalí reformní komunisté tvořili největší skupinu uvnitř Charty 77.

Vstřícné gesto vůči nim by bylo skutečně prozíravým činem, který by české společnosti výrazně pomohl překonat jiné štěpení my-oni (normální lidé-disidenti), jež se v ní uhnízdilo za normalizace. Toto štěpení odcizilo polistopadový režim většímu počtu lidí, než by se zdálo podle nadšení v médiích: Konzervativněji naladění občané pochopili listopadovou revoluci jako pouhý „převrat disidentů“ a následné přepólování a manichejská rétorika (i zahraniční politika) nového režimu jim tento omyl, zastírající skutečnou povahu listopadového vzepětí, jako by potvrdily.

Mezi voliči komunistů je jistě mnoho těch, kteří velmi nelibě nesou poněkud zaslepené sebevědomí nového režimu a z jeho prohlubující se krize mohou získávat pocit zadostiučinění. Výraznější vstup KSČM do exekutivních funkcí toto zadostiučinění zproblematizuje – komunisté budou v úsilí vtisknout kapitalismu lidštějsí tvář narážet na podobné problémy jako například sociální demokraté. Přesto jejich pouhá přítomnost ve vedoucích pozicích postupně asi smaže stigma odsouvaných a vysmívaných; a ani komunističtí voliči nebudou potom moci na polistopadové poměry reagovat pouhým uraženým „kyš kyš“.

V jakémsi ideálním případě (vím, ty nenastávají, ale na chvíli si je alespoň představovat můžeme) by diskuse o tom, jakou cestu z naší krize hledat, mohla přetavit špatné zkušenosti s režimem bývalým i současným v kritické vědomí, které nebude sedat na lep žádným režimům, ale realisticky zvažovat možnosti spolupráce různých lidí a různých ideových proudů tváří v tvář odcizujícím mocím technokapitalistického světa. A úplně nerealistická ta představa není - takový ProAlt se prostředím této diskuse stal už před dvěma lety v reakci na výsledek voleb sněmovních.

V Praze už není blaze
Volby vyjevily možný konec ještě dalšího určujícího rysu polistopadového režimu – specifického postavení Prahy. Po sečtení volebních výsledků mi volal Tomáš Samek a nadšeně hlásil: „Praha spadla z Marsu na zem! Praha je v České republice!“ Je to jistě rychlý soud vzhledem k nízkému počtu voličů ve čtyřech letošních pražských senátních obvodech. Ale přesto: při tzv. oranžové tsunami před čtyřmi lety zůstaly tehdejší tři pražské senátní obvody modrým ostrovem v oranžovém moři. Pohled na detailní výsledky ovšem už tehdy ukazoval změnu trendu: pravice jasně zvítězila v širším centru Prahy, v sídlištích na okraji už byla situace vyrovnanější. Letošní volby zdá se obrat dokonaly. Pražané asi začínají sdílet sociální zkušenost zbytku republiky.

Možná je ve směsi „frustrace z korupce/frustrace ze zhoršující se sociální situace“, která určila výsledky letošních voleb, v Praze více obsažen element první, kdežto na většině území je to spíše element druhý. Ale i tak to vypadá, že už i v Praze je moc starých stereotypů slabá: „odpovědní“ už nepotvrzují svou odpovědnost tím, že volí „odpovědné“, levice je něco normálního, a také komunisté jsou jednou ze stran, z nichž si vybíráme. Z Prahy 8 se stal nejslavnější a nejdiskutovanější volební obvod v zemi – přestože rozestupy ve volebním výsledku Dolejše, Filipiové a Potůčka činí vždy pouhou jednu stovku hlasů, symbolická hodnota především prvního Dolejšova místa je obrovská. Ale signifikantní je třeba také úpadek dříve neotřesitelně populárního herce-senátora Tomáše Töpfera za ODS v Praze 4.

A navíc i v Praze, stejně jako ve zbytku země, hlasovali i ti, kteří nehlasovali, především voliči pravice – řekli Nečasovi a Kalouskovi nohama, že takhle opravdu ne. I ti nejpravověrnější zastánci vyrovnaných rozpočtů se nenechají vodit za nos donekonečna a k ideologii škrtů a „nutných reforem“ si nenechají přibalit úplně cokoliv, především korupci a špatné ekonomické výsledky ne.

Když jsem tu před dvěma lety naříkal nad tím, jak narychlo spíchnutý bubák řeckého scénáře vyřadil inteligenci české inteligence z provozu, netušil jsem, že budou stačit dva roky velké jízdy všech těch pánů s „d“ nebo „b“ ve jménu (občas mě přepadá pocit, že tam všichni Drábkové, Dobešové, Drobilové, Bártové, Bartákové atd. byli instalováni především proto, aby se nám slili v jednu nerozlišitelnou masu bez vystopovatelné konkrétní identity), aby začala zase kriticky myslet. Letní skandály Kalouskovy a těsně předvolební zatčení Dalíka a Šišky uvedly i pražské pravicové voliče k zadumání víc, než si myslíte.

Praha přitom určuje atmosféru a politický vývoj v zemi. Polistopadová kulturní hegemonie pravice se opírala o to, co bych nazval „pražským pravicovým komplexem“, tedy o vysokou koncentraci příslušníků nové střední vrstvy a fakt, že v Praze zároveň sídlí hlavní média, která dlouho dávala pravicovému životnímu pocitu této generace jasný, téměř normativní výraz. Před mladou a střední generací, které se v 80. letech dusily trapností a nesvobodou režimu, se v 90. letech – a nejvíce právě v Praze – otevřely euforické možnosti svobody a nových kariér. Praha se celkem rychle stala bohatým regionem dokonce i v rámci celé Evropy. Novináři, sami příslušníci této generace, provedli jakousi nadčasovou identifikaci (po)listopadové euforie s ideologickými postuláty nového režimu, které postupně nabývaly konkrétní, neokonzervativní a neoliberální podobu.

Za dvacet let se ovšem před lidmi otevírá možností o poznání méně, ekonomika je v krizi a tvrdošíjné podávání neoliberální medicíny krizi dále prohlubuje, různé dysfunkce cíleně destruovaného a rozkrádaného státu plodí nejen úřední trapnosti jako nefunkční registr motorových vozidel, ale na svědomí mají i první mrtvé v metanolové aféře. Téměř slavnostní sepětí novinářů a politické reprezentace z raných 90. let podlehlo náporu korupční reality a politické elity se absolutně vzdálily i Pražanům. Věrnost pravicovému ideálu osvědčuje stále méně lidí, resp. jeho podpora se i v hlavním městě patrně dostává na úroveň běžnou ve zbytku země.

Sebeobrana hypotékové generace
Snad by se dal rozdíl mezi pražskou atmosférou bájných 90. let a tou dnešní přirovnat k rozdílu mezi pocitem těch, kteří výhodně zprivatizovali byty, v nichž bydleli (ostatně výhodnou privatizaci bytového fondu s úspěchem užila k výrobě pravicových voličů i Margaret Thatcherová), a těch, kteří si v letech růstu pořídili na koupi bytů hypotéky, a ty je v čase klesajících zisků a strachu o práci začínají pořádně tížit. Privatizovat se nedá donekonečna. Ve velké ekonomice pravděpodobně vedlo snižující se množství kořisti, na níž se kapitálové skupiny mohou slétnout, k zostření boje mezi nimi; doprovodným efektem toho boje jsou cílené úniky všelijakých povedených materiálů a telefonátů a zvýšený zájem médií o činnost oligarchů a kmotrů. Spolu s obnoveným sebevědomím státních zastupitelů a vyšetřovatelů to otevírá dříve nepředstavitelný pohled do zákulisí českého ekonomicko-politického provozu.

Toto tragické divadlo se odehrává právě v Praze – a rozpor mezi starostmi českých politických a ekonomických mafiánů a životem běžného chudnoucího měšťana působí na obyvatele Prahy stejně jako na obyvatele Kyjova. Čeští voliči se bez rozdílu místa učí klást obranu svých zájmů nad novořeč privatizačního a korupčního režimu.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Pražné vítejte v republice, ale Sobota, 20.Října 2012, 20:46:6

ponejprv si umyjte ruce a nezaomínejte na máslo na hlavě.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Oranžová Morava a Slezsko Neděle, 21.Října 2012, 12:12:17

Pokud se podíváme na mapu volebních obvodů obsazených současnými senátory z pohledu regionalismu, tak ODS přestala být zcela moravskou stranou. Z 32 volebních obvodů na Moravě a ve Slezsku má ODS pouze jediný - Miloše Vystrčila za obvod Jihlava. Vedle tří senátorů za KDU-ČSL, Elišky Wagnerové za SZ, Tomia Okamury a Leopolda Sulovského za hnutí Ostravak a Marty Bayerové (KSČM) jsou 3/4 senátorů (24) zvolených za ČSSD.

Luděk Ševčík - OSVČ

Neděle, 21.Října 2012, 12:29:30

"Pražané asi začínají sdílet sociální zkušenost zbytku republiky. " Škoda, že tyto zkušenosti nesdílejí, díky korupčnímu politickému systému, vrcholní politici levice. To by byl jiný fičák! Článek je skvělou analýzou.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.