Skoro devadesát procent českých domácností nakupuje potraviny v prodejnách typu supermarkety, hypermarkety a diskonty. V osmi největších obchodních řetězcích: Albert, Billa, Kaufland, Globus, Lidl, Penny Market, Makro a Tesko pracuje pětašedesát tisíc lidí. Není to malé číslo. Přesto nebyly pracovní podmínky v supermarketech po dlouhou dobu téma.

Výzkum Multikulturního centra Prahy z roku 2016 s názvem „Ženy za pokladnou. Pracovní podmínky žen v supermarketu“ se zaměřil především na práci pokladních. Upozornil mimo jiné na nízké mzdy, na to, jak ženy kloubí práci s rodinným a soukromým životem a na prekarizaci práce. V roce 2017 na to pak upozornila novinářka Saša Uhlová ve svých reportážích z cyklu Hrdinové kapitalistické práce. 

Právě výzkum Multikulturního centra Praha se stal vodítkem pro sociology Michala Trčku z Technické univerzity v Liberci a Yuliyi Moskvinu, doktorandku fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Svou společnou práci s názvem „Zaměstnanci v supermarketech: Prekarita a solidarita na fragmentovaných pracovištích“ vydali vloni na podzim. 

Zaměřili se na supermarkety v Praze. Na základě důkladných rozhovorů s pracovníky supermarketů popisují jejich vzájemné vztahy na pracovištích, vztah zaměstnavatelů k zaměstnancům, mzdový nárůst, odlišné pracovní podmínky pro agenturní pracovníky a kmenové zaměstnance, vztahy mezi migranty a tuzemskými zaměstnanci.

Zvýší se mzdy, tlačí se na výkon

České republice se ekonomicky daří. V médiích se často skloňuje pojem konjunktura. K podílu na ekonomickém rozletu se hlásí kdejaká politická strana. Supermarkety zvyšují mzdy. Největší posun učinil Lidl, obchodní značka řetězce prodejen společností Lidl & Schwarz-Gruppe, který loni v březnu nabízel jako nástupní plat v celé České republice dvacet osm tisíc korun.

Zvýšením mezd se chlubila společnost Billa, která v českých zemích provozuje 226 supermarketů. V případě Billy ale nešlo o navýšení nástupního platu. Vyšší mzdy nabízí také Kaufland a nejnověji Penny Market. 

Michal Moravec pracoval v supermarketech šest let. Vyzkoušel si práci v různých městech i společnostech. Pracoval přes agenturu ale i jako kmenový zaměstnanec. Působil v Lidlu, v Makru, Kauflandu i Tescu. „Všude je to různý — finanční ohodnocení i náplň práce,“ líčí u piva v centru Prahy. „V Lidlu se třeba všichni snaží dělat všechno. Od pekárny až po doplňování potraviny nebo zaskakují na pokladnu. Stojíte řadu, najednou vidíte, jak pekař skočí na pokladnu,“ popisuje. „Práce je náročná. Zvýší se mzdy, tlačí se na výkon. Protože je to něco za něco. Vyšší mzdy znamenají méně pracovníků,“ pokračuje Michal. Po šesti letech přesedlal na předsedy odborů.

Přestože se supermarkety chlubí zvyšováním mezd, situace není růžová. Problémem je podle Michala Trčky takzvaná prekarizace práce. „Myslí se tím zhoršení pracovních podmínek, například přecházení z plnohodnotných smluv na neplnohodnotné pracovní úvazky. V případě České republiky jde o dohody o pracovní činnosti, dohody o provedení práce, agenturní zaměstnávání,“ vysvětluje. Prekarizace tudíž představuje komplexní proměnu povahy práce, která má negativní vliv nejenom na kvalitu zaměstnání, pracovní podmínky, ale také na celkový život pracujících.

„Je to dlouhodobý jev, který lze dobře studovat na příkladu Spojených státu,“ dodává. Při svém zrodu v sedmdesátých letech sloužil fenomén částečných úvazků k tomu, aby umožnil pracovat ženám na mateřské nebo studentům. „Nicméně se z toho později stala běžná forma zaměstnávání,“ vysvětluje Michal Trčka.

Lidí, kteří nemají hlavní pracovní poměr — tedy smlouvu na dobu určitou či neurčitou včetně pojištění a odvodů —, dnes narůstá. Těžko tak lze například sledovat dodržování podmínek, které jsou součástí smlouvy. „Dohoda o provedení práce je inspektory práce nazývána legálním vykořisťování zaměstnanců,“ říká.

Za tyto pracovníky firmy neodvádí sociální a zdravotní pojištění. Často je navíc nutí k překračování hranice povolených hodin v rámci dohody o provedení práce. „Během výzkumu jsme zjistili, že lidé v tomto režimu částečně pracují na černo. Zaměstnanci v supermarketu dostávali bokem nějaký peníze navíc, nebo dělali přesčasy, za které nedostali vůbec zaplaceno. Byl to úkol, který měli stihnout během pracovní doby, ale nezvládli jej, protože to fyzicky nebylo ani možné. Celá věc se pak interpretovala jako chyba zaměstnance,“ uvádí Michal Trčka.

Zaměstnanci supermarketů mají často za sebou negativní zkušenosti z jiných prekarizovaných pracovních pozic. Práce v obchodě si váží a dokáží být loajální. Je to pro ně menší zlo. Pracují v čistém prostředí, mají pravidelnou výplatu. Chtějí si svou práci udržet. „Spousta z nich má exekuce, chtějí se dostat z dluhové pasty, “ vysvětluje Trčka. Člověk, který žije v materiální deprivaci, nemá finanční rezerv a žije z měsíce na měsíc.

Supermarkety jako laboratoře kapitalismu

Trčkova kolegyně Yuliya Moskvina se ve výzkumu zaměřila na migranty zaměstnané přes pracovní agentury. „Rozhodla jsem se tak i z osobních důvodů, protože jsem sama měla v práci problémy,“ svěřuje se. O místo tlumočnice přišla na popud vedoucí, které se nelíbilo, že Yuliya ve volné čase pomáhá uprchlíkům. „Co pak musí zažívat cizinci na méně kvalifikovaných pozicích?“ ptá se.

Yuliya mluví o supermarketech a stejně tak i o velkých logistických centrech jako o laboratořích kapitalismu. Lze na nich podle ní velmi přesně pozorovat poslední vývoj a dynamiku kapitalistického řádu, který „sžírá lidi a funguje na nehumánních principech“.

Na jednom místě se tak schází velice různorodé skupiny pracovníků s odlišnými podmínkami. Lidé z agentur mohou mít dokonce vyšší plat než kmenoví zaměstnanci, protože pracují více hodin. „Některé agentury nabízí zdravotní a sociální pojištění, některé ne. Jak to budou mít jejich pracovníci například s důchodem, se často neví,“ pokračuje Yuliya

Setkala se ale také s lidmi, kteří pracovali přes agentury a neměli žádné smlouvy. Dostali neurčitý papír, který nečetli a nebyli schopní říct, o co se jednalo a co podepsali. Podstatné jsou požadavky řetězce a prodejny. „Mluvila jsem s manažerem, který mi ukázala aplikaci, přes niž domlouvá práci. Jeden den shání kuchaře, ten přijde, odpracuje pár hodin, a druhý den už tam nemusí být,“ popisuje situaci.

„Nemáte vůbec žádnou jistotu. Zavolají vám, když potřebují narychlo obsadit nějakou směnu. A pak vás zase nepotřebují, když vy potřebujete pracovat, abyste zaplatili účty,“ říká prodavačka Nataša v rozhovoru s Yuliyi Moskvinou.

Michal Trčka ale upozorňuje, že agenturní pracovníci mohou mít i lepší pracovní podmínky než kmenoví zaměstnanci. Díky nedostatku pracovní síly se jejich vyjednávací pozice změnila. „Respondenti nám opakovali, že agentury změnily chování a že si jich dnes daleko více váží. Nabízejí více možností, jak si naplánovat čas nebo jak změnit pracoviště,“ popisuje Trčka.

„Agenturní pracovník nebo brigádník si mohl říct, že chce chodit pouze do určitého supermarketu. Pokud souhlasilo i pracoviště, nebyl problém. Takto začaly vznikat vazby mezi kolegy,“ pokračuje Trčka.

Může jít však jen o dočasné zlepšení. Ve chvíli, kdy opadne ekonomická konjuktura a nebude potřeba tolik pracovníků, pokročí automatizace a bude fungovat více samoobslužných pokladen, bude se propouštět. Zaměstnanci agentur půjdou jako první.

Fluktuace pracovníků brání tomu, aby se organizovali

Fenomén agenturního zaměstnávání má ale ještě jeden důležitý, avšak přehlížený, dopad na pracovní poměry. Neustálá fluktuace brání navazování hlubších vztahů na pracovištích. Pospolitost je přitom předpokladem solidarity. Aby se tedy zaměstnanci cítili líp na pracovištích nebo se mohli společně zasazovat za lepší pracovní podmínky, potřebují k tomu trávit společný čas.

Spousta lidí má strach postavit se vedení. Příkladů vzdoru, navíc úspěšného, je minimum. „V Liberci se nedodržovaly pauzy. Byly velmi krátké. Zaměstnanci se v šatně dohodli, že všichni společně navštíví manažera. Jejích společné nasazení pomohlo prosadit lepší podmínky, delší pauzy“ uvádí příklad s dobrým koncem Trčka.

Bariéry, které neumožňují projev pospolitosti a solidarity, ale fungují i mimo agenturní poměry. Kolegové ve velkých supermarketech se běžně navzájem dobře neznají, nepotkávají se. Do práce docházejí v různých časových intervalech, mají krátké pauzy a tak dále.

Samostatným tématem jsou pak vztahy mezi Českými zaměstnanci a migranty. Platí přitom, že cizinec prakticky nemá šanci dostat se na vyšší pozici, a to ani v případě, že prodejna zaměstnává většinu migrantů. „Jeden z top-manažerů mi v rozhovoru svěřil, že migrantům vedoucí pozice nenabízí, protože si myslí, že by k nim čeští podřízení neměli respekt. Cizinci totiž mají často přízvuk,“ dodává Moskvina.

Ve vztazích mezi kolegy čeština hraje velmi důležitou roli. „Pro lidi, kteří nejsou zvyklí na multikulturní prostředí, funguje jazyk jako primární charakteristika, podle, níž rozlišují ‚my‘ a ‚oni‘. Přízvuk v tom nepochybně hraje klíčovou roli,“ myslí si.

O odborech často lidé ani nevědí

„Platy v supermarketech vzrostly hlavně díky práci odborů a vládě Bohuslava Sobotky,“ říká Michal Trčka. Dodává ale, že během výzkumu zjistili, že mnoho zaměstnanců o existenci odborů vůbec neví. Ještě horší je to u zahraničních pracovníků. „V současnosti odbory nabírají na síle. Nemají ještě takovou pozici jako v minulosti, ale loni jsme nabírali nejvíce nových členů za novodobou historii,“ říká Michal Moravec, který je předsedou odborového svazu pracovníků obchodu ZO AHOLD.

Odbory neodlišují zahraniční pracovníky od českých. Víceméně se ale zaměřují na lidi v hlavním pracovním poměru. Lidé se zkrácenými úvazky, se pak nemají mnohdy na koho obrátit.

Jedna pracovnice z Ukrajiny, která uklízela v pražském hypermarketu, neměla standardní pracovní smlouvu — a nedostala výplatu. Obrátila se na pražskou solidární síť SOL!S, což je neformální skupina lidí, kteří se rozhodli společně hájit svá práva a řešit problémy na pracovišti i mimo něj. Když si iniciativy této ženy všimli její kolegové, migranti, kteří byli v podobné situaci, přidali se k ní a podpořili ji. Nejdříve se obrátili na právníky. Ti je ale odmítli s tím, že nejde o tak velkou sumu, aby mělo smysl spor řešit. Zároveň poukazovali, že tito lidé neměli pořádnou smlouvu, na jejímž základě by mohli něco vymáhat.

Odhodlaní pracovníci svůj boj ale nevzdali. Neustále chodili za vedením. Vyhrožovali, že svoje zkušenosti zveřejní. Vedení se nakonec zaleklo negativní reklamy a dlužné peníze vyplatilo.

Supermarkety se v posledních letech chlubí zvyšováním mezd. Neplatí to ale o všech a ne po celé České republice. Je tu co měnit a zlepšovat. Přestože dnes musí agentury dodržovat přísnější pravidla, poskytování sociálního a zdravotního pojištění není zdaleka normou. A stále se vyskytuje neproplácení přesčasů.

Práce, která je spojená s přímou komunikací se zákazníky, obnáší velký psychický tlak. Není výjimkou, že prodavači a prodavačky mají kvótu na to, kolik lidí musí denně obsloužit nebo kolikrát mohou udělat storno. Za překročení mají sankce z výplaty.

Zahraniční pracovníci jsou na tom ještě hůř a při vymáhání svých práv to mají velice těžké. Neznají dobře prostředí, často je trápí jazyková bariéru a nedostatek sociálních vazeb mimo jejich krajany. Je i v zájmu České republiky, která se v některých oblastech potýká s nedostatkem pracovní síly, aby se jejich postavení zlepšilo. Heslo spokojený zaměstnanec—spokojený zákazník se potřebuje v českých supermarketech teprve pořádně zabydlet.