Zastavit imigraci, skoncovat s evropskou byrokracií, odstoupit od Zelené dohody. Analýza volebních programů čtrnácti významných evropských krajně pravicových stran ukazuje, že ve svých erbovních tématech před volbami do Evropského parlamentu se dané strany převážně shodují.

Přesto mezi nimi panují dílčí rozdíly ve strategických otázkách či v míře razance, se kterou k tématům přistupují. Hlavním štěpícím bodem mezi stranami populistické radikální pravice je pak otázka podpory Ukrajiny a vztahů s Ruskou federací.

„Vede se teď vážná debata o konkrétní účasti krajně pravicových stran na vládě, nejen o jejich vzestupu,“ vysvětluje Nicolai von Ondarza, který se zabývá výzkumem politického systému Evropské unie na Německém institutu pro mezinárodní a bezpečnostní otázky.

Prognózy expertů na evropskou politiku přitom předpovídají výrazný nárůst mandátů krajně pravicových stran zastoupených ve skupinách Evropští konzervativci a reformisté (ECR) a Identita a demokracie (ID).

Obě frakce, které jsou z většiny poskládané právě ze stran krajní či tzv. tvrdé pravice, by pak společně mohly skončit celkem s větším počtem křesel než tradičně druhá největší středolevá skupina Socialisté a demokraté. V následné analýze přibližujeme konkrétně, na jakých programových bodech se krajně pravicové strany shodují a v čem se liší.

Postoj k Evropské unii

Téměř všechny předmětné strany ve svých programech kritizují přílišnou byrokracii Evropské unie, nedostatek transparentnosti a kontrolu všeho „těmi nahoře“. Mnohé rovněž uvádějí, že je třeba zmenšit administrativní aparát EU. Dílčí neshody však panují ve strategických otázkách, především do jaké míry je Evropská unie reformovatelná.

Při podrobnějším čtení programů je často patrné jednoznačné odmítnutí Evropské unie. Nejdále zachází německá Alternativa pro Německo (AfD), jež požaduje přímo zrušení EU, a česká Svoboda a přímá demokracie v koalici s Trikolorou (dále jen SPD). Ta sice explicitně nevyzývá k vystoupení z EU, ale požaduje referendum o členství a počítá s tím, že EU bude časem nahrazena organizací „úzce spolupracujících evropských suverénních národů“.

Jen o krok dříve se zastavuje Vlámský zájem (BG), který vyzývá ke zrušení Evropského parlamentu a navrhuje zachovat pouze Radu EU a Komisi.

Některé strany pak neúprosnou euroskeptickou pozici částečně opouští. „Mnoho lidí se snaží následovat cestu italské premiérky Georgie Meloniové a jejích Bratrů Itálie,“ vysvětluje von Ondarza. Meloniová se sice na domácí scéně jasně zaměřuje na silný a suverénní národní stát, ale na úrovni Unie je spolupráci nakloněná.

Zdá se, že se tato strategie vyplácí. „Výsledkem je, že Meloniová je dnes plně integrována do vůdčího evropského soukolí a je hlavním zprostředkovatelem normalizace frakce Evropských konzervativců a reformistů na evropské scéně,“ píše list El Confidencial, partner Deníku Referendum v projektu přeshraniční spolupráce Pulse.

O možné spolupráci s ECR uvažují v posledních měsících otevřeně zejména evropští lidovci.

Zacházení s migranty

Evropská unie přijala na jaře nový pakt o azylu a migraci. Jeho deklarovaným cílem je pomoci jasněji a společně regulovat přistěhovalectví. Kritici však upozorňují na to, že v jeho finální podobě evropští zákonodárci rezignovali na lidskoprávní požadavky, a považují to za ústupek krajní pravici. Italská premiérka Giorgia Meloniová ostatně pakt oslavovala jako „nejvýznamnější úspěch“.

Obecně krajně pravicové strany přirozeně zaujímají odmítavý postoj k imigraci, ale liší se mírou razance svého stanoviska. Mnohé z nich se v této oblasti zcela staví proti mezinárodní legislativě nebo chtějí právo na azyl omezit nad rámec zmíněného paktu. Velmi razantní postoj zaujímá tuzemská SPD, jež chce od migračního paktu odstoupit a jako jediná ze čtrnácti krajně pravicových stran prosazuje úplné zrušení práva na azyl.

Německá AfD zase hovoří o „dvojí ochraně hranic“: Schengenská dohoda by měla být reformována, měly by být obnoveny hraniční kontroly mezi členskými státy a v blízkosti německých hranic by měla být zřízena „detenční centra“.

Vlámský zájem prosazuje takzvaný „dánský model“. Ten − v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvou o právním postavení uprchlíků − umožňuje bezvýhradné vytlačování migrantů (tzv. pushback) a ztěžuje přístup k azylovému řízení v Unii. Model by také umožnil všem členským státům právo na výjimku z migračních dohod.

Některé strany horují za přijetí takzvaného rwandského modelu po vzoru britských toryů. Ten spočívá v deportaci přistěhovalců, kteří byli identifikováni coby nelegální migranti, či žadatelů o azyl do třetí země a případným zprocesováním azylového řízení za hranicemi EU. Takovýto plán podporuje německá AfD, portugalská Chega, Svobodná strana Rakouska (FPÖ) či Praví Finové (PS). Bratři Itálie jej doma už letos prosadili, přičemž onou třetí zemí má být pro Itálii Albánie.

Spory o pomoc Ukrajině a vztahy s Ruskem

Představitelé členských států Evropské unie se v únoru dohodli posílat Ukrajině každoročně pomoc ve formě půjček a dotací ve výši 12 miliard eur až do roku 2027, přičemž přibližně dalších 27 miliard eur z unijního rozpočtu má navíc putovat na financování zbraní.

Právě pokračující podpora Ukrajiny a vztahy s Ruskem jsou na krajní pravici hlavním ideovým bodem sporu.

Například Německá AfD chce oživit rusko-německé vztahy kvůli levnému plynu z východu, „okamžitě“ zrušit hospodářské sankce proti Rusku a obnovit tok v plynovodech Nord Stream. Podobný postoj zaujímají i rakouští Svobodní, kteří odmítají „sankční šílenství, které likviduje prosperitu“ a chtějí skoncovat s dalšími dodávkami zbraní a jinými transfery na Ukrajinu.

Zastavit finanční pomoc Ukrajině slibuje samozřejmě i tuzemská SPD. Ve svém programu tvrdí, že posílání peněz na Ukrajinu „jenom prodlužuje konflikt a krveprolití“.

Mnohé strany evropské krajní pravice mají však zcela opačný názor. O hospodářskou, vojenskou a humanitární pomoc Ukrajině se tak zasazuje bývalá vládní strana Právo a Spravedlnost v Polsku či Švédští demokraté a Praví Finové. Všechny tři strany jsou členy skupiny Evropských reformistů a konzervativců.

Rozkol si uvědomuje i evropská pravice hlavního proudu. „Evropská lidová strana tento bod zdůrazňuje zejména proto, aby krajní pravici rozdělila,“ vysvětluje již citovaný Nicolai von Ondarza.

Klimatická politika

Takzvaná Zelená dohoda pro Evropu, která stanovuje cíle a principy klimatické politiky Evropské unie, byla přijata na začátku roku 2020 a má pomoci evropské ekonomice stát se do roku 2050 klimaticky neutrální. Z pohledu krajní pravice se jedná především o nepřípustné vměšování se do národních či místních ekonomik ze strany EU. Pokud je třeba klima chránit, pak bez zákazů a omezení.

Předmětné strany tedy vesměs samotnou Zelenou dohodu odmítají. Například německá AfD se v roce 2022 během projednávání Zelené dohody v durynském zemském sněmu nechala slyšet, že dopad Zelené dohody a její přesah do dalších odvětví, jako jsou průmysl a zemědělství, by ohrozilo „existenci domácích podniků a zejména malých a středních podniků“.

Nizozemská Strana pro svobodu považuje Zelenou dohodu za další součást „tsunami“ regulací z Bruselu. Strana tvrdí, že „pokud se změní klima, přizpůsobíme se mu“. Podle předsedy polského Práva a spravedlnosti (PiS) Jaroslawa Kaczyńského je Zelená dohoda „gigantickou operací, jejímž cílem není ochrana klimatu, ale změna finančního systému ve světě“.

Některé strany však hodlají přikročit k ještě ráznějším krokům. Německá AfD, polský PiS a Okamurova SPD vyzývají k odstoupení od evropského systému pro obchodování s emisními povolenkami. A německá AfD ve svém volebním programu dokonce otevřeně popírá vliv člověka na změny klimatu. Polský PiS tuto otázku ve svém programu přímo nezmiňuje, ale jeho představitelé ve svých proslovech zpochybňují, že by lidská činnost změny klimaty ovlivňovala.