Od šestnácti u friťáku

Petra Dvořáková

Fastfoodové řetězce vábí do svých řad studenty — včetně nezletilých středoškoláků. V Mekáči je super parta a brzy to můžete dotáhnout na manažera. V systému, v němž tolik studentů musí ke škole pracovat, jim bohužel strategie vychází.

Foto IELTS

Když mého kamaráda vyhodili ze školy, pracovních zkušeností měl věru pramálo. Jeho vůle vyvinout úsilí a sehnat si práci byla terčem vtipů. A tak se s přáteli vsadil, že si práci najde — a že jediné, co pro to bude muset udělat, je obejít pražské provozovny KFC. Na první pobočce vyplnil dotazník, který manažerka prolétla fastfoodovitě příznačnou rychlostí, a řekla mu, že ho bere.

Následující dny už se fastfoodovitě příznačné rychlosti učil při smažení kuřecích křidélek i on. Poté, co rychlost prokázal v testech na standardy, mu zvýšili plat na osmdesát korun hrubého za hodinu, deset korun čistého navíc pak dostával za péči o uniformu. Kvůli nedostatku lidí pracoval více než dvě stě hodin měsíčně. KFC zavíralo v devět večer, jemu platili do půl desáté — ale odcházel v jednu v noci. Následující ráno vstával, aby absolvoval dalších více než dvanáct hodin tlaku na co největší pracovní tempo. Po půl roce skončil, nastoupil znovu do prváku a teď už se poučeně vrhá vstříc dráze ekonoma.

Našeho společného kamaráda vyhodili ze školy asi rok nato. I jeho prázdné kapsy zachránila práce v pobočce kentuckého kuřecího snu. I on v ní trávil většinu svého času. Ale nezměnilo se na tom nic ani poté, co znovu začal studovat. Tichému klukovi matfyzáckého mozku v týmu ještě mladších brigádníků — a zvláště pak brigádnic — stouplo sebevědomí. Ze školy ho znovu vyhodili. Zato v KFC už vede pobočku.

Dohoď kamaráda

Jak upozornil server Aktuálně, průměrný věk zaměstnanců společnosti AmRest, pod kterou spadá řetězec KFC, ale i Burger King, Pizza Hut nebo nebo Starbucks’, je dvacet tři let. Třetinu zaměstnanců tvoří studenti. K počátečnímu platu osmdesáti pěti korun hrubého na hodinu si mohou jednorázově přilepšit dvěma tisícovkami — pokud dohodí do fastfoodu i svého kamaráda.

Ukřivděný dvacátník dostane šanci, řetězec ušetří na výplatách i na odvodech. Repro MarketingSalesMedia

Od ledna chce AmRest spustit spolupráci se středními školami. V rámci přednášek prý žákům vysvětlí, jak napsat strukturovaný životopis, absolvovat pracovní pohovor — nebo co obnáší práce mezi plastovými kelímky a uspěchanými zákazníky. Že by se samaritán fastfood rozhodl napravit v českých školách kritizovaný nedostatek praxe?

Spíš než samaritánem je fastfood vypočítavým pragmatikem. V době nedostatku pracovníků si šéfové řetězců uvědomili, kolik českých studentů si potřebuje vydělat na rohlíky a víkendové pivo. A že způsob, jak sehnat peníze, hledá i mnoho nezletilých středoškoláků.

Směny podle písemek ve škole

Na mladé brigádníky, díky nimž mohou ušetřit na výplatách a v závislosti na formě smlouvy i na odvodech, teď cílí řetězce rychlého občerstvení inzerci. Pražské ulice zamořily reklamy McDonaldu s nápisem „Jak mám změnit to, že nemám zkušenosti, když mi nedají šanci?“ doprovázené ukřivděným obličejem dvacátníka. Téměř jisté přijetí je jedním z důvodů, proč fastfoodům strategie vychází.

„Mekáč je prostě super parta. Našla jsem tady životní lásku i nejlepší kamarádku,“ vábí friendly tónem další reklama, na níž se -náctiletá dívka opírá o skateboard. Starbucks’ už dokonce v inzerátech neshání brigádníky, ale parťáky. Mladý kolektiv skutečně patří mezi klady, které si teenageři podřízení uprskaným friťákům pochvalují. Stejně jako flexibilní směny, které si — v závislosti na písemkách ve škole — stanovují sami.

Důležitým faktorem, který pomáhá řetězcům udržet mladé ve svých řadách, je dobyvatelnost stupínků kariérního růstu. V AmRestu pracují desítky nezletilých junior managerů, výjimkou, jak vidno i na příkladu mého známého, nejsou třiadvacetiletí vedoucí pobočky. V McDonaldu rozlišují posty jednotlivých snaživců pomocí barviček na uniformách. Nechat si říkat manažer je zkrátka příjemné. Nehledě ovšem na to, že shift manager, na nějž se lze v McDonaldu vypracovat během čtyř měsíců, není nikým jiným než vedoucím směny se jménem vyrytým na zlaté placce na uniformě.

Mnozí, kteří do řetězců nastoupí jako po lepším počítači toužící brigádníci, po škole v provozovnách zůstanou jako stálí zaměstnanci. Od plnění housek karcinogeny se posunou do pozice těch, co zaučují nováčky a velí.

Generace dětí odkojených fastfoody — mimochodem podle údajů z roku 2015 prodá McDonald dětem skrz Happy Mealy víc hraček než Mattel — už v České republice dospěla. Ke konzumaci antijídla z řetězců devastujících lidské zdraví, hodnoty i planetu nyní vede i vlastní potomky. A teď si fastfoody vychovávají — leč méně početnou — crew nedospělých posluhovačů, kteří hnáni slovem manažer neváhají zasvětit aktivnímu podílení se na neetické produkci dlouhá léta. Což v systému, v němž tolik studentů bez praxe potřebuje ke škole flexibilní práci, nelze vyčítat dotyčným brigádníkům.

Místo oddechu speciál: Třeba sběr vajglů

Jenže pracovní realita ve fastfoodu není přes vidinu zlaté placky se jménem voňavá — a to nejen kvůli přetěžování zaměstnanců. Kamarádka, která — též v době neúspěšného shánění práce v mezeře mezi školami — pracovala v McDonaldu, měla krátké pauzy na jídlo nejdříve po pěti hodinách práce. Fakt, že slevu na výživné firemní produkty měla pouze v době pauzy na jídlo, nestojí za víc než pousmání — snad za ním byla péče o zdraví podřízených.

Když jí hrozila po obsloužení desítek zákazníků chvíle oddechu a všiml si toho manažer, hned dostala úkol navíc — takzvaný speciál. Třeba umýt dětský hrad nebo sbírat vajgly před provozovnou. Za práci v tukem nasyceném vzduchu za hlasitě vyhrávajících radiových hitů brala plat na hranici minimální mzdy.

V KFC, kde pracoval můj první kamarád, měřili, kolik doplňkového prodeje k menu pracovníci udali. Za dostatek zákazníkům vecpaného doplňkového prodeje ale žádné bonusy nebyly. Zato v případě jejich nedostatku přišly vyhrůžky vyhazovem. Dýška si nechávat nesměli, a když byla náhodou malá, obvinili je, že kradou. Pracoval ve špatnou dobu na hloupé prodejně a hodně práce je občas všude, tvrdí můj druhý známý, vedoucí pobočky. Na další otázky mi neodpověděl, ale svědomí má prý čisté.

Vždy slušní roboti

Za lepší pracovní podmínky a zvýšení mezd každopádně zaměstnanci fastfoodů v roce 2014 demonstrovali a stávkovali v desítkách měst po celém světě. Centrem protestů byla zaoceánská matka fastfoodů Amerika. Demonstrovalo se i za smlouvy s garantovanou pracovní dobou nebo proti šikaně, s níž se pracovníci setkávají po vstupu do odborů.

V některých amerických státech, třeba v Kalifornii nebo Masachuttes, minimální mzdu v reakci na demonstrace zvýšili, jinde za požadovaných patnáct dolarů na hodinu nadále bojují. I tak už ale některé fastfoody na zvýšení minimální mzdy reagují. Samoobslužné kiosky, které jim ušetří náklady na práci, začaly zavádět řetězce Panera Bread nebo Wendys’. Letos začal nahrazovat lidi roboty i McDonald.

Výhody zapojování robotů shrnul šéf fastfoodového řetězce CKE Restaurants — a Trumpův neúspěšný kandidát na ministra práce — Andrew Puzder: „Roboti jsou vždy slušní, nikdy si nevezmou dovolenou, nikdy nepřijdou pozdě a nezažalují vás za diskriminaci na základě věku, pohlaví nebo rasy.“

Nu, roboti zkrátka nemají lidská práva ani vlastní hrdost. Nezletilí toužebníci po manažerském postu ve fastfoodu tak musejí doufat, že k podobnému závěru nedospějí šéfové řetězců i v České republice. Spíš ale všichni doufejme, že přijde doba, kdy u nás — třeba i přičiněním robotů — nebudou muset lidé ke škole ani po škole pracovat za každou cenu. A kdy nebudou muset hlad během krátké polední pauzy řešit fastfoodem.