Dle zprávy FEANTSA, evropské federace národních organizací pracujících s bezdomovci, postihují obyvatele všech zemí kromě Finska stále častěji problémy s bydlením. Jak je na tom Česká republika? I když se mezi zkoumanými zeměmi stále drží relativně na průměru, jde spíše o optický klam. Je to podobné jako u problému chudoby, kterému se u nás věnuje sociolog Daniel Prokop. Míra zjevné a naléhavé chudoby je u nás relativně nízká. Zvyšuje se ale procento domácností, které od chudoby dělí jen krok.

Ten může mít podobu ztráty zaměstnání, poklesu příjmu (včetně přechodu na mateřskou a rodičovskou), odchodu do důchodu či úmrtí partnera. S ohledem na bydlení jsou to v naší zemi zejména senioři po úmrtí partnera, kteří tvoří zranitelnou skupinu, další představují matky samoživitelky. Je tedy dobře, že současná podoba návrhu zákona o sociálním bydlení na tyto skupiny bere zvláštní zřetel.

Bydlení v nájmu bez stigmatu

Problémy s bydlením jsou u nás podmíněné generačně. Jak píše Daniel Prokop, chudoba se u nás dědí. Obecně v České republice prokazatelně existuje mezigenerační reprodukce sociálních nerovností. Děti rodičů bez vysokoškolského vzdělání mají setrvale menší šanci na studium na vysoké škole, nehledě na změny ve vysokoškolském systému. To představuje první důvod k tvrzení, že dobře už bylo.

Tomuto tvrzení nahrává také pohled do historie. V průběhu privatizace bydlení v České republice měly desítky tisíc domácností šanci pořídit si byt v některé z privatizačních vln, a to za ceny hluboko pod tržní úrovní. Privatizace sice neměla sociální rozměr, dokonce se dá říci, že zvýhodňovala bohaté, na vlastnické bydlení tehdy přece jen dosáhly i domácnosti, které by jinak žily v nájmu nebo řešily bydlení hypotékou. Tato šance už je pro současnou generaci vyčerpaná.

Celkově lze tedy říci, že nové generace to budou mít na trhu s bydlením stále těžší, a to především vzhledem k „přirozenému“ tíhnutí české společnosti „žít ve vlastním“. To jde na ruku hypotečním bankám, které nabízejí vítanou strategii, jak bydlení vyřešit. Tato strategie je ale velmi citlivá na výkyvy trhů, a to nejen těch s bydlením, ale zejména pracovních.

Stát a obce, pro něž mimochodem také skončila doba privatizace (a peníze z prodeje bytů jen šly na rozvoj obecního bydlení jen málokdy), jsou v hledání odpovědi na tento problém zatím velmi liknavé. To dostatečně ukázala celá diskuse nad návrhem zákona o sociálním bydlení.

Chceme-li se ve statistikách, a hlavně realitě běžných občanů spíše blížit dobrým příkladům ze západu, bude to po všech, kdo formují veřejné politiky, vyžadovat odhodlání přinejmenším ve třech oblastech. Jednak půjde o odhodlání věnovat problému pozornost, kterou si zatím bydlení jako věc veřejná příliš nezískalo. Veřejnou diskusi spíše než stát či obce určují finanční instituce a stavební společnosti, řídící se svými zcela legitimními potřebami.

Druhým krokem je dlouhodobější a strategické plánování. Do něj patří mimo jiné potřeba zaměřit se na evropské financování, než tato možnost vyprší. Každý rok se počítá, protože vše, co se týká bydlení, znamená velké investice, které podléhají delším přípravným procesům (územní řízení, stavební povolení). Třetí oblast je pak práce s veřejným míněním. Lidé by si měli uvědomit, že dobře už bylo a bydlení v nájmu, a to i obecním, bude podle všeho pro nové generace představovat racionální strategii, jak řešit bydlení. Neměla by tedy nést stigma něčeho podřadného.