Kandidát na předsedu KSČM Martin Juroška: Mluvme o budoucnosti

Za necelé tři týdny se uskuteční VIII. sjezd KSČM, jehož delegáti budou mimo jiné volit předsedu strany. Kandidaturu přijali Vojtěch Filip, Stanislav Grospič a zatím relativně neznámý Martin Juroška. Právě s ním jsme hovořili.

Vr_a

Vratislav Dostál

02.05.2012 13:00

515669_mediafax_michal_kalasek

Vojtěch Filip bude mít na sjezdu KSČM vyzyvatele. To by se za Husáka stát nemohlo. Foto Michal Kalášek, Mediafax

Martin Juroška

Martin_juro_ka

Profil

Martin Juroška (narozen 29.4.1976) je absolventem Ekonomické fakulty Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava. V magisterském studiu vystudoval obor Veřejná ekonomika a regionální rozvoj. Po absolvování vojenské základní služby na téže fakultě získal doktorát v oboru Ekonomické teorie. V průběhu doktorského studia tu začal působit jako odborný asistent na katedře ekonomie. V současnosti je starostou ostravského městského obvodu Michálkovice a zastupitelem města Ostravy. V roce 2010 byl kandidátem KSČM na primátora statutárního města Ostravy.

Na blížícím se sjezdu KSČM, který se uskuteční 19. a 20. května, si komunisté zvolí nové vedení strany. Funkci předsedy bude obhajovat Vojtěch Filip. Dalšími kandidáty jsou nynější místopředseda Stanislav Grospič a ostravský vysokoškolský pedagog a komunální politik Martin Juroška. Právě s ním jsme hovořili o současné situaci uvnitř strany, o možné vládě levice či o stávající společensko-politické situaci v zemi.

Pane Juroško, kdy jste vstoupil do komunistické strany a co vás k tomu vedlo?
Pozitivní postoj k levici a ke KSČM se rodil v mé hlavě postupně, a to jednak na základě studia literatury a jednak na základě pozorování a analýzy toho, co se ve společnosti dělo. Postupně jsem si v průběhu 90. let začal uvědomovat hluboký rozpor mezi krásnými pohádkami o šťastné budoucnosti a prosperitě a realitou, která se vyznačovala postupným omezováním sociálních práv, destrukcí dosud fungujících ekonomických subjektů, přípravou na převod veřejných služeb a systémů do sféry soukromého byznysu či laciným podbízením se zahraničnímu kapitálu.

Do KSČM jsem pak vstoupil zhruba před devíti lety, krátce poté, co jsem za tuto stranu kandidoval úspěšně do zastupitelstva městského obvodu Michálkovice. V té době jsem již nabyl dojmu, že je nutno přiložit aktivně ruku k dílu, nikoliv jen být pasivním nespokojeným občanem. KSČM pro mě byla přirozenou volbou, neboť právě jí jsem chápal jako nositelku levicových myšlenek, které mi byly blízké.

A proč komunisté, a ne sociální demokracie?
Do ČSSD jsem nevstoupil, neboť to bylo v období, kdy začala vládnout společně s pravicovou Unií svobody a s lidovci. Proto jsem v sociálních demokratech nespatřoval věrohodnou levicovou alternativu.

Období mezi lety 1948-89, kdy tu komunisté vládli, vám nevadilo?
Tato otázka by byla na celou knihu a zhodnotit jí jednou odpovědí není jednoduchá. Odpovědi mohou být výrazně odlišné podle toho, na jakou část reality a z jakého zorného úhlu se na věc budeme dívat. Bude jiná, pokud se budeme dívat třeba na problematiku poltických práv, jiná, pokud se zaměříme na sociální záležitosti, jiná, pokud se zaměříme na historické tendence a úplně jiná, pokud se zaměříme na lidské osudy – v jejich případě pak ještě bude záležet na jejich konkrétních nositelích. Zkusím však ve zkratce odpovědět.

Uvedené období určitě není možno považovat za dobu destrukce, jak se o tom snaží mluvit mnozí antikomunisté. Myslím si, že z hlediska čistě národohospodářského režim po velkou část svého působení zvládal modernizační úkoly a zvyšování životní úrovně obyvatel obecně. Lidé mohli žít slušně a v jistotě, postupně se zvyšovala spotřeba, venkovskému obyvatelstvu byla k dispozici široká nabídka služeb (kina, obchůdky, apod.), bylo vybudováno vysoce produktivní zemědělství, byli jsme schopni dodávat velké investiční celky do ciziny, modernizována byla slovenská ekonomika a mohl bych v tomto výčtu dále pokračovat. V sedmdesátých a osmdesátých letech sice ekonomický systém začal trochu stagnovat, stejně však vykazoval v mnoha ukazatelích lepší výsledky než systém po roce 1989.

Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že minulý režim žil do svých posledních chvil, dnešními slovy, „rozpočtově odpovědně“, na rozdíl od západních zemí, které financovaly velkou část svého „ráje na zemi“ dluhem. Ke konci bylo patrné, že systém nedokázal naplnit ambice konzumní společnosti, kterou pomáhal v období normalizace vytvářet za účelem politické neutralizace obyvatelstva.

Výlohy obchodů s úzkým sortimentem zboží nemohly konkurovat barevným katalogům německých obchodních domů, jež si obyvatelstvo lačně prohlíželo. Obyvatelstvo samozřejmě nevidělo odvrácenou stranu mince, že totiž ne vše co, je v katalozích si lidé také mohou koupit, že mnoho z toho, co je vyrobeno, nebude nikdy prodáno, apod. Už vůbec pak nebyla brána v úvahu skutečnost, že model kapitalismu spojeného se sociálním státem byl v době, kdy k němu (nejen) česká společnost vzhlížela jako k ideálu, v podstatě již na ústupu.

K hlavnímu selhání, řekl bych systémovému, došlo v oblasti politiky. Celý systém byl od počátku založen na myšlence elitní organizace, která nejlépe ví, co je třeba dělat, a tato elitní organizace byla opět řízena další vnitřní elitou zasvěcenců, kteří to věděli ještě lépe. Systém tak fungoval bez dostatečných zprostředkujících mechanismů, které by odrážely pohyby ve společnosti.

Na tento problém v leninském modelu socialismu upozorňovala například již Rosa Luxemburgová ve své Ruské revoluci. Celá desetiletí jsme si mohli v příručkách přečíst, že se mýlila. S odstupem vidíme, že se mýlili jiní. Elity získávaly moc, o kterou se nechtěly dělit. Za tím účelem občas přistupovaly k represím, ale v konečné fázi spíše sázely na politickou neutralizaci obyvatel.

Od obyvatelstva již pak žádaly, aby se jejich politická aktivita projevovala maximálně ve formě projevení loajality navenek, například při nejrůznějších rituálech, jakými byly prvomájové průvody, výzdoba oken, apod.

Mimo jiné i v důsledku toho, bylo v průběhu vlády KSČ spácháno mnoho nepřístojností, mnoho lidí se stalo obětí zvůle režimu či jen jeho individuálních exponentů, mnoha lidem bylo ukřivděno, znemožněno dělat, co by chtěli. KSČ si často vytvářela nepřátele i z lidí, kteří byli myšlence socialismu nakloněni, a kteří ji mysleli vážně, zatímco maloměšťáci, kteří měli pečlivě vyzdobená okna, popřípadě paraziti, kteří zneužívali svého přístupu k rozdělovaným nedostatkovým komoditám, ti byli v pohodě.

Myslím si, že jedním z hlavních důvodů krachu systému bylo nejednoznačné postavení jeho elit. Ty fakticky měly vedoucí postavení, ale v případě změn elit o něj mohly rozhodnutím strany přijít. Bylo proto snadnější systém rozložit a pojistit si své postavení privatizací a rekapitalizací. V kapitalismu je přece soukromé vlastnictví nedotknutelné.

A jak hodnotíte politiku KSČM v polistopadovém období? Vypořádala se podle vašeho názoru KSČM se svoji minulostí dostatečně?
V polistopadové období stála strana před mnoha problémy. V prvních fázích čelila možnému zákazu či vnitřní destrukci, tuto fázi poměrně dobře ustála. Pokud se jí vyčítá, že se ihned nepřetavila v nějakou sociálně demokratickou stranu či stranu „demokratické levice“, pak tuto kritiku příliš neberu.

Na straně jedné by se asi stala významnou politickou silou, na straně druhé by se však nejednalo o sílu prosazující myšlenku socialismu. Daleko spíše by šlo o udržení se části elit či nastupujících elit KSČ u korýtek pod pláštíkem líbivé levicové rétoriky nežli o prosazování skutečných levicových hodnot.

Ostatně podobný proces probíhal v mnoha jiných zemích, zejména zemích SSSR, kde si „staré struktury“ udržely pod novými názvy moc. A z mého pohledu není důležité udržení „starých struktur“, ale udržení myšlenky socialismu. Myslím tedy, že v tomto ohledu KSČM obstála. Myslím si, že poté, co strana přestála první těžké chvíle, mohla více udělat pro to, aby posilovala své postavení ve společnosti. Postupně ale, dle mého mínění slábla ambice stát se dominantní silou na levici. A to by se mělo změnit.

Pokud jde o vypořádání se s minulostí, pak se domnívám, že někteří spolustraníci někdy příliš sklouzávají ke vzpomínkám. Z pohledu lidí, kteří v období minulého režimu prožili svůj život, to i docela chápu. Z pohledu strategie celé strany už méně.

My bychom sice měli připomínat, že v mnoha ohledech jsou na tom lidé dnes hůře než před více než dvaceti lety, což je obrovská ostuda celého dvacetiletého vývoje, ale daleko více bychom se měli zaměřovat na to, abychom do společnosti vnášeli své náměty, jak uvedenou situaci řešit.

Na blížícím se květnovém sjezdu budete kandidovat na předsedu strany. Předpokládám, že vás k tomuto rozhodnutí přiměla alespoň částečná nespokojenost se současným vedením KSČM. Kam by se ubírala strana pod vaším vedením a v čem by byla jiná než doposud?
Přirozeně. Domnívám se, že strana by měla být daleko dynamičtější a akčnější při tvorbě a prezentaci své politiky. Neměli bychom být jen pasivním subjektem, který reaguje na to, co se ve společnosti děje. My se musíme znovu naučit vnášet do společnosti naše témata a prezentovat třeba i neotřelá alternativní řešení. Je celá řada věcí, které bych chtěl pro dosažení výše uvedeného prosadit.

Především bychom se měli více vrhnout na tu zábavnější část politiky, tedy na práci s veřejností. Namísto toho velkou část našeho úsilí obětujeme na vnitřní záležitosti. Sympatizuje s námi celá řada odborníků, které bychom mohli zapojit více do tvorby témat. Náš poslanecký klub by měl mnohem více přicházet s návrhy zákonů prosazujících věci z našeho volebního programu – například zvýšení minimální mzdy, boj proti lichvě a podobně.

K těmto návrhům by měla strana zorganizovat kampaň tak, aby se o nich ve společnosti začalo mluvit. Myslím si tedy, že by politika KSČM měla být daleko ofenzivnější, než je tomu doposud.

Faktem je, že Komunistická strana Čech a Moravy patří k nejstabilnějším subjektům české politiky. Její volební výsledky jsou po celé dvacetileté období takřka neměnné, a to navzdory faktu, že jí mnozí předpovídali brzkou marginalizaci. Myslíte si, že má vaše strana naopak potenciál k tomu, aby dosahovala lepších volebních výsledků?
Myslím si, že strana tento potenciál jednoznačně má. Určitě má na to, aby vyhrávala volby nebo alespoň dýchala vítězům voleb na záda. Je pravda, že výsledky KSČM jsou velmi stabilní. Ale myslím si, že celá řada aktivních členů strany díky této stabilitě přestala vyvíjet takové úsilí, které by vedlo ke zlepšování postavení strany ve společnosti.

A já si myslím, že bychom neměli být spokojeni se svou stabilní pozicí, ale že bychom se měli snažit získávat větší a větší autoritu ve společnosti. O to více bychom se o zlepšení naší pozice měli snažit ve chvíli, kdy je patrné, že marxistické strašení neduhy kapitalismu není ve skutečnosti žádným strašením, ale že naopak tzv. strašáci nabývají až příliš reálné podoby a začínají dusit téměř celou společnost.

Ze sociologických šetření vyplývá, že komunisty volí spíše lidé v důchodovém věku. Máte recept, jak k vaši straně přilákat i později narozené ročníky?
Myslím, že máme celou řadu sympatizantů i mezi příslušníky později narozených ročníků, i když je pravda, že výsledky sociologických šetření ukazují, že relativně více voličů máme u starších generací. Současně se domnívám, že i u mladších generací, kvůli v současnosti prožívané sociální zkušenosti, vznikne daleko větší skupina potenciálních voličů KSČM.

Pro to, aby se k této volbě nakonec skutečně odhodlali, bude důležité zejména to, zda budou chápat KSČM jako nositelku nové šance pro tuto zemi, pro sebe samé a své rodiny. Právě proto se domnívám, že je povinností naší strany předstoupit před veřejnost s komplexním programem obnovy České republiky. S programem, který bude obsahovat vzájemně provázaná řešení. S programem, který bude formulován srozumitelným jazykem a nabídne srozumitelné recepty, jak vrátit naší zemi a jejím občanům důstojnost.

Ono to bude dost obtížné, protože pravice, nejen u nás, ovládla mistrně veřejný prostor a podařilo se jí do podvědomí lidí dostat představu, že už asi bude jen hůře a že ten, kdo přichází s jinými recepty je šarlatán. Mají zpracovánu rétoriku, která na první pohled vypadá věrohodně a argumentovat proti ní je nesnadné.

Jako příklad mohu uvést argumentaci ohledně nutnosti penzijní reformy, která se opírá o nepříznivý demografický vývoj a o přirozený strach lidí, že budou ze svých již tak malých platů muset živit víc a víc hladových krků – důchodců. Je to sice obdobná argumentace, jakoby před šedesáti lety v souvislosti s pozorovatelným poklesem počtu pracovníků v zemědělství začali analytikové doporučovat, aby si každý občan pořídil svou zahrádku, ale co na tom, směs strachu a závisti funguje docela obstojně.

Většina politických komentátorů tvrdí, že dokud se KSČM nezmodernizuje, neměla by se podílet na vládnutí. Mnozí dokonce pravidelně před každými sněmovními volbami straší veřejnost návratem před rok 1989 v případě vlády levice. Jak byste jejich argumentům oponoval?
Pravice vždy bude využívat antikomunismus jako strašáka. I kdyby se přes noc KSČM někam vypařila, používala by pravice antikomunismus, a to třeba vůči sociální demokracii nebo jiným levicovým stranám. Prostě toho nepřítele by si v každém případě našla. Konzervativní pravice v USA například označuje jako komunistu prezidenta Obamu i když ten určitě žádným komunistou není.

Co se týká modernizace, tak političtí komentátoři se příliš nezmiňují, v čem by taková modernizace měla spočívat. Já osobně vidím modernizaci ve větším zaměření na radikální kritiku systému, na jasné pojmenovávání jeho selhání a na to, že vlastně působí regresivně a místo pozitiv přináší lidem stále více negativ. Modernizaci vidím v tom, aby strana daleko lépe propagovala svou politiku a aby jí vysvětlovala srozumitelnou řečí.

Na druhou stranu zmíněným kritikům dávají za pravdu někteří vrcholní politici KSČM, kteří jsou součástí jejího konzervativního proudu, například Marta Semelová. Mediální pozdvižení způsobil taktéž Vojtěch Filip na sklonku loňského roku, když jménem KSČM odeslal KLDR soustrastnou kondolenci k úmrtí Kim Čong-ila...
KSČM je demokratickou a pluralitní stranou. Samozřejmě tu existuje část členů strany, jež akcentují postoj, který bych já označil jako obranný. Tento postoj spočívá v tom, že jako hlavní předpoklad politické práce vidí obranu minulosti. Chápu tento postoj jako přirozenou reakci na antikomunismus. Mnoho lidí se v jeho důsledku zatvrdí.

Důsledkem jsou pak nejrůznější demonstrace tohoto postoje, organizované takříkajíc navzdory antikomunistům. Dokážu se vcítit do tohoto postoje, ale není mi vlastní a určitě si nemyslím, že by vedl ke zvýšení autority KSČM ve společnosti. Pokud se na druhou stranu podíváte na vystoupení třeba právě Marty Semelové například v pražském zastupitelstvu, myslím si, že jí není co vytýkat.

Obecně si myslím, že bychom se měli více zaměřovat právě na radikální kritiku systému, který dnes máme, na odhalování jeho rozporů, a méně na obranu toho, co tu bylo. U některých členů se lze setkat i se sympatiemi ke KLDR či dokonce ke kapitalistickému Rusku, což je dle mého mínění projevem antiamerikanismu. Myslím si však, že bychom k něčemu podobnému neměli sklouzávat. Určitě by mělo být patrné, že KSČM nehledá svou inspiraci u takovýchto režimů, jako je režim v KLDR.

Jak se stavíte k případné změně názvu strany? Na počátku roku 1993 proběhla uvnitř komunistické strany bouřlivá diskuse o jejím dalším směřování. Tehdejší předseda komunistů Jiří Svoboda inicioval cestu k reformě strany a nastolil i otázku změny jejího názvu (postupně navrhoval názvy Strana demokratického socialismu, Strana radikální levice a Strana demokratické levice). Svobodův pokus nicméně nenašel uvnitř členské základny dostatek sympatizantů a na III. Sjezdu KSČM, jenž se konal v červnu 1993 v Prostějově, již na předsedu nekandidoval. Sjezd přinesl vítězství „neokomunistického“ proudu a předsedou strany byl zvolen Miroslav Grebeníček. Myslíte si, že necelých dvacet let po Svobodově pokusu modernizovat stranu je vaše členská základna připravena na změnu kursu?
Nežiju ve vzduchoprázdnu, a proto slyším hlasy mnoha našich příznivců a voličů, kteří jasně říkají, že největší slabinou strany je její název. Většinou nám tito příznivci prorokují volební vítězství, pokud bychom název změnili. Já si to až tak nemyslím. I v případě změny názvu by nás pravice v rámci svých kampaní osočovala jako exkomunisty, postkomunisty, kryptokomunisty a podobně.

Přece i strany, které změnily svůj název a zůstaly v proudu autenticky levicovém, například německá Die Linke, mají s podobnými výpady ze strany pravice a jsou nadále ostrakizovány. U Linke přitom nešlo jen o název, ale i o určité rozkročení a integraci různých levicových proudů. Přesto na ní útočí dál. Pokud bychom měli uvažovat o změně názvu, a já tuto diskuzi vidím jako legitimní, pak ve chvíli, kdy podstatně zlepšíme svou pozici na politickém kolbišti.

Jako podstatnější než název vidím obraz strany ve veřejném prostoru. A na tom musíme nejvíce zapracovat. Musíme prostě veřejnost přesvědčit, že nejsme jen nějakými milovníky zašlých časů, ale že nabízíme konkrétní reálná řešení pro zlepšení kvality života občanů.

Pokud jde o změnu kurzu strany, pak změna, kterou prosazuji je zaměřena na to, abychom vystupovali značně sebevědoměji, abychom výrazně posílili naši kritiku současného ekonomického systému jako takového a abychom se nebáli vystupovat s našimi náměty, jejichž logiku ovšem budeme schopni dostatečně zdůvodnit.

Sociální demokraté sice zatím nezrušili tzv. Bohumínské usnesení, přesto někteří z nich – a je jich stále víc – připouštějí spolupráci s KSČM na vládní úrovni. Nejčastěji se mluví o jednobarevné vládě ČSSD s tichou podporou komunistů. Pokud byste byl předseda strany, za jakých podmínek byste přistoupil na tuto formu skryté koaliční spolupráce s ČSSD?
Sociální demokraté dle mého názoru jen tak Bohumínské usnesení nezruší. Usnesení bylo součástí mocenské hry, jejímž cílem bylo stát se dominantní politickou silou v zemi. Miloš Zeman tehdy počítal s tím, že i díky tomuto usnesení KSČM brzo skončí. Logika hry byla jasná: ČSSD deklaruje, že s KSČM nepůjde – voliči KSČM si řeknou, že hlas pro komunisty je ztraceným hlasem a budou tedy raději volit ČSSD.

I když tato hra byla částečně úspěšná, ukázalo se, že Miloš Zeman není až tak vynikajícím prognostikem. Úplně položit KSČM se nepodařilo a sociální demokracie si vytvořila sama umělou bariéru pro spolupráci s naší stranou. Pokud by chtěla usnesení zrušit, rázem by se proti ní spustila kampaň ne nepodobná kampani „Přemluv bábu“. A to asi nebude riskovat.

Druhou věcí je fakt, že v sociální demokracii je celá řada lidí, kteří budou raději preferovat vládnutí společně s nějakou pravicovou stranou. To sociální demokracie již ukázala v minulosti a jistě se nebude ostýchat něco takového zopakovat, pokud jí to volební výsledky umožní. Chtěl bych v této souvislosti zmínit slova Michala Haška při posledním hlasování o důvěře vládě, kdy jako jedno z nejtěžších provinění pravice zmínil růst preferencí komunistické strany.

I proto je velmi důležité, aby KSČM dosáhla co nejlepšího volebního výsledku tak, aby se mohla skutečně prosazovat opatření ve prospěch lidí, nikoliv ve prospěch korporací, investičních fondů a jiných podobných subjektů.

Pokud bychom se nedohodli s ČSSD na přímé koaliční spolupráci, pak bych stejně prosazoval uzavření veřejné dohody o podmínkách tolerance vlády ČSSD. Samozřejmě, že o těchto podmínkách by rozhodl příslušný orgán strany, ale z mého pohledu bych jako ústřední věci viděl třeba tlak na zvýšení mezd českých pracujících, vymýcení lichvy z české společnosti, odstřihnutí pijavic napojených na veřejné rozpočty, reformu daňového systému tak, aby zabezpečoval dostatečné příjmy pro úhradu veřejně poskytovaných služeb a zajištění funkcí státu, výrazné zvýšení výstavby nájemních bytů, podporu zaměstnanosti v obcích a neziskovém sektoru a promyšlenou hospodářskou politiku zaměřenou na produkci zboží s vysokou přidanou hodnotou, namísto dvacet let prosazované politiky zaměřené na levnou pracovní sílu.

Jak hodnotíte současnou společensko-politickou situaci a co by se změnilo v případě vlády levice? Uměla by podle vás zlepšit tíživou sociální situaci, které v současnosti čelí stále více občanů České republiky?
Společenská situace je kritická. Výsledky neoliberální politiky jsou katastrofální, a to nejen u nás, ale i v jiných evropských zemích. Téměř všude lze pozorovat podobné problémy. Obrovskou nezaměstnanost, astronomické zadlužení státu i domácností, destrukci systémů sociálního zabezpečení či dokonce erozi základních funkčních systému státu – třeba policie.

Prostě společnost se dostává do totálního chaosu a totální nejistoty. Pokud bych nebyl přesvědčen o tom, že by levice uměla řešit uvedené problémy, vystoupil bych ze strany, začal bych se zásobovat čočkou a fazolemi, zoral bych trávníky, nasadil všude brambory a pořídil bych si samopal. Jelikož jsem ale dějinným optimistou, věřím, že společnost se vydá jinou cestou a že to bude právě levice, která bude na této cestě kompetentní průvodcem.

Změna k lepšímu je nezbytná a jejím nositelem byly vždy levicové strany. Nesmí však hrát na hřišti vytýčeném neoliberalismem. Již od 70. let minulého století je neoliberální politika zaměřena na to, aby z veškerého technologického pokroku a ekonomického růstu profitoval toliko kapitál. Situace pracujících se oproti tomu neustále zhoršuje.

Například podíl mezd na hrubém domácím produktu činil v zemích EU na počátku 70. let zhruba 68 % a v současnosti se pohybuje pouze okolo 56 %. I když hrubý domácí produkt v jednotlivých zemích rostl, lidé měli stále méně peněz, státům narůstaly dluhy a spokojeni byli pouze vlastníci kapitálu – velké korporace, banky a investiční fondy.

Levice prostě musí velmi sebevědomě začít znovu obhajovat ty hodnoty, na kterých je založena, bez ohledu na to že si nevyslouží uznání ekonomických analytiků, neoliberálních komentátorů a jiných kněží udržujících status, který pro většinu lidí znamená život v nedůstojných podmínkách.

Pokud vidíme, že lidé nemohou ze svých příjmů hradit ani ty nezákladnější potřeby, musíme usilovat o zvýšení jejich příjmů a o snížení cen těchto základních potřeb. Musíme zvýšit minimální mzdu a uplatnit svůj vliv například na ceny elektřiny, podpořit výstavbu nájemních bytů s nájemným, které nespolyká téměř celý rodinný rozpočet.

Pokud uvidíme, že se země stává zranitelnou, neboť nevyprodukuje dostatek životně nezbytných potravin, musíme zasáhnout a přijmout opatření, aby tomu tak nebylo. Levice má na to, aby změnila svět k lepšímu, jen musí vystupovat mnohem sebevědoměji. Musí začít znovu usilovat o hegemonii ve veřejném prostoru a nehrát hru podle pravidel, která nastavili neoliberální a neokonzervativní think tanky.


A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Luděk Ševčík - OSVČ

Středa, 2.Května 2012, 16:44:14

To aby se ČSSD modlila, aby se tento člověk nestal předsedou KSČM, protože to vypadá, že má "za ušima" a ví, co říká. Rozštěpené ČSSD by mohl odebrat radikální levicové křídlo.

Jiří Janeček - Brno

Středa, 2.Května 2012, 20:55:50

Myslím, že lépe než to napsal pan Ševčík, to říci nejde. Akorát pořádně nevím, co si předtavit pod pojmem "radikální levicové křídlo ČSSD". Kdo z poslanců či z vlivných členů aparátu do něj patří? Vzhledem k tomu, že pan Juroška se předsedou KSČM stejně nestane, se to bohužel ani nedozvíme...

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

zcela exaktně Čtvrtek, 3.Května 2012, 07:22:43

kolegové, zcela věcně a opravdu sine ira - existují sociologické studie na členech a sympatizantech politických stran - tedy o tom jak jsou hodnotově rozrůznění. Zádná strana není homogení a čím větší, tím je to zřejmější. Ale chápu že řeči o proudech a křídlech se nerady slyší (u nás je to stejné) - imperativ myšlenkové a akční jednoty je ale třeba chápat reálně.
Abych nelezl do CSSD (i když tam je to heterogenní), tak data o o KSCM vypovídají, že cca1/8 jsou lidé zakotvení v ideologické minulosti, 1/5 jsou v podstatě obecně levicoví, reformně orentovaní (jen nechtějí do CSSD) a zbytek je volně zaměřen na blíže nedefinovaný ale poučený socialismus.
To že z toho mohou vznikat různá křídla či platformy záleží na vývoji, ale je-li strana organizačně zvládnutá i programově přiměřeně otevřená není problém to chápat jako poměrně soudržnou množinu.

Petrasek Milan - penzista

Pane Dolejši přepočet říká, Čtvrtek, 3.Května 2012, 11:34:56

že ideologický substrát strany se sestává
13procent zabedněných
20procent parlamentárně demokratické levice
67procent radikální opozice liberalismu
Píšete......To že z toho mohou vznikat různá křídla či platformy záleží na vývoji, ale je-li strana organizačně zvládnutá i programově přiměřeně otevřená není problém to chápat jako poměrně soudržnou množinu...........
To nechápu .........pomyslel jsem si.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

způsoby sjednocování v různosti Čtvrtek, 3.Května 2012, 19:09:4

pokud jsem se dopustil přílišné zkratky, tak se omlouvám. Ale měl jsme dojem že je k pochopení především toto:
a) názory v KSČM už nejsou povinně "akoby nás jedna matěr mala"
b) nedogmatický politický program strany to do jisté míry umožnuje
c) moderovat tuto různost k sjednocování je specifická dovednost.
A samozřejmě že to vede k různé artikulaci postojů. Někdy je to o koexistenci, někdy o konkurenci a někdy o synergii. Ve fázi hledání identity po roce 1989 to bylo dokonce institucionalizováno do tzv. platforem.
Příslušníci různých orientací až myšlenkových proudů by asi váš překlad svého kréda nebrali, ale to už je druhotné. Sami se navzájem také někdy někdy nálepkují. Ale příslušnost k jasné levici, důsledně radikální či autentické a současně k tomu, že každodení politika nebrání hledání systémové alternativy je to co je spojuje.

Jen mírné doplnění Martina Pátek, 4.Května 2012, 11:38:5

Článek je vynikající, řekl bych "státnický",Martina znám a budu podporovat. Jen čistě obsahově - na můj vkus soustředil Martin při charakteristice minulosti pozornost příliš na politiku a politickou elitu - ale to už byl odraz nedokonale společenské formy vlastnictví, která po té "protosocialistické" revoluci vznikla a jejíž souvislosti ani klasikové plně nepředvídali. Cílem bylo, aby se na vlastnickém rozhodování rovnoprávně podíleli všichni - ale to bylo vlastně nereálné v podmínkách staré společenské dělby práce, kde byly velké skupiny lidí svou obživou a podstatnou částí životního času připoutány k různým základním typům práce (duševní -fyzická, zemědělská-průmyslová, monotónní - tvůrčí, ve výrobě a v nadstavbě - a jako vůbec nejdůležitější se ukázal rozdíl mezi řídícími a řízenými).Takže po odstranění buržoasie mohl reálně funkce nutné k rozhodování o výrobních proistředcích převzít jen řídící aparát, který tak získal určité privilegované vlastnické postavení (pozor!!! - tím nemyslím automaticky nějaké sociální výhody!!! - i když i ty se později u některých složek aparátu vytvořily). Tento aparát však neměl tu plnou vlastnickou suverenitu, kterou měla kterákoliv jiná vládnoucí třída v historii, on to byl vlastně jen takový roj složený z částeček vybavených subjektivitou jen v určitém úseku. Nebyl tu jednoduchý mechanismus typu kapitalismu - rozhodneš o zacházení s výrobními prostředky i lidskou prací, trh to prověří a budeš mít k dispoizici nějakou nadhodnotu či odpovídající odměnu- ty konkrétně a na tvém úseku (hlavně podniku).Jednotlivé štáby i jednotlivci rozhodovali jen v určitém okruhu a nešlo jim o to nejracionálnjší použití výrobních prostředků a živé práce, ale hlavně o to, aby se nějak sladili s těmi ostatními složkami roje. To platilo jak o chudém inženýrovi nestraníkovi vedoucím cechu v továrně, tak o řediteli podniku či podniku obchodu a služeb, o úředníku národního výboru či pracovníku politického aparátu nebo o generálním tajemníkovi - i ten byl jen zajatcem systému a nemohl změnit jeho logiku - mohl jen tak prosadfit více blbostí nebo rozumnějších věcí (tím neomlouvám stalinskou diktaturu či byrokratickou pitomost normalizátorů).Potíž tedy byla v tom, že ti, kteří vykonávali vlastnické funkce, nebyli dostatečně nuceni objektivními ekonomickými mechanismy k maximálnímu a racionálnímu (plán se mohl polnit taky na úplných nesmyslech a stejně byly premie) výkonu (ještě více to platilo o řadových pracujících).Nebyli zainteresováni na celospolečenských výsledcích - kapitalismus měl v tomto smyslu paradoxně dokonalejší mechanismy (honbu za ziskem přes trh).
Chyběly sjednocující mechanismy a sjednocující subjekt. Ten subjekt by musel být sociální - třída - nemohla to být jen strana, která se rychle stala stranou řídícího aparátu a zároveň jeho součástí.Strana byla vlastně taková náhražka trhu a parlamentu zároveň, kde se potkávaly různé štáby a lobby o dílčí zájmy svých podniků, úseků apod. a nakonec se to nějak vyladilo - ne ovšem na základě efektivního využití zdrojů a racionálního uspokojení potřeb lidí. Paradoxně proto systém fungoval v určitých ohledech lépe za přímé stalinské diktatury, kdy se to všechno sjedocovalo alespoň na bazi omezených funkcí jedné vrcholové osobnosti apod.(v válce se to hodilo). Ale jakmile tato diktatura padla (ona padnout musela, protože byly nové potřeby, intenzifikace apod., tak se systém začal rozkládat Zlkrátka systém dokázal určité věci řešit ke spokojenosti všech skupin -solidní průměrné životné jistoty, soustředění zdrojů na velké extenzivní projekty - ale z hlediska dlouhodobé nutnosti efektivního hospodaření a podněcování tvořivých schopností a iniciativy lidí nefungoval. Jednotlivé složky aparátu získaly jistou míiru sebevědomí a začaly si své omezené zájmy promítat i do představ o vlastním neomezeném vlastnictví - takže přijaly rekapitalizaci a neprivilegované vrstvy nas to skočily.
Problém dnešní KSČM je v tom, že se jí odpočátku zachytily a významnou složku jejího členstva vytvořily ty nižší a chudší složky řídícího aparátu - sem tam i někdo z vyšších pater (ty podstatné složky aparátu přešly doi řad buržoasie) a potom k tomu i ti skuteční, ne vždy nějak zvláště do hloubky zorientovaní zájemci o sociálně spravedlivou společnost. Pod tlakem antikomunistu se někteří srazili do houfu a od bývalých exponentů přijali stalinské náboženství a od těch dob stranu blokují, takže se nemůže vyvíjet.
Z tohoto všeho je snad jasné, že se systém zopakovat nemůže. Zajímavé ale je, že se tak "rojovitě" a "samoúčelně" (t.j. není dlůležitý skutečný výsledek, ale čárka) už chovají i složité manažersko-byrokratické struktury v kapitalismu a vymykají se z ruky vlastníků.To může být, vedle rozhodující přeměny pracovníků v kognitariát, další podstatný hřebíček do rakve kapitalismu a důvod pro rozvoj samosprávného vlastnictví

Petr Paláček - specialista požární ochrany, Suché Lazce

Osobní příspěvek Opaváka Středa, 9.Května 2012, 19:46:59

Přeji hezký den, děkuji za zajímavý příspěvek. Nebudu se zabývat dobou před rokem 1989, byl jsem tehdy v 6-té třídě ZŠ.

Dnešní doba není dobrá pro mnoho lidí. Pokud jsou lidé skutečně naštvani, neznamená to automaticky voliče KSČM. To bychom pak museli být v preferencích ještě před ČSSD a to se nedělo ani neděje. I zvyšující se preference strany nemusí automaticky znamenat nárůst voličů, to jsou jen hry s čísly - volební účastí, apod.

Dle mého pouze osobního názoru by se strana měla zaměřit na tři oblasti:
1) Omezení předsudků o KSČM - tady doufám, že se Martin Juroška stane alespoň místopředsedou. Pokud chceme mladé, měli bychom mít mladý a úspěšný vzor a trochu "nového" myšlení také nemůže uškodit.

2) Mít koncepci na využití bezplatných a nízkonákladových médii - média nám nedávají mnoho prostoru, noviny jsou drahé a málokdo je čte. Dneska vůbe málokdo čte. Ale média jako internet či filmové servery jako youtube apod., mohou lidi "masírovat" levně a neustále. To je nástroj k omezování předsudkům o KSČM jako takové. My nejsme strana vrahů a zločinců, jsme strana obyčejných lidí, kteří chtějí řešit problémy dalších obyčejných lidí. Jen to chce koncepci.

3) Postupné zlepšování vztahů s ČSSD - ani jedna strana se bez té druhé nikam nepohne. A pro lidi bude záchrana, když se domluví a ukončí se ten pravicový experiment směřující k totálnímu rozkladu republiky.
Nemyslím si, že občané jsou připraveni na vstup KSČM do vlády, ale podpora menšinové vlády ČSSD už by mnohým vadit nemusela. Navíc by nebylo vhodné opakovat chybu VV po volbách v roce 2010. Účast ve vládní koalici jim nepřinesla prakticky nic.

Snad bude Liberecký sjezd krokem správným směrem. Přeji hezký pozdrav ze sluncem zalitého Slezska :-) Petr

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.