Rok proher

Uplynulý rok byl pro dolních 99 procent rokem proher, často posvěcených rozhodnutími ústavních soudů. Proto je třeba, aby vzniklo skutečně levicové hnutí, které promění ryze formální demokracii na demokracii participativní.

Končící rok 2012 je rokem proher. Na tom není nic neobvyklého, pro radikální levici je v tomto punktu jen jedním z řady... Všechny radikálně levicové projekty selhaly a prohrály, rozpadly se v prach. Vzepětí a aktivizace lidí, především, ale nejenom, mladých, nic nepřinesly, naopak, nadnárodní kapitál a jeho přisluhovači pouze posílili. Nechci tu ale psát o našich prohrách, o těsném neúspěchu Syrizy, o pádu Ocuppy Wall Street, o vymizení hnutí Indignados či hnutí We Are The 99 %.

Chci psát o prohře rozumnější části kapitalistů a jejich přátel a pomocníků z řad politiků a intelektuálů sociálně-demokratického zaměření. Prohře, která znamená stále se zrychlující pád do propasti nesouměřitelnosti. I umírněná levice totiž, lze-li ji ještě vůbec levicí nazývat, prohrává jednu šarvátku za druhou, stahuje se do jedné předem nepřipravené pozice za druhou, tak, aby mohla vzápětí vyklidit i tu.

Kapitola první: daňové ráje
Přes silácká slova tehdejších představitelů G20, mezi nimiž byli tedy především pravicoví politici, ale i někteří tzv. levicoví, například Barak „Ten který přináší mír na křídlech dronů“ Obama, o konci daňových rájů v březnu 2009, resp. konci bankovního tajemství a tajností v souvislosti s vlastnickou strukturou korporací a nadací a směru a objemu finančních toků ve světové ekonomice, se nestalo vůbec nic.

Z nejchudších zemí stejně jako z těch rozvinutých nadále odtékají prostředky, nezdaněné, do daňových rájů. Nadále kvete, i za pomoci těchto černých děr a jejich obsluhy, zaměstnanců velkých bank, účetních z „Velké čtyřky“ i obskurních advokátních kanceláří v Lichtenštejnsku, praní špinavých peněz organizovaného zločinu, podnikajícího velmi aktivně v různých bohulibých oblastech, jako je shazování toxického odpadu do moře u somálských břehů, obchod s dětmi a ženami v Thajsku, prodej zbraní dětským vojákům v subsaharské Africe, pašování drog či ohrožených druhů zvířat, nelegální migrace či obchod s orgány.

Levicové strany, které v mezidobí získaly většinu v několika evropských i mimoevropských zemích, neudělaly vůbec nic, nic nezískaly, vše jede ve vyjetých kolejích, business as usual. Černá listina daňových rájů OECD byla 7.3. 2009 prázdná a prázdná zůstala dodnes….

Kapitola druhá: ochrana pracujících
Můžeme pozorovat zrychlující se rozpad a rozklad ochrany práv pracujících napříč světem. Dlouhodobý trend potlačování odborů v USA je všeobecně známý. Stejně tak trvalý tlak na přizpůsobování se zaměstnanců veřejné správy zvyklostem importovaným z podnikatelského sektoru, na zvyšování míry vykořisťování, na intenzifikaci práce, odbourávání mandatorních benefitů, proplácení přesčasů a dokonce i prodlužování pracovního týdne. Krásným příkladem je Česká republika, kde si představitelům kapitálu podařilo prosadit do zákoníku práce možnost neproplácení přesčasů.

Rovněž se daří, a to nejen naší zemi, implementovat stále více prvků systému workfare, tedy nástrojů disciplinace a ujařmení pracujících. Levicové strany proti těmto aktivitám ve většině případů nic nepodnikají, často se znevolňování pracujících naopak účastní pod záminkou potřeby větší flexibility práce a zvýšení konkurenceschopnosti, podpory podnikatelů.

Rozbor arcizrady sociálně-demokratických stran na pracujících by vydal na samostatný článek, závěrem kapitolky jen připomenu program dánské premiérky Helle Thorning-Schmidtové a její sociálně-demokratické strany na prodloužení pracovního týdne o hodinu v zájmu větší konkurenceschopnosti Dánska – ne tedy v zájmu dánských a nadnárodních kapitalistů, kdepak.

Kapitola třetí: dluhová krize
Žili jsme si nad poměry. To jsou slova „levicového“ kandidáta na prezidenta České republiky Miloše Zemana. Vzácně se shoduje s neoliberály napříč Evropou, ale i s představiteli sociálně-demokratického politického proudu. Je třeba si, opět, utáhnout opasky. Škrtat se musí, Evropský sociální model snižuje konkurenceschopnost. Zajisté, snižuje ji. Pracující nejsou, resp. dlouho nebyli, nuceni přijmou jakoukoli práci za jakoukoli mzdu, kterou si kapitalisté usmyslí. Nemuseli se smířit s podmínkami poškozujícími jejich zdraví, ničícími jejich psychiku, ohlupujícími jejich mysl.

Díky institucím sociálního státu nebyly problémy kapitalismu imanentní, vykořisťování, komodifikace a odcizení, odstraněny, ale jejich dopad byl zmírněn. Pod záminkou dluhové krize nastala ovšem nová éra. Éra škrtů v sociálním systému, omezování veřejných služeb, privatizace dalších a dalších oblastí ekonomiky, zmenšování prostoru svobody pro pracující a jeho zvětšování pro kapitál.

I na tomto procesu nesou umírněně levicové strany svůj zásadní díl viny. Nevymezovaly se proti politice škrtů, naopak, v mnoha zemích ji pomáhaly nastartovat. Nemířily na správné cíle, neukazovaly na skutečné viníky, jimiž jsou nadnárodní korporace a finanční zprostředkovatelé, na v pozadí ležící příčiny, jimiž je změna poměru rozdělování produktu mezi mzdy, zisky a renty v neprospěch mezd, či již zmíněné daňové ráje a odliv kapitálu do nich, ani na problém klesající míry přerozdělování a zvyšování míry nerovnosti.

Tyto fundamentální příčiny jsou zdrojem finanční, ekonomické a tzv. dluhové krize. A ta jest, i s podporou sociálně-demokratických stran, řešena na úkor pracujících, na úkor dolních 80-90 procent populace v jednotlivých státech. Na úkor těch, které umírněná levice údajně zastupuje. Dluhová krize je i za přispění levicových vlád řešena neoliberálními recepty, škrty, fiskálními kompakty, finančními ústavami, dosazováním údajných odborníků z Goldman Sachs do pozic předsedů vlád či guvernérů centrálních bank a podobně.

Kapitola čtvrtá: případ Francie
Vítězství francouzských socialistů ve všech volbách – zisk postu prezidenta, většiny v Národním shromáždění, v Senátu a tudíž i v drtivé většině departementů – se zdálo býti bodem obratu v evropské politice a nadějí pro umírněnou levici. Některé radikálnější návrhy prezidenta Hollanda dokonce byly některými interpretovány jako úsvit nového radikálnějšího kurzu tradiční sociálně-demokratické levice. Na konci roku 2012 zbyly však těmto optimistům maximálně oči pro pláč.

Na evropské úrovni levicová radikální Francie nedosáhla ničeho. Dále se papouškují neoliberální škrtací dogmata, s mírnou příchutí rétoriky o potřebě podpory ekonomického růstu. Zřejmě nejlépe prodloužením pracovní doby, odstraněním 35ti hodinového pracovního týdne, jak v záchvatu upřímnosti zmínil Hollandův ministr financí.

Uvažované sjednocení zdanění příjmů z různých zdrojů, které by znamenalo radikální zvýšení zdanění příjmů z kapitálu, bylo odloženo, a nakonec zrušeno díky protestům a nátlaku manažerů hedgeových fondů a jim podobných parazitů na sociálních sítích. Pokud vyjdou do ulic dva milióny lidí, levicové ani pravicové vlády se tím nemusejí zabývat, udělají si, co chtějí. Pokud několik stovek parazitů napíše cosi na Facebook, pevná a tvrdá levicová vláda stáhne ocas mezi nohy a stáhne i své návrhy.

Posledním hřebíčkem do rakve demokracie, ale i labutí písní jakési naděje na obrat trendu, je pak rozhodnutí francouzské Ústavní rady o údajné neústavnosti mezní sazby daně z příjmu fyzických osob ve výši 75 procent. Pokud si připomeneme historická fakta, pak podobné a ještě vyšší mezní sazby daně byly v Evropě ještě před několika desítkami let zcela běžné. Tehdy zřejmě neporušovaly zásadu rovného přístupu. Nebo tehdy ještě nebyli kapitalisté tak drzí? Tehdy se možná ještě obávali strašáka na Východě a museli tedy ve svých zemích strpět kdejakou socialistickou úchylku.

Kapitola pátá: konec demokracie
V svém článku o finančních ústavách a soumraku demokracie jsem se obšírně věnoval roli soudů a ústavních soudů v omezování demokracie. Roli institucí tzv. právního státu v udržování třídní hegemonie a v utužování vlády kapitálu nad prací. Rozhodnutí Ústavní rady Francie potvrdilo a završilo tento trend. Ve chvíli, kdy se nějakým opatřením sáhne na – zcela nemravné – příjmy různých fotbalistů, ragbistů, zpěváků, kašparů, tedy jejich třídních druhů ze servisní třídy, nastupuje svědomí a nezávislost ústavních soudců a soudkyň a v rozporu s vůlí většiny společnosti je toto opatření prohlášeno za protiústavní a zrušeno.

Přitom zásadní zvýšení mezní sazby daně u extrémních příjmů, přesahujících milion euro ročně, je zcela v souladu se zásadou, na níž Francie stojí a na níž je právem hrdá – s heslem Liberté, Egalité, Fraternité. Naopak, pokud pravice prosazuje omezení zdravotní péče, prodloužení věku odchodu do důchodu, či mnou již zmiňované odstranění zákazu příspěvků korporací na volební kampaně, Ústavní soudy a rady je vždy, jaká to náhoda, shledávají s ústavním pořádkem konformní.

Prohráváme. Na všech frontách. Náš hlas brzy nebude nic znamenat. Práva korporací a kapitalistů budou chráněna nejen mocí jejich majetku, žoldáckými armádami, nadnárodními institucemi, ale –jak tomu ostatně po většinu historie bylo – třídně uvědomělými soudkyněmi a soudci. Naše práva a svobody naopak nebudou mít ani cenu zlámané grešle. Sociálně-demokratické strany, politikové a myslitelé s tímto trendem evidentně nic neudělají.

Jedinou nadějí nás, již příslovečných 99 procent, je všeobecná radikalizace a vytvoření nového, ke kořenům se navrátivšího, ale přesto modernizovaného skutečně levicového hnutí. Jeho pomocí je pak třeba prosadit změnu většiny institucí současné ryze formální demokracie na demokracii skutečnou, participativní , včetně radikální reformy soudnictví.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Tomáš Tožička - Duchcov

Ústavní soudy zrušit!!! Středa, 2.Ledna 2013, 11:43:25

Už dlouho tvrdím, že ústavní soudy a obdobné instituce všude na světě jsou antihumanistické, nedemokratické spolky elitářů, jejichž hlavním smyslem je dokázat, že spravedlnost neexistuje.

Měly by být zrušeny a nahrazeny třeba referendem, nebo ad hoc losovaným občanským rozhodčím senátem asistovaným vylosovanými soudci.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Rok proher Středa, 2.Ledna 2013, 15:45:14

v obyčejném životě.

"Mám jakousi blbou náladu", slova, která te´d hojně čtu v emailech od přátel.
"Ale máme se přece pořád dobře" říkají ti, kteří odolali úvěrovým kartám, nabídkám snadných půjček, nebo Ti, kteří mají lukrativní zaměstnání či vysoký důchod, což jsou zejména právníci, bankovní úředníci, velkopodnikatelé a značná část státních zaměstnanců. Velikostí se jedná asi tak o třetinu společnosti, o pozvolna se ztenčující střední až vyšší vrstvu.
Jenže člověk žije nadějí a je-li perspektiva špatná, vzniká blbá nálada, aniž "ví proč".

Vánoce jsou dobou setkání i s těmi lidmi, s nimiž jsme se přes rok málo viděli.
Soukromá vysoká škola 160 tis. první rok, rakovina prsu 200 tisíc, svatba dcery 100 tisíc, pohřeb 40 tisíc.
Kdo je dnes nad věcí a hledí na to, co se mu přihodí, z širší perspektivy? - Otázka ustaraného soukromníka.

Ale je třeba se ptát jako občan: Proč svateb a pohřebních obřadů ubývá? Proč je třeba platit za zdravotní péči navíc k pojištění a to v době nemoci, kdy je člověk bezmocný? Není snad v zájmu společnosti, aby občané byli vzdělaní a nemělo by být už jen proto k získání bez školného?

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

ad. ústavní soudy Středa, 2.Ledna 2013, 16:37:54

Podle mě jsou ústavní soudy velice důležité instituce. Jejich smyslem je totiž porovnávat právo daného státu s ústavou a tedy i listinou základních práv a svobod. Umožňují tak vidět i za slepou skvrnu, kterou má právo vůči sobě samému.

Soudy přeci jednak porovnávají činy a přečiny s tak či onak kodifikovaným právem, ale druhak také právo vykonávají - svými rozhodnutími totiž potvrzují jeho platnost, říkají že "právo je vždy v právu, jinak by to nebylo právo". Právo zajišťuje kontinuitu legitimních očekávání. Jeho vývoj je tedy do značné míry vnitřní. Funguje tedy svým způsobem jako jakýsi imunitní systém společnosti. Vyvíjí se totiž v reakci na napadení cizorodými prvky. Je tedy logické, že např. právo třídně rozdělené společnosti bude udržovat právě toto třídní rozdělení.

Ústavní soudy umožňují vyvažovat tuto určitou právní slepotu (která vyplývá ze systémové povahy práva) vůči základním, protože stát zakládajícím a ustavujícím principům státu a společnosti, tím, že verdikty zákonodárců a soudců poměřují ústavou - tj. "genetickým kódem" státu, nikoli, tak jako běžné soudy, zhmotněním tohoto kódu v zákonech, vyhláškách a institucionálních procedurách. Ústavní soudy tak fungují jako regulativ právního systému (tj. imunitního systému státu a potažmo i společnosti), a přijde mi proto nemístné jim vyčítat nedemokratičnost.

Ne každá instituce v demokratickém státě přeci musí fungovat demokraticky: např. policie či armáda by takto byla naprosto neakceschopná. Jestliže systém práva je systém "imunitní" a jeho smyslem je rozpoznat "nemoc" (cizorodé a systém oslabující či napadající elementy), policie a armáda toto rozlišení reálně aplikují a prosazují (a jsou tak jakýmisi bíými krvinkami státu).

Nahrazení ústavního soudu referendem či losovaným občanským rozhodčím senátem asistovaným vylosovanými soudci, jak tu navrhuje Tomáš Tožička, mi proto přijde naprosto mimo mísu. Sice to funguje na úrovni běžných soudů, a zde je to tedy přinejmenším inspirativní návrh, ale rozhodně tento způsob rozhodování nelze aplikovat na ústavní soud: jeho rozhodnutí se totiž musejí zakládat zejména na znalosti fungování celého právního systému - který právě ústavní soud svými rozhodnutími reguluje - a takovouto znalost prostě náhodný občan nemá.

Jiří Hyldebrant - Praha

Čtvrtek, 3.Ledna 2013, 21:06:32

Délka pracovní doby a výše odměny má záležet na dobrovolné, oboustranně výhodné dohodě zaměstnance a zaměstnavatele, přičemž konkurenční prostředí zajišťuje maximálně výhodné podmínky pro obě strany. Zaměstnanec má na výběr z několika zaměstnavatelů a naopak, takže si obě strany snaží vyjít vstříc, aby je nepřebrala konkurence. Stát nedokáže vyjednat lepší dohodu pro zaměstnance, když si ji neuměl vyjednat sám, kor když část peněz obou stran musí odplynout pro vyjednávací státní aparát. Státem regulovaná dohoda bude horší nebo žádná: zaměstnavatel ji raději vůbec neuzavře, pokud pro něj nebude výhodná.

Nesouhlasím s demokratizací společnosti. Lidská práva a svobody nemohou být předmětem většinového demokratického rozhodování. Demokracie je forma kolektivního rozhodování. Míra kolektivního rozhodování by se měla zmenšit ve prospěch individuálního rozhodování – svobody. Potřebujeme méně demokracie a více svobody.

Velká míra demokracie má sebedestrukční charakter, ke kterému bohužel směřujeme. Lid neumí rozhodovat a vládnout. Lidé jsou s demokracií čím dál víc nespokojeni, až se demokracie vyčerpá a lidé v naději přistoupí na nějaký jiný, totalitní režim, resp. podlehnou nějakému schopnému diktátorovi a jeho povrchním líbivým řešením. Demokracie v rozumné míře může obstát jedině za všeobecného respektu ke svobodě lidského života, o jehož většině aspektech nelze hlasovat. Tento respekt nám bohužel chybí.

http://www.reformy.cz/zpravy/ustavni-republika-nebo-vlada-lidu/

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.