Neoliberalismus mezi ideologií a skutečností

Autor představuje koncept reálného neoliberalismu sociologa Loïce Wacquanta. Pokouší se zprostředkovat jiný, ideologickými předsudky nezatížený pohled na termín nezbytný pro porozumění současným politickým diskusím.

Vaclavwalach

Václav Walach

30.06.2012 07:14

Související

Článků o neoliberalismu bylo napsáno již mnoho, a přesto jako by se tento pojem stále vzpíral rigoróznímu vymezení. V českém kontextu jsme nadto svědky pozoruhodné snahy zbavit daný termín jakéhokoli analytického významu, což tento problém jen umocňuje. Lví podíl na tom mají absurdní výjevy zobrazující neoliberalismus jako bezobsažné pejorativní označení idey „svobodné společnosti“ z úst „propagandistů“ – zpravidla levicových.

Odhlédneme-li však od místního mediálního prostoru, identifikujeme dva základní modely neoliberalismu užívané ve společenskovědním výzkumu: ekonomistický a governmentalistický. V tomto článku bude přiblížena jejich kritika provedená sociologem Loïcem Wacquantem. Následně bude představen jeho vlastní koncept reálného neoliberalismu, který usiluje o věrohodnější pochopení struktury, funkce a dynamiky politických změn zaváděných ve jménu „neoliberalismu“. Cílem článku je zprostředkovat jiný, ideologickými předsudky nezatížený pohled na termín nezbytný pro porozumění současným politickým diskusím.


Ekonomistický a governmentalistický neoliberalismus
Ekonomistický model lze ztotožnit s politicko-ekonomickou teorií, podle níž může být lidského blahobytu nejlépe dosaženo cestou prosazování individuální svobody podnikání v institucionálním rámci charakterizovaném zejména silnými právy v oblasti soukromého vlastnictví, volným trhem a volným obchodem. Konkrétně se tato „vláda trhu“ realizuje deregulací ekonomiky, privatizací veřejného vlastnictví a stažením státu z určitých společenských sfér, jako jsou například zdravotnictví, vzdělání a sociální zabezpečení.

Tato ekonomistická koncepce neoliberalismu je založena na představě samoregulujícího se trhu, vůči němuž se stát nachází ve vzájemně se vylučujícím vztahu – state out, market in. Politika státu v ekonomické oblasti se podřizuje tržním principům a její funkce spočívá v aktivním zajišťování obchodní soutěže cestou institucionálních opatření. Podle Wacquanta se k tomuto modelu tržního fundamentalismu hlásí jak neoklasická ekonomie, tak neomarxismus - jmenovitě: Milton Friedman a David Harvey.

Druhý model spíše než ekonomické cíle sleduje politicko-racionalistické prostředky řízení, přičemž odkazuje na koncept governmentality Michela Foucaulta. V tomto pojetí vyjadřují neoliberalismus nejrůznější techniky vládnutí v souladu s principy konkurence, efektivity a maximalizace užitku, jež slouží k normalizování tržně orientovaného jednání vládnoucích i ovládaných. Mezi ně patří například strategické plány, risk management, analýza nákladů a přínosů, audity, sledování indikátorů výkonnosti a všeobecné používání modelů teorie racionální volby ve veřejné správě.

Neoliberalismus můžeme definovat jako „vládnutí prostřednictvím kalkulace“, které nabývá rozmanitých podob v důsledku hybridizace neoliberálních praktik, idejí a lokálních podmínek. Z toho důvodu neexistuje nic jako jeden Neoliberalismus, ale pouze množství neoliberalismů ve svých specifických variantách. Jako nejvýznačnější příklad tohoto přístupu uvádí Wacquant publikaci Neoliberalismus jako výjimka antropoložky Aihwy Ong.

Kritika modelů v historické sociologii neoliberalismu
Na základě svého dřívějšího studia amerického (hyper)ghetta a hypertrofie trestního státu kritizuje Wacquant uvedené modely jako nedostatečné s ohledem na potřeby společenskovědní analýzy. Zatímco ekonomistický model je příliš úzký, nedoceňuje roli státních institucí a je v zásadě nekritický k neoliberálním premisám, governmentalistický model je naopak příliš široký, přeceňuje roli institucí a je ve své podstatě nespecifický vzhledem ke svým definičním základům.

Podle Wacquanta governmentalistický neoliberalismus znemožňuje načrtnutí dělící čáry mezi neoliberalismem a vším ostatním, neoliberalismus se zdá být všude a vlastně nikde. Řídí-li se (instrumentální) racionalitou v rétorice i praxi tak rozdílné politické režimy, jako jsou Spojené státy a Čína, není zřejmé, co konkrétně dělá určitou techniku vládnutí „neoliberální“ a naopak. Neoliberalismus se v této perspektivě jeví jako proces bez obsahu, jenž je ovšem pro určení významu tohoto pojmu nezbytný. Jinak bychom totiž mohli za otce neoliberalismu považovat Maxe Webera spíše než Miltona Friedmana. Odmítají-li se proponenti tohoto modelu zabývat specifickým obsahem neoliberalismu, zpochybňuje to významně jeho analytické schopnosti. Aby bylo vůbec možné zachytit jednotlivé neoliberalismy v procesu neustálých proměn, musí nezbytně existovat jistý minimální obsah neoliberalismu, na jehož základě lze určit jeho lokální mutace.

Ekonomistický model se vyznačuje povýšením neoklasické ekonomie na dominantní způsob myšlení, jež považuje trh za optimální instituci společenské organizace, za nejefektivnější mechanismus redistribuce zdrojů a odměn v každé společenské oblasti. Ekonomistický neoliberalismus spočívá v nahrazení státního principu ve společenské regulaci principem tržním, v doslovném ústupu státu z jistých pozic a jejich opětovnému obsazení trhem. Wacquant upozorňuje na sdílenou ideologickou zaslepenost mezi příznivci i odpůrci neoliberalismu. Společně totiž propadávají iluzi „vlády trhu“, aniž by se zaměřili na prostředky výkonu této vlády a její možnosti. Ve světle aktuální ekonomické krize, kdy „trhy“ zachraňují daňoví poplatníci, je třeba se odpoutat od fikce trhu údajně existujícího nezávisle na státu a překonat ji vytvořením konceptu lépe odpovídajícímu empirické realitě.

První krok tímto směrem vede přes rozpoznání státu jako klíčového činitele, disponujícího schopností přetvářet společenské instituce a vztahy na jedné straně a naše představy o nich i o nás samotných na straně druhé. Pouze díky aktivitě státního byrokratického pole se fikce trhu stává obecně přijímanou a závaznou skutečností. Přehlížení role státu v marketizaci společnosti je úhlavním nedostatkem výše nastíněných modelů, které tak úspěšně zatemňují, co je na neoliberalismu „neo“ – to, čím se neoliberální stát odlišuje od minimálního liberálního státu 19. století a keynesiánského sociálního státu poválečného období 20. století.

Reálný neoliberalismus à la kentauří stát
Wacquant umisťuje svůj koncept neoliberalismu mezi ekonomistický a governmentalistický model. Obdobně jako posledně jmenovaný upřednostňuje ve své modelové formulaci politické prostředky nad ekonomickými cíli. Na rozdíl od něj však zdůrazňuje roli státu místo jednotlivých technik vládnutí, které se podle zastánců tohoto modelu nacházejí primárně vně státního aparátu. Neoliberalismus proto představuje především politický projekt, kde stát vystupuje jako hlavní aktér realizace neoliberální revoluce shora. Strukturu neoliberálního státu připodobňuje Wacquant k postavě kentaura, a této metafory se bude přidržovat také následující výklad.

Začněme s tím, že kentaur má čtyři nohy. Reálný neoliberalismus rovněž stojí na čtyřech institucích, na ekonomické, sociální, trestní a kulturní politice státu. V jejich vývojových posunech se zrcadlí neoliberální rekonstrukce státu směřující k marketizaci společnosti: V ekonomické politice se jedná o komodifikaci převážně netržně orientovaných služeb: bydlení, zdravotnictví, školství atd. Rozšiřování trhů je výsledkem nikoli deregulace, nýbrž re-regulace ekonomiky ve prospěch vlivných tržních aktérů. Funkce sociální politiky se mění z ochranné (welfare) na disciplinární (workfare), tj. poskytování sociálních dávek podmiňuje přijetí neplnohodnotných pracovních úvazků a/nebo jiné typy chování (viz DONEZ). Expanzivní trestní politika usměrňuje projevy prohlubující se sociální nejistoty, jež souvisí se šířením chudoby, prekarizovanou prací a nezaměstnaností. Rezignováním na zajišťování sociálních a ekonomických potřeb občanů čelí neoliberální stát zpochybňování své legitimity. A právě cestou trestní politiky usiluje o kompenzování tohoto nedostatku v očích „slušných občanů“. Konečně je kulturní oblast zastoupena figurou osobní zodpovědnosti. Ta ovlivňuje jednak motivaci jednotlivců, jednak pak podepírá a propojuje ostatní prvky neoliberalismu.

Dále má kentaur dvě ruce, jež ztělesňují střet mezi sociálním a ekonomickým křídlem státu. Wacquant, coby patrně jeden z nejvýznamnějších žáků Pierra Bourdieu, konceptualizuje stát jako byrokratické pole. Strhneme-li ze státního aparátu zdánlivou monolitickou fasádu, lze jej pojímat jako soubor (ne)formálních organizací vzájemně soupeřících o monopolizaci možnosti definování a distribuce veřejných statků. Jeden z takových střetů probíhá mezi levou a pravou rukou státu. Levá „femininní“ ruka soustředí ministerstva a jiné organizace vykonávající sociální politiku státu, jíž se distribuuje ekonomický a kulturní kapitál. Pravá „maskulinní“ ruka tradičně usiluje o omezení fiskálních výdajů a tržní disciplínu a jako taková je reprezentovaná ministerstvem financí. V podmínkách neoliberálního státu dominuje kentaurova pravá ruka, jež je dotvářena ministerstvy spravedlnosti a vnitra jakož i orgány činnými v trestním řízení.

Neoliberální stát vzniká jako důsledek vychýlení poměru sil v byrokratickém poli směrem doprava. Marketizace společnosti generuje sociální nejistotu, a to převážně na spodních patrech společenského žebříčku. Sociální a trestní politiky státu jako dvě strany téže mince sehrávají úlohu v regulaci městské chudiny. To se projevuje enormním nárůstem jak vynucené prekarizované práce a vyloučení z pracovního trhu, tak vězeňské populace ve společnostech po zavedení neoliberálních „reforem“. Do sociální politiky se stále více promítá princip „rozpočtové odpovědnosti“ na úkor uspokojování lidských potřeb ve vzdělání, zdravotnictví, bydlení atp. Současně je sociální politika kolonizována panoptikální a disciplinární logikou pravé ruky. To například ilustruje nasazování bezpečnostních složek k řešení sociálních problémů v chudinských lokalitách namísto sociálních pracovníků, jak bylo běžné dříve. Posilování a glorifikace trestního křídla je integrální součástí neoliberálního státu, který tím řeší sociální problémy způsobené svou vlastní ekonomickou a sociální politikou. Zacházením s nejchudšími jako s flákači a zločinci uklidňuje neoliberální stát stále nejistější střední vrstvy, přičemž se sebeprezentuje jako nesmlouvavý strážce zákona a pořádku před těmi, kteří údajně odmítají za svůj život přijmout plnou individuální zodpovědnost.

Poslední a nejdůležitější rys neoliberálního státu tedy koresponduje se známým faktem, že tělo kentaura je napůl lidské a napůl koňské. Navzdory své ideologii se stát v éře reálného neoliberalismu vyznačuje dvojím přístupem ke svým občanům. Zatímco těm nahoře skutečně po vzoru doktríny „laissez faire, laissez passer“ zlepšuje životní šance a umožňuje rozmnožování ekonomického a kulturního kapitálu, těm dole nastavuje zcela opačnou tvář. Ve vztahu k občanům ohroženým zvyšující se společenskou nerovností vystupuje neoliberální stát paternalisticky a represivně. Podmiňováním poskytnutí sociálních příspěvků nejrůznějšími kontrolními mechanismy a vnucováním nedostatečně placené práce nejen že nepřispívá k růstu jejich bohatství, ba naopak jejich znevýhodnění umocňuje. Sociální politika je prostupována trestní logikou, kdy jsou instituce typu věznice, policie, státního zastupitelstva či probační a mediační služba povolány k dohledu nad chudými.

Co je neoliberalismus?
Neoliberalismus je politický projekt marketizace společnosti, který uskutečňuje stát v ekonomické, sociální, trestní a kulturní oblasti s protichůdnými konsekvencemi pro občany na opačných koncích společenského žebříčku. Neoliberalismus výrazně prospívá nejbohatším a škodí nejchudším. To vystavuje neoliberální stát dvěma dilematům: rostoucí sociální nejistotě a z toho plynoucímu úpadku státní legitimity. Řešení sociální nejistoty vyvolané svou vlastní ekonomickou a sociální politikou nachází stát v rozvoji trestní politiky zacílené na příslušníky nižších vrstev. Chudí jsou líčeni jako zdroj nebezpečí pro vyšší vrstvy, k jejichž ochraně se stále spektakulárněji hlásí stát. S tím souvisí nákladné posilování organizací pravé ruky státu a pronikání logiky dohledu a trestu také do jiných společenských sfér.

Marketizace společnosti označuje určité prosazování tržní fikce v politické praxi. Klíčovým přínosem Wacquantovy koncepce není jen odhalení fungování neoliberálního státu, ale především zjevně ideologického charakteru dominantního ekonomistického modelu. Neoliberalismus představuje pouze jednu z možných odpovědí na současné společenské výzvy. Komu bude ekonomika sloužit, tak zůstává hlavní politickou otázkou, o níž rozhodují občané, nikoli technokratičtí důvěrníci „trhů“.


Článek vychází z přednášky Three Steps to Historical Sociology of Neoliberalism přednesené 5. června 2012 na Vídeňské univerzitě a textu Three Steps to a Historical Anthropology of Actually Existing Neoliberalism publikovaného v žurnálu Social Anthropology/Anthropologie Sociale. Jeho cílem není kritická reflexe tezí L. Wacquanta.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Stanislav Hošek - Český těšín

Ó tolik chytrosti najednou. Úterý, 3.Července 2012, 23:00:9

Nemám ve zvyku číst tak pečlivě, jak jsem to provedl u tohoto textu. Skoro bych řekl, že jsem jej studoval, tedy, studoval bych, kdyby bylo co. Ač patřím asi mezi ony levicové propagandisty, které chtěl autor poučit, nedověděl jsem se bohužel nic nového. Jen ta trocha učeného hávu, se snažila zakrýt nicotu skutečného sdělení. No, snad příště to bude lepší.

Ladislav Šafránek - ekonom, Praha 4

Článek opravdu zřejmě vychází Středa, 4.Července 2012, 13:15:48

z uvedených textů. Bohužel jsem po jeho prřečtení došel k závěru, že text byl zřejmě nad poznávací síly jeho autora. S Hayekem, Friedmanem a dalšími lze souhlasit, nesouhlasit, přít se, ale v předloženém balastu (pseudo)učených slov lze jen těžko nalézt racionální jádro. Bez ohledu na jeho zabarvení.

Václav Walach - Brno

Čtvrtek, 5.Července 2012, 12:19:52

Pane Hošku, snad to skutečně příště lepší bude. Sociologie neoliberalismu se stále vyvíjí, možná vám tak příště řekne něco, co ještě nevíte. Každopádně bych chtěl upozornit na malé nedorozumění. Článek je ve skutečnosti určen jako studijní materiál, který má posloužit na obranu těch, kdo jsou označováni jako "levicoví propagandisté".

Pane Šafránku, jádro článku, respektive Wacquantova modelu se nachází v podkapitole Reálný neoliberalismus à la kentauří stát. Se zjednodušením by jej bylo možné vyjádřit následovně: "Vláda trhu" není než "vládou státu". Souhlasil by teoreticky Friedman?

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Ideologická past neoliberalismu Čtvrtek, 5.Července 2012, 22:17:45

je zde pěkně představena. Dle mého názoru spočívá v tom, že neoliberalismus se tváří jako nutná skutečnost a mlčí o ideologii, která se za ním skrývá. Jeho ideologie nabízí bohatým svobodu a la laissez faire a chudým ponižování, disciplinování, zhoršování životních, pracovních a sociálních podmínek - to je hlavní smysl modelu kentauřího státu, alespoň jak mu rozumím. Autorovi se podařilo vcelku srozumitelně předat tyto dvě hlavní myšlenky - nerozumím ironii pana Hoška.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Dětská nemoc Neděle, 8.Července 2012, 15:24:55

Článek především vychází z předpokladu, že neoliberalismus je jen slovo.

Kdybychom předpokládali, že je to ideologie, museli bychom znát nějaké zakladatele neoliberalismu, neoliberální myslitele a jeho propagátory. Analýza neoliberalismu by pak spočívala v kritické četbě stěžejních neoliberálních prací, ať už bychom za ně označili články Miltona Friedmana, projevy Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, spisy Václava Klause nebo blogy Romana Jocha. Na ni by navazovalo hodnocení významu neoliberalismu v historii, jeho odezvy v politice, jeho vlivu na naši současnost.

Místo toho autor vychází z předpokladu, že žijeme v nějaké době, která se liší od všech předchozích dob, jež jsme nějak pojmenovali. Proto ji nazveme dobou neoliberalismu a definici neoliberalismu hledáme dodatečně v analýze doby.

Výsledný rozbor citelně trpí dětskou nemocí: tak jako se malé dítě jen zvolna učí rozpoznávat hranice mezi sebou a ostatním světem a vůbec chápat, že kolem něj existují nějací jiní lidé, kteří nejsou jeho součástí, a proto se bude muset naučit reagovat na jejich samostatné chování, respektovat jejich vlastní zájmy a potřeby a hledat si, během dospívání, mezi nimi místo, má i tento pokus o analýzu neoliberalismu daleko k poznání, kdy se ten neoliberalismus narodil, kde končí, a kdo všechno žije v jeho okolí. Úvahám nad neoliberalismem schází zmapování světa, kde neoliberalismus je a kde není, a přehled, co všechno jiného je tam, kde není neoliberalismus. Schází i historický pohled, kdy se neoliberalismus objevil tam, kde je, a co tam bylo před ním, případně kdy zmizel odněkud, kde už není, existuje-li takové místo na světě, a co tam přišlo po něm. Pokud z přístupu, ve kterém neoliberalismus je jen slovo, neodvodíme šmahem, že toto slovo je zbytečné a není třeba se jím zabývat, pokud usoudíme, že tu skutečně je nějaký jev, který si zaslouží vlastní pojmenování, a k němu se slovo neoliberalismus hodí, musíme k pochopení tohoto jevu vymezit jeho hranice. Jak máme poznat, co neoliberalismus je, když nevíme, co neoliberalismus není?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Kentauří tělo? Neděle, 8.Července 2012, 16:53:36

Škoda, že autor nenašel nějakou analogii také pro kentauří krev! Když si Hérakles oblékl roucho, které Deianeira obarvila kentauří krví, zemřel v krutých bolestech. To byla kentaurova posmrtná pomsta.
Ale nebyli pouze kentauři zlí a zlomyslní. Byli také kentauři dobří a moudří. Takovými byli vychováni dokonce hrdinové, jako třeba Iásón a Achilleus. Ti neměli s neoliberalismem určitě nic společného.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.