Na mrazu, nebo v teple noclehárny? Ptejme se lidí samých
Fatima RahimiReportáž Fatimy Rahimi ukazuje, že k lidem bez domova musíme přistupovat jako k partnerům, ne jako k pacientům, kteří si mají zasloužit náš vděk. Teplo noclehárny nemusí být vždy lepší než mráz na ulici.
„Rtuť teploměru padala v Praze ráno k minus 15 stupňům Celsia, noclehárny pro lidi bez domova byly přesto obsazeny jen na 85 procent,“ informovala 7. ledna Česká televize. Podobně referovala další celostátní a regionální média. V lednu přišlo o život z důvodu podchlazení nejméně šest lidí bez domova.
V České republice je zhruba 65 tisíc registrovaných lidí bez domova, ve skutečnosti jich však může být mnohem více. Každou zimu se část z nich ocitá v ohrožení života a někteří z nás se ptají sami sebe, jak jim pomoci mrazy přečkat. Obvykle máme za to, že od toho tu jsou noclehárny. Část lidí bez přístřeší je přitom nevyužívá, přestože teploty v noci klesají hluboko pod nulu. Co je příčinou?
Noclehárny: jasná volba?
Venku mrzne. Stojím spolu s dalšími sedmi muži nedaleko zastávky metra Vltavská. Všechny je spojuje jeden osud — nemají kde bydlet. Nejmladšímu z nich, Jakubovi, je dvacet sedm let. Poprvé utekl z domu ve svých šestnácti. Pohádal se s nevlastním otcem, který fyzicky ubližoval jeho matce. Do dětského domova nechtěl. „Mám mladší sestru, mamka s ním zůstává kvůli ní,“ vysvětluje Jakub.
„Dušan je na ulici už dvacet dva let,“ ukazuje Jakub na kulhajícího muže. „Minulý týden málem zemřel, měl zápal plic, ležel týden v nemocnici. Dneska ho propustili, takže je zase na ulici,“ pokračuje. Dušanovi je čtyřicet pět let, na zádech má starý batoh a v ruce berle, které dostal v nemocnici. Zkouším s ním mluvit, ale neodpovídá. Jako by mě ani neslyšel, prohodí si berle a odchází pryč.
Ostatní hrají kostky. Nabízejí mi, ať hraji s nimi. Zkouším házet první hod. Nedaří se mi posbírat potřebné body a končím hned v prvním kole. „Proč nešel do noclehárny?“ ptám se. Odpovědi se chopí sedmapadesátiletý Jiří, který je šestnáct let na ulici. Sám by do noclehárny nešel, má svůj stan a raději přespává pod mostem, kde má soukromí. Nemusí také opouštět své věci. Ostatní mu přitakávají.
V Praze žije podle analýzy magistrátu čtyři až pět tisíc lidí bez domova. Nocleháren jich využívá zhruba osmdesát procent, ostatní zůstávají na ulici. Celoročně funguje noclehárna Hermes, v době mrazu se otevřely další noclehárny na Vackově ulici a v Michli. Všechny jsou v době mrazu bezplatné, v některých však platí přísnější podmínky, jako je zákaz konzumace alkoholu. Třeba noclehárna Hermes dokonce vyžaduje předložení občanského průkazu — lidé bez přístřeší ho přitom většinou vůbec nemají.
V noclehárnách lidé přespávají na pokoji s dalšími i deseti cizími lidmi, nesmějí si tam nechávat žádné osobní věci. Nemají soukromí, často se stává, že si nerozumí.„Já mám například psa, nenechal bych ho samotného,“ dodává Jarda.
Ženy potřebují bezpečí
Helena žila od svých šestnácti let na ulici. Posledních sedm měsíců už je ale na ubytovně. Pomohla jí organizace Jako Doma, která se věnuje ženám bez domova.
Helena popisuje svých dvaadvacet let na ulici: oblečení sbírala na sídlištích a pro jídlo chodila ke kontejnerům obchodů s potravinami. Žila převážně ve stanu a jako další lidé nechtěla přespávat v noclehárnách. „Mezi šestou a půl sedmou člověk musí opustit prostory, i když jsou největší mrazy. Kdyby se tam zdržel a nestihl se sbalit, může dostat takzvaný „plot“ — zákaz na dva až čtyři dny,“ popisuje přísné podmínky, které se musí v některých noclehárnách dodržovat.
Noclehárny jsou však podle Heleny problematické ještě v dalším ohledu: přespává se v oddělených místnostech, ženy a muži se však setkávají na chodbách. „Na ulici jsem se cítila bezpečněji — měla jsem partnera, který mě vždy ochránil nebo jsem se mohla někam ukrýt,“ vysvětluje Helena. Mnoho žen, které zažily obtěžování či dokonce znásilnění, se tak bojí do nocleháren chodit.
V noclehárně Hermes člověk při příchodu dostane jeden žeton na tříminutovou sprchu. „Někdo ten žeton nepoužije a dá ho někomu jinému, ať má aspoň šest minut na koupel. Sociální pracovníci to však nesmějí vědět, mohli by je za to vyhodit,“ popisuje Helena, jak to chodí v pražské noclehárně.
Podle ní záleží na sociálním pracovníkovi, který má službu. Ví o případu, kdy pochůzková terénní služba našla na ulici zmrzlého člověka a odvezla ho do krizového centra, jakmile však odešli, sociální pracovníci ho propustili, protože byl údajně opilý. O tom, zda člověk může v noclehárně přespat a za jakých podmínek tak do velké míry rozhodují sami přítomní sociální pracovníci.
Jedna z žen, která si nepřála být jmenována, popisuje, jakým způsobem spolu pracovníci z různých center komunikují. „Telefonují si a informují se, koho nechat přespat a koho ne. Dokonce si vyprávějí naše osobní příběhy,“ popisuje porušování slibu mlčenlivosti, který by měli sociální pracovníci dodržovat.
„Většina organizací, které se bezdomovectvím věnují, často situaci neřeší. Vystupují jako odborníci, kteří všemu rozumí, a s člověkem v těžké životní situaci nekomunikují. Jednají s ním jako s klientem, který má poslouchat a vyjadřovat vděčnost,“ kritizuje praxi Zuzana z organizace Jako Doma.
Ztráta sebeúcty a sebevědomí je jeden z velkých problému lidí bez přístřeší. Nedůvěra k sobě samému oddaluje i jejich zapojení do běžného chodu společnosti. „Po patnácti letech na ulici by bylo pro každého z nás těžko představitelné vrátit se do normálního života, i kdybychom chtěli sebevíc,“ dodává Zuzana, která se snaží k lidem bez domova přistupovat jako k rovnocenným partnerům.
Sociální práce bez paternalismu
„Kritická sociální práce nepřistupuje k lidem shora, z expertní pozice, která má na všechno odpověď,“ vysvětluje principy kritické neboli radikální sociální práce sociální pracovnice Anna Hokynek z organizace KRISA.
Takový přístup nepoučuje člověka, co má dělat, ale klade důraz na jeho vlastní přání a potřeby. Naslouchá a vysvětluje, jaké jsou možnosti, co lze v daném okamžiku udělat. „Lidí bez domova se nikdo neptá, co by chtěli nebo třeba jak chtějí, aby vypadalo jejich nízkoprahové centrum. V České republice stále funguje paternalismus: my vám něco nabízíme a vy buďte vděční a plňte naše požadavky, a pokud je nesplníte, nepomůže vám,“ popisuje Anna Hokynek.
Kritická sociální práce zdůrazňuje systémové problémy, které lidem brání zvrátit vlastní složitou životní situaci. Neklade vinu na ně samotné a jejich potíže s návratem do společnosti nepovažuje za pouhou nechuť nebo ukázku nedostatečné snahy. Systém se podílí na pádu do chudoby nebo sociálního vyloučení, ale také na možnosti se zotavit a navrátit zpět do společnosti.
„Nešťastný“ přívlastek „radikální“ může vzbuzovat dojem něčeho extrémního. V západní Evropě a Spojených státech jsou přitom radikální koncepty sociální práce vlivným směrem, přestože u nás jsou zatím spíše na okraji. V Maďarsku například funguje organizace Město pro všechny, která je sama složená z lidí bez domova. Emancipovali se natolik, že pomáhají lidem, kteří jsou v podobné situaci, ve které byli oni sami. Zejména se ale na chodu organizace podílí lidé, kterých se situace přímo dotýká.
O kritickou sociální práci se v České republice snaží organizace KRISA nebo Jako doma, součástí které jsou Kuchařky bez domova a ostravská organizace Aslido, která začínala jako angažované divadlo. Jsou to platformy, které vznikají zdola a vytvářejí je sami lidé v nouzi. Nástroje kritické sociální práce však užívají také někteří jednotliví sociální pracovníci.
Leží na nich velké břemeno: jsou to právě oni, kdo znají skutečnou situaci lidí, kteří potřebují naši pomoc a kdo mohou upozorňovat na nesprávnou podobu takové pomoci. Mohou totiž vytvářet opozici k zavedenému systému, který dělá z lidí v nouzi nesvéprávné pacienty bez práva na soukromí a osobní život. Běžná sociální práce dnes mnohdy řeší problémy lidí bez domova tak, že je snaží adaptovat na leckdy diskriminační požadavky společnosti.
Změnu potřebuje sociální prostředí a pro tuto změnu potřebujeme kritické sociální pracovníky. Třeba aby nám pomohli pochopit pro mnohé nelogickou věc, proč někteří lidé bez domova volí raději mráz, než teplo noclehárny.