Kandidát na předsedu KSČM Martin Juroška: Mluvme o budoucnosti

Vratislav Dostál

Za necelé tři týdny se uskuteční VIII. sjezd KSČM, jehož delegáti budou mimo jiné volit předsedu strany. Kandidaturu přijali Vojtěch Filip, Stanislav Grospič a zatím relativně neznámý Martin Juroška. Právě s ním jsme hovořili.

Na blížícím se sjezdu KSČM, který se uskuteční 19. a 20. května, si komunisté zvolí nové vedení strany. Funkci předsedy bude obhajovat Vojtěch Filip. Dalšími kandidáty jsou nynější místopředseda Stanislav Grospič a ostravský vysokoškolský pedagog a komunální politik Martin Juroška. Právě s ním jsme hovořili o současné situaci uvnitř strany, o možné vládě levice či o stávající společensko-politické situaci v zemi.

Pane Juroško, kdy jste vstoupil do komunistické strany a co vás k tomu vedlo?

Pozitivní postoj k levici a ke KSČM se rodil v mé hlavě postupně, a to jednak na základě studia literatury a jednak na základě pozorování a analýzy toho, co se ve společnosti dělo. Postupně jsem si v průběhu 90. let začal uvědomovat hluboký rozpor mezi krásnými pohádkami o šťastné budoucnosti a prosperitě a realitou, která se vyznačovala postupným omezováním sociálních práv, destrukcí dosud fungujících ekonomických subjektů, přípravou na převod veřejných služeb a systémů do sféry soukromého byznysu či laciným podbízením se zahraničnímu kapitálu.

Do KSČM jsem pak vstoupil zhruba před devíti lety, krátce poté, co jsem za tuto stranu kandidoval úspěšně do zastupitelstva městského obvodu Michálkovice. V té době jsem již nabyl dojmu, že je nutno přiložit aktivně ruku k dílu, nikoliv jen být pasivním nespokojeným občanem. KSČM pro mě byla přirozenou volbou, neboť právě jí jsem chápal jako nositelku levicových myšlenek, které mi byly blízké.

A proč komunisté, a ne sociální demokracie?

Do ČSSD jsem nevstoupil, neboť to bylo v období, kdy začala vládnout společně s pravicovou Unií svobody a s lidovci. Proto jsem v sociálních demokratech nespatřoval věrohodnou levicovou alternativu.

Období mezi lety 1948-89, kdy tu komunisté vládli, vám nevadilo?

Tato otázka by byla na celou knihu a zhodnotit jí jednou odpovědí není jednoduchá. Odpovědi mohou být výrazně odlišné podle toho, na jakou část reality a z jakého zorného úhlu se na věc budeme dívat. Bude jiná, pokud se budeme dívat třeba na problematiku poltických práv, jiná, pokud se zaměříme na sociální záležitosti, jiná, pokud se zaměříme na historické tendence a úplně jiná, pokud se zaměříme na lidské osudy — v jejich případě pak ještě bude záležet na jejich konkrétních nositelích. Zkusím však ve zkratce odpovědět.

Uvedené období určitě není možno považovat za dobu destrukce, jak se o tom snaží mluvit mnozí antikomunisté. Myslím si, že z hlediska čistě národohospodářského režim po velkou část svého působení zvládal modernizační úkoly a zvyšování životní úrovně obyvatel obecně. Lidé mohli žít slušně a v jistotě, postupně se zvyšovala spotřeba, venkovskému obyvatelstvu byla k dispozici široká nabídka služeb (kina, obchůdky, apod.), bylo vybudováno vysoce produktivní zemědělství, byli jsme schopni dodávat velké investiční celky do ciziny, modernizována byla slovenská ekonomika a mohl bych v tomto výčtu dále pokračovat. V sedmdesátých a osmdesátých letech sice ekonomický systém začal trochu stagnovat, stejně však vykazoval v mnoha ukazatelích lepší výsledky než systém po roce 1989.

Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že minulý režim žil do svých posledních chvil, dnešními slovy, „rozpočtově odpovědně“, na rozdíl od západních zemí, které financovaly velkou část svého „ráje na zemi“ dluhem. Ke konci bylo patrné, že systém nedokázal naplnit ambice konzumní společnosti, kterou pomáhal v období normalizace vytvářet za účelem politické neutralizace obyvatelstva.

Výlohy obchodů s úzkým sortimentem zboží nemohly konkurovat barevným katalogům německých obchodních domů, jež si obyvatelstvo lačně prohlíželo. Obyvatelstvo samozřejmě nevidělo odvrácenou stranu mince, že totiž ne vše co, je v katalozích si lidé také mohou koupit, že mnoho z toho, co je vyrobeno, nebude nikdy prodáno, apod. Už vůbec pak nebyla brána v úvahu skutečnost, že model kapitalismu spojeného se sociálním státem byl v době, kdy k němu (nejen) česká společnost vzhlížela jako k ideálu, v podstatě již na ústupu.

K hlavnímu selhání, řekl bych systémovému, došlo v oblasti politiky. Celý systém byl od počátku založen na myšlence elitní organizace, která nejlépe ví, co je třeba dělat, a tato elitní organizace byla opět řízena další vnitřní elitou zasvěcenců, kteří to věděli ještě lépe. Systém tak fungoval bez dostatečných zprostředkujících mechanismů, které by odrážely pohyby ve společnosti.

Na tento problém v leninském modelu socialismu upozorňovala například již Rosa Luxemburgová ve své Ruské revoluci. Celá desetiletí jsme si mohli v příručkách přečíst, že se mýlila. S odstupem vidíme, že se mýlili jiní. Elity získávaly moc, o kterou se nechtěly dělit. Za tím účelem občas přistupovaly k represím, ale v konečné fázi spíše sázely na politickou neutralizaci obyvatel.

Od obyvatelstva již pak žádaly, aby se jejich politická aktivita projevovala maximálně ve formě projevení loajality navenek, například při nejrůznějších rituálech, jakými byly prvomájové průvody, výzdoba oken, apod.

Mimo jiné i v důsledku toho, bylo v průběhu vlády KSČ spácháno mnoho nepřístojností, mnoho lidí se stalo obětí zvůle režimu či jen jeho individuálních exponentů, mnoha lidem bylo ukřivděno, znemožněno dělat, co by chtěli. KSČ si často vytvářela nepřátele i z lidí, kteří byli myšlence socialismu nakloněni, a kteří ji mysleli vážně, zatímco maloměšťáci, kteří měli pečlivě vyzdobená okna, popřípadě paraziti, kteří zneužívali svého přístupu k rozdělovaným nedostatkovým komoditám, ti byli v pohodě.

Myslím si, že jedním z hlavních důvodů krachu systému bylo nejednoznačné postavení jeho elit. Ty fakticky měly vedoucí postavení, ale v případě změn elit o něj mohly rozhodnutím strany přijít. Bylo proto snadnější systém rozložit a pojistit si své postavení privatizací a rekapitalizací. V kapitalismu je přece soukromé vlastnictví nedotknutelné.

A jak hodnotíte politiku KSČM v polistopadovém období? Vypořádala se podle vašeho názoru KSČM se svoji minulostí dostatečně?

V polistopadové období stála strana před mnoha problémy. V prvních fázích čelila možnému zákazu či vnitřní destrukci, tuto fázi poměrně dobře ustála. Pokud se jí vyčítá, že se ihned nepřetavila v nějakou sociálně demokratickou stranu či stranu „demokratické levice“, pak tuto kritiku příliš neberu.

Na straně jedné by se asi stala významnou politickou silou, na straně druhé by se však nejednalo o sílu prosazující myšlenku socialismu. Daleko spíše by šlo o udržení se části elit či nastupujících elit KSČ u korýtek pod pláštíkem líbivé levicové rétoriky nežli o prosazování skutečných levicových hodnot.

Ostatně podobný proces probíhal v mnoha jiných zemích, zejména zemích SSSR, kde si „staré struktury“ udržely pod novými názvy moc. A z mého pohledu není důležité udržení „starých struktur“, ale udržení myšlenky socialismu. Myslím tedy, že v tomto ohledu KSČM obstála. Myslím si, že poté, co strana přestála první těžké chvíle, mohla více udělat pro to, aby posilovala své postavení ve společnosti. Postupně ale, dle mého mínění slábla ambice stát se dominantní silou na levici. A to by se mělo změnit.

×
Diskuse
May 2, 2012 v 16.44
To aby se ČSSD modlila, aby se tento člověk nestal předsedou KSČM, protože to vypadá, že má "za ušima" a ví, co říká. Rozštěpené ČSSD by mohl odebrat radikální levicové křídlo.
JJ
May 2, 2012 v 20.55
Myslím, že lépe než to napsal pan Ševčík, to říci nejde. Akorát pořádně nevím, co si předtavit pod pojmem "radikální levicové křídlo ČSSD". Kdo z poslanců či z vlivných členů aparátu do něj patří? Vzhledem k tomu, že pan Juroška se předsedou KSČM stejně nestane, se to bohužel ani nedozvíme...
May 3, 2012 v 7.22
zcela exaktně
kolegové, zcela věcně a opravdu sine ira - existují sociologické studie na členech a sympatizantech politických stran - tedy o tom jak jsou hodnotově rozrůznění. Zádná strana není homogení a čím větší, tím je to zřejmější. Ale chápu že řeči o proudech a křídlech se nerady slyší (u nás je to stejné) - imperativ myšlenkové a akční jednoty je ale třeba chápat reálně.
Abych nelezl do CSSD (i když tam je to heterogenní), tak data o o KSCM vypovídají, že cca1/8 jsou lidé zakotvení v ideologické minulosti, 1/5 jsou v podstatě obecně levicoví, reformně orentovaní (jen nechtějí do CSSD) a zbytek je volně zaměřen na blíže nedefinovaný ale poučený socialismus.
To že z toho mohou vznikat různá křídla či platformy záleží na vývoji, ale je-li strana organizačně zvládnutá i programově přiměřeně otevřená není problém to chápat jako poměrně soudržnou množinu.
PM
May 3, 2012 v 11.34
Pane Dolejši přepočet říká,
že ideologický substrát strany se sestává
13procent zabedněných
20procent parlamentárně demokratické levice
67procent radikální opozice liberalismu
Píšete......To že z toho mohou vznikat různá křídla či platformy záleží na vývoji, ale je-li strana organizačně zvládnutá i programově přiměřeně otevřená není problém to chápat jako poměrně soudržnou množinu...........
To nechápu .........pomyslel jsem si.
May 3, 2012 v 19.09
způsoby sjednocování v různosti
pokud jsem se dopustil přílišné zkratky, tak se omlouvám. Ale měl jsme dojem že je k pochopení především toto:
a) názory v KSČM už nejsou povinně "akoby nás jedna matěr mala"
b) nedogmatický politický program strany to do jisté míry umožnuje
c) moderovat tuto různost k sjednocování je specifická dovednost.
A samozřejmě že to vede k různé artikulaci postojů. Někdy je to o koexistenci, někdy o konkurenci a někdy o synergii. Ve fázi hledání identity po roce 1989 to bylo dokonce institucionalizováno do tzv. platforem.
Příslušníci různých orientací až myšlenkových proudů by asi váš překlad svého kréda nebrali, ale to už je druhotné. Sami se navzájem také někdy někdy nálepkují. Ale příslušnost k jasné levici, důsledně radikální či autentické a současně k tomu, že každodení politika nebrání hledání systémové alternativy je to co je spojuje.
??
May 4, 2012 v 11.38
Jen mírné doplnění Martina
Článek je vynikající, řekl bych "státnický",Martina znám a budu podporovat. Jen čistě obsahově - na můj vkus soustředil Martin při charakteristice minulosti pozornost příliš na politiku a politickou elitu - ale to už byl odraz nedokonale společenské formy vlastnictví, která po té "protosocialistické" revoluci vznikla a jejíž souvislosti ani klasikové plně nepředvídali. Cílem bylo, aby se na vlastnickém rozhodování rovnoprávně podíleli všichni - ale to bylo vlastně nereálné v podmínkách staré společenské dělby práce, kde byly velké skupiny lidí svou obživou a podstatnou částí životního času připoutány k různým základním typům práce (duševní -fyzická, zemědělská-průmyslová, monotónní - tvůrčí, ve výrobě a v nadstavbě - a jako vůbec nejdůležitější se ukázal rozdíl mezi řídícími a řízenými).Takže po odstranění buržoasie mohl reálně funkce nutné k rozhodování o výrobních proistředcích převzít jen řídící aparát, který tak získal určité privilegované vlastnické postavení (pozor!!! - tím nemyslím automaticky nějaké sociální výhody!!! - i když i ty se později u některých složek aparátu vytvořily). Tento aparát však neměl tu plnou vlastnickou suverenitu, kterou měla kterákoliv jiná vládnoucí třída v historii, on to byl vlastně jen takový roj složený z částeček vybavených subjektivitou jen v určitém úseku. Nebyl tu jednoduchý mechanismus typu kapitalismu - rozhodneš o zacházení s výrobními prostředky i lidskou prací, trh to prověří a budeš mít k dispoizici nějakou nadhodnotu či odpovídající odměnu- ty konkrétně a na tvém úseku (hlavně podniku).Jednotlivé štáby i jednotlivci rozhodovali jen v určitém okruhu a nešlo jim o to nejracionálnjší použití výrobních prostředků a živé práce, ale hlavně o to, aby se nějak sladili s těmi ostatními složkami roje. To platilo jak o chudém inženýrovi nestraníkovi vedoucím cechu v továrně, tak o řediteli podniku či podniku obchodu a služeb, o úředníku národního výboru či pracovníku politického aparátu nebo o generálním tajemníkovi - i ten byl jen zajatcem systému a nemohl změnit jeho logiku - mohl jen tak prosadfit více blbostí nebo rozumnějších věcí (tím neomlouvám stalinskou diktaturu či byrokratickou pitomost normalizátorů).Potíž tedy byla v tom, že ti, kteří vykonávali vlastnické funkce, nebyli dostatečně nuceni objektivními ekonomickými mechanismy k maximálnímu a racionálnímu (plán se mohl polnit taky na úplných nesmyslech a stejně byly premie) výkonu (ještě více to platilo o řadových pracujících).Nebyli zainteresováni na celospolečenských výsledcích - kapitalismus měl v tomto smyslu paradoxně dokonalejší mechanismy (honbu za ziskem přes trh).
Chyběly sjednocující mechanismy a sjednocující subjekt. Ten subjekt by musel být sociální - třída - nemohla to být jen strana, která se rychle stala stranou řídícího aparátu a zároveň jeho součástí.Strana byla vlastně taková náhražka trhu a parlamentu zároveň, kde se potkávaly různé štáby a lobby o dílčí zájmy svých podniků, úseků apod. a nakonec se to nějak vyladilo - ne ovšem na základě efektivního využití zdrojů a racionálního uspokojení potřeb lidí. Paradoxně proto systém fungoval v určitých ohledech lépe za přímé stalinské diktatury, kdy se to všechno sjedocovalo alespoň na bazi omezených funkcí jedné vrcholové osobnosti apod.(v válce se to hodilo). Ale jakmile tato diktatura padla (ona padnout musela, protože byly nové potřeby, intenzifikace apod., tak se systém začal rozkládat Zlkrátka systém dokázal určité věci řešit ke spokojenosti všech skupin -solidní průměrné životné jistoty, soustředění zdrojů na velké extenzivní projekty - ale z hlediska dlouhodobé nutnosti efektivního hospodaření a podněcování tvořivých schopností a iniciativy lidí nefungoval. Jednotlivé složky aparátu získaly jistou míiru sebevědomí a začaly si své omezené zájmy promítat i do představ o vlastním neomezeném vlastnictví - takže přijaly rekapitalizaci a neprivilegované vrstvy nas to skočily.
Problém dnešní KSČM je v tom, že se jí odpočátku zachytily a významnou složku jejího členstva vytvořily ty nižší a chudší složky řídícího aparátu - sem tam i někdo z vyšších pater (ty podstatné složky aparátu přešly doi řad buržoasie) a potom k tomu i ti skuteční, ne vždy nějak zvláště do hloubky zorientovaní zájemci o sociálně spravedlivou společnost. Pod tlakem antikomunistu se někteří srazili do houfu a od bývalých exponentů přijali stalinské náboženství a od těch dob stranu blokují, takže se nemůže vyvíjet.
Z tohoto všeho je snad jasné, že se systém zopakovat nemůže. Zajímavé ale je, že se tak "rojovitě" a "samoúčelně" (t.j. není dlůležitý skutečný výsledek, ale čárka) už chovají i složité manažersko-byrokratické struktury v kapitalismu a vymykají se z ruky vlastníků.To může být, vedle rozhodující přeměny pracovníků v kognitariát, další podstatný hřebíček do rakve kapitalismu a důvod pro rozvoj samosprávného vlastnictví
PP
May 9, 2012 v 19.46
Osobní příspěvek Opaváka
Přeji hezký den, děkuji za zajímavý příspěvek. Nebudu se zabývat dobou před rokem 1989, byl jsem tehdy v 6-té třídě ZŠ.

Dnešní doba není dobrá pro mnoho lidí. Pokud jsou lidé skutečně naštvani, neznamená to automaticky voliče KSČM. To bychom pak museli být v preferencích ještě před ČSSD a to se nedělo ani neděje. I zvyšující se preference strany nemusí automaticky znamenat nárůst voličů, to jsou jen hry s čísly - volební účastí, apod.

Dle mého pouze osobního názoru by se strana měla zaměřit na tři oblasti:
1) Omezení předsudků o KSČM - tady doufám, že se Martin Juroška stane alespoň místopředsedou. Pokud chceme mladé, měli bychom mít mladý a úspěšný vzor a trochu "nového" myšlení také nemůže uškodit.

2) Mít koncepci na využití bezplatných a nízkonákladových médii - média nám nedávají mnoho prostoru, noviny jsou drahé a málokdo je čte. Dneska vůbe málokdo čte. Ale média jako internet či filmové servery jako youtube apod., mohou lidi "masírovat" levně a neustále. To je nástroj k omezování předsudkům o KSČM jako takové. My nejsme strana vrahů a zločinců, jsme strana obyčejných lidí, kteří chtějí řešit problémy dalších obyčejných lidí. Jen to chce koncepci.

3) Postupné zlepšování vztahů s ČSSD - ani jedna strana se bez té druhé nikam nepohne. A pro lidi bude záchrana, když se domluví a ukončí se ten pravicový experiment směřující k totálnímu rozkladu republiky.
Nemyslím si, že občané jsou připraveni na vstup KSČM do vlády, ale podpora menšinové vlády ČSSD už by mnohým vadit nemusela. Navíc by nebylo vhodné opakovat chybu VV po volbách v roce 2010. Účast ve vládní koalici jim nepřinesla prakticky nic.

Snad bude Liberecký sjezd krokem správným směrem. Přeji hezký pozdrav ze sluncem zalitého Slezska :-) Petr