Přinést vhled do podmínek manuální práce za téměř minimální mzdu bylo cílem novinářky Saši Uhlové. O pěti zaměstnáních, kterými si prošla, již publikovala psané reportáže. Zároveň s texty vznikal o její investigaci film Apoleny Rychlíkové s názvem Hranice práce, který měl premiéru koncem minulého měsíce na mezinárodním dokumentárním festivalu v Jihlavě.

Z něj si odvezl cenu za nejlepší tuzemský dokument. Získal také cenu diváků. Ostatně není divu, když o psanou podobu byl takový zájem, že servery A2larmu zpočátku ani nedokázaly stíhat nával čtenářů.

Co na celém investigativním projektu upoutá, je především osobní nasazení reportérky, která mu věnovala půl roku života, otřesné podmínky zaměstnanců, přímé svědectví za použití skryté kamery v brýlích či termosce a nakonec i to, že projekt v době značně podfinancované žurnalistiky vůbec mohl vzniknout. V tomto případě by tak nestalo bez štědrého grantu od skupiny podnikatelů sdružených v Nadačním fondu nezávislé žurnalistiky.

V hledáčku Saša Uhlová

Překvapivé je, že dokumentární film se nesnaží být novou výpovědí o tom, co reportérka po dobu šesti měsíců zažívala. Zaznívají její čtené deníkové poznámky, na jejichž půdorysu vznikaly i reportáže, tentokrát doplněné o obraz zachycený především skrytou kamerou. Díky němu mimo jiné poznáme, že pracovníci s odpadem se čas od času musejí vypořádat s mrtvým potkanem, zavítáme na krátkou pauzu mezi náročnou směnou v továrně a ukáže se i pohled člověka za kasou obchodního řetězce Albert.

Kromě těchto záběrů přece jen dokument přináší něco zcela nového. Jako takový bonus nabídne sekvence, které mohly proběhnout už se skutečnou kamerou, v nichž se dostáváme za Sašou Uhlovou až domů či s ní cestujeme brzy ráno autobusem do práce. Najednou je vše osobnější a místo toho, aby reportérka udávala tón, ocitá se sama v hledáčku dění.

Uvidíme ji, jak se jí začínají dotýkat některé z problémů, které běžně zažívají lidé, mezi kterými pracuje. Najednou stíhá vidět své děti jen na pár minut po ránu, aby se později odloučení ještě prohloubilo, když získá práci až na druhém konci republiky. Uhlová bydlí projednou na ubytovně, ve druhém případě pak začne přebývat u svých přátel v sídlištním bytě.

Při registraci na ubytovně se přitom setká s jednou proti-romskou narážkou, ale zrovna romistka Uhlová rozhodně stereotypy přiživovat nehodlá. Místo toho uvidíme, že v sídlištním bytě bude bydlet právě se svými romskými přáteli. Proč by taky ne. Vlídný a lidský přístup, který filmu dodává na atraktivitě, později ještě podtrhne hláška Uhlové, že se vždycky nejrychleji skamarádí s tím, kdo je jednoduše „nejtmavší“. Můžeme tak sledovat její sblížení s kolegyní, které už ani nedokáže po skončení své práce v prádelně zamlčet, že je ve skutečnosti novinářkou a že na místě pracovala v utajení.

Kolektivně proti nízkým mzdám

Na kariéru Maty Hari to tedy zatím nevypadá, ale díky prozrazení identity se reportérka může dočasné kolegyně poptat třeba na problematiku odborů, což na pracovištích kvůli nápadnosti otázky zdaleka tolik nemohla. Pokud by do nich vstoupili lidé, mezi kterými Saša Uhlová po dobu projektu pracovala, mohli by si vyjednat lepší pracovní podmínky, dalo by se poznamenat. Jenže skutečnost je taková, že se o odborových organizacích moc nemluví, přepracovaní zaměstnanci nemají sílu ani čas tuto otázku řešit a předně se bojí, že kdyby do odborů vstoupili, mohlo by to pro ně znamenat nepříjemnosti ze strany zaměstnavatele. A to si často nemohou z existenčních důvodů dovolit.

Jejich podpora tak musí přicházet odjinud, aby se podmínky zlepšily. Sledovaným případem byl v tomto případě v nedávné době řetězec Albert, ve kterém Saša Uhlová rovněž pracovala a který byl kritizován za to, že ze všech podobných řetězců působících v ČR svým zaměstnancům platil nejhůř. Čekání na nového Jánošíka by se asi nevyplatilo, a tak se do věci vložil sám premiér Sobotka, který jednal se zástupci nizozemské společnosti provozující Albert a nizozemským velvyslancem. Hojně působila též kampaň ČMKOS, jejíž předseda Josef Středula byl zvažovaným aktérem filmu, se svou úspěšnou kampaní Konec levné práce, díky níž začal navyšovat mzdy Albert i všechny ostatní řetězce. Slogan si pak v předvolebním období osvojila i ČSSD a otázku montoven a levné práce tematizovaly i další strany.

Zajímavé je, že určitý podíl na navýšení mezd může mít i Saša Uhlová jako novinářka. Jen několik dní poté, co publikovala svou reportáž mapující pracovní podmínky za pokladnou v Albertu, řetězec oznámil již třetí navýšení od okamžiku prvotní kritiky.

Odezvy

Někteří kritici investigativního projektu poukazovali na jeho domnělou banalitu s tím, že je přece veřejně známé, že lidé se špatně placenou náročnou prací se zcela evidentně mají celkem mizerně. Nutno jim uznat díl pravdy. Pro ty, kteří sami přišli do kontaktu s tímto typem práce, nemusí být zjištění zrovna objevné. Je tu ale velmi početná skupina mladých lidí a obecně těch, kteří s manuální prací zkušenosti nemají. Právě nám dokázala Saša Uhlová společně s Apolenou Rychlíkovou téma trochu přiblížit a zdálo se, že jsme to byli právě my, kdo si nenechal ujít premiéru snímku na jihlavském festivalu.

Důležité je navíc velmi konkrétní zjištění o nedodržování zákoníku práce, které reportérka zaznamenala ve čtyřech z pěti popisovaných případů. Jedním z nich byla i nemocnice v Motole, která si najímá agenturní zaměstnance za minimální mzdu, kteří v prádelně pracují po boku kmenových zaměstnanců nemocnice. Ačkoli by podle zákoníku práce měli odstávat zaplaceno ve stejné výši, když dělají stejnou práci, v nemocnici se tak neděje a rozdíl v odměňování tvoří několik tisíc.

Není bez zajímavosti, jak na toto zjištění reagoval nynější dosluhující ministr zdravotnictví Miroslav Ludvík (ČSSD), dlouholetý ředitel nemocnice, kterou vedl celých šestnáct let až do loňského listopadu, kdy přijal místo v kabinetu Bohuslava Sobotky, a který se sem hodlá po skončení svého ministerského angažmá vrátit. Smířlivým tónem prohlásil, že vlastně chápe, že se z provozních důvodů přistupuje k tomu, aby lidé zaměstnaní pracovní agenturou dostali v nemocnici v Motole stejnou práci, ačkoli oni za ni pobírají jen minimální mzdu a není to dle regulí. Dodal přitom, že je nerealistické situaci nějak adekvátně řešit a že vedení nemocnice s tím nic nenadělá. To vše ve stejnou dobu, co Lubomír Zaorálek jakožto volební lídr ČSSD vyhlašoval válku levné práci.

Ještě větší pozornost vyvolala reportáž Saši Uhlové z Vodňanského kuřete, která poodhalila, jak by Andrej Babiš řídil stát jako firmu, kdyby to z jeho všemožných firem byla právě tato. Nutno dodat, že o publicitu reportáže se zasloužil především sám svými výpady na adresu reportérky. O případu zde již psala Zuzana Vlasatá.

Snímek Hranice práce by měl upozornit  na téma nízkopříjmových zaměstnání mnohem více diváků, až poběží ve vysílání České televize v rámci série autorských dokumentárních filmů Český žurnál. Původně jsme se jej měli dočkat na našich obrazovkách kolem Mikuláše, nyní to však vypadá, že si ještě mnoho týdnů počkáme. Zbývá jen doufat, že snímek nepostihne stejný osud jako dokument Selský rozum. U obou zmíněných figuruje Česká televize v roli koproducenta.

Nevídaný zájem o reportáže, počet rozhovorů se Sašou Uhlovou, viditelná práce odborů i zcela zaplněné projekce filmu na jihlavském festivalu by mohly být vítaným počátečním milníkem, od nějž česká společnost začne levnou práci chápat jako podstatné téma. Příliš dlouho byla jen ve stínu dění, nyní bychom na ni měli namířit své reflektory.