Asi proto, že nejsem antikomunistkou

U antikomunismu není úplně jasné, co je vlastně jeho objektem; zato je zřetelné, že vesměs vede k dehonestaci levice jako takové.

Když jsem jako mladičká učitelka učila na střední romské škole předmět, jehož součástí byl i „romský dějepis“, byla jsem celá nedočkavá, abych svým žákům sdělila, jakých hrůz se na jejich předcích dopouštěl režim, který zde vládl před rokem 1989. Dopisovala jsem tehdy totiž diplomovou práci, ve které jsem se zabývala důsledky asimilační politiky v letech 1948 až 1989 na české Romy. Prostudovala jsem za tímto účelem stovky materiálů a dobových dokumentů, a měla jsem v oné otázce poměrně jasno.

I když jsem byla připravená na to, že moji žáci nebudou k tématu lhostejní a nebudou ode mne nekriticky přebírat mou interpretaci té doby, vlna odporu proti mému výkladu mě přeci jen zarazila. Argumenty, proč před rokem 1989 bylo lépe, jsem sice dobře znala, protože jsem strávila hodně času v terénu v romských rodinách, ale tam jsem působila v naprosto jiné roli. Jako výzkumnice jsem se hodnocení a vlastních analýz mohla, ba měla, zdržet, jako pedagožka jsem měla za cíl své žáky něčím obohatit a dovést je ke kritickému myšlení.

Zda se mi to podařilo nevím, doufám, že ano. Oni mě obohatili rozhodně. Tomu pocitu frustrace, kdy na sebe narazí dva světonázory, vycházející ze zdůraznění jiných hledisek a z odlišné historické zkušenosti, dobře rozumím. Velmi dobře tedy chápu, co zažívají antikomunisté, když se snaží vysvětlit, proč je pro ně komunismus nepřijatelný, a také, co zažívají ti druzí, kteří z různých důvodů antikomunistickou ideologii nepřijímají.

Nikdy jsem však pořádně nepochopila, co vlastně přesně je skutečným terčem antikomunismu, oné emoce, ať už je jí strach nebo nenávist, či pocit morální nadřazenosti. Jsou jím komunistické ideje, které dnes už téměř nikdo v podobě, ve které vedly k autoritářské podobě státu, nezastává?

Je jím snad minulost jako taková? Celé období mezi lety 1949 a 1989 bez periodizace a diferenciace? Jak se pak ale vyrovnávají antikomunisté s tím, že více či méně souhlasila, nebo aspoň neprotestovala celá československá společnost?

Nebo jsou jím všichni ti, kteří byli v komunistické straně? Třeba ti, kteří v ní byli v padesátých letech a pak se proti režimu stavěli i za cenu vlastního věznění? Nebo ti, kteří se ji snažili reformovat zevnitř tehdy i později? Či snad ti, kteří tam vstoupili z kariérních důvodů? Anebo tak nějak s nutnými výjimkami všichni dohromady? Je omluvenkou pro komunistickou minulost to, že člověk ze strany vystoupil? Nebo že do ní vstoupil, i když jejím proklamovaným idejím nevěřil? Někdy to, někdy ono, někdy ani jedno. A zdá se, že záleží na tom, kdo to byl. Výběr se jeví jako velmi selektivní, přitěžující okolností bývá, zastává-li někdo levicové názory i v současnosti. Pak je komunističtější, a tudíž zavrženíhodnější, než ten, kdo z pragmatických důvodů, nebo po myšlenkovém přerodu své postoje změnil.

Či snad strach vyvolává doopravdy současná KSČM, která je vnitřně značně nejednotná, těžce definovatelná a hlavně v současné době bez bipolárního rozdělení světa zjevně neškodná? Může se jejího vlivu a vzestupu skutečně někdo reálně bát? Není to spíš tak, že se proto, že nezměnila název, stala symbolem všeho zla? Symbolizuje jak teror let padesátých, tak i zbabělost těch, kteří se režimu nepostavili ani v dobách, kdy už jim smrt za projevení názoru nehrozila. A jak to, že se antikomunisté spíš nebojí důsledků, které má paralýza jedné části politického spektra na politickou kulturu v České republice? Ostatně tato strana je trnem v oku značné části levice, neboť její existence a přetrvávající síla brání ve vzniku skutečné radikálně levicové alternativy. Síla, kterou jí dává možnost být věčně v opozici, je neadekvátní tomu, co může nabídnout.

Poslední dobou se přikláním k tomu, že víc než současná KSČM děsí antikomunisty možnost, že by se zde etablovala levice jako plnohodnotná alternativa dosavadnímu vládnutí. Vede mě k tomu mimo jiné skutečnost, že se tak jako mnozí další levicově smyšlející, kteří veřejně projevují své názory, setkávám s nařčeními, že mé myšlení je totalitní. Bývají tak interpretovány výroky, které s autoritářstvím nemají vůbec nic společného.

Důvodem tohoto myšlenkového zkratu a absence analýzy je pomyslené rovnítko mezi autoritářstvím, totalitou a levicí. Urputná snaha démonizovat levici jde u některých tak daleko, že za levicové označují všechny režimy, které upírají lidem svobodu. Dochází tak ke zmatení pojmů, a bývá naprosto opomíjena skutečnost, že mezi ideou fašismu a nacionálního socialismu na straně jedné a ideou komunismu na straně druhé je podstatný rozdíl

Proč je zaměňování levicovosti a autoritářství nedobré, je přitom zjevné. Lze si představit mnoho způsobů, jak lze omezit lidské svobody. Patří mezi ně například i nadřazení vlastnického práva nad práva ostatní. Začne-li o tom však někdo otevřeně mluvit, bývá obviňován z toho, že atakuje svobody druhých. Musíme-li však mlčet ze strachu, aby nás někdo neobvinil z komunismu, nemůžeme se posouvat dál, ani dobře popisovat společenskou realitu.

Jistá analogie mezi krajní pravicí a levicí tu je - je to přístup, který ke krajní pravici a někdy i k levici jako takové zastává česká intelektuální elita. Tedy představa, že se vše, co je nám nepohodlné, vyřeší zákazy a potíráním. Zde platí, že pokud dosáhne společenská krize jistého bodu, zákaz, ostrakizace, ignorování, či vyloučení z dobré společnosti nezmohou nic. Je třeba se zamýšlet nad tím, co společnost k výběru extrémních řešení vede.

Chtěla bych věřit, že Českou republiku už nečekají zvraty, které povedou k omezování svobody jedinců či celých skupin. Současný vývoj mě však velkou nadějí na klidnou budoucnost nenaplňuje. Ve společnosti, která prochází kvůli krizi systému těžkou zkouškou a kde pojmy jako sociální soudržnost a rovnost asociují gulagy a mají tak přídech něčeho naprosto nepatřičného, to nemůže dopadnout dobře.

Uklidní-li někoho konstatování, že s nejvyšší pravděpodobností nebude následující vývoj založen na levicových idejích, nýbrž že snadné řešení přijde spíše zprava, mohu mu jen závidět. Mě to totiž vůbec neuklidňuje. Asi proto, že nejsem antikomunistkou.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Perspektiva by mohla spočívat v kultivaci demokratického smýšlení Čtvrtek, 18.Října 2012, 10:36:16

To je proces, který proběhl po konci válečného fašismu v postdiktaturách velmi rigoróním způsobem. Zde k něčemu takovému došlo velmi liknavě, ba záměrně deformovaně - neoliberální pojetí kapitalismu postaveném na neomezené svobodě trhu si vynucuje deformovaný demokratický režim.
Zde je nutno a i možno lecos dohánět.

Petrasek Milan - penzista

K tomu si dovoluji přikopírovat postřeh pana Kopeckého Čtvrtek, 18.Října 2012, 10:39:30

I v těch několika málo rozhovorech na venkově se mi opětovně - podobně jako v minulosti - potvrdilo, že motivace nevolit téměř bez výjimky vychází z depolitizace společnosti, nebo, chcete-li, zakrnělosti občanského vědomí (dle už zmíněného starořeckého pojetí: degenerace občana na idiota=soukromníka). Do jisté míry občan-nevolič kabinetní politiku nejenže netrestá, ale naopak nechtěně odměňuje. Dnes si totiž z pouhého pohrdání běžný politik vůbec nic nedělá.

Rovnováha pohrdání ("shora-dolů" a vice versa) se stala jedním ze symptomů dnešní neonormalisace.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.