Deník Referendum Domov

Programová debata obou hlavních uchazečů o funkci předsedy nejsilnější české parlamentní strany, kterou rozvinuli nad otázkami čtrnáctky osob veřejného života, vzbuzuje úctu. V odpovědích je skryto víc, než se na první pohled zdá.

K oběma textům lze mít výhrady, ale ruku na srdce, u které z českých parlamentních stran si umíme představit, že by se kandidáti na předsedu strany takto důkladně zabývali otázkami, které jim kladou – nějací nikým nevolení – intelektuálové? Ale i naopak: v případě které jiné strany by lidem jako Václav Bělohradský, Jan Keller, Jiří Pehe a spol. stáli kandidáti na předsedu za formulování důkladných politicko-filosofických otázek v očekávání, že odpovědi na ně mohou výsledek vnitrostranické volby ovlivnit?

Jak text Bohuslava Sobotky, tak o něco později publikované odpovědi Michala Haška, zasluhují respekt, jakkoli oba kandidáti snad až příliš využili příležitosti, kterou jim obecnost otázek nabízela, a zůstali sami v relativním bezpečí obecných odpovědí.

Oba texty mají znamenité pasáže. Michal Hašek dělá svými často elegantně vypointovanými glosami dost pro to, aby poopravil svou image pragmatika, který vždy bude ochoten k bezprincipiálním kompromismům. A pokud by z deklarace: „Proto se musíme postavit na stranu nejen všech sociálně slabých, ale i živnostníků nebo malých firem, které by za normálních okolností mohly být páteří ekonomického růstu země, v realitě ale je stále více dusí monopolní tlak velkých koncernů,“ hodlal učinit páteř své politiky, nebyl by pro vedení ČSSD vůbec špatnou volbou.

Jiné pasáže ovšem naznačují přece jen daleko větší vůli smiřovat se s danou realitou a v jejím rámci hledat skulinky pro pouhé tlumení dopadů neoliberální trajektorie. Na otázku zpochybňující doktrínu růstu růstu, která volala po odpovědi zamýšlející se nad nutností revidovat některé potenciálně zhoubné civilizační stereotypy, Hašek odpovídá: „Nemůžeme a ani nechceme konfrontovat ekonomický ,růst‘ či rozvoj, chcete-li, nicméně musíme znovu začít trvat na tom, abychom vedle všech těch neživých čísel viděli i člověka a jeho potřeby, zasazovali se o jeho ochranu před diskriminací i sociálním ponížením či rovnou vyloučením, a nad tím vším uchovat fundamentální principy demokracie jako záruky osobní svobody jednotlivce a záruky jeho možnosti volby.“ Veskrze konformně.

Jeho text nicméně oplývá řadou vtipných a přesných postřehů a rozhodně stvrzuje jeho pozici důstojného kandidáta. Text Bohuslava Sobotky ovšem nad něj patrně vyniká, ačkoli se autor měl ukáznit a vše podstatné vměstnat do podstatně kratšího tvaru.

Sobotka ve svém textu přináší několik závažných tezí, které jej staví do ohniska nejpodnětnějšího současného evropského sociálně-demokratického myšlení. Věta „Blair a Schröder nepřinesli trvalé programové řešení“ je možná nejstručnější formou, jak vystihnout rozdíl mezi ním a jeho protikandidátem.

Také jeho formulace východiska sociálně demokratické sociálně-ekonomické doktríny si s Haškovou v ničem nezadá, ba snad ji i předčí: „Je nutné také změnit celkový charakter české ekonomiky a s ním i formy a podmínky lidské práce. Musíme usilovat o to, abychom byli komplexní sociálně ekologickou ekonomikou, která produkuje sofistikované výrobky ve špičkové kvalitě.“

A vrcholem celé diskuse, položené otázky v to počítaje, je pro mne prozatím tato pasáž ze Sobotkovy odpovědi na šestou otázku týkající se původních hodnot sociální demokracie: „Bránit a rozvíjet demokracii předpokládá čelit chladně kalkulujícímu technokratickému rozumu neoliberálních elit, vrátit ekonomiku do služeb politiky a rozvíjet demokracii trvalým posilováním jejích participativních forem (přímá demokracie), včetně participativní ekonomiky,“ ve které se autor – po mém soudu dobře věda, co činí – programově hlásí k nejlepším výkonům české humanitně demokratické politiky, od meziválečné sociálně demokratické tradice, přes radikálně demokratickou politiku roku 1968, až po politický program československého disentu z roku 1988, který se jmenoval Demokracii pro všechny.

Oba kandidáti se v několika ohledech velmi sympaticky shodují: berou v ochranu neoblíbené menšiny (Romy, cizince) a znamenitě, až státnicky, se zabývají mezinárodním aspektem sociálně-demokratické politiky: Hašek tu hovoří o skandinávských vzorech, a zejména zde o obchodní politice EU vůči rozvojovému světu říká, že „dál prohlubuje propast mezi bohatým severem a chudým jihem a jaksi až zaslepeně tak vytváří podmínky pro další nestabilitu, ne-li přímo konflikty,“ Sobotka mluví o regulaci nadnárodního kapitálu mj. Tobinovou daní a o nutnosti reformy společné zemědělské politiky EU. Všechna čest oběma: pro českou zahraniční politiku by to byla epochální změna.

Shodu lze vypozorovat i v závažné slabině obou textů: tou je evidentně hrubé podceňování ekologické problematiky a absence jakýchkoli konkrétních inspirativních závazků v tomto směru. Možností je přitom hodně: záchrana regionálních tratí, udržení občanských práv v řízeních, odmítnutí exportně orientované energetiky a závazek jejího přechodu k trvale udržitelným zdrojům, rozšíření chráněných území; věc působí tak, že ani jeden z kandidátů nepřikládá této otázce dost významu, aby měl ve svém týmu někoho, kdo by tyto koncepce zpracoval. Jaký rozdíl například proti Edu Milibandovi!

Nejzajímavější jsou ale rozdíly. Ten hlavní mezi oběma kandidáty důkladný čtenář z obou textů vyčte a odpovídá způsobu, kterým jsme oba charakterizovali už v samém počátku jejich klání, na konci loňského srpna. „Všem by mělo být jasno, mezi čím se ČSSD rozhoduje: zatímco Michal Hašek se bude především snažit se současným režimem jednat, spolupracovat a domlouvat co nejpříznivější podmínky, Bohuslav Sobotka se bude především snažit o principiální konfrontaci v přesvědčení, že po příštích volbách sestaví vládu, která české poměry od základu promění. Haškovi je zřejmě bližší současná vláda nežli komunisté, Sobotkovi nejsou komunisté nijak blízcí, ale podle všeho ví, že bude muset do svého projektu zahrnout i je s vědomím, že představují pro společnost menší nebezpečí než Nečasova vláda,“ napsal jsem tehdy.

Tuto pasáž nás pozdější vývoj a zejména odpovědi obou kandidátů na deset otázek nutí revidovat v detailech, ale ne v principu. Právě otázka spojenců a možného koaličního potenciálů ČSSD je totiž tím, co oba kandidáty nejzřetelněji odlišuje. Jedná se přitom o otázku politicko-filosofickou, či přesněji o aplikaci politické filosofie, nikoli pouze o technologickou mocenskou záležitost, jak by se mohlo zdát.

Michal Hašek se k tématu vyjadřuje jen nepřímo. Píše, že přízeň liberálů, sociálně orientovaných křesťanů a zelených chce získat účinným bojem proti korupci. To je zajisté úhyb od jádra věci. Na jiném místě o boji proti korupci Hašek píše, že nemůže být úspěšný bez zapojení všech stran. Pokud by člověk chtěl být ironický, musel by se zde jihomoravského hejtmana tázat, zda sám předem úspěšnost takového pokusu nevyloučil svým citátem z Uptona Sinclaira: „Je těžké přimět člověka, aby něčemu rozuměl, když jeho mzda závisí na tom, že tomu rozumět nebude.“

O komunistech v celém textu nepíše ani větu. Leč z jiných Haškových výroků „nemůžeme dopustit, aby na nás zůstali jen komunisté“ můžeme usuzovat, že pokud by stál po volbách zády u zdi a musel volit, raději by šel do velké koalice s ODS či TOP 09, nežli tvořil menšinovou vládu odkázanou na podporu komunistických poslanců.

Sobotkovi tu opět slouží ke cti, že se ožehavé otázce nevyhnul. Bohužel ji ovšem řeší způsobem, který je vůbec největší slabinou jeho textu. Jeho představu lze shrnout do tří bodů: ČSSD se může principiální opoziční politikou dopracovat ke 40 %, nejpřirozenějšími spojenci jsou KDU-ČSL a SZ a budeme se snažit, abychom mohli vládnout s nimi, KSČM se musí reformovat, pak by se o ní jako o spojenci dalo uvažovat, anebo z politiky zmizí.

Rozdíl mezi oběma stanovisky je ten, že záměr Michala Haška je nežádoucí, neboť by sociální demokracii zavlekl do sítí z časů opoziční smlouvy a dovolil v ní převážit silám, které tak pěkně charakterizuje výrok Uptona Sinclaira, zatímco záměr Bohuslava Sobotky je pramálo realistický.

ČSSD může skutečně získat v příštích volbách i 40 % hlasů, ale prostou většinu s největší pravděpodobností ne. Otázka koaličních partnerů se tak otevře s veškerou naléhavostí. Je třeba ji ovšem řešit daleko sofistikovaněji a současně principiálněji než dosavadní kroky naznačují.

Odmítání spolupráce se současnou vládní koalicí je veskrze správné včetně principiální kritiky Věcí veřejných jako „manažerského projektu pražské galerky“, ale variantu, že po volbách zůstanou ve Sněmovně zastoupeny totožné strany jako dnes, jen síly se přeskupí a současná opozice bude mít většinu, je nutné posud pokládat za nejpravděpodobnější.

Pak by stálo za to uvážit, zda Věci veřejné přece jen nejsou ještě i něčím víc nežli politickou divizí ABL, zda v jejich kořenech v lecčems naivního a povrchního komunitního aktivismus s důrazem na občanskou participaci nejsou atributy, které by z nich činily nakonec přijatelnějšího koaličního partnera než z kohokoli ve zbývající velké trojce: KSČM, ODS, TOP 09. Je státnické, a nikoli přízemní, na toto myslet již dnes.

Za druhé, iluze o tom, že v příští Sněmovně, pokud se do ní náhodou dostanou, budou Strana zelených či KDU-ČSL přirozenými partnery ČSSD lačnícími po koalici s ní, je opravdu krajně nebezpečnou a je zapotřebí co nejrychleji ji opustit. Platí jednoduchý axiom: pokud budou mít ČSSD a KSČM ve Sněmovně většinu, pak do vlády s ČSSD půjdou obě dnes mimoparlamentní strany raději, než aby zůstaly v opozici, pokud by ale sestavily většinu i s dnešní vládní koalicí a k vládě s ČSSD by byla nutná tolerance KSČM, umožní samozřejmě „v národním antikomunistickém zájmu“ pokračování současné vlády.

Toto je třeba si velmi dobře uvědomit a podle toho jednat, protože tak jak byla Strana zelených největší nadějí české pravice, že si udrží moc, před volbami v roce 2006, s vysokou pravděpodobností se jí může stát opět před volbami 2014. Ve Straně zelených pedagogickým působením současné vlády a díky času mimo Sněmovnu jistě ochabne pravičácký tik, ale salonní pravicové tíhnutí á la Respekt v ní bude dál mít silné zázemí a pokud by na ni chtěla ČSSD vsadit, koleduje si o kalamitu: bezděčně může pomoci k pokračování současné vlády.

Totéž byť s jinými technickými okolnostmi platí pro KDU-ČSL. To neznamená, že zelení a křesťanští sociálové i levicoví liberálové nejsou nejpřirozenějšími spojenci ČSSD. Pravdaže jsou, ale institucionálně je danou otázku třeba uchopit za úplně jiný, mnohem praktičtější konec.

Předtím však je nutno zastavit se i u tématu, které nelze donekonečna obcházet axiomem „buď se reformují, nebo zaniknou“. Pravda je totiž taková, že komunisté se ani nereformují, a pravděpodobně ani nezaniknou, pokud se s nimi nepovede věcný a praktický politický dialog i jindy nežli v týdnu mezi prvním a druhým kolem senátních voleb.

A stejně tak naivní jako hrubě protidemokratický pokus je zakázat je jednak odsouzen k nezdaru, pokud nehodláme strpět ústavní puč či rovnou vystoupit z Evropské unie, jednak je jen pokračováním v politice, která žene vodu na mlýn pokleslé české pravice i komunistů jako pokleslé české levice, což je věru páreček, který se nenávidí tak strašně moc, že už dvacet let si permanentně chystá veselku: Karel Steigerwald si bere Martu Semelovou.

Ale je třeba zajít ještě dál. Koho komunisté reprezentují? Jsou to voliči, jejichž hlas a občanská hodnota není o nic nižší než hlas a občanská hodnota voličů kterékoli jiné parlamentní strany. Je zcela legitimní, že po roce 1989 zůstali komunisté součástí volné soutěže politických stran, jak se s nimi tehdy Občanské fórum dohodlo.

Jejich současná voličská podpora není důsledkem nějaké jejich lstivosti; konečně tu TOP 09 či Věci veřejné osvědčily v několikanásobné míře. Jejich podpora je výrazem nezdarů polistopadové politiky a její neschopnosti přesvědčit určité množství lidí, že současné poměry zasluhují přednost před těmi listopadovými.

Dost možná je to dokonce tak, že můžeme být velice rádi, zastupují-li posud tu část našeho občanstva vzteklou na současné české poměry komunisté, protože pokud by ji začala zastupovat nějaká fašistoidní pravicová strana, což do budoucna není vyloučeno, teprve by mudrlanti v pravicových českých médiích pochopili, kolik neocenitelných rozdílů mezi komunismem a fašismem dříve blazeovaně přehlíželi.

A chce-li Bohuslav Sobotka získat pro ČSSD čtyřicet procent, k čemuž mu přejme všechen um a sílu, může na to vzít jed, že dobrých deset až patnáct procent rozezlených voličů do těch čtyřiceti procent patřit ani nemůže, pokud by z nich neměl adekvátní množství ztrácet na tom méně nervózním druhém okraji sociálně demokratické voličské základny.

A tak se klade otázka: je dokladem omezenosti, anebo naopak velikosti státníka, pokud tuto hněvivou sílu dokáže zkrotit ve prospěch humanitně-demokratické transformace společnosti? Víme, jak na ni odpovídal třeba François Mitterrand či mnohem dříve Edvard Beneš.

Je totiž osvědčené, že pokud něco dokázalo zbavit komunisty vlivu, nebyla to jejich permanentní ostrakizace, která jim nahání lacině podporu a současně usnadňuje nadvládu pravice, neboť ji umožňuje válčit válku s papírovými draky ve sběrných surovinách a odvádět pozornost od svých současných selhání. Ne, ne, komunisty porážel vždy hlavně jejich vlastní podíl na vládnutí, který je zbavil kouzla protestní strany a vzápětí i většiny vlivu.

Je ale i principiálním zájmem sociální demokracie odmítnout politické zneužívání debaty o minulosti. Dnešní KSČM je strana jako každá jiná a opravdu těžko bychom ukazovali, v čem ze sociálně-demokratického hlediska by pro společnost mohlo být zhoubnější uskutečnění plánů Jiřího Dolejše, Vojtěcha Filipa či Miloslava Ransdorfa než uskutečňování plánu Miroslava Kalouska, Jaromíra Drábka či Tomáše Chalupy.

Tím se přitom v nejmenším neříká, že první volbou ČSSD jako koaliční partner mají být komunisté. Vůbec ne. Ale říká se tím, že se mají už dnes jasně definovat podmínky, za nichž by koalice, anebo přinejmenším tolerování menšinové vlády ČSSD komunisty bylo možné. Protože prosazení programu principiální alternativy vůči programu současné vlády se bez takového uspořádání s vysokou pravděpodobností neobejde.

Pak se totiž také projasní pravidla, jimiž se musí řídit orientace na „nejbližší spojence ČSSD“, jimiž skutečně jsou zelení, sociálně orientovaní křesťané a levicoví liberálové. Poněvadž současné Strana zelených ani KDU-ČSL nejsou, a vzhledem ke svým vnitřním limitům se ani nemohou stát, zárukou, že by do menšinové vlády s ČSSD tolerované komunisty vstoupily anebo že by ji spolu s nimi alespoň tolerovali, musí se ČSSD v letech, které zbývají do parlamentních voleb roku 2014, orientovat na to, aby taková liberálně-křesťanská-zelená kandidátka jako přirozený spojenec ČSSD vznikla.

Je přitom třeba vyjít z toho, že po zániku Občanského hnutí levicoví liberálové stranickou základnu vůbec nemají, že většina zelených politických osobností dnes stojí mimo Stranu zelených a že KDU-ČSL si nakonec, aby si zachránila krk, nechá domluvit, anebo to půjde bez ní. Ale nelze přistoupit na to, že nejsilnější česká politická strana, která reprezentuje hlavní naděje demokratické opozice, bude nadbíhat mimoparlamentním subjektům, které samy ani nedokázaly vyvodit adekvátní důsledky z toho, proč se mimo parlament ocitly.

Otázka realistického vztahu ke komunistům musí být vyřešena jako součást vzniku takového subjektu či aliance, která bude příštím principiálním spojencem ČSSD. Jakákoli jiná cesta, jakkoli pohodlnější či snazší se nyní může zdát, totiž s vysokou pravděpodobností opět přivede ČSSD do slepé uličky.