Jedno sobotní odpoledne v prosinci přijela Janě na návštěvu rodina jejího manžela. Měl narozeniny, chtěli ho překvapit, a tak se dopředu neohlásili. Rozpaky nad nečekanou návštěvou zažil každý z nás, jak ale říká s nenucenou samozřejmostí Jana: „To jsme je měli vyhodit na ulici?“ Běžná situace vyústila v ukončení nájemní smlouvy — rodina se čtyřmi dětmi se měla za dva dny octnout na ulici. Bydlí v domě na Staňkově ulici v nájmu brněnské pobočky charitativní organizace Armáda spásy.

„Nikdo ze sousedů si nestěžoval, nedělali jsme hluk, nebylo ani po desáté hodině,“ vypráví Jana, přestože si uvědomuje, kde udělala „chybu“. Rodinnou oslavu přerušil zvonek, za dveřmi stál sociální pracovník Dalibor Bakala, který dům a jeho nájemníky spravuje. „Vysvětlovali jsme mu to, omlouvali se, ale on zavolal policii. Tvrdil jim, že jsme ho obklíčili a nechtěli pustit,“ pokračuje Jana. Policie žádné protiprávní jednání neshledala a odjela. V pondělí si však Janu s jejím manželem zavolal Bakala do své kanceláře v přízemí pod jejich bytem.

Manželům předložil smlouvu o ukončení nájmu, oni ji podepsali a měli se okamžitě vystěhovat. Co provedli? Porušili jedno z pravidel, které jim smlouva ukládá: veškeré návštěvy musí nájemníci dopředu nahlašovat. Jana tedy měla v pátek v pracovní době pana Bakaly ohlásit, že se v sobotu chystá přijet rodina jejího manžela. Věděla to, jak ale sama říká, chtěla nečekanou návštěvu dodatečně s omluvou nahlásit v pondělí.

Armáda spásy toleruje návštěvy pouze do pěti hodin, přespávání není dovoleno, v bytech nesmí být žádný tvrdý alkohol. Porušení podmínek může být důvodem pro okamžitou výpověď z nájmu. Smlouvy na Staňkově ulici ukládají řadu dalších povinností, o nichž jsme již informovali. Na některá ustanovení v rozporu s občanským zákoníkem upozornila na konci ledna iniciativa Chceme bydlet!. Na její otevřený dopis již zareagovalo i vedení Armády Spásy. Změnilo se ale dosud něco pro obyvatele samé?

Pochybné smlouvy a drahé nájmy

Příběh paní Jany končí vcelku příznivě. V následujících dnech rodinu navštívil vedoucí pobočky Pavel Kosorin a dal jí „ještě jednu šanci“. Učinil tak až po zásahu terénních sociálních pracovníků z magistrátu, kteří se ostře ohradili proti tomu, aby se Jana v pokročilém těhotenství a se čtyřmi dětmi octla ze dne na den bez střechy nad hlavou.

Každodenní nejistota však přetrvává. Rodina paní Jany má smlouvu na jeden měsíc, někteří nájemníci nejvýše na dva. Díváme se na novou únorovou smlouvu, kterou Armáda spásy obměnila po tlaku iniciativy Chceme bydlet!. Přestože doznala změn k lepšímu, jsou spíše kosmetické a z hlediska ochrany obyvatel nemají reálné důsledky.

Ve smlouvě například přibylo ustanovení o tříměsíční výpovědní lhůtě, tedy standard, který by měla mít každá nájemní smlouva. V kontextu měsíční smlouvy však postrádá smysl — Armádě spásy stačí smlouvu neprodloužit. Dále přibyla možnost přezkoumat výpovědní důvod soudem. Takové právo přitom náleží každému nájemníkovi ze zákona. Stejně tomu je i v případě nového ustanovení o možnosti zažádat o trvalé bydliště.

Nejpalčivější problémy nájemníků, na které iniciativa od počátku upozorňovala, nové smlouvy neřeší. Přestože je v nich nadále uvedeno, že byly uzavřeny v rámci projektu Prevence bezdomovectví — objekt do projektu oficiálně zařazen není —, žádné „výhody“ lidem ohrožených chudobou neposkytují, naopak slouží jako záminka k šikanózním pravidlům, která jsou v rozporu se zákonem. Ale především, pokud má organizace lidem skutečně pomáhat, proč poskytuje bydlení za částku srovnatelnou s byty obchodníků s chudobou?

Armáda spásy ve svém dopisuje argumentuje, že nájemné 150 korun za metr čtvereční je srovnatelné s cenami v lokalitě. V nich ovšem bydlí lidé za standardních podmínek a se smlouvami na dobu neurčitou nebo alespoň na rok. „Stávající objekt ve Staňkově ulici Armáda spásy před zhruba 12 lety zrekonstruovala, na což si vzala půjčku a dodnes tento dluh splácí,“ uvádí organizace na svou obhajobu. Dům Na Staňkove tehdy poskytlo organizaci bezúplatně město Brno. Armáda Spásy měla započít rekonstrukci pro „účely sociálního bydlení“. Pro srovnání: město poskytuje sociální byty za částku 40 korun za metr čtvereční.

Armáda spásy v odpovědi dále píše, že objekt nemůže z ekonomických důvodů zařadit do projektu Prevence bezdomovectví (otázkou tedy je, proč je tak uvedeno ve smlouvách), a proto dům „využívá jako formu tréninkového bydlení“. Bydlení v objektu má tedy zřejmě pomoci svým nájemníkům, aby si časem nalezli běžné bydlení prostřednictvím terénní sociální práce.

Na svém webu k projektu Prevence bezdomovectví organizace uvádí: „Cílem služby je posílit dovednosti, znalosti a informovanost uživatelů tak, aby byli schopni samostatně a vlastními silami zvládat nároky spojené se sociálním fungováním, vedením domácnosti, rodičovstvím a samostatným životem ve společnosti.“ Jak taková sociální práce na Staňkově vypadá napověděl zážitek paní Jany.

Hlavně ať se platí a je uklizeno

Když s paní Janou hovořím o panu Bakalovi, který má dům na starosti, domnívám se, že je správcem nebo domovníkem. Až později mě opravuje: je sociálním pracovníkem, který má rodině napomáhat ve zvládání každodenních situací. Smlouvu na poskytování služby s ním má uzavřenou nestandardně pouze ústně. Jana mi připadá jako žena, která má ve svých financích jasno — někteří by řekli, že je „finančně gramotná“ —, přesto během našeho hovoru působí tu a tam zmateně. Má taky proč…

Rodina platí nájem 9500 měsíčně a takřka 5000 na zálohách. „Každý měsíc nám kontrolují vodoměr a pořád platíme doplatky, vůbec si to nedokážu vysvětlit,“ vytahuje paní Jana dokument s uvedenými částkami. Vyúčtování od vodárenské společnosti nikdy neviděla. Od pana Bakaly dostává pouze jednou měsíčně papír s částkami, které zaplatila a razítkem. K tomu, zda skutečně plýtvají vodou a proto platí vysoké částky, se nedokážeme dobrat ani společnými silami.

Takové otázky by měla jednou za tři měsíce probírat na setkání právě se svým sociálním pracovníkem. „Přijdeme za panem Bakalou do kanceláře, on nám vyčiní a zapisuje si do počítače, co jsme všechno neudělali,“ popisuje paní Jana systém podobný kontrole školní docházky. Za nesplnění povinností dostávají obyvatele domu černé puntíky. Bakala kontroluje především „platební morálku“. „Hlavně ať se platí a je uklizeno,“ říkává svým klientům.

V úklidu společných prostor se nájemníci střídají. „Do devíti musí být všechny chodby vytřené a uklizená kuřárna. Několikrát jsem mu vysvětlovala, že když se mi dítě vzbudí později, nemám šanci to stihnout,“ vypraví těhotná žena se čtyřmi malými dětmi. Na svou námitku se dočkala odpovědi, že má zkrátka „dřív vstát“.

Když děti dupou, je zle

Nejen že se paní Jana nemá šanci vyznat v účtech, které platí, nikdo jí nevysvětlil ani podobu nové nájemní smlouvy. „Říkal nám jen, že už tady nemáme hlásit děti k trvalému bydlišti, prý to není potřeba,“ vysvětluje nechápavě se slovy, že děti mají přece automaticky trvalé bydliště tam, kde žijí jejich rodiče. Jakmile otěhotněla, musela dodat těhotenskou kartu jako potvrzení. Právě kvůli dětem se paní Jana stresuje nejvíce.

„Když budou zase děcka dupat, bude zle,“ vyčinil jí prý Bakala a dodal, že je špatná matka, protože neumí své děti vychovat. Tříletý klučík v plyšových papučích ji tahá za kalhoty, chce si jít hrát. „Jak mu mám vysvětlit, že nesmí dupat?“ ptá se. V době incidentu s vystěhováním si Bakala přesunul kancelář přímo pod byt Janiny rodiny. O té doby si stěžuje, že ho děti ruší v práci.

Život paní Jany se od nastěhování před dvěma lety zploštil na jedinou otázku: kdy zase dostanu vynadáno? Sociální práce by jí měla ulehčovat z nesnází, v praxi brněnské Armády spásy vytváří každodenní tlak na až nelidskou dokonalost v dodržování všemožných nařízení. V době, kdy běžná sociální práce čelí kritice za to, že k lidem přistupuje spíš jako k pacientům než k partnerům, působí praktiky na Staňkově jako z předminulého století.

Až na konci návštěvy na mne dolehl příběh, který jsem vyslechla. Při loučení s Janou se mě zmocňuje panika. Ztiším hlas, jemně zaklapnu dveře a potichu scházím schody. Hlavně nikoho nepotkat, vždyť jaké důsledky by to pro ni mohlo mít… Nenahlásila mě, jak by mohla, když jsem se dopředu neohlásila ani jí. A kdybych se ohlásila, pozornosti a vyptávání bych neunikla. Měla mě vyhodit na ulici. Vždyť se na ní mohla sama ocitnout, měla přece návštěvu.