Programová debata obou hlavních uchazečů o funkci předsedy nejsilnější české parlamentní strany, kterou rozvinuli nad otázkami čtrnáctky osob veřejného života, vzbuzuje úctu. V odpovědích je skryto víc, než se na první pohled zdá.

K oběma textům lze mít výhrady, ale ruku na srdce, u které z českých parlamentních stran si umíme představit, že by se kandidáti na předsedu strany takto důkladně zabývali otázkami, které jim kladou — nějací nikým nevolení — intelektuálové? Ale i naopak: v případě které jiné strany by lidem jako Václav Bělohradský, Jan Keller, Jiří Pehe a spol. stáli kandidáti na předsedu za formulování důkladných politicko-filosofických otázek v očekávání, že odpovědi na ně mohou výsledek vnitrostranické volby ovlivnit?

Jak text Bohuslava Sobotky, tak o něco později publikované odpovědi Michala Haška, zasluhují respekt, jakkoli oba kandidáti snad až příliš využili příležitosti, kterou jim obecnost otázek nabízela, a zůstali sami v relativním bezpečí obecných odpovědí.

Oba texty mají znamenité pasáže. Michal Hašek dělá svými často elegantně vypointovanými glosami dost pro to, aby poopravil svou image pragmatika, který vždy bude ochoten k bezprincipiálním kompromismům. A pokud by z deklarace: „Proto se musíme postavit na stranu nejen všech sociálně slabých, ale i živnostníků nebo malých firem, které by za normálních okolností mohly být páteří ekonomického růstu země, v realitě ale je stále více dusí monopolní tlak velkých koncernů,“ hodlal učinit páteř své politiky, nebyl by pro vedení ČSSD vůbec špatnou volbou.

Jiné pasáže ovšem naznačují přece jen daleko větší vůli smiřovat se s danou realitou a v jejím rámci hledat skulinky pro pouhé tlumení dopadů neoliberální trajektorie. Na otázku zpochybňující doktrínu růstu růstu, která volala po odpovědi zamýšlející se nad nutností revidovat některé potenciálně zhoubné civilizační stereotypy, Hašek odpovídá: „Nemůžeme a ani nechceme konfrontovat ekonomický ,růst‘ či rozvoj, chcete-li, nicméně musíme znovu začít trvat na tom, abychom vedle všech těch neživých čísel viděli i člověka a jeho potřeby, zasazovali se o jeho ochranu před diskriminací i sociálním ponížením či rovnou vyloučením, a nad tím vším uchovat fundamentální principy demokracie jako záruky osobní svobody jednotlivce a záruky jeho možnosti volby.“ Veskrze konformně.

Jeho text nicméně oplývá řadou vtipných a přesných postřehů a rozhodně stvrzuje jeho pozici důstojného kandidáta. Text Bohuslava Sobotky ovšem nad něj patrně vyniká, ačkoli se autor měl ukáznit a vše podstatné vměstnat do podstatně kratšího tvaru.

Sobotka ve svém textu přináší několik závažných tezí, které jej staví do ohniska nejpodnětnějšího současného evropského sociálně-demokratického myšlení. Věta „Blair a Schröder nepřinesli trvalé programové řešení“ je možná nejstručnější formou, jak vystihnout rozdíl mezi ním a jeho protikandidátem.

Také jeho formulace východiska sociálně demokratické sociálně-ekonomické doktríny si s Haškovou v ničem nezadá, ba snad ji i předčí: „Je nutné také změnit celkový charakter české ekonomiky a s ním i formy a podmínky lidské práce. Musíme usilovat o to, abychom byli komplexní sociálně ekologickou ekonomikou, která produkuje sofistikované výrobky ve špičkové kvalitě.“

A vrcholem celé diskuse, položené otázky v to počítaje, je pro mne prozatím tato pasáž ze Sobotkovy odpovědi na šestou otázku týkající se původních hodnot sociální demokracie: „Bránit a rozvíjet demokracii předpokládá čelit chladně kalkulujícímu technokratickému rozumu neoliberálních elit, vrátit ekonomiku do služeb politiky a rozvíjet demokracii trvalým posilováním jejích participativních forem (přímá demokracie), včetně participativní ekonomiky,“ ve které se autor — po mém soudu dobře věda, co činí — programově hlásí k nejlepším výkonům české humanitně demokratické politiky, od meziválečné sociálně demokratické tradice, přes radikálně demokratickou politiku roku 1968, až po politický program československého disentu z roku 1988, který se jmenoval Demokracii pro všechny.

Oba kandidáti se v několika ohledech velmi sympaticky shodují: berou v ochranu neoblíbené menšiny (Romy, cizince) a znamenitě, až státnicky, se zabývají mezinárodním aspektem sociálně-demokratické politiky: Hašek tu hovoří o skandinávských vzorech, a zejména zde o obchodní politice EU vůči rozvojovému světu říká, že „dál prohlubuje propast mezi bohatým severem a chudým jihem a jaksi až zaslepeně tak vytváří podmínky pro další nestabilitu, ne-li přímo konflikty,“ Sobotka mluví o regulaci nadnárodního kapitálu mj. Tobinovou daní a o nutnosti reformy společné zemědělské politiky EU. Všechna čest oběma: pro českou zahraniční politiku by to byla epochální změna.

Shodu lze vypozorovat i v závažné slabině obou textů: tou je evidentně hrubé podceňování ekologické problematiky a absence jakýchkoli konkrétních inspirativních závazků v tomto směru. Možností je přitom hodně: záchrana regionálních tratí, udržení občanských práv v řízeních, odmítnutí exportně orientované energetiky a závazek jejího přechodu k trvale udržitelným zdrojům, rozšíření chráněných území; věc působí tak, že ani jeden z kandidátů nepřikládá této otázce dost významu, aby měl ve svém týmu někoho, kdo by tyto koncepce zpracoval. Jaký rozdíl například proti Edu Milibandovi!