Když jsem tu před týdnem psal, že volby jsou „zjevením“, netušil jsem, jak moc budu nad jejich výsledkem vyjeven já. Volby ze mě udělaly starého člověka — zbývá mi už jen nadávat na mládež, na počasí a na politiku. Bujné mládí zaujalo radostně a přitom uvědoměle pozici institucionalizovaného sobectví, antipolitické ustrojení českého měšťáka se definitivním odklonem od idejí a příklonem k tvářím a emocím ve volbě důstojného aristokrata a protofašistického spolku podnikatelů kolem jedné bezpečnostní agentury vybarvilo jako antidemokratické, islandská sopka s tím nevyslovitelným jménem způsobila věčný apríl; to je tedy život...

Útoky mých pravicových známých ohledně „strašlivého zadlužování“ a „hrozícího bankrotu“ jsem před volbami odrážel tvrzením, že rostoucí zadlužení z posledních dvou let vznikalo kombinací dvou přírodních katastrof — světové ekonomické krize a Miroslava Kalouska na postu ministra financí —, které už se po volbách nemohou znovu sejít. Mýlil jsem se. A ještě přibyla ta sopka.

Když jsme se za minulého režimu dívali na televizi nebo četli noviny, věděli jsme, že to nemusíme brát vážně, protože to mluví „oni“; dokonce jsme měli vyvinutý systém dešifrování té zvláštní řeči, abychom se dokázali přece jenom něco mezi řádky dozvědět. Kdo vlastně mluví z většiny médií dnes? Většina voličů zvolila uvědomělý sociální masochismus, individuální oběť ve jménu — čeho? Vyrovnaného rozpočtu? Takže z médií na nás mluví rozpočet?

Volby ukázaly, že pravicová kulturní hegemonie je do českého prostředí vrostlejší a moc médií nad lidmi silnější, než jsem si kdykoliv dokázal představit. Svou „zjevující“ roli volby tedy naplnily. Strašlivá zkušenost s Topolánkovou vládou byla do roka a do dne zapomenuta. Neviditelná ruka trhu vytvarovala skrze pravicová média celou jednu generaci uvědomělých. Většina voličů nevolila ani svůj materiální zájem, ani věrohodné ideje, ale jakýsi mediální estetický kánon náležitých tváří maskovaný za materiální zájem státu nebo rozpočtu nebo trhů nebo co to je. A Facebook sice není schopen velký počet lidí někam skutečně vyslat, je ale schopen těm, kteří někam, kupř. k volbám, stejně jdou, vsugerovat, jaké názory a jaké tváře, popřípadě dýmky se právě nosí, a koho tedy volit.

Dnes mi jeden můj bývalý student sdělil, že výsledek Strany zelených ve volbách jej velmi zarmoutil a že asi do té strany vstoupí, aby se to nějak začalo napravovat. Z toho jsem měl opravdovou radost. Jak ale rozhovor pokračoval, tuhnul mi úsměv na rtech: hlavní je podpořit Ondřeje Lišku, sympaťáka, díky kterému SZ získala těch 2,5 procenta (takže debakl je vlastně úspěch), vstup do Topolánkovy vlády byla velmi správná věc, protože Topolánek mohl být zeleně usměrňován, radar proti Rusku (o Íránu ani slovo) by byl na místě, protože Rusko je pro náš region největší hrozbou, válka v Iráku je spravedlivým svržením diktátora, ČSSD je populistická a téměř bolševická strana. Cože, zelení mají být alternativou vůči vládnoucímu diskursu? No tak dobře, to ale přeci jsou tím, že prosazují ekologickou politiku. Měl jsem pocit, že nemluvím s mladým inteligentním studentem (kterým ten člověk nepochybně je), nýbrž s Respektem nebo Mladou frontou Dnes.

Co nedokázala armáda s největším počtem tanků na světě a k tomu armáda českých policajtů zelených i tajných a k tomu tisíce kádrováků, dokázaly trhy bez špetky násilí. První normalizace se povedla jen zdánlivě a lidé za dvacet let režim s úlevou setřásli. Druhá normalizace je dokonalá a sladká a konzumujeme ji jako zmrzlinu od Algidy. Zdálo se mi v nedávné minulosti, že už se to nějak rozpouští a že už toho lidé začínají mít dost, dvacet let je dvacet let; ale evidentně přivezli novou várku, a ta je ještě sladší a chutnější a déle vydrží. Na reklamách na různé produkty mi bývalo odjakživa podezřelé, jak může být nějaký produkt stále „nový“ či „účinnější“. Inu, může, opravdu.

Ostatně i ČSSD se ve volební kampani tvářila, jako kdyby přivezla především celou řadu chutných produktů a jde už jen o to nasypat jich co nejvíce lidem do krku. Dobrá, na velkolepé americké kampaně už teď v Lidovém domě asi nebudou peníze a především se otevírá možnost sociální demokracii ideově občerstvit a zreformovat. Nikdy to sice nepovede k výsledné podobě, která by všem ve všem vyhovovala, protože taková politická strana nikde na světě neexistuje, ale úsilí bude vyvinuto. Zreformuje se ale též český měšťák? A zreformuje se pravicový mládežník čile hledající své místo na trhu?

P.S. Nějak se mi do sloupku organicky nevešlo vyjádření k dilematu, zda se má Bohuslav Sobotka pokoušet utvořit koalici s Věcmi veřejnými, a zabránit tak za každou cenu nejhoršímu, nevratné demontáži sociálního státu. Zcela neorganicky tedy dodávám, že podobně jako většina přispěvatelů a diskutérů tohoto listu si myslím, že by to Sobotka dělat neměl. Paktovat se s bezpečnostní agenturou zabalenou do roucha politické strany je nemravné i nepraktické zároveň — každá taková koalice se asi dříve nebo později rozpadne; tím pádem zůstává i naděje, že se rozpadne její pravicová varianta dříve, než ty nejnevratnější změny budou učiněny. A má-li jít vedle reformování ČSSD též o možnost reformování českého měšťáka, neměli bychom jej mást takovými koalicemi. Ostatně i ODS a TOP 09 budou ve vyjednávání s VV velmi opatrné.

Naopak proti mému původnímu očekávání by se mi po volbách zdála ještě tak nejrozumnějším řešením velká koalice. Bohuslav Sobotka a Petr Nečas jsou obecně schopni dohody a gentlemanského jednání a oba vyrůstají z ideově-politického, nikoliv prospěchářsky-klientelistického základu. Nečas sice instrumentálně užívá rétoriku fatálního zadlužení, ale touto vějičkou získává voliče pro to, aby dělal konzervativní politiku, které věří. Bohuslav Sobotka zase přejal několik drobnějších vějiček z volebního programu ČSSD proto, aby dělal sociálnědemokratickou politiku, které věří. Takže velká koalice nakonec není asi možná, protože oba místopředsedové dělají politiku, které věří. Ještě ty ideje něco znamenají — programové rozdíly jsou v těchto volbách příliš veliké.