Začátkem srpna vzbudila širokou společenskou debatu zpráva o sebevraždě dvaatřicetiletého pracovníka krajského úřadu Libereckého kraje Jakuba Šepse. V dopise na rozloučenou, který rodina zveřejnila na Šepsově facebookovém profilu, popisuje své silné pracovní nasazení, prostředí, v němž byl workoholismus normalizovaný, a celkovou únavu, která k jeho rozhodnutí vzít si život vedla.

Šeps v pozici vedoucího oddělení cestovního ruchu na libereckém krajském úřadě za tři roky práce nashromáždil 1177 hodin oficiálně zaevidovaných přesčasů, tedy takřka třicet celých pracovních týdnů. Jeho pracovní den zpravidla začínal po šesté ráno a končil kolem šesté večerní, přičemž i večery byly často ve znamení pracovních telefonátů a plánování rozvrhu na další dny.

Počet odeslaných emailů se za tři roky Šepsovy práce vyšplhal na 75 831. „Pro představu, nešlo o emaily rutinní, krátké, většina z nich přinášela další návazné úkoly a vyžadovala si svůj čas pro řešení. Občas bylo dost frustrující, že jsem těch cca 70 emailů poslal, ale ještě dalších 90 jich dorazilo,“ píše Šeps.

„Celé to vlastně bylo až nelidské, telefony neustále zvonily, emaily průběžně cinkaly, lidé chodili na schůzky, kolegyně a kolegové měli otázky, kalendář se plnil řadou jednání různě po světě, do toho milion úkolů ke splnění, úředničina v podobě spousty tabulek, bodů do rady, objednávek, faktur, jednání a porad, které často k ničemu nevedly, ale které si vyžadovaly plné soustředění,“ popsal mladý úředník v dopisu na rozloučenou, který pojal jako apel na zmírnění společenského tlaku na výkon a úspěch.

Už delší dobu si podle svých slov plně uvědomoval, že jeho pracovní nasazení není v pořádku a že pracovní ohodnocení neodpovídá časové náročnosti práce.

„Proto jsem často referoval na pozicích výše, že tohle množství úkolů není normální, že je potřeba přijmout další zaměstnance, případně snížit realizované množství úkolů. Na celou obří agendu jsme byli neustále ve dvou lidech. Vytvářel jsem spoustu odborných analýz, ze kterých vždycky vyšlo, že v mezikrajském i jakémkoliv jiném máme spoustu agendy na absurdně malý počet zaměstnanců,“ popsal Šeps.

Tyto apely podle něj nebyly nikdy reflektovány, buď byly oslyšeny, nebo zameteny pod koberec. „Nespočetněkrát jsem byl chválen, dostával nejvyšší odměny na celém odboru a vždy mi bylo předkládáno, jak skvělý a progresivní jsem zaměstnanec. A jestli se někdo nad tím tempem pozastavil? Prakticky vůbec.“

O prostředí normalizovaného workoholismu na českých úřadech a o tom, jak s ním souvisí nízká prestiž úřednického povolání v České republice, politické tlaky na redukci státního aparátu v rámci úspor a populistická rétorika o politicích, kteří „spí jen náhodou“, jsme hovořili se socioložkou práce Kateřinou Nedbálkovou z Fakulty sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity.

Vypověděl podle vás případ dvaatřicetiletého úředníka krajského úřadu Libereckého kraje Jakuba Šepse něco o pracovní kultuře v České republice?

O tom případu vím málo, a navíc je velmi citlivý. Nechtěla bych si hrát na psychologa, který od stolu dává diagnózy, aniž by člověka znal. A nerada bych řekla něco, co by mohlo ublížit lidem, kteří k zesnulému měli blízko. Mně přísluší se k tomu vztáhnout na obecné rovině. On spojil svou situaci s přepracováním a workoholismem, což mi připadá tragické.

Myslím si zároveň, že u mnoha dalších tragických událostí může na pozadí hrát roli pracovní prostředí, jen se o tom nemluví a málokdy o tom člověk zanechá například dopis na rozloučenou, ve kterém se o tom zmíní.

V tomto případě takový dopis byl, a tak se mohla rozběhnout debata, která je velmi potřebná. Zdá se mi totiž, že sami sociologové se kupodivu o sociologii práce nezajímají, oboru se nevěnují, přestože jde o velkou a důležitou kategorii. Příliš se nepěstuje ani na politické rovině. Politici neberou téma práce vážně a nemluví o pracovních podmínkách lidi.

Jakub Šeps ve svém dopisu na rozloučenou psal: „Nespočetněkrát jsem byl chválen, dostával nejvyšší odměny na celém odboru a vždy mi bylo předkládáno, jak skvělý a progresivní jsem zaměstnanec. A jestli se někdo nad tím tempem pozastavil? Prakticky vůbec…“ Jak moc řeší zákoník práce workoholismus?

Přiznám se, že nevím, co a jestli se o tom v zákoníku práce píše. Domnívám se, že takhle to většinou nevnímají ani ti lidé, kteří pracují hodně. Workoholismus je negativní nálepka, ke které člověk dospěje, když se pracovní zatížení stane neúnosným. Jinak máme tendenci sami sobě toto patologické extrémní pracovní nasazení prezentovat jako něco jiného, třeba jako seberealizaci, štěstí, úspěch, zatímco k této definici dospěje málokdo.

A je workoholismus opravdu tak negativní nálepka? Není ve společnosti spíše normalizován? Chlubí se jím i veřejně známí lidé, politici. Andrej Babiš má knihu s názvem O čem sním, když náhodou spím. Pavel Telička v eurovolbách 2019 postavil kampaň svého hnutí Hlas na sloganu „workoholik ve vašich službách“.

Nemyslím si, že se lidé obecně k tomuto slovu hrdě hlásí. Co se Andreje Babiše týče, souhlasím s politology, kteří píší, že Babišův populismus je založený na zdůrazňování a dovolávání se hodnoty práce. Babiš mluví často o tom, jak tvrdě maká a vůbec nespí. Jeho populismus je založený na ohánění se tvrdou práci. Oceňuje tvrdou práci, práci v čase, který bychom jinak mohli považovat za volný čas.

Jak nám sociologie může pomoci porozumět práci a workoholismu?

Sociologie dává potenciálně nástroje k tomu vidět, že práce, byť ji považujeme jako základní hodnotu, neplní vždy pro člověka pozitivní funkce. Je to podobné jako s institucí rodiny. Máme totiž tendenci rodinu považovat za oázu lásky, štěstí a klidu, kde všichni načerpají podporu a energii, zatímco sociologie se zajímá i o věci, které v rodině nefungují, například o domácí násilí. Tento příklad lze dobře překlopit do oblasti „práce“.

Sociologie by se měla zajímat také o práci, i tam si všímat také nefunkčních věcí. Má k tomu nástroje například skrze takzvané manifestní a latentní funkce. Něco je myšleno nějak, ale v praxi to pak má nezamyšlené důsledky. Potom vlastně poškozuje lidi, kterým mělo původně pomoci.

Sociologický pohled umožňuje vidět, že v organizaci nejsou pouze funkční, na cíl dobře orientované procesy, ale i některé kontraproduktivní. Připadá mi, že každý trochu citlivý člověk to vidí v organizacích, kterých je součástí. Když se bavím se svými kamarády o jejich práci, většinou neslýchám šťastné příběhy. Je tu spousta manipulujících šéfů, nefunkčního rozdělení práce, kultura podezíravosti nebo zaměření na chybu.

Domníváme se, že poslední dobou se média začala o práci zajímat více. Především pak o špatně placenou práci, určitě se píše častěji o pracovních podmínkách. Ale o práci na úřadech se většinou mluví pouze ve spojení s jejich regulací. Čím to, že ani pro novináře, ani pro sociology není práce na úřadech téma?