Když mého kamaráda vyhodili ze školy, pracovních zkušeností měl věru pramálo. Jeho vůle vyvinout úsilí a sehnat si práci byla terčem vtipů. A tak se s přáteli vsadil, že si práci najde — a že jediné, co pro to bude muset udělat, je obejít pražské provozovny KFC. Na první pobočce vyplnil dotazník, který manažerka prolétla fastfoodovitě příznačnou rychlostí, a řekla mu, že ho bere.

Následující dny už se fastfoodovitě příznačné rychlosti učil při smažení kuřecích křidélek i on. Poté, co rychlost prokázal v testech na standardy, mu zvýšili plat na osmdesát korun hrubého za hodinu, deset korun čistého navíc pak dostával za péči o uniformu. Kvůli nedostatku lidí pracoval více než dvě stě hodin měsíčně. KFC zavíralo v devět večer, jemu platili do půl desáté — ale odcházel v jednu v noci. Následující ráno vstával, aby absolvoval dalších více než dvanáct hodin tlaku na co největší pracovní tempo. Po půl roce skončil, nastoupil znovu do prváku a teď už se poučeně vrhá vstříc dráze ekonoma.

Našeho společného kamaráda vyhodili ze školy asi rok nato. I jeho prázdné kapsy zachránila práce v pobočce kentuckého kuřecího snu. I on v ní trávil většinu svého času. Ale nezměnilo se na tom nic ani poté, co znovu začal studovat. Tichému klukovi matfyzáckého mozku v týmu ještě mladších brigádníků — a zvláště pak brigádnic — stouplo sebevědomí. Ze školy ho znovu vyhodili. Zato v KFC už vede pobočku.

Dohoď kamaráda

Jak upozornil server Aktuálně, průměrný věk zaměstnanců společnosti AmRest, pod kterou spadá řetězec KFC, ale i Burger King, Pizza Hut nebo nebo Starbucks’, je dvacet tři let. Třetinu zaměstnanců tvoří studenti. K počátečnímu platu osmdesáti pěti korun hrubého na hodinu si mohou jednorázově přilepšit dvěma tisícovkami — pokud dohodí do fastfoodu i svého kamaráda.