„Rok 2023 přál tzv. antisystémovému hnutí, které zcela zastínilo tradiční extremistické či xenofobně populistické subjekty. Pokračoval tak trend započatý pandemickou krizí, kdy se zejména v online prostoru objevila řada nových osobností, které si získaly své příznivce. Toto hnutí představuje jakýsi tavící hrnec občanů nespokojených s různými společenskými, politickými či ekonomickými událostmi.“ To je závěr nové zprávy ministerstva vnitra o extremismu za uplynulý rok. Jak ho hodnotíte?

Těmito slovy bychom mohli popsat situaci za posledních šest let, protože nejde o nic specifického pro rok 2023. Reálně celý proces započal kolem roku 2013, kdy docházelo k rozkladu tradiční krajní pravice a jejího subkulturního charakteru, v českém prostředí tehdy reprezentováno organizacemi typu Autonomní nacionalisté.

Od roku 2014 se pak odehrává silný nástup antiislamistických hnutí, která přeformátují obraz české krajní pravice do podoby odpovídající západnímu vzoru. Od té doby můžeme vidět vrstvení nových a nových skupin. Ty částečně oslovují lidi, kteří se nechali vtáhnout do toho prostředí již dříve, také ale postupně přinášejí nové příznivce.

Dnes krajní pravice a krajní levice z pohledu státu v podstatě neexistuje, protože stát se například v rámci zprávy o extremismu drží starého subkulturního vymezení politických okrajů, které přestává platit. To znamená, že rastr, který v minulosti ministerstvo vnitra vytvořilo a byl postavený v zásadě na principech subkulturně vymezených křídel, už dlouho neexistuje.

Znamená to, že členové tradiční krajní pravice se přidali k nově vzniklým „antisystémovým“ skupinám?

Částečně to zkusili, poměrně brzo ale narazili. Ukázalo se totiž, že jim to prostředí nevyhovuje a také, že je lidi uvnitř vzniklých skupin vyhánějí. Nevyhovovalo jim to primárně proto, že nové antiislamistické skupiny jsou obvykle velmi výrazně proizraelské. Pokračování těchto skupin jsme potom mohli vidět v Generaci identity a ve skupině Pro-vlast. Ani jedna z nich ovšem nebyla schopná oslovit mnoho lidi, a postupně tak zmizely.

Někteří neonacisté také přestali být jednoduše aktivní a zbytek se uzavřel do subkulturního ghetta. Jde ale opravdu o malou skupinku.

Ještě bychom se rádi vrátili k samotné koncepci extrémismu, s kterou ministerstvo vnitra pracuje i v současností. Vystihuje situaci i dnes?

Koncepci extremismu jsme převzali z Německa. Ta vychází z demokratizační strategie západního Německa po druhé světové válce a říká, že vše, co je proti ústavě a proti demokracii, je extremismus. Zatímco v Německu to velmi pečlivě rozřadili, vysvětlili, určili symboliky, vytvořili teoretický rámec, my jsme z toho převzali pouze koncepci, nevytvořili jsme k tomu však odpovídající mechanismus.

V minulosti u nás velkou část krajní pravice tvořili skinheadi. Pro policii a ministerstvo vnitra tedy bylo mluvit o extremismu jednoduché. Jeho koncept byl srozumitelný a vypadal, že dává smysl, přestože ho už tehdy akademici kritizovali. Upřímně řečeno, skinheadi nebo anarchisté už vizuálně dávali najevo určitou odlišnost, a tento výstřední zjev si řada lidí s „extremismem“ jednoduše spojovala. Úplně první česká odborná kniha, která k tomuto tématu vyšla, je z roku 1996. Jde o kolektivní monografii, ve které se velká část odborníků proti používání termínu extremismus vymezuje.

Když ale v souladu s popsanými změnami někdejší krajní pravice přišlo hnutí SPD a ministerstvo vnitra zahrnulo SPD do své Zprávy o extremismu, ozval se tehdejší prezident Miloš Zeman a protestoval proti tomu, plus samozřejmě samo SPD se proti tomu začalo bránit. Okamura měl a má totiž možnosti a sílu, které mnohem menší skupiny na krajní pravici předtím neměly. V ten moment to muselo ministerstvo vnitra začít řešit.

Ministerstvo vnitra se snaží najít termín, který na jedné straně nebude tak zatížený a na straně druhé bude shrnovat celou nově formovanou scénu. Výsledkem je onen termín „antisystém“.

Dává vám ten termín „antisystém“ užívaný ministerstvem vnitra smysl?

Z občanského pohledu je to pochopitelné, rozumím, proč to Vnitro dělá, ale z akademické perspektivy je to trochu problém. Pod pojmem „antisystém“ se v praxi shrnuje totiž obrovské množství různých skupin, které velmi často moc věcí nespojuje a přicházejí z velmi odlišných prostředí. Řadí se tam klasická krajní pravice typu Dělnické strany sociální spravedlnosti, ale také třeba KSČM, která na této scéně nakonec zapadla.

Vedle toho se pak objevují zvláštní ezo-antivax uskupení, které v minulosti s klasickou krajní pravicí či levicí příliš mnoho nespojovalo, nyní se tu ale začínají objevovat zajímavé vazby. Například v případě osobnosti Filipa Turka, influencera, a především pak společného lídra kandidáty hnutí Přísahy a Motoristy sobě, se objevilo několik informací, podle nichž on a jeho rodina mají být spojeni s byznysem v tomto prostředí.

Ještě krátce k Tomiu Okamurovi. Jak jste naznačil, ve zprávě se letos neobjevila zmínka o hnutí SPD. Platí tedy, že hnutí už není xenofobním či populistickým subjektem, jak o něm Vnitro dříve psalo, nebo se jednoduše pouze zaleklo posledního soudního rozhodnutí na toto téma?

Ve zprávách o extremismu o SPD dříve psali, že v rámci této politické strany se extrémistické názory objevují, ale nelze tvrdit, že by strana jako celek byla xenofobní. Protože to by znamenalo, že by ji museli označit za extremistickou a zahájit kroky k jejímu rozpuštění, což se dělá mnohem snadněji u marginální Dělnické strany než u parlamentní strany se stabilně desetiprocentní podporou. Proč se ministerstvo vnitra rozhodlo o SPD už nezmiňovat, přesně samozřejmě nevíme.

Přirozeně nejjednodušší vysvětlení je, že ministerstvo vnitra nechce jít s SPD opět do střetu, zvláště, když je tu možnost, že po příštích sněmovních volbách bude mít Okamurovo hnutí mnohem větší vliv než nyní. O umírnění bychom asi hovořit v Okamurově případě příliš nemohli, pokud bychom si chtěli takto věcně absenci zmínky o SPD ve zprávě o extremismu odůvodnit. Teď, specificky před evropskými volbami, vidíme, že rétorika SPD je stále stejná jako v minulosti.

Ve zprávě o extremismu za loňský rok se také píše: „Potenciální riziko představují jedinci vymykající se tradičním extremistickým stereotypům. Jedná se o velmi mladé osoby, mnohdy trpící nějakou formou sociální izolace, sexuální deprivace či psychickými poruchami. Jejich napojení na extremistickou scénu je volné a konkrétní extremistická ideologie tvoří pouze doplňkovou složku jejich seberadikalizačního procesu.“ Jak této částí rozumíte. V médiích to bylo často spojováno se střelbou na Filozofické fakultě loni v prosinci…

Tento odstavec lze vysvětlit různými způsoby. Jestli to odkazuje ke střelci z Filozofické fakulty, ve skutečnosti nevíme, protože stále netušíme, co v souvislosti se svým činem artikuloval nebo co se mu honilo hlavou. Případný politický rámec jeho radikalizace neznáme.

Může to zároveň odkazovat na struktury lidí, které částečně radikalizuje internet. Ale skutečně jde o velmi nejednoznačnou pasáž, kterou lze proto vykládat různě.

Nejsem si ani jistý, zda tato část zprávy odkazuje na bratislavského střelce z roku 2022. Ta charakteristika potom ale také není přesná. Manifest bratislavského střelce je úplně jednoznačně ideologicky profilovaný. Dokonce se ryze vrací do devadesátých let a odkazuje se na motivy, které lze jednoznačně identifikovat jako čistokrevný neonacismus, což je mimochodem velmi netypické pro současné střelce. Přijde mi spíše, že ministerstvo vnitra chce ukázat, že si podobných nových trendů všímá.

Od zprávy o extremismu bychom se rádi přesunuli k volbám do Evropského parlamentu. SPD se v evropských volbách spojilo s Trikolorou. Uskupení vede Petr Mach. Jakou podle vás mají šanci posílit oproti dvěma mandátům z posledních voleb?

Na jednu stranu se jim podařilo udělat velmi lákavou kandidátku. Může být snesitelná pro spoustu lidí, i pro ty, kteří jinak nepatří mezi obvyklou voličskou skupinu SPD. Na druhou stranu kolem nich existuje několik dalších subjektů, které jí budou konkurovat a část hlasů odsávat. V současné chvíli v předvolebních průzkumech mají SPD a Trikolora kolem deseti procent, ale na poslední chvíli na jejich úkor mohou růst třeba hnutí PRO Jindřicha Rajchla nebo spojení Přísahy a Motoristů sobě.

SPD se nicméně podařilo přitáhnout lidi kolem Trikolory, ale částečně také Svobodných skrze jejich zakladatele a někdejšího politika Petra Macha, takže ztráty by se mohly takto vyrovnat.

Vnímáte výrazný rozdíl mezi voliči PRO a SPD?

Když jsme s novináři v roce 2023 prováděli rozhovory s lidmi na demonstracích Jindřicha Rajchla, slyšeli jsme od dotazovaných, že vědí, že Okamura není opravdový vlastenec a nemyslí věci, co říká, vážně — ale je to jediná postava, kterou strategicky vzato dává smysl volit. Tito voliči si totiž navzdory zažité představě o hloupých dezolátech umí moc dobře spočítat, že tříštění sil v momentě, kdy máte pětiprocentní klauzuli, nedává smysl. Okamura je tu navíc přes deset let etablovaný, a představuje tak určitou jistotu.

Výsledkem je, že SPD má velkou gravitační sílu, jíž potenciální voliče na této části spektra stahuje. Ale samozřejmě jak PRO, tak komunistická koalice Stačilo, která tematicky najela na velmi podobnou vlnu, mají potenciál Okamurovi hlasy do jisté míry ubírat. Lidé, kterým je blízký poměrně úzký okruh témat jako odpor k evropské integraci, migraci a zelené politice, mají zkrátka v těchto volbách hodně na výběr. Můj odhad každopádně je, že si SPD v evropských volbách zůstane zhruba na svém.

Podle průzkumů má šanci na obhájení mandátu též KSČM. Může tedy spojenectví s covidovými konspirátory, jako je Ondřej Dostál, a tvářemi zemědělských antiekologických protestů, jako je Zdeněk Jandejsek, stranu vytáhnout z politického zapomnění, anebo je to efekt evropských voleb, kombinace nižší volební účasti a tradičně větší disciplinovanosti voličů KSČM?

Spíše se kloním ke druhé možnosti, že jde o záležitost evropských voleb, které svým charakterem komunistům nahrávají. Evropské volby jsou politologicky vzato klasickými volbami druhého řádu, tedy kvůli nižší účasti a zájmu více přející excentrickým stranám.

Komunisté měli dlouhou dobu velmi disciplinované jádro, v posledních volbách se to trochu rozdrolilo, to, co jim zbývá, by jim ale ve volbách s nižší účastí na překročení pětiprocentní hranice stále stačit mohlo. Za příznivých okolností se KSČM může podařit obhájit mandát, že by mohli mít mandáty dva, to si nemyslím, leda v případě propadu jiných uskupení.

Různé celebrity na svou kandidátku nalákal i Jindřich Rajchl: jsou to například bývalý jihomoravský hejtman z ČSSD Michal Hašek, exposlankyně SPD a Trikolory Tereza Hyťhová, bývalý hokejista Vladimír Růžička… Může mu to pomoci?

Pozoruhodné je, že zatímco čelo kandidátky SPD, kde je bývalý europoslanec Petr Mach a předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová, zřetelně cílí i na radikální voliče ODS nebo na Svobodné, u Rajchla v osobách Haška nebo bývalého senátora Jozefa Regece vidíme osobnosti dříve blízké zemanovskému křídlu ČSSD, známého sportovce nebo Iva Budila známého z antisystémové scény. Rajchl tam nalákal, koho mohl, ale ve výsledku je to kandidátka, z níž je znát, že tu Rajchl hraje druhé housle.

Zajímavým úkazem je pak společná kandidátka hnutí Přísaha s Motoristy sobě, vedené Filipem Turkem, člověkem z influencerského prostředí, který se profiluje na tématech jako odpor ke Green dealu, Evropské unii, k progresivismu, emisní normě Euro 7. Poněkud připomíná radikálně pravicové influencery, jež už nějaký čas sledujeme v americkém prostředí. Jaké mají šance?

Je to sice nový fenomén, ale samotná postava Filipa Turka se ve veřejném prostoru už několik let pohybuje. Nelze ho zařadit vysloveně do antisystémové scény, spíše balancuje na její hraně. Vzešel z prostředí kolem Společnosti na obranu svobody projevu, internetové televize Vox, tedy kvazimediální scény, která ale současně není propojená s onou klasickou covidovou nebo protimigrační scénou. Spojenectví s Motoristy sobě (hnutím mluvčího Institutu Václava Klause Petra Macinky pozn. red.) v tomto dává perfektní smysl, spojení s Přísahou je pak z obou stran ryze pragmatické.

Šlachtovo hnutí ve volbách 2021 takřka proniklo do sněmovny, přitom rok před sněmovními volbami ještě ani neexistovalo. Uvidíme, zda je strana schopná dalšího vzepětí, nebo je už definitivně mrtvá. To spojení je v řadě ohledů synergické: Robert Šlachta působí spíše na starší voliče, Filip Turek má potenciál oslovit spíše ty mladší. Koalice ale opět nabízí zejména boj proti migraci a Green dealu. Obecně tak budou odebírat hlasy primárně SPD, částečně PRO, možná Svobodným a dost možná i koalici Spolu.

Těžko však odhadovat, zda se Přísaha s Motoristy sobě do evropského parlamentu dostane. Určitě platí za černého koně voleb, bude skutečně záviset na tom, kolik hlasů převezmou od výše zmíněných subjektů.

Influencer vstupující do politiky: jde o nový fenomén, který se dostává i do ČR?

Dlouhodobě spousta lidí nechodí k volbám s racionálním rozmyslem. Těch, kteří si reálně čtou a srovnávají volební programy, je úplné minimum. Naopak, ve volbě hrají velkou roli emoce a sympatie ke konkrétním osobnostem. Takto vzato dává obsazení kandidátky známým influencerem perfektní smysl. A nejen influencerem, celou dobu se tu ostatně bavíme o tom, kdo má na kandidátce kterou známou osobnost.

Jinou rovinou potom samozřejmě je, jak se budou tito influenceři v případě zvolení schopní se svou nabytou funkcí popasovat: politika totiž není založená jenom na sebeprezentaci, byť částečnou roli pochopitelně hraje. Faktem je, že z minulosti máme vícero precedentů. Například herců, kteří se po zvolení ukázali být schopnými politiky. Jde tak určitě o nový fenomén a nepřekvapí mě, když v budoucnu uvidíme influencerů vstupujících do politiky více.

Když jsme spolu mluvili před časem, hovořili jsme o tzv. mainstreamizaci krajní pravice, kterou jste ilustroval na rétorickém přibližování třeba Alexandra Vondry z ODS rétorice pravicově populistických politiků. Pokračuje podle vás tento efekt v českém i evropském měřítku?

Ano, myslím, že pokračuje. Když se podíváte na předvolební působení ANO, tak tam témata typická pro krajní pravici rezonují podobně, jako třeba u SPD. I v rámci stran koalice Spolu existují osobnosti, které podobnou trajektorii dlouhodobě sledují.

Druhou věcí je, že pro silně konzervativní voliče už je dnes ODS na hraně snesitelnosti, zaznívá od nich, že ODS se ve skutečnosti stala levicovou stranou, možná s pár úctyhodnými lidmi, které ještě stojí za to podpořit. V čemž má pochopitelně svou roli účast na pětikoaliční vládě, protože koaliční vládnutí vás vede k různým momentům, kdy vám nezbývá než obrušovat hrany.

Realita politického vládnutí je zkrátka jiná než politická rétorika, a není to pouze českým specifikem: viz italská premiérka Giorgia Meloniová a současné zklamání evropské krajní pravice, že nedokázala ve vládě zatočit s migrací tak, jak původně prezentovala, nebo její konstruktivní přístup k Evropské unii a podpoře Ukrajiny. Navíc ideologické rámce se už nějaký čas přeskládávají, takže můžeme vidět ODS hlasovat pro věci, které by vzato optikou pravice a levice ještě před několika lety působily velice kuriózně.

Očekáváte v nadcházejících evropských volbách obecně vzestup krajní pravice?

V zásadě ano. Vidíme ho dlouhodobě po celé Evropě, takže očekávám, že se to ve výsledcích evropských voleb odrazí. Dá se očekávat posílení Marine Le Penové ve Francii, Alternativy pro Německo, byť tam se můžou projevit aktuální skandály kolem vazeb na Rusko a tajné schůzky, na níž se řešil plán na hromadnou deportaci cizinců z Německa, dále samozřejmě Itálie, Švédsko, Portugalsko. Další věcí — a jde o onu praktickou politiku, o níž jsme mluvili — je, zda se krajní pravici podaří participovat na většině v evropském parlamentu, a dále se tak etablovat jako mainstream.

Proč se tak děje?

Ve všech moderních západních společnostech existuje vysoká míra frustrace. Krajní pravice je pro část lidí odpovědí na tento problém. Nejde o homogenní skupinu. Určitě v ní budou lidé, kteří chtějí pouze využít možnost a získat moc, ale vedle nich bude také velká část těch, kteří jsou různým způsobem nešťastní a nespokojení. Tyto lidi, kteří mají pocit, že nehrají a nebudou hrát ve společnosti hlavní roli, by pak měla systémově oslovit levice. Ta však teď v České republice chybí. I proto části nespokojených lidí končí u krajní pravice. Nabízí jim totiž odpověď na jejich strach a frustrace.

Tento psychosociální rozměr často přehlížíme, a nejsme na něj proto schopni reagovat. Jsme potom zaskočení, že nás tito lidé nechtějí poslouchat. Z mého pohledu pak není tolik podstatné, kolik jaká strana bude mít, ale proč jsou tady lidé, kteří tyto strany volí, a co jako společnost, akademici, média či politici můžeme udělat pro to, aby se toto procento snižovalo.

VOJTĚCH PETRŮ, FATIMA RAHIMI