V neděli po jedenácté hodině večer se uzavřely volební místnosti v Itálii jako v poslední evropské zemi, kde lidé mohli hlasovat o novém složení Evropského parlamentu, a záhy poté se začaly zveřejňovat výsledky. Tak jako všude i v České republice se prvořadá pozornost pochopitelně zaměřila na domácí součty.

Pro dění příštích pěti let je ale mnohem podstatnější celkový evropský výsledek. Hlavní dobrou zprávou je, že obavy ze zásadního zlomu ve prospěch krajní pravice se nenaplnily. Navzdory spektakulárnímu dění ve Francii, kde lepenisté Macronovi uštědřili historický debakl a on v reakci na to vyhlásil bleskové předčasné volby, se v evropském úhrnu jedná o posun ke krajní pravici jen dílčí, nikoli převratný.

V Evropském parlamentu se nadále bude zpravidla rozhodovat bez ní, nadále na půdorysu dohody socialistů, liberálů a křesťanských demokratů. Problémem spíše je, že témata a argumenty krajní pravice střední proud evropské politiky čím dál více přebírá, takže se sune doprava jako celek, čehož je dění v České republice ostatně ukázkovým příkladem.

V evropské bilanci se hlasy pro Babišovo ANO přičítají k liberálnímu klubu Renew, kam patří právě i Macronovo francouzské centristické hnutí RE či Progresívné Slovensko. Způsob vyjadřování babišovců o politických tématech má přitom mnohem blíže k lepenistům či Ficovi. V lidskoprávních nebo ekologických tématech se od Kláry Dostálové nijak podstatně neliší ani takoví Saša Vondra či Tomáš Zdechovský. Samo rozdělení mandátů klubům tedy míru posunu Evropského parlamentu doprava neodráží zplna.

V českých zemích jsou výsledky evropských voleb nefalšovaným, byť předvídaným, fiaskem. Dle očekávání zvítězilo hnutí ANO Andreje Babiše, který do Evropského parlamentu vyšle sedmičku svých pracovníků. Taktéž předvídanou, ale vzhledem k malátným výkonům vlády rovněž nedobrou, zprávou je i druhé místo koalice SPOLU, která si dělí mandátů šest.

Kromě obou hegemonů do Evropského parlamentu své poslance vyšlou tři krajně pravicové formace: protestní kandidátka Přísaha-Motoristé vedená excentrickým konspirátorem Filipem Turkem a Stačilo kvazikomunistky Konečné berou po dvou mandátech, na Okamurovo SPD zbyl jen jeden. Na krajní pravici se přeskupují síly.

Dvě centristické vládní strany se podělí o poslední tři české mandáty: STAN bere dva a Piráti pouhý jeden; v zásadě jedinou dobrou zprávou z letošních eurovoleb v České republice tak je skutečnost, že post europoslankyně uhájila Markéta Gregorová. Sociálním demokratům i Zeleným volby znovu přinesly hluboké zklamání a hořké vystřízlivění: obě listiny skončily pod dvěma procenty.

Co si z výsledků lze odnést, jak je interpretovat? Nabízíme několik prvních postřehů.

1. Babišovo ANO míří zpět k moci

Jak jsme tu předvídali již v analýze Babišova pádu po sněmovních volbách v roce 2021 a znovu po loňských volbách prezidentských, vláda řídí stát natolik špatně, že svou politikou veřejnou podporu ztrácí, občany zklamává a ti ve stále rostoucích počtech buď nechodí k volbám (Piráti nemají tak málo voličů, jen jim prostě nepřišli), anebo svou podporu přesunují k opozici.

Evropské volby přitom celkové rozložení nálad jen mírně naznačily, realita je ještě mnohem horší, protože navzdory zvýšené volební účasti, která zcela evidentně padá na vrub protestním hlasům, pořád ještě zůstaly doma masy lidí, pro něž primární motivací jít volit představují sociálně-ekonomické priority.

Tací lidé ve své většině odmítají sociálně-ekonomickou politiku vlády, jejíž podstatou je — lapidárně řečeno — redistribuce majetku ze strany nemajetných ve prospěch majetných. Klasickým příkladem toho je vylhanými argumenty opentlená takzvaná důchodová reforma, v níž nejde o nic jiného než o omezování prostředků určených na důchody budoucích penzistů jen proto, aby se nemusela aspoň decentně zvýšit nemravně nízká daňová zátěž korporací, bank, oligarchie a vyšších příjmových vrstev obecně.

Není náhoda, že právě o takzvané důchodové reformě mluvil Andrej Babiš ve své reakci na výsledky voleb. Lidé nejsou hloupí a neoliberální ideologii postulující, že bohatí mají bohatnout, zatímco chudší jim v tom mají fandit, už vesměs nevěří ani ti, pro něž je osobně výhodná.

Vláda tohle vůbec nechápe. Pořád vězí v hrdopyšné, od reality odtržené mentalitě, že „šetřit se musí“ a jen je „potřeba voličům věci lépe vysvětlovat“. Ve skutečnosti voliči vůbec nic vysvětlovat nepotřebují, neboť základní pokřivenost nastavení sociálně-ekonomického systému je nabíledni.

Lidé jasně vidí, že vláda není schopna naplňovat ani své deklarované priority, že „deagrofertizace“ byla jen planým heslem, jak se snad nejlépe ilustruje na skandálně odbytém případu otrávené Bečvy, že v praktické politice se vláda ODS od té Babišovy liší zřetelně opravdu jen v zahraniční politice. A nelze mít za zlé reálně chudnoucím lidem v zemi, kde přitom sponzoři a patroni ODS bohatnou, že se jim podpora Ukrajiny jeví jako luxus, který jim nestojí za to, aby z nich ve všech jiných směrech vláda dělala pitomce.

I bývalí voliči ODS tak houfně přecházejí k politickému hnutí ANO, které nabízí srozumitelnou společenskou smlouvu. Její podstata zní zhruba takto: Babiš bude dál kořistit z veřejných rozpočtů ve svůj prospěch a sledovat primárně své osobní zájmy, což ovšem ODS dnes dělá také, na rozdíl od její vlády ovšem bude sociálně ohleduplnější.

Nestane-li se tedy něco zcela nepředvídatelného, co stojí mimo vůli a energii Fialovy vlády, tato příští rok ve sněmovních volbách utrpí zdrcující debakl. Principiálním problémem to je proto, že vůbec poprvé v polistopadových dějinách českou parlamentní opozici tvoří strany, jejichž programem je autoritářský způsob vlády, a je tudíž pravděpodobné, že nás čeká sesuv k autokratickému režimu. A může to být nadlouho.

2. Lidé toho tu mají po krk a hledají cesty, jak to dát najevo

Je samozřejmě na místě slavit zvýšenou volební účast, z výsledků je ale jasné, čemu padá na vrub. Pět mandátů pro vyloženě antisystémové, konspirátorské, fakta neakceptující subjekty, kterým připadla více než čtvrtina odevzdaných hlasů, nelže. Je to adekvátní zpráva o společnosti, která o vzdělání jako své prioritě dokáže jen hovořit, ve skutečnosti se ale hlavní politické síly v zemi chovají, jako by hloupnutí obyvatelstva v zájmu snazšího vládnutí a pohodlné dodávky levných pracovnách sil zahraničním korporacím bylo součástí jejich rafinované dlouhodobé strategie.

Rekord ve volební účasti padl, poněvadž se zmobilizovali lidé, kteří chtěli využít už i příležitosti eurovoleb dát najevo, že toho tu všeho mají po krk. Jen se nemohli rozhodnout, zda jim více vyhovuje výtečně zvolený název „Stačilo“, jenž jim mluví jako z duše, anebo drzé provokace lídra „Motoristů“, kterým tu, stejně jako Okamurově SPD, svými nepoučenými, dogmatickými tlachy o „greendealu“ či „migračním paktu“ dlouhodobě bezděčně vedli kampaň ODS i lidovci.

Výsledky na krajní pravici mají dva příznivé aspekty: poprvé se otřásla pozice hegemona, na které od roku 2013, kdy přivedl do Sněmovny svůj Úsvit, hnízdil Tomio Okamura. Přičinlivý podnikatel s šířením strachu a nenávisti zřejmě dospívá do bodu, kdy už je sám brán za součást středního proudu, který ostatně z velké části převzal jeho argumenty v pošetilé iluzi, že právě tak lze krajní pravici oslabit. A tak se protestní hlasy začínají přelévat k těm, kteří dávají nesouhlas se systémem a s vládou najevo ještě razantněji. Jedno je jisté, pro Tomia tu nikdo plakat nebude.

Druhým příznivým aspektem přitom je, že tak jako ani on, ani Filip Turek ani Kateřina Konečná své „hajlování“ nemyslí doopravdy. Turek je prostě hochštapler a sedmilhář, který působí poruchově a krátkodeše jako jeho jaguár, zatímco Konečná jde prostě s proudem: kdyby si myslela, že vyprávění příběhů z dějin všesvazové komunistické strany jí dá větší šanci na zvolení, bude je vyprávět; takto však brojí — jako všechny novodobé hnědé košile — proti „ilegální migraci“.

Jediný upřímný fašista Jindřich Rajchl skončil se svým hnutím hluboko pod pěti procenty. Zdá se, že když čeští Švejkové hajlují, vyhovuje jim, děje-li se to jenom tak naoko. Poslušně hlásím, že normalizační kultura předstírání má tuhý kořínek.

Největší neštěstí současných českých zemí tak zřejmě tkví ve skutečnosti, že se tu o právem znechucené voliče neuchází žádná relevantní alternativa formulovaná radikálně v duchu masarykovského demokratického socialismu. Česká společnost si patrně vůbec poprvé ve svých dějinách osvojuje kulturní vzorec, jehož podstatou je projevovat odpor k „prohnilé vrchnosti“ ideologickým aparátem krajní pravice. Nelze přitom přehlédnout, jak pitoreskním paradoxem je fakt, že všichni naši novopečení „vlastenci“ svým příklonem ke krajní pravici ve skutečnosti základ české národní tradice popírají.

3. Takzvaný „Demokratický blok“ ovládlo SPOLU. A to je neštěstí

Vzhledem k charakteru vlády, jenž prakticky zplna určuje ODS, je vlastně jenom logické, že voliči, kteří se chtěli svým hlasem s její politikou identifikovat, dali svou podporu kandidátce SPOLU. Jako až okouzlující stvrzení míry odtrženosti vlády od reality to v povolebním štábu SPOLU vypadalo v podstatě slavnostně.

Člověk může mít pochopení pro úlevu bloku, který si svou politikou koleduje o výprask, a nakonec odchází obdařen velmi solidními šesti mandáty, celkové výsledky jsou přesto tak výmluvné, že na místě by bylo chovat se mnohem zkrotleji. Už v krajských volbách na podzim může být o dost hůř.

Problém ODS a jejích stoupenců po roce 2021 lze shrnout do jednoduché teze: demokracii zaměnili za vládu majetných a privilegovaných nad sociálně nižšími vrstvami a neprivilegovanými lidmi. Je to snad až zákonité v tom, že sama ODS je reprezentantkou třídy majetných a privilegovaných, která vznikla během loupeživé privatizace a celé v řadě ohledů nelegitimní majetkové transformace po roce 1989. Proto si dnes ODS tak dobře rozumí s příslušníky české oligarchie, jako jsou Pavel Tykač, Daniel Křetínský či pánové z Penty, s nimiž je spojuje zájem na obraně statu quo.

Impérium Andreje Babiše se zrodilo obdobně temným způsobem, jako je tomu prakticky u všech příslušníků současné české oligarchie. Na rozdíl od nich se ovšem vydal své zájmy v politice hájit přímo.

V očích ODS se tím dopustil zrady, protože se postavil přímo proti jejímu transakčnímu pojetí politiky. Na druhou stranu Babiš sám zrazuje voliče, jejichž reprezentace se domáhá, poněvadž nehodlá hájit primárně jejich zájmy, nýbrž jen ty své, osobní — a v principiálních věcech jako bylo z hlediska státního rozpočtu v podstatě zločinné zrušení superhrubé mzdy se bez uzardění s ODS proti zájmům nižších sociálních vrstev spojí. Všimněme si, že právě v tom si s ním ODS snadno porozuměla.

Zkonstruovat obraz Babiše jako autoritáře ohrožujícího demokracii nicméně bylo jednoduché nejen proto, že to odpovídalo realitě, což samo o sobě v dnešních českých zemích neznamená zas tak mnoho, ale také proto, že se to hodilo do komunikační strategie polistopadové mocenské elity, jejíž kulturní hegemonie je jeho vzestupem ohrožena. I v důsledku úplné dezorientace české levice — nejen té politické v podobě ČSSD, ale i té intelektuální — se nepodařilo Babišův nástup využít jako příležitost k pojmenování problému oligarchizace české společnosti, jehož je vlastník Agrofertu pouhým křiklavým symptomem.

Právě z podstaty věci nedostatečná třídní analýza vedla mnohé na levici k bludnému mínění, že Babiš se s ODS navzdory vyhrocené rétorice spojí; tvrdilo se to jak už před volbami v roce 2013, tak před těmi v roce 2017. Je historickou zásluhou Petra Fialy a práce novinářů ve Fóru 24, které typický elektorát ODS mediálně obsluhuje, že se to nestalo.

Dnes je ovšem zřejmé, že Fiala a s ním celá česká ODS svou druhou šanci, kterou v roce 2021 dostali, zmaří. ODS se nijak nezměnila, možná ani nemohla. Je na místě, že svou šanci dostala, moc jiných příležitostí před třemi lety ani nebylo, když tehdy Piráti sklouzli k neproduktivnímu konformismu, jenž se jim ve volbách nemohl nevymstít.

Jak je ale dnes snad nejlépe vidět ve Fialově domovském Brně, zpupný, korupčně-klientelistický styl vládnutí v pojetí ODS dál jen kvete. A je velice dobře možné, že když Fiala po výprasku ve volbách za rok v čele ODS skončí, jeho zdecimovaná strana půjde do koalice s Babišem „zachraňovat co se dá“ — na mysli přitom bude mít primárně zájmy své a svých klientů v řadách české oligarchie.

Nelze se tudíž divit lidem, pokud dostávají na výběr mezi „demokratickým blokem“ reprezentovaným tvářemi jako Černochová, Stanjura či Benda (anebo Vondra či Zdechovský) a „nedemokratickým blokem“ zastupovaným postavami jako Dostálová, Havlíček či Nacher, že přestávají vidět rozdíl. A ztrácejí chuť si vybírat s ohledem na jiné aspekty než na ty sociálně-ekonomické. Vždyť, když plná Letná demonstrovala proti Babišovi, nebylo to za návrat k poměrům, které jej zplodily.

4. STAN a Piráti jsou v hluboké krizi identity

V mizerných výsledcích STAN a Pirátů se promítají potíže obou stran s vlastní identitou, kterou způsobuje účast ve vládě, jejíž charakter určují jen v kosmetické míře. Jak již řečeno, je to vláda ODS. STAN i Piráti ale vznikali i v opozici proti ní.

Mainstream české konzervativně-liberální politiky, který se v principu kladně staví k vývoji českých zemí po roce 1989 a ve své legitimizaci tradičně uplatňuje ploché antikomunistické schéma, měl vždy dvě, podstatně rozdílná křídla: jedno navazující na Klause, druhé na Havla, to první technokratické, s cynicky utilitárním vztahem k moci, ochotou tolerovat korupčně-klientelistickou politiku a těžit z ní, to druhé demokratické, kladoucí důraz na ideál občanské společnosti, průběžné participace; to první tradičně reprezentovala ODS, to druhé mělo své zázemí v menších středopravých stranách, byť žádná z nich se s ním nikdy neztotožňovala zplna, než se etablovali Piráti.

Kandidátka vedená Danuší Nerudovou a Janem Farským měla všechny předpoklady být reprezentantkou této druhé, úctyhodnější tendence české polistopadové liberální tradice. Ale ani jeden z obou silných čelních kandidátů to nedokázal formulovat způsobem, který by mohl vzbudit nějaké silnější nadšení. Ve výsledku STAN, který teď u voleb předjeli Motoristé i komunisté, se odráží hluboká deziluze, jež se mezi jeho přirozenými voliči od roku 2021 rozhostila.

STAN je zklamáním, jež asi nejzřetelněji zosobňuje jeho předseda Vít Rakušan. Přicházel do vlády jako jeden z největších talentů české politiky, na ministerstvu vnitra od první chvíle ale působí jako muž postavený před úkol, jenž je nad jeho síly. Záhy po začátku jeho mise jej ochromila aféra „Dozimetr“, jež má nepochybně reálný základ, ale svými celkovými parametry je nicotná vedle reálných zločinů, které má na svědomí Andrej Babiš. Ty měl Rakušan řešit, a ty neřešil. Možná i proto, že po takovéto ráně ztratil zápal?

Fakt, že namísto toho, aby měnil věci veřejné výkonem moci na úřadě, kde reprezentuje demokratickou vůli lidu, objíždí republiku a pokouší se rozezleným lidem vysvětlovat, jak myslí věci dobře, působí jako přiznaná rezignace na vládnutí. Ale je-li to tak, proč ve vládě zůstávat, když stejně pracuje metodami opozičního politika?

Podobně by se dalo mluvit o zklamání z Mikuláše Beka na ministerstvu školství či o absurdních rozvojových jaderných plánech ministra Síkely, které mají parametry konspirační teorie. STAN nemá ve vládě žádnou vlastní tvář, žádné projekty, které by odpovídaly oné demokratické tradici navazující na Havla. Až za rok Bek, Rakušan a spol. ve vládě skončí, nic pamětihodného po nich nezůstane. Přitom to nemuselo a nemělo takto být.

Ještě hůř jsou na tom Piráti, kteří jsou ve vládě do slova a do písmene pátým kolem u vozu. K ničemu nejsou potřeba a své úřady spravují tak, že by to ChatGPT se zadáním „Řiď ministerstvo jako Pirát“ nepochybně nedělal hůř. Ministr Lipavský, nad nímž se někteří rozplývají, je ve skutečnosti nejtěžším zklamáním. Nejen svou zbabělou pozicí k uplatňování mezinárodního práva v Gaze, ale svým celkovým profilem; vždyť vůbec v ničem úřad neřídí jinak, než by jej mohl řídit jakýkoli přiměřeně kompetentní nominant české pravice.

Prvním varováním pro obě strany měly být loňské senátní volby, kde se dělící linie vedla po čáře vláda versus opozice, a ve výsledcích se jasně ukázalo, že z toho profituje ODS a oba její dnešní satelity. ODS se do role reprezentantky vlády obsadila šikovně, a navíc plným právem. Druhým varováním jsou teď volby evropské, kdy demokratická část liberálního voličstva prostě znovu nebyla mobilizována.

Počínání obou stran ve vládě totiž je doslova demobilizující, staly se nicotnými satelity ODS, kterou nikdo soudný opravdu nebude pokládat za evoluční vrchol české demokracie. Piráti i STAN za počínání vlády platí plnou cenu, ale mají z něj minimální benefity. Jejich voliči dnes vyděšeně sledují, že věci spějí samospádem k volební katastrofě v roce 2025, a na obzoru není vidno vůbec nic, co by ji mohlo odvrátit.

Základní, po roce 1989 nikdy nezvládnutý problém české demokratické politiky tkví ve skutečnosti, že demokratický — „havlovský“ — pól liberální politiky nevzal dostatečně vážně a poctivě sociální otázky, které českou společnost postupně rozežírají zevnitř, naopak demokratická levice vždy tonula v hlubokých předsudcích vůči liberálům všeho druhu, aniž by chápala, že jediná cesta k převzetí kulturní hegemonie ve společnosti vede přes spojenectví s občanskou společností, a tedy také s demokratickým pólem polistopadové liberální politiky.

Nejnadějnější pokus v daném směru, jímž byla vláda Vladimíra Špidly skončil po evropských volbách právě před dvaceti lety. Zbývá prakticky mizivá naděje, že se české politické veřejnosti v čase, který do voleb v příštím roce zbývá, podaří takovouto alternativu zformovat jako reálnou politickou sílu.

Mnohokrát jsme psali, že česká demokracie bude právě tak silná a zdatná, jak silná a zdatná bude Česká strana sociálně demokratická. ČSSD či Socdem dnes už ale působí jen jako parodie na sebe sama a česká demokracie je u konce s dechem.

Spějeme k autoritářskému režimu. Naším největším štěstím je tak samo členství v Evropské unii, která tu snad bude hlídat aspoň nejhorší excesy, jak se to dělo v Polsku či jak se to děje v Maďarsku. Evropské volby byly svátkem demokracie.