Co že bych nechal odsouhlasit loajálním parlamentem, kdybych dostal na chvíli tu možnost? Bylo by toho hodně, ale tato konkrétní věc mi leží v hlavě už dlouho: v našem městě přibylo velice bezdomovců a žebráků, kteří prosí o jídlo nebo peníze na něj. Nevím, do jaké míry je argument hladem fígl, ale velká část z nich skutečně hladově vypadá. V místech okolo nádraží a na hlavních náměstích jde přitom nezřídka i o desítku lidí či více, což mi přijde děsivé.

Psalo se tu již mnohokrát, že bezdomovectví a příslušnou míru chudoby je zapotřebí řešit komplexně. Jistě to někdo rozvede i v rámci našeho letního seriálu, zvláště s přihlédnutím k otázce bydlení. Hlad samotný je ovšem věc, která se musí řešit ne komplexně, ale co nejrychleji, a to nejlépe pravidelným přísunem jídla. Když se tak neřeší, stává se z člověka postupně tvor nižšího řádu, člověk s jednorozměrným myšlením.

↗

Food Not Bombs rozdávají stravu všem potřebným po celém evroamerickém světě. Foto Indymdia

Drsně popisuje tyto proměny jinak normálních kultivovaných lidí řada bývalých vězňů z koncentráků, gulagů nebo z věznic v padesátých letech v rozhlasovém cyklu Příběhy 20. století, který je místy tak fascinující, že člověk překousne i průvodní komentáře Adama Drdy. Ladněji píše pak o tomtéž George Orwell v knize Na dně v Paříži a Londýně:

„Jdete na procházku a díváte se do výkladů. Všude na vás útočí jídlo, kterým se tu plýtvá v ohromném, nadměrném množství; celá zabitá prasata, koše teplých bochníků chleba, velké žluté kvádry másla, věnce vuřtů, hory brambor, ementálské sýry jako mlýnská kola. Při pohledu na to množství jídla vás přepadne plačtivá sebelítost. Plánujete, že ukradnete bochník chleba, utečete a sníte ho dřív, než vás chytnou; neuděláte to jenom ze strachu.

Objevíte nudu, kterou nelze od bídy oddělit; chvíle, kdy nemáte co dělat, a protože jste hladoví, nemáte o nic zájem. Z nečinnosti by vás vyburcovalo jenom jídlo. Zjistíte, že člověk, který strávil pouhý týden o chlebu s margarínem, už není člověk, ale jenom břicho s několika přídavnými orgány.“

Snad i pravičák musí uznat, že když se má člověk postavit znovu sám na vlastní nohy, potřebuje mít jistotu alespoň nějaké stravy, jinak má sklon řešit především ji. Náš stát dnes garantuje sice každému existenční minimum ve výši 2200 Kč měsíčně, toho je ale třeba se domáhat na úřadech, mít v pořádku doklady a tak dále. Najíst lze dostat pak také na Armádě spásy nebo v několika dalších charitách, ty jsou však zašité obvykle mimo centra a i v nich se malé částky za jídlo platí.

Dají se potom ještě vybírat koše a popelnice, kde je dnes v době fastfoodů více jídla než za Orwella, a dá se též chodit na meníčka pro bezdomovce vařená z toho, co zbude některým charitě-nakloněným restauracím. Těžko zde ale hovořit o pravidelnosti a jistotě, nehledě na důstojnost.

Každému, zadarmo, bez registrace

Kdybych měl tedy za sebou loajální parlament, dal bych odhlasovat rozpočet na to, aby se ve větších městech, kde se lidé mající potřebu žebrat na jídlo či vybírat popelnice koncentrují, začal rozdávat základní pokrm zdarma, a to vždy na stejném nějakém centrálním místě ve stejné hodiny dvakrát denně. Dostal by, kdo by přišel. Zadarmo, bez registrace.

Nemuselo by jít o nějaké minutky, ale ani o tu chudinskou polévku, jejímž příslibem zdarma se snažila pražská ODS před pár lety zlidštit svou ideu svážení bezdomovců do tábora na periferii města. Nic proti bamboračce, ale když je člověk pár dní jen na polívce, má z toho řádný průjem.

Při tvorbě jídelníčku by se mohli angažovat — a to klidně i soutěžně, aby si přišli i televizní diváci na své — Kluci v akci, Babica, Hruška, Polreich či takový ten Ital, jestli ještě vaří, jakož i ta výživová poradkyně, kterou oslovila tuším v předminulém čísle nová redakce Nového prostoru, aby hodnotila, co za den sní různí prodejci časopisu. Paní doporučovala bezdomovcům jíst místo vlašáků a rybích salátů zdravěji, alespoň prý zelí a mrkev, když už na nic jiného nemají. Třeba by dokázala sepsat i nějaké to zdravé chudinské menu na týden.

Druhou možností by potom bylo zapojit organizace, které podobnou službu už poskytují, jako například v Praze a Brně Food Not Bombs. Což by bylo lepší: pražská FNB dnes rozdává jídlo, pokud vím, třikrát čyřikrát týdně, brněnská jednou za týden. Kdyby dostaly prostředky, aby mohly dělat něco podobného každý den dopoledne a večer, zabilo by se naráz hned několik těchto much:

1. lidé na ulici či takřka bez peněz by získali jistotu pravidelného a snad i relativně zdravého jídla,
2. lidé, kteří chtějí dát milodar, by získali jistotu, že dávají vskutku milodar a ne že zachraňují život či suplují nefungující stát,
3. lidé, kteří chtějí bezdomovcům a nejchudším pomáhat s dalšími věcmi, jako jsou práce či bydlení, by je na výdejním místě vždy snadno zastihli,
4. lidem, co tvrdí, jak se u nás mají všichni dobře a jak je naše společnost rovnostářsky bohatá, by při pohledu na počty u výdejního místa snad konečně sklaplo.