Co že bych nechal odsouhlasit loajálním parlamentem, kdybych dostal na chvíli tu možnost? Bylo by toho hodně, ale tato konkrétní věc mi leží v hlavě už dlouho: v našem městě přibylo velice bezdomovců a žebráků, kteří prosí o jídlo nebo peníze na něj. Nevím, do jaké míry je argument hladem fígl, ale velká část z nich skutečně hladově vypadá. V místech okolo nádraží a na hlavních náměstích jde přitom nezřídka i o desítku lidí či více, což mi přijde děsivé.

Psalo se tu již mnohokrát, že bezdomovectví a příslušnou míru chudoby je zapotřebí řešit komplexně. Jistě to někdo rozvede i v rámci našeho letního seriálu, zvláště s přihlédnutím k otázce bydlení. Hlad samotný je ovšem věc, která se musí řešit ne komplexně, ale co nejrychleji, a to nejlépe pravidelným přísunem jídla. Když se tak neřeší, stává se z člověka postupně tvor nižšího řádu, člověk s jednorozměrným myšlením.

↗

Food Not Bombs rozdávají stravu všem potřebným po celém evroamerickém světě. Foto Indymdia

Drsně popisuje tyto proměny jinak normálních kultivovaných lidí řada bývalých vězňů z koncentráků, gulagů nebo z věznic v padesátých letech v rozhlasovém cyklu Příběhy 20. století, který je místy tak fascinující, že člověk překousne i průvodní komentáře Adama Drdy. Ladněji píše pak o tomtéž George Orwell v knize Na dně v Paříži a Londýně: