Ústředním tématem nadcházejících voleb do Evropského parlamentu bude budoucnost Zelené dohody (European Green Deal), dokumentu, který měl předznamenat zásadní proměnu Evropy v prosperující a k planetárnímu klimatu i přírodním ekosystémům šetrného kontinentu.

Namísto toho však ekologická politika Evropské unie uvízla na mrtvém bodě. Není dostatečně rychlá, aby dokázala odvrátit největší hrozby vyvolané rozvratem klimatu a úbytkem biodiverzity, a zároveň se stává terčem stále více společenských skupin.

Co je to Zelená dohoda?

Evropská komise uvádí, že Zelená dohoda pro Evropu je „nová strategie růstu, jejímž cílem je transformovat EU na spravedlivou a prosperující společnost s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou efektivně využívající zdroje, která v roce 2050 nebude produkovat žádné emise skleníkových plynů a ve které bude hospodářský růst oddělen od využívání zdrojů.“

„Novou strategií růstu“ reaguje Evropská unie na prohlubující se krizi klimatu, rozvrat ekosystémů a vymírání druhů. Podle zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu je Evropa celosvětově nejrychleji oteplující se kontinent, který dopady klimatické krize zažívá již dnes.

V České republice jsou příkladem jejích důsledků dlouhá sucha ovlivňující zemědělskou produkci, vlny veder nebo kůrovcová kalamita, která zničila tisíce hektarů lesů. Mnoho dalších ničivých dopadů můžeme očekávat v nejbližších letech.

Zelená dohoda pro Evropu je asi dvacetistránkový, právně nezávazný dokument, který stanovuje základní cíle a principy klimatické politiky Evropské unie. Jako pomyslný deštník se rozevírá nad konkrétními legislativními předpisy, které navrhuje Evropská komise a následně o nich rozhodují jednotlivé evropské instituce a členské státy. Jak bude ekologická politika ve výsledku vypadat, tedy zásadním způsobem určují volení členové parlamentu a národní vlády.

Hlavním cílem ekologické politiky Evropské unie je dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality — stavu, kdy se nevypouští do atmosféry více skleníkových plynů, než kolik se jich z atmosféry odstraní.

V praxi to znamená zásadní omezení spalování fosilních paliv. Nedílnou součástí je ale i obnova ekosystémů od lesů a mokřadů po ekosystémy zemědělské půdy. Zdravé ekosystémy totiž mohou tvořit přirozená úložiště uhlíku.

Určitým mezistupněm v úsilí o uhlíkovou neutralitu by měl být rok 2030. Evropská unie přijala opatření nazvaná Fit for 55, jejichž cílem je snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o pětapadesát procent oproti roku 1990. Legislativně jej zakotvuje evropský právní rámec pro klima, někdy označovaný jako „evropský klimatický zákon“.

Fit for 55 a další legislativní závazky navazující na Zelenou dohodu jsou souborem opatření, které mají motivovat soukromý sektor a státy k investicím do modernizace a přechodu na zelené technologie.

Opatření stanovená Zelenou dohodou se soustředí na sedm klíčových oblastí:

1. Čistá energetika
2. Udržitelná doprava
3. Renovace budov
4. Dekarbonizace průmyslu a posílení oběhového hospodářství
5. Udržitelné zemědělství
6. Obnova ekosystémů a druhové rozmanitosti
7. Nulové znečištění

V rámci každé z oblastí připravuje Evropská komise sadu postupů, které mají transformaci umožnit. Naprostou většinu nástrojů představují různé dotace, cenové signály a tržní regulace, které mají motivovat soukromý kapitál a jednotlivé státy k ekonomické a sociální transformaci. Spíše než o proměnu evropských ekonomických struktur jde však o jejich ozelenění.

V zásadě tak opatření Zelené dohody jen zmírňují rizika spojená s mnohdy nejistými investicemi do nových technologií. Cílem je, aby soukromý kapitál investoval spíše do stavby větrných parků než nových uhelných elektráren nebo místo aut se spalovacími motory do elektroaut. Pro stavební firmy se má stát lákavá nízkoemisní výstavba, zemědělcům pak přírodě blízké hospodaření, které přispěje obnově rozvrácených evropských ekosystémů.

Pro regiony a skupiny lidí, které zasáhne transformace nejvíce, jsou připraveny speciální fondy. Jde například o zaměstnance uhelných dolů nebo také o domácnosti trpící energetickou chudobou. Pomoc se zvládáním těžkostí způsobených transformací by měly všechny zasažené skupiny čerpat především z Fondu spravedlivé transformace a ze Sociálního klimatického fondu.

Zelená dohoda rovněž zohledňuje princip přiměřenosti, který respektuje jedinečné podmínky každé členské země. Česká republika jako země s nižším HDP na osobu má proto nižší cíle než například Rakousko nebo Francie.

Čtyři příčiny uvíznutí v půli cesty

Zelená dohoda vyvolává řadu naprosto nesmyslných prohlášení, které probouzejí morální paniku. Následuje povýšenecká snaha vysvětlovat voličům, co Zelená dohoda znamená, což v kontextu neoliberálních kroků mnoha vlád, které jdou proti zájmům celých společenských skupin, nepůsobí věrohodně.

Místo dezinformací a intelektuálně a morálně nadřazené rétoriky potřebujeme politickou analýzu souvislostí současného modelu evropské ekologické politiky. Jedině tak porozumíme tomu, proč je ekologická politika Evropské unie zásadním konfliktním tématem.

1) Zelený růst — zdánlivý pragmatismus vede do slepé uličky

Evropská komise oživuje sny o „zeleném“ nebo „udržitelném“ růstu, který by měl být údajně oddělen od negativních dopadů na životní prostředí. Skrze modernizaci a zavádění „čistých“ technologií chce dosáhnout „hospodářského růstu odděleného od využívání zdrojů,“ uvádí Evropská komise v Zelené dohodě.

Ekonomická orientace na dosahování čím dál větších zisků velkých korporací ale bude vždy něco stát — pokud nebudeme pálit fosilní zdroje, bude rostoucí ekonomika vyžadovat jiné suroviny a s nimi kapacity lidí a přírodních ekosystémů. I když nebude ekonomický růst založen na fosilních palivech, stále bude zatěžovat planetární systémy, společnosti a přírodu.

K takovému závěru dospěl tým vedený francouzským ekonomem Timothéem Parriquem ve studii publikované Evropskou environmentální kanceláří, jež sdružuje desítky environmentálních organizací z celé Evropy.

Studie tvrdí, že „nejenže neexistují žádné empirické důkazy, které by potvrzovaly existenci oddělení hospodářského růstu od environmentálních tlaků v takovém rozsahu, jaký je nezbytný pro řešení ekologické katastrofy, ale také, a to je možná ještě důležitější, se zdá, že k takovému oddělení v budoucnu pravděpodobně nedojde.“

Zásadním problémem je, že na zelený kapitalismus jednoduše nemáme dost času. Evropský poradní sbor pro změnu klimatu jednoznačně potvrdil, že pokud chceme udržet úroveň oteplování co nejblíže kritické hranici 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální éře, musí Evropská unie snížit emise skleníkových plynů mnohem rychleji, než plánuje. Přesně o devadesát až pětadevadesát procent do roku 2040 oproti hodnotám ze začátku devadesátých let minulého století.

Jak uvádí portál Climate Action Tracker, současné plány Evropské unie až příliš spoléhají na doposud nerozvinuté technologie, jako je zachytávání uhlíku přímo z atmosféry, místo aby stanovily jednoznačný konec fosilních paliv. Evropská unie tak dnes není na cestě k dodržení svých klimatických závazků a směřuje k oteplení až o tři stupně Celsia.

Podobu světa otepleného o tři stupně Celsia oproti předindustriální éře se pokusil na základě konzultací s klimatickými vědci ilustrovat deník Guardian. Uvádí, že při oteplení blízkém tří stupňů se na dvě miliardy lidí dostanou do podmínek nevhodných pro lidský život. Na úrovni tří stupňů budou zaplaveny megapole jako Šanghaj, Rio de Janeiro nebo Miami. Ačkoliv tedy některá opatření obsažená v Zelené dohodě snižují emise, podle expertů to nedělají dostatečně rychle. A to je jen případ emisí.

Rozvrat klimatu je také úzce provázán s úbytkem biodiverzity a narušením přírodních ekosystémů. Nejde tak jen o to najít „efektivní“ cestu jak snížit emise skleníkových plynů, nýbrž i celkově snížit tlak na přírodní ekosystémy, krajinu nebo koloběh vody. Nestačí jen vyměnit uhelné elektrárny za solární panely a větrné turbíny, nutné jsou mnohem zásadnější změny v ekonomické struktuře.

2) Svěrací kazajka neoliberalismu — za stávajícího uspořádání schází na transformaci finance

Opatření vyplývající ze Zelené dohody jsou financována především ze tří hlavních zdrojů. Jednak přímo z rozpočtu Evropské unie, dále z prodeje dluhopisů a konečně systémem obchodování s emisními povolenkami. Takřka třetina rozpočtu Evropské unie mezi lety 2021 a 2027 je určena na opatření spojená se Zelenou dohodou. Česká republika získá podle plánů na transformaci až bilion korun.

Neméně důležitý mechanismus financování zelené transformace je zmíněný systém emisních povolenek, který existoval již dávno před Zelenou dohodou. Zpoplatňuje vypouštění emisí skleníkových plynů z nejrůznějších sektorů hospodářství, především z energetiky a průmyslu, následovat mají emise z budov a dopravy. Získané finance pak směřují především do Modernizačního a do Inovačního fondu.

Pro Českou republiku je klíčový první z nich. Měl by financovat modernizaci energetiky, úspory ve výrobě a spotřebě tepla, přispět na vybavení domácností moderními energetickými systémy a rovněž pomoci s transformací regionů závislých na uhlí v chudších státech Evropské unie. Do České republiky by tímto způsobem mělo v letech 2024 až 2030 doputovat takřka půl bilionu korun.

Přesto podle analýzy ekonomů Kate Mackenzieové a Tima Sahaye z think-tanku New Economics Foundation mají na splnění závazků obsažených v Pařížské klimatické dohodě dostatek prostředků v rámci stávajících rozpočtových pravidel jen čtyři členské státy Evropské unie.

Mackenzieová a Sahay tvrdí, že členské státy svazují v aktivnější klimatické politice především neoliberální opatření proti zadlužení veřejných rozpočtů. Pro evropský establishment je významnější držet vyrovnané rozpočty než plnit klimatické cíle. Na oltář neoliberální ideologie veřejných financí obětují politiku, která má pomoci odvrátit největší hrozby klimatické krize.

Ostatně to přesně popisuje i ekonomka Daniela Gaborová, která vidí ve výsledné podobě Zelené dohody odraz „dekády určované myšlenkou vyrovnaných rozpočtů a politiky škrtů.“ Místo přímých investic do proměny evropského hospodářství spoléhá Zelená dohoda na soukromý sektor, velké korporace a kapitál.

Evropská komise nechala kontrolu nad finanční stránkou zelené politiky v rukou soukromého byznysu. Vydělají na ní proto ti, kteří už bohatí jsou, zatímco většina lidí z transformace mnoho nezíská.

Nejenže tedy nejde za současného nastavení najít na realizaci opatření obsažených v Zelené dohodě dostatek financí, ale svou polovičatostí, kdy nutí takřka každého člověka v Evropě k zásadním změnám a na oplátku mu takřka nic nedává, přispívá neoliberální ekologická politika k růstu nespokojenosti a nakonec proti sobě obrací i ty, o něž by se mohla opírat.

3) Pod taktovkou velkokapitálu — lakování na zeleno místo strukturální změny

Zelená dohoda ve své podstatě jen přesměrovává finanční toky ze „špinavých“ sektorů do „čistých“. Samotnou realizaci dekarbonizace však nechává na již existujících firmách a korporacích, které mají přejít na zelenější technologie a způsoby produkce. Peníze z veřejných rozpočtů pak slouží především na sanování nákladů a rizik spojených s tímto přechodem.

Klimatické fondy pomohou například uhelným regionům v severních Čechách, avšak v atmosféře škrtů, úspor a podfinancovaného státu nebudou kapacity na rozvoj veřejné dopravy, podporu obnovitelných zdrojů v přímém vlastnictví komunit nebo proměnu zemědělství. Přes údajné „zacílení“ podpory na nejpotřebnější nedokážou chudé a strukturálně znevýhodněné regiony držet krok s rozvinutými centry.

Zelený kapitalismus a jeho státní podpora skrze opatření nastavené Zelenou dohodou proto ohrožují základy společenské soudržnosti. Příkladem jsou nákladné dotace nadnárodním energetickým koncernům na stavbu obnovitelných zdrojů.

Podle studie Transnational Institute korporace jako Ørsted, Tesla nebo E.ON, které podnikají v sektoru obnovitelných zdrojů, využívají štědré příspěvky od států a státy garantované výkupní ceny elektřiny, přičemž udržují vysoké ceny pro spotřebitele. Na zisk energetických korporací se tak skládají zákazníci a evropští daňoví poplatníci. Pokud by energetické kapacity rozvíjely obce, státy a komunity, neutíkaly by peníze občanů na účty korporací.

4) Demokratický deficit — upřednostnění zisků před potřebami lidí

Z výše uvedených bodů vyplývá nepopularita ekologické politiky. Nelze zkrátka počítat s podporou těch, od kterých chtějí autoři Zelené dohody změnu každodenních návyků — ať už jde o to, co každý den miliony Evropanů nakupují, jak se dopravují do práce, čím tráví volný čas —, aniž by se nabízela smysluplná alternativa, která změny učiní dostupné, pohodlné a atraktivní.

Model transformace navržený Zelenou dohodou není demokratickým plánem společného utváření společnosti, ve které ekonomika zajišťuje potřeby nás všech a přitom neničí stabilitu klimatu a životního prostředí. Jde o vysoce technokratický a od široké veřejnosti odtržený způsob řešení klimatického kolapsu.

Snad nejkřiklavějším příkladem je čistá mobilita, respektive přechod z osobních automobilů se spalovacím pohonem na elektromobily. Evropská unie nezavádí jednotné dotační programy na nákup elektromobilů, ale nechává opatření na jednotlivých státech.

V důsledku tak v České republice existují dotační tituly na nákup elektroaut pro firmy, jednotlivci ale musí platit vše ze svého. Počítá se s tím, že až firmy po několika letech vyřadí nová auta ze svého vozového parku a na trh se dostanou ojetiny, jejich cena klesne. Jde ale o horizont několika let, zatímco jejich nedostupnost již nyní vyvolává odmítavou náladu mezi těmi, kteří jsou na osobní automobilové dopravě existenčně závislí.

Přitom ani elektrická osobní automobilová doprava není pro klima a přírodu žádnou výhrou. Mnohem šetrnější k planetě a efektivnější z hlediska materiálové náročnosti je veřejná doprava. K budování potřebné infrastruktury a přeorientování výroby primárně na rozvoj prostředků veřejné dopravy od autobusů, tramvají a lokálních vlaků i rychlovlaků jsou ale nutné velké veřejné investice, na které podvázané evropské rozpočty nemají dostatek prostředků.

Dalším selháním dosavadního úsilí kolem Zelené dohody je zemědělská politika. Ta by měla garantovat zemědělcům spravedlivé výkupní ceny, zajistit transparentnost v dodavatelských řetězcích a zdravé potraviny, podporu agroekologickému zemědělství a chytře odměňovat malé i velké zemědělce ne za to, kolik půdy vlastní, ale za to, jak se o ni starají.

Místo toho slyšíme fráze o modernizaci a zvyšování efektivity, které jen zakrývají fakt, že dosavadní zemědělská politika zvýhodňuje velké agrokombináty proti menším zemědělcům. Výsledkem je, že neoliberální zemědělská politika postavila zájmy ochrany přírody proti zájmům zemědělců.

Nic na tom nemění rétorika Evropské komise o „sociálním aspektu“ Zelené dohody. To, co Zelená dohoda a na ní navázané dokumenty nazývají „spravedlivou transformací“ jsou ve skutečnosti dotace pro nejvíce zasažené skupiny společnosti a nefunkční snaha bránit se hrozbě nárůstu protiekologických politických proudů.

Celkovou prosperitu společnosti však Zelená dohoda neřeší. Možná se najdou peníze na slušné penze pro horníky, ale členové jejich rodin a další obyvatelé strukturálně znevýhodněných regionů už na pomoc nedosáhnou.

Názorně to ukazuje růst ultrapravicové Alternativy pro Německo v bývalých uhelných a průmyslových centrech; sociální fondy přitom Němci zřídili, ale jen pro některé a za specifických podmínek. Nové státní investice a aktivní politika budování stabilních pracovních příležitostí s důstojnou odměnou nepřišla.

Rekordní voličská podpora pro stranu, která bez ostychu plánuje deportační programy ne nepodobné těm z dob nacistického režimu, je tak tragickým důsledkem povrchní sociální politiky několika německých vlád. Naposledy pak úpěnlivé lpění na „dluhové brzdě“ současného ministra financí Christiana Lindnera z neoliberální Svobodné demokratické strany (FDP) i přes naléhavou potřebu Německa investovat do klimatické politiky.

Pokud mají evropské demokracie přežít nadcházející transformaci a pokračující rozvrat klimatu, bude muset jít ohled na soukromé zisky stranou. Bez důstojné práce, dostupného a bezpečného bydlení, přijatelných cen základního zboží a kvalitního vzdělávání evropské společnosti nebudou prosperující, natož spravedlivé. Pokud tyto okolnosti Zelená dohoda nezohlední, zůstane i nadále nepopulární.

Znovu a lépe: zelená politika musí být pro všechny, ne jen pro elity

Navzdory řečenému má aktivnější zelená politika u evropských voličů stále podporu. Podle výzkumu Centra Jacquese Delorse, který zkoumal názory voličů v Německu, Francii a Polsku, by většina obyvatel neměla problém s ambicióznějšími opatřeními. Strach ale vyvolává ekonomická nestabilita, kterou si mnozí spojují právě se Zelenou dohodou.

Pro evropské voliče tak není otázkou, zda bojovat s klimatickou krizí a rozpadem ekosystémů, nýbrž jak. Současný kurz evropské klimatické politiky, který chce ozelenit stávající ekonomiky, uvízl na mrtvém bodě. Místo „nové“ dohody po způsobu Rooseveltova „New Deal“ Evropané dostali staré nerovnosti v zeleném hávu.

Nespokojenost se současnou ekologickou politikou proto nevyřeší „vzdělávání o Green Dealu“, ani jeho „opravy“ v podobě parametrické reformy, natož jeho naprosto iluzorní „zrušení“. Odpor proti Zelené dohodě pramení z její politické podstaty — udržet co nejdéle vytěžování planetárních, ekosystémových a vposledku i lidských zdrojů za účelem růstu zisků velkých korporací.

Skutečně transformační strategie by se musela zřeknout zastaralých ekonomických dogmat, které podvazují veřejné rozpočty a hlavní důraz kladou na soukromé nadnárodní finance.

Jak to formulují autoři takzvané Nové zelené dohody pro Evropu: „přenastavit finance tak, aby sloužily zájmům společnosti a planety.“ Navrhují opuštění politiky škrtů, tvorbu zelených pracovních míst z veřejných rozpočtů, přímé investice národních bank do environmentálních projektů a celkovou reorientaci finančního sektoru z generování zisku na uspokojování potřeb lidí a přírodních ekosystémů.

Pro klimatické hnutí a ekologické politické strany to znamená přestat brát velký ohled na potřeby byznysu a místo velkých korporacích vést intenzivněji dialog s ohroženými skupinami, které proti ekologické politice dnes žene její nedostatečná sociální ohleduplnost: se zemědělci, pracujícími v rozmanitých profesích, nájemníky žijícími pod hrozbou energetické chudoby, obyvateli regionů postižených extraktivním průmyslem a tak dále.

Místo mylné představy o „vysvětlování“ Zelené dohody je nutné hledat s lidmi společnou řeč na základě sdílených zájmů — a hledat cesty, jak je může ekologická politika spojovat.

Předčítáním Zelené dohody a prezentováním grafů širokou veřejnost do zeleného tábora nepřivedeme. Dosáhnout toho můžeme jedině budováním hnutí, které bude reprezentovat i zájmy obyčejných pracujících, a zaváděním politických opatření, které na ně budou brát ohled.