O prostředí normalizovaného workoholismu na českých úřadech a o tom, jak politické tlaky na redukci státního aparátu souvisí s populistickou rétorikou politiků, kteří „spí jen náhodou“, jsme hovořili se socioložkou Kateřinou Nedbálkovou.
Začátkem srpna vzbudila širokou společenskou debatu zpráva o sebevraždě dvaatřicetiletého pracovníka krajského úřadu Libereckého kraje Jakuba Šepse. V dopise na rozloučenou, který rodina zveřejnila na Šepsově facebookovém profilu, popisuje své silné pracovní nasazení, prostředí, v němž byl workoholismus normalizovaný, a celkovou únavu, která k jeho rozhodnutí vzít si život vedla.
Šeps v pozici vedoucího oddělení cestovního ruchu na libereckém krajském úřadě za tři roky práce nashromáždil 1177 hodin oficiálně zaevidovaných přesčasů, tedy takřka třicet celých pracovních týdnů. Jeho pracovní den zpravidla začínal po šesté ráno a končil kolem šesté večerní, přičemž i večery byly často ve znamení pracovních telefonátů a plánování rozvrhu na další dny.
Počet odeslaných emailů se za tři roky Šepsovy práce vyšplhal na 75 831. „Pro představu, nešlo o emaily rutinní, krátké, většina z nich přinášela další návazné úkoly a vyžadovala si svůj čas pro řešení. Občas bylo dost frustrující, že jsem těch cca 70 emailů poslal, ale ještě dalších 90 jich dorazilo,“ píše Šeps.
„Celé to vlastně bylo až nelidské, telefony neustále zvonily, emaily průběžně cinkaly, lidé chodili na schůzky, kolegyně a kolegové měli otázky, kalendář se plnil řadou jednání různě po světě, do toho milion úkolů ke splnění, úředničina v podobě spousty tabulek, bodů do rady, objednávek, faktur, jednání a porad, které často k ničemu nevedly, ale které si vyžadovaly plné soustředění,“ popsal mladý úředník v dopisu na rozloučenou, který pojal jako apel na zmírnění společenského tlaku na výkon a úspěch.
Už delší dobu si podle svých slov plně uvědomoval, že jeho pracovní nasazení není v pořádku a že pracovní ohodnocení neodpovídá časové náročnosti práce.
„Proto jsem často referoval na pozicích výše, že tohle množství úkolů není normální, že je potřeba přijmout další zaměstnance, případně snížit realizované množství úkolů. Na celou obří agendu jsme byli neustále ve dvou lidech. Vytvářel jsem spoustu odborných analýz, ze kterých vždycky vyšlo, že v mezikrajském i jakémkoliv jiném máme spoustu agendy na absurdně malý počet zaměstnanců,“ popsal Šeps.
Tyto apely podle něj nebyly nikdy reflektovány, buď byly oslyšeny, nebo zameteny pod koberec. „Nespočetněkrát jsem byl chválen, dostával nejvyšší odměny na celém odboru a vždy mi bylo předkládáno, jak skvělý a progresivní jsem zaměstnanec. A jestli se někdo nad tím tempem pozastavil? Prakticky vůbec.“
O prostředí normalizovaného workoholismu na českých úřadech a o tom, jak s ním souvisí nízká prestiž úřednického povolání v České republice, politické tlaky na redukci státního aparátu v rámci úspor a populistická rétorika o politicích, kteří „spí jen náhodou“, jsme hovořili se socioložkou práce Kateřinou Nedbálkovou z Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity.
Vypověděl podle vás případ dvaatřicetiletého úředníka krajského úřadu Libereckého kraje Jakuba Šepse něco o pracovní kultuře v České republice?
O tom případu vím málo, a navíc je velmi citlivý. Nechtěla bych si hrát na psychologa, který od stolu dává diagnózy, aniž by člověka znal. A nerada bych řekla něco, co by mohlo ublížit lidem, kteří k zesnulému měli blízko. Mně přísluší se k tomu vztáhnout na obecné rovině. On spojil svou situaci s přepracováním a workoholismem, což mi připadá tragické.
Myslím si zároveň, že u mnoha dalších tragických událostí může na pozadí hrát roli pracovní prostředí, jen se o tom nemluví a málokdy o tom člověk zanechá například dopis na rozloučenou, ve kterém se o tom zmíní.
V tomto případě takový dopis byl, a tak se mohla rozběhnout debata, která je velmi potřebná. Zdá se mi totiž, že sami sociologové se kupodivu o sociologii práce nezajímají, oboru se nevěnují, přestože jde o velkou a důležitou kategorii. Příliš se nepěstuje ani na politické rovině. Politici neberou téma práce vážně a nemluví o pracovních podmínkách lidi.
Jakub Šeps ve svém dopisu na rozloučenou psal: „Nespočetněkrát jsem byl chválen, dostával nejvyšší odměny na celém odboru a vždy mi bylo předkládáno, jak skvělý a progresivní jsem zaměstnanec. A jestli se někdo nad tím tempem pozastavil? Prakticky vůbec…“ Jak moc řeší zákoník práce workoholismus?
Přiznám se, že nevím, co a jestli se o tom v zákoníku práce píše. Domnívám se, že takhle to většinou nevnímají ani ti lidé, kteří pracují hodně. Workoholismus je negativní nálepka, ke které člověk dospěje, když se pracovní zatížení stane neúnosným. Jinak máme tendenci sami sobě toto patologické extrémní pracovní nasazení prezentovat jako něco jiného, třeba jako seberealizaci, štěstí, úspěch, zatímco k této definici dospěje málokdo.
A je workoholismus opravdu tak negativní nálepka? Není ve společnosti spíše normalizován? Chlubí se jím i veřejně známí lidé, politici. Andrej Babiš má knihu s názvem O čem sním, když náhodou spím. Pavel Telička v eurovolbách 2019 postavil kampaň svého hnutí Hlas na sloganu „workoholik ve vašich službách“.
Nemyslím si, že se lidé obecně k tomuto slovu hrdě hlásí. Co se Andreje Babiše týče, souhlasím s politology, kteří píší, že Babišův populismus je založený na zdůrazňování a dovolávání se hodnoty práce. Babiš mluví často o tom, jak tvrdě maká a vůbec nespí. Jeho populismus je založený na ohánění se tvrdou práci. Oceňuje tvrdou práci, práci v čase, který bychom jinak mohli považovat za volný čas.
Jak nám sociologie může pomoci porozumět práci a workoholismu?
Sociologie dává potenciálně nástroje k tomu vidět, že práce, byť ji považujeme jako základní hodnotu, neplní vždy pro člověka pozitivní funkce. Je to podobné jako s institucí rodiny. Máme totiž tendenci rodinu považovat za oázu lásky, štěstí a klidu, kde všichni načerpají podporu a energii, zatímco sociologie se zajímá i o věci, které v rodině nefungují, například o domácí násilí. Tento příklad lze dobře překlopit do oblasti „práce“.
Sociologie by se měla zajímat také o práci, i tam si všímat také nefunkčních věcí. Má k tomu nástroje například skrze takzvané manifestní a latentní funkce. Něco je myšleno nějak, ale v praxi to pak má nezamyšlené důsledky. Potom vlastně poškozuje lidi, kterým mělo původně pomoci.
Sociologický pohled umožňuje vidět, že v organizaci nejsou pouze funkční, na cíl dobře orientované procesy, ale i některé kontraproduktivní. Připadá mi, že každý trochu citlivý člověk to vidí v organizacích, kterých je součástí. Když se bavím se svými kamarády o jejich práci, většinou neslýchám šťastné příběhy. Je tu spousta manipulujících šéfů, nefunkčního rozdělení práce, kultura podezíravosti nebo zaměření na chybu.
Domníváme se, že poslední dobou se média začala o práci zajímat více. Především pak o špatně placenou práci, určitě se píše častěji o pracovních podmínkách. Ale o práci na úřadech se většinou mluví pouze ve spojení s jejich regulací. Čím to, že ani pro novináře, ani pro sociology není práce na úřadech téma?
Mám pocit, že sociologové mají tendenci se dívat na lidi sobě třídně podobné. Citlivost vůči jiným sociálním třídám se sice zvyšuje a dělníci v tom ohledu mohou být vděčnějším tématem, neboť tito lidé manuálně pracují v prostředích, která jsou jinak lidem nepřístupná. Může proto být zajímavé jít do drůbežárny, do Bati, kdežto úřad se může jevit jako šedivá nuda. Nevím, jestli k tomu nepřispívá i populární kultura, která zobrazuje různé sekretářky a úřednice, které nemají nic moc na práci a pouze pijí kávu.
Současná politická reprezentace se svou rétorikou zeštíhlování státu tomu určitě také nenapomáhá. Slavoj Žižek píše o vyprázdněné politice, která se nesoustředí na velké teze a myšlenky, ale mobilizuje lidi na strach. Strach z jiných kultur a náboženství, strach z toho, jaké to bude, když dvě ženy nebo dva muži budou mít děti. Mluví ale také o strachu z bujícího státu a zvyšujících se daní.
Já přitom z principu na zvyšování daní nevidím nic špatného. Naopak to umožňuje řešit problémy lidi, kteří ze systému vypadávají, jsou nějakým způsobem znevýhodnění, ať už fyzicky, psychicky anebo socioekonomicky, protože mají nižší vzdělání. Dobrý sociální stát a distribuce daní umožňuje těmto lidem žít důstojný život.
Vraťme se ještě k oněm příčinám strachu z bujícího státu.
Lidé mají zkušenost s úředníky, často s nimi přijdou do kontaktu, ale nemyslí si, že dělají těžkou práci. Kdyby lépe rozuměli jejich práci, třeba by si dovedli také představit, že by měla být lépe placená. Různé sociologické teorie popisující stupně byrokracie vysvětlují, že lidé, kteří navrhují opatření, nepřijdou často do kontaktu s klienty. A úředníci, kteří v kontaktu s klienty jsou, nemají možnost tato opatření ovlivnit.
Například pošťáci nebo zaměstnanci úřadu práce mají tvrdou, nedobře placenou práci. Jsou frustrovaní, a proto svou práci nedělají úplně laskavě a trpělivě. Na těchto lidech by se myslím šetřit nemělo.
V byrokratické hierarchii jsou ale místa, která by šlo nazvat, jak říká David Graeber, jako bullshit jobs. Podle Graebera se zejména ve vyšších manažerských pozicích koncentrují lidé, kteří vykonávají práce, která není přínosem pro společnost a dokonce ani oni sami v ní mnohdy smysl nevidí.
O úřednících, kteří jsou většinou v nejnižších stupních a jsou v kontaktu s lidmi, se to nedá říct. Nedělají zbytečnou práci, lidé jejich služby většinou potřebují.
Další důvod, proč nás možná tato práce nezajímá, je, že v podobných pozicích jsou primárně ženy. Jedná se o místa špatně placená a mají menší prestiž. Kdo si chodí pro dávky, jsou také většinou ženy.
Může ten rozdíl ovlivňovat také fakt, že u manuálních pracujících bývá výsledkem něco hmatatelného? U úředníků vidíme jen to, že něco vyplňují nebo nám něco předávají.
Erving Goffman v této souvislosti mluví o „dramatickém potenciálu práce“. Když tedy vidíme stavebního dělníka, který je zpocený a manipuluje s těžkými věci, vnímáme dřinu a těžkou práci. U úředníků zpovzdálí máme pocit, že pouze sedí. Je zajímavé, že to funguje i mezi lidmi, kteří na tom sami nejsou moc dobře. Necítí vzájemnou sympatii či empatii. Říkají: ta si sedí v kanceláři, ta se má dobře, sedí v teple, kdežto já pracuju v mrazu nebo naopak ve strašném vedru a dělám fyzicky namáhavou práci.
Jak s narativy o přebujelém státním aparátu a líných úřednících souvisí pracovní podmínky na úřadech nebo na České poště?
Připadá mi, že politici ze své pozice nemají vhled do praxe této práce, a proto mívají tendence ji hodnotit jako zbytečnější nebo redukovatelnou. Často si všímám i při vedení rozhovorů o práci, že lidé vnímají svět ze své pozice, kterou pokládají za univerzální, a je pro ně těžké představit si, že něčí zkušenost může být úplně odlišná.
Když jsem se bavila s paní pracující v opravně kol o tom, jak si představuje moji práci socioložky, říkala mi, že musí být skvělé, když si odučím své a pak mám čistou hlavu. Já to pochopitelně vnímám ze své pozice úplně jinak.
Kupříkladu Česká pošta je velmi specifický příklad. Operuje v prostředí, kde působí spousta soukromých konkurenčních služeb, které ze subjektivního pohledu mohou fungovat lépe. A v posledních letech se obsah práce poštovních pracovníků značně proměňuje. Slyšela jsem jednoho pošťáka říkat, jak se dnes už cítí jen jako roznašeč balíků, zatímco dříve byl primárně doručovatel dopisů, s čímž se pojila specifická role v komunitě. Na poštovních přepážkách jsou zase pracovníci nuceni klientům nabízet losy a podobně. Vnímají to jako degradaci své práce.
A existuje tedy nějaká souvislost mezi onou existující kulturou dření a tlakem na regulaci míst na státních úřadech, což je evergreen politických programů: snížíme přebujelou státní správu, budeme šetřit na sobě?
Souvislost tam určitě je. Řeči o minimálním státu a nutnosti zmenšovat počty úředníků jsou formou populismu. Nejsou opřená o data, díky kterým bychom věděli, že jde o umělá pracovní místa, o místa, která jsou k ničemu. Je to zkrátka fráze, která se opakuje a lidé na ni slyší. Vychází pouze z už zmíněného stereotypu o líných úřednících. Workoholismus a silné pracovní nasazení si s lidmi ve státní správě zkrátka nespojujeme — přitom mylně, jak ukázal v úvodu zmíněný případ úředníka z Liberce.
Obecně u nás není moc silný hlas, který by se zastával zaměstnanců. Z principu je to úkol odborů, které ale mají v České republice dlouhodobě špatnou pověst. Krom nich si toto téma za své nikdo nebere.
A kdo by tu tedy měl pracující hájit? Proč dnes v politice není síla, která by brala práva pracujících za svá? S trochou nadsázky jediná strana, která se na pracující alespoň ve svém názvu obrací, je neonacistická Dělnická strana sociální spravedlnosti Tomáše Vandase.
Dělnictví se z jazyka vytrácí a sociální demokracie, která by se na dělníky mohla ještě rétoricky obracet, je uvadlá. Sociologické výzkumy dnes ukazují, že někdejší třídní politiku či hájení zájmů dělnické třídy dnes přebírají nacionalisté: kupříkladu v Maďarsku třídní aspekt z politického diskurzu zcela vymizel a přetavil se v nacionalismus a národní hrdost. Obecně zájmy zaměstnanců sice strany akcentují, ale příliš je nezdůrazňují.
Rozhovor●Vojtěch Petrů
Vladimíra Dvořáková: Zdroj nedůvěry v demokracii? Chudí chudnou, bohatí bohatnou
Možná Tomio Okamura, který s oblibou hlásá, že „slušný a pracující občan“ je na prvním místě. Otázkou ale je, zda se za tím opět neskrývá vymezení se vůči někomu, stejně jako se vymezuje vůči muslimům nebo LGBTQ lidem či proti „nepřizpůsobivým“ a nezaměstnaným.
Pokud se v české politice mluví o práci, pak velmi často formou zostouzení nepracujících. Aby ale někdo zdůrazňoval zájmy pracujících v pozitivním smyslu, například že by se měla zvednout minimální mzda nebo že by zaměstnanci měli mít v práci nějaké nároky, to v českém politickém diskurzu ve větší míře chybí.
Mluvila jste o tom, že ona dělnická identita se dnes vytrácí a její roli částečně přebírá nacionalismus. Za koho se tedy dnes dělníci, lidé pracující v továrnách, považují, s čím se identifikují?
Mluví o sobě nejčastěji jako o obyčejných lidech, nejsou jako ti „potentáti z Prahy“, vysokoškoláci nebo lidé z Prahy obecně. Lidé z továren, se kterými jsem mluvila v rámci rozhovorů, někdy označení „dělník“ používali a hlásili se k němu. Zároveň si ale uvědomovali, že v širším společenském kontextu se tento výraz pojí s nižším vzděláním, základní školou nebo vyučením, přičemž dnes už očekáváme od současných mladých lidí často alespoň střední školu s maturitou.
Dělící linii ve společnosti tedy vnímají spíše skrze vzdělání než z hlediska výše mzdy? To nám připadá trochu zavádějící. Existuje řada vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří si vydělávají méně než ti s výučním listem nebo maturitou.
Optika výše platu opravdu nemusí být na prvním místě. Nerada bych ale, aby to vyznělo, že lidé dělající v továrnách se mají nějak zvlášť dobře. Často také dělají za minimální mzdu a žijí z měsíce na měsíc. Zároveň když mluvíme o nerovnostech, nemůžeme akcentovat pouze příjmové nerovnosti. Velkou roli hraje i dědictví, majetek, zda mám své vlastní bydlení. A podstatnou roli mimochodem hraje také gender.
Co znamená vlastně pracovat v dnešním světě? V rozhovoru, který jste před časem poskytla Blesku, se vás moderátor v jedné z prvních otázek zeptal, jaké to bylo jít do továrny a tam tvrdě makat. Znamená to, že tady na fakultě jako výzkumnice a pedagožka „nemakáte“, nebo že „dřina“ musí mít vždy podobu manuální práce?
Když se dnes řekne „pracovat“, jako první mi přijde na mysl nejistota, respektive prekariát. Pracovat v současné společnosti znamená zvyknout si, že ztrácíme jistotu pevného úvazku a sociálních jistot s ním spojených. Lidé dnes mají několik úvazků dohromady, práce na dohodu, práci, která nenabízí žádnou kariéru a zajištění.
V rozhovorech jsem si všímala, že novináři, někdy více a někdy méně, měli tendenci stavět na kontrastu, že docentka si šla sednout do továrny. Trochu mě to sice rozčilovalo, ale zároveň to nevnímám jako znevažování mé práce a implicitní sdělení, že na univerzitě nic nedělám.
Ale stereotyp, že lidi na univerzitě nic nedělají a akorát mudrují, zatímco lidé v továrně dělají reálnou hodnotnou práci, jistě existuje. Různá vědecká odvětví přitom mají různou pověst. Já jako sociální vědkyně mám zkrátka menší prestiž, než bych měla jako přírodovědkyně.
Zatímco na sociálněvědní otázky si totiž každý může vytvořit svůj názor a myslet si, jak je dobrý a pravdivý, v přírodních vědách si laici na různá tvrzení a závěry nemohou jen tak lehce vytvořit vlastní pohled. Proto jim neadekvátně připisují vyšší prestiž. Koneckonců na to upozorňují i současné protesty humanitních oborů poukazující mimo jiné na nízké mzdy.
Vliv nejspíš mají i všemožné výroky politiků o zbytečnosti humanitních věd, jak naposledy prohlásil předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda.
Hraje to velkou roli, a nejen v případě humanitních věd. Terčem stejného zostouzení jsou například genderová studia, kterým se také věnuji. Přitom je z odmítavých vyjádření často naprosto jasné, že tito lidé vůbec nemají ani základní povědomí, čemu se vědci v těchto oborech reálně věnují.
Z vašich rozhovorů se zdá, že různá nedorozumění ohledně toho, jak to chodí v továrně a jak vypadá práce na fakultě, vznikají, protože spolu dostatečně nekomunikujeme. Jak toto rozbít, jak světy práce přiblížit?
V důsledku nerovné distribuce sociálně kulturního kapitálu je úplně přirozené, že mnozí lidé spolu nepřijdou do kontaktu. Chodíme do různých hospod, kaváren, navštěvujeme velmi odlišné sociální a kulturní instituce.
Často to se svými studenty řeším, když si volí téma výzkumných prací. U některých témat studujícím navrhuji, aby se zaměřili nejen na vysokoškoláky, ale i na učně. Studentům se to líbí, ale ztroskotá to na tom, že žádné neznají a nemohou je najít. Vysokoškoláci zkrátka s učni nepřijdou do kontaktu. Přirozeně se lidé se na různých místech setkávají spíše s lidmi sobě podobnými.
I skrze naše profese ale máme nástroje, jak toto nabourávat. Jako novinář můžu popisovat i jiná prostředí, než jsou ta, ze kterých vycházím. Jako socioložka můžu rovněž nahlížet do různých sociálních prostředí. Překvapilo mě, jak pozitivní zpětnou vazbu z různých oborů jsem měla na Tichou dřinu. Velmi často zcela mimo sociologické kruhy. Téma tříd zkrátka začíná rezonovat šířeji.
Když se ještě vrátíme k oněm nedorozuměním mezi světy práce v kanceláři a práce v továrně, nepramení také z toho, že vaše nebo naše práce nemá striktní pracovní dobu, zatímco ta tovární ano?
To jsem hodně řešila i v rozhovorech. Zda se musí nějaká práce odehrávat striktně na konkrétním místě v konkrétním čase, se v jednotlivých pracovních zkušenostech projevuje hodně. V továrně jsou všude hodiny, lidi je neustále monitorují, kdy už budou tři a budou moci jít domů nebo kdy bude přestávka.
Moje pojetí času a práce na fakultě je hodně jiné. Je jedno, jestli na obědě strávím o dvacet minut více nebo méně, jestli si práci vezmu domů a budu si ji dělat večer nebo o víkendu, samozřejmě mimo pevně stanovené časy přednášek a schůzek. Jedna paní v továrně mi říkala, že do práce chodím jako do holubníku, že můžu kdykoliv přicházet a odcházet. To je ale dvojznačné. Znamená totiž zároveň, že práce nemá žádnou hranici.
Aktuálně mediálně vděčné je téma kritiky mladé generace, která chce důstojné pracovní podmínky, odmítá přesčasy nebo aby jim šéf volal mimo pracovní dobu. Vzniká dojem, že mladá generace je líná, příliš zhýčkaná, nechce se jí pracovat. Odpovídá to realitě?
To je obecnější věc, která přechází z generace na generaci, že starší lidé ty mladé mají tendenci trochu démonizovat. I lidé v továrně mi říkali, že mladí to už dnes nechtějí dělat, protože je to moc těžká, manuální práce. A když už do Bati jdou, chtějí jen ty nejlehčí pozice.
Francouzský ekonom Thomas Piketty napsal, že dnešní mladí lidi mají po dlouhé době perspektivu, že na tom budou hůře než jejich rodiče. Mladí lidé pak mohou snadno dospět k přesvědčení, že usilovná práce vlastně nemá cenu. Proč bych se měl strhat, když si stejně vydělám hrozně málo, bez šance na vlastní bydlení, pokud ho nezdědím? Může to být dost racionální strategie střízlivějšího přístupu k práci.
Proč v České republice není oproti západním zemím politická poptávka po zvyšování této pracovní kultury a práv zaměstnanců, tedy po progresivních trendech známých například ze Španělska či Portugalska? Souvisí to jednoduše s tím, že v těchto zemích vládnou socialisté?
Určitě ano, protože v České republice žádnou akceschopnou levici nevidíme. Máme zažitou kulturu nestěžovat si, tvrdě pracovat a považovat to za pozitivní normu. A také se prosadil individualizující postoj, že každý svého štěstí strůjcem. Vše, čeho jsem dosáhl, jsem v tomto uvažování dosáhl čistě díky vlastní píli; absolutně se přitom předhlíží, že tu jsou nějaké strukturální podmínky, které člověk ze své pozice neovlivní. Pokud si každý má řešit své problémy sám, pak lidé spíše hledají terapeuta, který jim pomůže srovnat se s realitou, než aby se realizovali v hnutí, politické straně či spolku.
VOJTĚCH PETRŮ, FATIMA RAHIMI