Na blížícím se sjezdu KSČM, který se uskuteční 19. a 20. května, si komunisté zvolí nové vedení strany. Funkci předsedy bude obhajovat Vojtěch Filip. Dalšími kandidáty jsou nynější místopředseda Stanislav Grospič a ostravský vysokoškolský pedagog a komunální politik Martin Juroška. Právě s ním jsme hovořili o současné situaci uvnitř strany, o možné vládě levice či o stávající společensko-politické situaci v zemi.

Pane Juroško, kdy jste vstoupil do komunistické strany a co vás k tomu vedlo?

Pozitivní postoj k levici a ke KSČM se rodil v mé hlavě postupně, a to jednak na základě studia literatury a jednak na základě pozorování a analýzy toho, co se ve společnosti dělo. Postupně jsem si v průběhu 90. let začal uvědomovat hluboký rozpor mezi krásnými pohádkami o šťastné budoucnosti a prosperitě a realitou, která se vyznačovala postupným omezováním sociálních práv, destrukcí dosud fungujících ekonomických subjektů, přípravou na převod veřejných služeb a systémů do sféry soukromého byznysu či laciným podbízením se zahraničnímu kapitálu.

Do KSČM jsem pak vstoupil zhruba před devíti lety, krátce poté, co jsem za tuto stranu kandidoval úspěšně do zastupitelstva městského obvodu Michálkovice. V té době jsem již nabyl dojmu, že je nutno přiložit aktivně ruku k dílu, nikoliv jen být pasivním nespokojeným občanem. KSČM pro mě byla přirozenou volbou, neboť právě jí jsem chápal jako nositelku levicových myšlenek, které mi byly blízké.

A proč komunisté, a ne sociální demokracie?

Do ČSSD jsem nevstoupil, neboť to bylo v období, kdy začala vládnout společně s pravicovou Unií svobody a s lidovci. Proto jsem v sociálních demokratech nespatřoval věrohodnou levicovou alternativu.

Období mezi lety 1948-89, kdy tu komunisté vládli, vám nevadilo?

Tato otázka by byla na celou knihu a zhodnotit jí jednou odpovědí není jednoduchá. Odpovědi mohou být výrazně odlišné podle toho, na jakou část reality a z jakého zorného úhlu se na věc budeme dívat. Bude jiná, pokud se budeme dívat třeba na problematiku poltických práv, jiná, pokud se zaměříme na sociální záležitosti, jiná, pokud se zaměříme na historické tendence a úplně jiná, pokud se zaměříme na lidské osudy — v jejich případě pak ještě bude záležet na jejich konkrétních nositelích. Zkusím však ve zkratce odpovědět.

Uvedené období určitě není možno považovat za dobu destrukce, jak se o tom snaží mluvit mnozí antikomunisté. Myslím si, že z hlediska čistě národohospodářského režim po velkou část svého působení zvládal modernizační úkoly a zvyšování životní úrovně obyvatel obecně. Lidé mohli žít slušně a v jistotě, postupně se zvyšovala spotřeba, venkovskému obyvatelstvu byla k dispozici široká nabídka služeb (kina, obchůdky, apod.), bylo vybudováno vysoce produktivní zemědělství, byli jsme schopni dodávat velké investiční celky do ciziny, modernizována byla slovenská ekonomika a mohl bych v tomto výčtu dále pokračovat. V sedmdesátých a osmdesátých letech sice ekonomický systém začal trochu stagnovat, stejně však vykazoval v mnoha ukazatelích lepší výsledky než systém po roce 1989.

Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že minulý režim žil do svých posledních chvil, dnešními slovy, „rozpočtově odpovědně“, na rozdíl od západních zemí, které financovaly velkou část svého „ráje na zemi“ dluhem. Ke konci bylo patrné, že systém nedokázal naplnit ambice konzumní společnosti, kterou pomáhal v období normalizace vytvářet za účelem politické neutralizace obyvatelstva.

Výlohy obchodů s úzkým sortimentem zboží nemohly konkurovat barevným katalogům německých obchodních domů, jež si obyvatelstvo lačně prohlíželo. Obyvatelstvo samozřejmě nevidělo odvrácenou stranu mince, že totiž ne vše co, je v katalozích si lidé také mohou koupit, že mnoho z toho, co je vyrobeno, nebude nikdy prodáno, apod. Už vůbec pak nebyla brána v úvahu skutečnost, že model kapitalismu spojeného se sociálním státem byl v době, kdy k němu (nejen) česká společnost vzhlížela jako k ideálu, v podstatě již na ústupu.

K hlavnímu selhání, řekl bych systémovému, došlo v oblasti politiky. Celý systém byl od počátku založen na myšlence elitní organizace, která nejlépe ví, co je třeba dělat, a tato elitní organizace byla opět řízena další vnitřní elitou zasvěcenců, kteří to věděli ještě lépe. Systém tak fungoval bez dostatečných zprostředkujících mechanismů, které by odrážely pohyby ve společnosti.

Na tento problém v leninském modelu socialismu upozorňovala například již Rosa Luxemburgová ve své Ruské revoluci. Celá desetiletí jsme si mohli v příručkách přečíst, že se mýlila. S odstupem vidíme, že se mýlili jiní. Elity získávaly moc, o kterou se nechtěly dělit. Za tím účelem občas přistupovaly k represím, ale v konečné fázi spíše sázely na politickou neutralizaci obyvatel.

Od obyvatelstva již pak žádaly, aby se jejich politická aktivita projevovala maximálně ve formě projevení loajality navenek, například při nejrůznějších rituálech, jakými byly prvomájové průvody, výzdoba oken, apod.

Mimo jiné i v důsledku toho, bylo v průběhu vlády KSČ spácháno mnoho nepřístojností, mnoho lidí se stalo obětí zvůle režimu či jen jeho individuálních exponentů, mnoha lidem bylo ukřivděno, znemožněno dělat, co by chtěli. KSČ si často vytvářela nepřátele i z lidí, kteří byli myšlence socialismu nakloněni, a kteří ji mysleli vážně, zatímco maloměšťáci, kteří měli pečlivě vyzdobená okna, popřípadě paraziti, kteří zneužívali svého přístupu k rozdělovaným nedostatkovým komoditám, ti byli v pohodě.

Myslím si, že jedním z hlavních důvodů krachu systému bylo nejednoznačné postavení jeho elit. Ty fakticky měly vedoucí postavení, ale v případě změn elit o něj mohly rozhodnutím strany přijít. Bylo proto snadnější systém rozložit a pojistit si své postavení privatizací a rekapitalizací. V kapitalismu je přece soukromé vlastnictví nedotknutelné.

A jak hodnotíte politiku KSČM v polistopadovém období? Vypořádala se podle vašeho názoru KSČM se svoji minulostí dostatečně?

V polistopadové období stála strana před mnoha problémy. V prvních fázích čelila možnému zákazu či vnitřní destrukci, tuto fázi poměrně dobře ustála. Pokud se jí vyčítá, že se ihned nepřetavila v nějakou sociálně demokratickou stranu či stranu „demokratické levice“, pak tuto kritiku příliš neberu.

Na straně jedné by se asi stala významnou politickou silou, na straně druhé by se však nejednalo o sílu prosazující myšlenku socialismu. Daleko spíše by šlo o udržení se části elit či nastupujících elit KSČ u korýtek pod pláštíkem líbivé levicové rétoriky nežli o prosazování skutečných levicových hodnot.

Ostatně podobný proces probíhal v mnoha jiných zemích, zejména zemích SSSR, kde si „staré struktury“ udržely pod novými názvy moc. A z mého pohledu není důležité udržení „starých struktur“, ale udržení myšlenky socialismu. Myslím tedy, že v tomto ohledu KSČM obstála. Myslím si, že poté, co strana přestála první těžké chvíle, mohla více udělat pro to, aby posilovala své postavení ve společnosti. Postupně ale, dle mého mínění slábla ambice stát se dominantní silou na levici. A to by se mělo změnit.