Končící rok 2012 je rokem proher. Na tom není nic neobvyklého, pro radikální levici je v tomto punktu jen jedním z řady... Všechny radikálně levicové projekty selhaly a prohrály, rozpadly se v prach. Vzepětí a aktivizace lidí, především, ale nejenom, mladých, nic nepřinesly, naopak, nadnárodní kapitál a jeho přisluhovači pouze posílili. Nechci tu ale psát o našich prohrách, o těsném neúspěchu Syrizy, o pádu Ocuppy Wall Street, o vymizení hnutí Indignados či hnutí We Are The 99 %.

Chci psát o prohře rozumnější části kapitalistů a jejich přátel a pomocníků z řad politiků a intelektuálů sociálně-demokratického zaměření. Prohře, která znamená stále se zrychlující pád do propasti nesouměřitelnosti. I umírněná levice totiž, lze-li ji ještě vůbec levicí nazývat, prohrává jednu šarvátku za druhou, stahuje se do jedné předem nepřipravené pozice za druhou, tak, aby mohla vzápětí vyklidit i tu.

Kapitola první: daňové ráje

Přes silácká slova tehdejších představitelů G20, mezi nimiž byli tedy především pravicoví politici, ale i někteří tzv. levicoví, například Barak „Ten který přináší mír na křídlech dronů“ Obama, o konci daňových rájů v březnu 2009, resp. konci bankovního tajemství a tajností v souvislosti s  vlastnickou strukturou korporací a nadací a směru a objemu finančních toků ve světové ekonomice, se nestalo vůbec nic.

Z nejchudších zemí stejně jako z těch rozvinutých nadále odtékají prostředky, nezdaněné, do daňových rájů. Nadále kvete, i za pomoci těchto černých děr a jejich obsluhy, zaměstnanců velkých bank, účetních z  „Velké čtyřky“ i obskurních advokátních kanceláří v Lichtenštejnsku, praní špinavých peněz organizovaného zločinu, podnikajícího velmi aktivně v různých bohulibých oblastech, jako je shazování toxického odpadu do moře u somálských břehů, obchod s dětmi a ženami v Thajsku, prodej zbraní dětským vojákům v subsaharské Africe, pašování drog či ohrožených druhů zvířat, nelegální migrace či obchod s orgány.

Levicové strany, které v mezidobí získaly většinu v několika evropských i mimoevropských zemích, neudělaly vůbec nic, nic nezískaly, vše jede ve vyjetých kolejích, business as usual. Černá listina daňových rájů OECD byla 7.3. 2009 prázdná a prázdná zůstala dodnes….

Kapitola druhá: ochrana pracujících

Můžeme pozorovat zrychlující se rozpad a rozklad ochrany práv pracujících napříč světem. Dlouhodobý trend potlačování odborů v USA je všeobecně známý. Stejně tak trvalý tlak na přizpůsobování se zaměstnanců veřejné správy zvyklostem importovaným z podnikatelského sektoru, na zvyšování míry vykořisťování, na intenzifikaci práce, odbourávání mandatorních benefitů, proplácení přesčasů a dokonce i prodlužování pracovního týdne. Krásným příkladem je Česká republika, kde si představitelům kapitálu podařilo prosadit do zákoníku práce možnost neproplácení přesčasů.

Rovněž se daří, a to nejen naší zemi, implementovat stále více prvků systému workfare, tedy nástrojů disciplinace a ujařmení pracujících. Levicové strany proti těmto aktivitám ve většině případů nic nepodnikají, často se znevolňování pracujících naopak účastní pod záminkou potřeby větší flexibility práce a zvýšení konkurenceschopnosti, podpory podnikatelů.

Rozbor arcizrady sociálně-demokratických stran na pracujících by vydal na samostatný článek, závěrem kapitolky jen připomenu program dánské premiérky Helle Thorning-Schmidtové a její sociálně-demokratické strany na prodloužení pracovního týdne o hodinu v zájmu větší konkurenceschopnosti Dánska — ne tedy v zájmu dánských a nadnárodních kapitalistů, kdepak.

Kapitola třetí: dluhová krize

Žili jsme si nad poměry. To jsou slova „levicového“ kandidáta na prezidenta České republiky Miloše Zemana. Vzácně se shoduje s neoliberály napříč Evropou, ale i s představiteli sociálně-demokratického politického proudu. Je třeba si, opět, utáhnout opasky. Škrtat se musí, Evropský sociální model snižuje konkurenceschopnost. Zajisté, snižuje ji. Pracující nejsou, resp. dlouho nebyli, nuceni přijmou jakoukoli práci za jakoukoli mzdu, kterou si kapitalisté usmyslí. Nemuseli se smířit s podmínkami poškozujícími jejich zdraví, ničícími jejich psychiku, ohlupujícími jejich mysl.

Díky institucím sociálního státu nebyly problémy kapitalismu imanentní, vykořisťování, komodifikace a odcizení, odstraněny, ale jejich dopad byl zmírněn. Pod záminkou dluhové krize nastala ovšem nová éra. Éra škrtů v sociálním systému, omezování veřejných služeb, privatizace dalších a dalších oblastí ekonomiky, zmenšování prostoru svobody pro pracující a jeho zvětšování pro kapitál.

I na tomto procesu nesou umírněně levicové strany svůj zásadní díl viny. Nevymezovaly se proti politice škrtů, naopak, v mnoha zemích ji pomáhaly nastartovat. Nemířily na správné cíle, neukazovaly na skutečné viníky, jimiž jsou nadnárodní korporace a finanční zprostředkovatelé, na v pozadí ležící příčiny, jimiž je změna poměru rozdělování produktu mezi mzdy, zisky a renty v neprospěch mezd, či již zmíněné daňové ráje a odliv kapitálu do nich, ani na problém klesající míry přerozdělování a zvyšování míry nerovnosti.

Tyto fundamentální příčiny jsou zdrojem finanční, ekonomické a tzv. dluhové krize. A ta jest, i s podporou sociálně-demokratických stran, řešena na úkor pracujících, na úkor dolních 80-90 procent populace v jednotlivých státech. Na úkor těch, které umírněná levice údajně zastupuje. Dluhová krize je i za přispění levicových vlád řešena neoliberálními recepty, škrty, fiskálními kompakty, finančními ústavami, dosazováním údajných odborníků z Goldman Sachs do pozic předsedů vlád či guvernérů centrálních bank a podobně.

Kapitola čtvrtá: případ Francie

Vítězství francouzských socialistů ve všech volbách — zisk postu prezidenta, většiny v Národním shromáždění, v Senátu a tudíž i v drtivé většině departementů — se zdálo býti bodem obratu v evropské politice a nadějí pro umírněnou levici. Některé radikálnější návrhy prezidenta Hollanda dokonce byly některými interpretovány jako úsvit nového radikálnějšího kurzu tradiční sociálně-demokratické levice. Na konci roku 2012 zbyly však těmto optimistům maximálně oči pro pláč.

Na evropské úrovni levicová radikální Francie nedosáhla ničeho. Dále se papouškují neoliberální škrtací dogmata, s mírnou příchutí rétoriky o potřebě podpory ekonomického růstu. Zřejmě nejlépe prodloužením pracovní doby, odstraněním 35ti hodinového pracovního týdne, jak v záchvatu upřímnosti zmínil Hollandův ministr financí.

Uvažované sjednocení zdanění příjmů z různých zdrojů, které by znamenalo radikální zvýšení zdanění příjmů z kapitálu, bylo odloženo, a nakonec zrušeno díky protestům a nátlaku manažerů hedgeových fondů a jim podobných parazitů na sociálních sítích. Pokud vyjdou do ulic dva milióny lidí, levicové ani pravicové vlády se tím nemusejí zabývat, udělají si, co chtějí. Pokud několik stovek parazitů napíše cosi na Facebook, pevná a tvrdá levicová vláda stáhne ocas mezi nohy a stáhne i své návrhy.

Posledním hřebíčkem do rakve demokracie, ale i labutí písní jakési naděje na obrat trendu, je pak rozhodnutí francouzské Ústavní rady o údajné neústavnosti mezní sazby daně z příjmu fyzických osob ve výši 75 procent. Pokud si připomeneme historická fakta, pak podobné a ještě vyšší mezní sazby daně byly v Evropě ještě před několika desítkami let zcela běžné. Tehdy zřejmě neporušovaly zásadu rovného přístupu. Nebo tehdy ještě nebyli kapitalisté tak drzí? Tehdy se možná ještě obávali strašáka na Východě a museli tedy ve svých zemích strpět kdejakou socialistickou úchylku.

Kapitola pátá: konec demokracie

V svém článku o finančních ústavách a soumraku demokracie jsem se obšírně věnoval roli soudů a ústavních soudů v omezování demokracie. Roli institucí tzv. právního státu v udržování třídní hegemonie a v utužování vlády kapitálu nad prací. Rozhodnutí Ústavní rady Francie potvrdilo a završilo tento trend. Ve chvíli, kdy se nějakým opatřením sáhne na — zcela nemravné — příjmy různých fotbalistů, ragbistů, zpěváků, kašparů, tedy jejich třídních druhů ze servisní třídy, nastupuje svědomí a nezávislost ústavních soudců a soudkyň a v rozporu s vůlí většiny společnosti je toto opatření prohlášeno za protiústavní a zrušeno.

Přitom zásadní zvýšení mezní sazby daně u extrémních příjmů, přesahujících milion euro ročně, je zcela v souladu se zásadou, na níž Francie stojí a na níž je právem hrdá — s  heslem Liberté, Egalité, Fraternité. Naopak, pokud pravice prosazuje omezení zdravotní péče, prodloužení věku odchodu do důchodu, či mnou již zmiňované odstranění zákazu příspěvků korporací na volební kampaně, Ústavní soudy a rady je vždy, jaká to náhoda, shledávají s ústavním pořádkem konformní.

Prohráváme. Na všech frontách. Náš hlas brzy nebude nic znamenat. Práva korporací a kapitalistů budou chráněna nejen mocí jejich majetku, žoldáckými armádami, nadnárodními institucemi, ale —jak tomu ostatně po většinu historie bylo — třídně uvědomělými soudkyněmi a soudci. Naše práva a svobody naopak nebudou mít ani cenu zlámané grešle. Sociálně-demokratické strany, politikové a myslitelé s tímto trendem evidentně nic neudělají.

Jedinou nadějí nás, již příslovečných 99 procent, je všeobecná radikalizace a vytvoření nového, ke kořenům se navrátivšího, ale přesto modernizovaného skutečně levicového hnutí. Jeho pomocí je pak třeba prosadit změnu většiny institucí současné ryze formální demokracie na demokracii skutečnou, participativní , včetně radikální reformy soudnictví.