Naděje bezdomovců

Bezdomovectví způsobují systémové i osobní potíže. Nezbytná je naděje, že život mimo společnost není konečná stanice a že past bídy není bezednou hlubinou.

Jednoho zimního odpoledne jsem čekala na autobusové zastávce v ulici, po které se spíš jezdí autem, než chodí pěšky. Venku už byla tma jako v pytli. Nikde nikdo. Najednou se zpoza nedalekého domu vynořil muž a sunul se ke mně.

Ovládla jsem v sobě strach – nebo ho možná převážila lítost. Začal mi o sobě cosi vykládat, dost nesrozumitelně. Nakonec ze sebe vymáčkl prosbu - potřebuje půjčit dvě stovky, údajně na azylový dům. Přiznám se, že vůbec nemám ponětí o poplatcích v azylových domech, a ani příliš zkušeností s bezdomovci. Tu a tam jsem dřív zaslechla, že bezdomovcům se peníze dávat nemají, že se jim má raději koupit jídlo, popřípadě zaplatit něco užitečného.

Muž se dušoval, že mi peníze čestně vrátí, jen co dostane důchod. Že prý mi je přinese domů, když mu sdělím, kde bydlím. Na to jsem mu řekla, že bydlím mimo město, takže by to vrácení bylo pro něj příliš složité, ale že mu dám padesátikorunu, kterou mi vrátit nemusí.

Jenže on umíněně trval na dvou stovkách, které prý chce jenom půjčit, nikoliv dát. Nevědouc si jiné rady a také abych měla pokoj (nemohla jsem totiž odejít jinam), vytáhla jsem nakonec z peněženky dvěstě korun a podala je bezdomovci s tím, že mi je – pokud na tom trvá - může přijít vrátit na autobusovou zastávku, na níž stávám celkem pravidelně, nebo mi je může přinést do práce.

Pochopitelně jsem byla srozuměná s tím, že peníze už neuvidím, což se později také potvrdilo. Muž hlasitě děkoval a ještě na odchodu nešetřil sliby o vrácení peněz. Mezitím se objevil jakýsi jeho společník nebo kamarád. Na konci ulice oba zahnuli směrem k nedalekému supermarketu, dosud otevřenému. Kdo ví, jestli to chtěl na azylák, říkala jsem si. Možná ty peníze propije. Ale to už jsem se nikdy nedověděla.

Duchovní bezdomovci
Tak si dodnes nejsem jistá, zda jsem udělala dobře nebo špatně, když jsem mu věnovala dvě stovky. Ne kvůli těm penězům, ale kvůli němu samotnému. Mrzí mě trochu, že jsem mu neuměla pomoci nějak jinak. Bohužel, nejsem Matka Tereza.

Když se v 90. letech začalo mluvit o bezdomovcích, měla jsem tendenci proti tomuto termínu hlasitě protestovat. Slovo bezdomovec je příkladem, jak může pojem po čase nabýt zcela nového obsahu. Od rodičů, co pamatovali první republiku, jsem věděla, že kdysi byl za bezdomovce označován člověk bez domovského práva.

Domovské právo byl právní institut „příslušnosti k obci“. Představoval právo na nerušený pobyt v obci a na chudinské zaopatření z její strany. Toto právo začalo platit v českých zemích v souvislosti se zavedením obecní samosprávy v roce 1849 a zůstalo v platnosti i za první republiky, tedy trvalo zhruba sto let.

Domovské právo neměli ti, co „nikam nepatřili“, například imigranti a kočovné obyvatelstvo. Ovšem dalo se za jistých podmínek získat (sňatkem, udělením obcí a podobně). Bylo to vlastně takové lokální občanství, které bylo definitivně zrušeno až v roce 1948, kdy řízení veškerých sociálních (a vlastně i pracovních) záležitostí na sebe převzal stát.

Systém vyžaduje normalitu, zároveň ji různými tlaky rozkládá. Výsledkem je mnohdy zoufalý propad do světa chudoby. Foto gulfelitemag.com

Krátce nato byl zrušen i zákon týkající se tak zvaného postrku, který se dřív uplatňoval zejména proti bezdomovcům v dnešním slova smyslu – tedy proti tulákům a lidem bez zaměstnání i bez bydliště, jimž se tenkrát říkalo různými nelichotivými přezdívkami (pobuda, vagabund a další), jak jsme se o tom mohli už v dětství dočíst v Čapkově Tulácké pohádce.

Ti ovšem bez domovského práva nebyli, jen se jim z nějakého důvodu v jejich domovské obci nelíbilo a chtěli se svobodně zdržovat tam, kde jim to vyhovovalo (ačkoliv bezdomovectví je jen zdánlivá svoboda).

Lidé se často přou o to, co je příčinou bezdomovectví: zda je tím spouštěčem systém, nebo jedinec sám, popřípadě jeho blízké okolí. Bezdomovectví má jistě své systémové a sociální kořeny. O tom není pochyb. Ale má i své psychologické příčiny. O tom také není pochyb. Příčiny jsou propojeny.

Systém jakoby „vládne“ v hlavách a srdcích nás všech. Jsme svobodní do té míry, do jaké se můžeme nebo umíme opírat o něco, co je mimo systém. O nějaký pevný bod. Jenom tak můžeme odolat systémovému tlaku (nebo spíš tomu, že nás systém „pohltí, semele a vyplivne“).

Systém na jedné straně tlačí na normalitu (čili na přizpůsobení se jeho podmínkám). Bez toho se totiž běžně nedá chodit do práce (pokud někdo není umělec či nemá podobné svobodné zaměstnání, kde občasné výpadky z „normality“ nevadí). Na druhé straně však systém skrytě nebo i zjevně působí proti normalitě, protože nás rozkládá zevnitř.

Když se k tomu tlaku systému přidruží i osobní problémy (rozvod, ztráta zaměstnání a bydlení a podobné záležitosti), někteří lidé prostě podlehnou, na zmíněnou „normalitu“ rezignují, přestanou se o ni snažit a smíří se s bezdomovectvím, přestože to přináší sociální izolovanost a velké fyzické i psychické strádání.

Za první republiky se dalo věřit například v komunismus (nebo prostě v lepší svět). Mohl to být určitý druh obranného mechanismu proti vnitřnímu rozkladu a proti pádu do bezdomovectví. Protože bezdomovec v dnešním slova smyslu není prostě jenom ten, kdo nemá kde bydlet, ale i ten, kdo nedoufá, že bude ještě někdy bydlet a pracovat. Naopak, člověk, který v něco doufá nebo věří, má určitou duchovní ochranu proti tomu, aby se past bezdomovectví stala bezednou.

Komunismus ovšem tenkrát znamenal naději – znamenal „to, co bude“ (a bude to lepší, než současnost). Zatímco dnes komunismus znamená „to, co bylo“, a proto se v něj už věřit nedá. Neexistuje nic, co by ho nahradilo, proto se logicky znovu stává relevantní víra v Boha, který vždycky „byl, je a bude“.

Ať už jsme, nebo nejsme věřící, neškodilo by nám uvědomit si, že pracovat na změně světa může jenom ten, kdo se opírá o něco, co stojí mimo řád tohoto světa – o dimenzi, která leží jinde a jinak. Bez této dimenze budeme všichni tak trochu – duchovními – bezdomovci.

A co si myslíte vy? Diskuse (14 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 16.Srpna 2016, 14:31:49

Já bych jenom tak trochu protestoval proti té formulaci z posledního odstavce "opírat se o něco, co stojí mimo řád tohoto světa".

Ono by se totiž dost velkým právem dalo soudit, že to - a mám teď výslovně na mysli to duchovní jsoucno, o které se máme a můžeme opírat - že právě ono je tím vlastním řádem t o h o t o světa. Jenomže je to řád skrytý, a je velmi nesnadné ho objevit a spatřit.

A proto na místo tohoto "řádu" daleko spíše podléháme neřádu světa zjevného, světa vnějšího a povrchního.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 16.Srpna 2016, 14:57:55

Brala jsem to tak, že v současné době vládne kapitalistický řád, tedy kapitalistický systém. I když není dokonalý, respektive je čím dál víc chaotický, přece jen to jakýsi řád je. Mohlo by být hůř. Mohl by nastat úplný chaos. Takže současný svět jakýsi řád má.
Člověk ovšem tomuto nedokonalému řádu (nebo zákonu) světa podléhá, pokud neobjeví řád jiný. Na tom se shodneme.
To, zda je Bůh jakožto zdroj toho "skrytého dobrého řádu" přítomen ve světě nebo zda se nachází mimo tento svět, to je teologická otázka.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ano, paní Hájková, bohužel neumíme pomoci lidem bez domova, Úterý, 16.Srpna 2016, 20:20:21

nevíme jak.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 17.Srpna 2016, 05:26:36

Podle mého mínění se bezdomovci často stávají lidé, kteří nejsou (jako jedinci) adaptovaní na život v současném světě - tedy v kapitalistickém systému.
Já sama si tu připadám taky neadaptovaná. Nemám o moc lepší předpoklady než bezdomovci, spíš mám neuvěřitelné štěstí. Takže skutečnost, že nejsem bezdomovcem, vlastně vůbec není moje zásluha.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bezdomovectví, duševní deprivace a kapitalismus Středa, 17.Srpna 2016, 11:03:58

Já musím přiznat, že ten vnitřní svět - a osud - bezdomovců jsem plně pochopil až v tu chvíli, když jsem se dozvěděl, že celé dvě třetiny z nich jsou - bývalými chovanci dětských domovů!

To znamená: jedná se o děti vyrůstající bez rodinného prostředí, bez lásky a bez citu; o lidské tvory, kterým nebyla dána žádná skutečná emoční opora v životě, a kteří poté co dosáhli osmnáctého roku svého věku byli z příslušných ústavů prostě vystrčeni na ulici. S tím, že už si nějak mají pomoci sami. Výsledkem pak bylo zcela zákonitě, že oni na té ulici také skončili. Doslova.

A kapitalismus? Není dost dobře možno říci, že samotný kapitalismus by tento stav zapříčinil. Ale... Ten kapitalismus do tohoto vzorce nakonec velice dobře zapadá. On je totiž přesně stejně tak bezcitný (respektive: cituprázdný), jako to prostředí anonymních výchovných ústavů. Sice v tom kapitalismu (stejně jako v těch ústavech) je možno tak nějak čistě fyzicky relativně bez větších kolizí přežít; ale z citového hlediska se jedná o pustinu. A kdo není v dostatečné míře uchycen ve strukturách tohoto kapitalismu, tedy v tom koloběhu vydělávání peněz a jejich utrácení - tak ten skončí v té pustině duše. A na té ulici.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 17.Srpna 2016, 13:07:38

Anebo tam neskončí. Tedy v případě, když ho má někdo opravdu rád.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 18.Srpna 2016, 06:54:19

Ačkoliv to nebyl záměr, vyskytlo se v mém textu dvakrát slovo, které v průběhu času změnilo význam. Bezdomovectví a komunismus. Obojí v souvislosti s velkou společenskou změnou. Lidé prostě změní původní význam slova a hotovo. V tom prvním případě se „vyhrabalo“ staré slovo, které vymizelo s institutem domovského práva a bylo tedy „volné“.
A v tom druhém případě? Tam zas vymizela z lidské paměti ta Marxova představa o komunismu. Jak už jsem se zmínila v jiné diskusi – dnes prakticky není nikoho, kdo by jí věřil. A tak se pojem „komunismus“ přenesl na bývalý režim. Nakolik to bylo spontánní a živelné a nakolik měl na tom kdo zájem, to si netroufám odhadovat.
Podstatné je, že nespojují-li si lidé stejné slovo se stejnou představou, nemohu se pak domluvit. Je zajímavé, jak málo jsou lidé ochotní pátrat po pravém významu slova. Nebo o tom, co si pod ním představuje někdo jiný. U běžných slov v běžné řeči to asi nemá význam, tam se vždycky nějak domluví. Ale když jde o něco hlubšího, tak ano. Přitom to vůbec není jednoduché.
Jak dlouhou cestu jsem třeba já podnikla kvůli tomu, abych porozuměla tomu, co křesťané myslí slovem Bůh a co jsem dřív vždycky odbyla mávnutím ruky a nesprávnou ateistickou představou.
Kolik jsem prostudovala knih a článků, vyslechla hovorů, přečetla mailů... Musela jsem se zbavit všech dřívějších představ. Co jsem se o tom napřemýšlela ve dne i v noci! Nemůžu říct, že už jsem na konci, protože čím více vím, tím více toho nevím.
...
A výsledek je, že to pak stejně nikomu neumím vysvětlit.

Ivo Horák - Praha 3

Paní Hájková, Čtvrtek, 18.Srpna 2016, 13:54:41

k psaní reakcí nás vede spíše nesouhlas. Ne tak mě tentokrát. Dneska před sedmou jste to napsala opravdu krásně.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Zdá se, že naši "vnitřní uprchlíci" nikoho moc neberou. Čtvrtek, 25.Srpna 2016, 13:07:2

Ani mě, stejně jako pana Horáka, nevede k napsání této reakce nesouhlas.

Možná se nezměnil jen význam slova "komunismus", změnil se i význam slova "kapitalismus". Pan Poláček mu nyní dokonce přisuzuje lidskou vlastnost – bezcitnost, cituprázdnost. Ale kapitalismus vznikl zase možná i na základě změny významu slova "práce". Zatímco kdysi byla práce patrně spíše jen "nutným zlem", důležitým k tomu, aby se člověk uživil, později začala být adorována. "Poctivá" lidská práce začala být (samoúčelně?) chápána jako něco velmi pozitivního a záslužného, za co máme být (Bohem) odměněni prosperitou a bohatstvím. Vlastně ve velmi podobném adorování práce pokračoval i komunismus. Dnes už to ale zase přestává platit, prosperitu a bohatství mají podle dnes převažujících názorů zajistit jiné mechanismy než poctivá práce, a s tím možná odchází i kapitalismus s komunismem. Problém však zůstává: je jím nevhodné stanovení cíle.

Zní to už jako klišé - budování individuálního bohatství je často překážkou k získání bohatství dobrých vztahů. Prosazování individuálních a skupinových práv, interpretované jako boj za lidská práva, je pak překážkou soudržné společnosti a důvěry v ní a v zachování společně uznávaných sjednocujících hodnot. Ty jsou s obzvláštní zálibou ve jménu pokroku bourány a karikatury těchto hodnot jsou pak s obzvláštní zálibou proti bořitelům těch pravých chráněny, přičemž "pokrokoví" bořitelé skutečných hodnot se ospravedlňují tím, že vlastně boří jen ty karikatury. V tomto boji jde tedy o symbiózu "protivníků". Je to projev hodnotové krize ale i skrývaného mocenského boje, ve kterém však ti ideoví protivníci NEREPREZENTUJÍ přehledně také ty mocenské protivníky.

Koneckonců, stejně jako panu Poláčkovi kapitalismus, i mně některé "fenotypy" komunismu v 70. a v 80. letech připadaly dosti cituprázdné (nebo možná spíše jakýsi cit nedokonale předstírající – tedy ledabyle falešné) a jiné zase naopak neuvěřitelně (na tu dobu) poctivě idealistické, přesto však realitu neopouštějící (asi jako katolík, který nepřestal věřit v Boží milosrdenství, přestože si uvědomuje zkaženost církve).

Myslím, že někdy může být riskantní přisuzovat společenským systémům (ať už tedy kapitalismu nebo komunismu) nějakou lidskou vlastnost (polidšťovat bychom je však měli). Může to vést k tomu, že se náš život naplní nenávistí k čemusi imaginárnímu a jediným jeho smyslem se stane Revoluce. Pak padáme do pasti a pro ten svůj "velký" cíl už nejsme schopni vnímat osudy malých lidí, jsme na cestě k tomu, abychom opět uznali to falešné tvrzení o "cíli, který světí prostředky", za pravdivé.

------------------------------

Lidé, kteří nemají domov, žijí teď, a zítra už možná ne. Musejí si ale počkat na nebe, nebo na revoluci, po které bude svět konečně spravedlivý (no jo, ale co když si tu bídu zaslouží?), nebo na nějaký stát, neziskovku nebo úředníka, který se o ně postará a zajistí jim tu úroveň štěstí, kterou je stát jako celek, dle dosažené úrovně svého celkového hrubého domácího štěstí, schopen svým občanům garantovat a na kterou mají dle své konkrétní situace nárok. My ostatní budeme (z povzdálí) bedlivě sledovat, zda se tento náročný úkol daří plnit.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 25.Srpna 2016, 13:34:11

Já myslím, pane Nusharte, že nejenom lidé bez domova, ale my všichni žijeme "teď a zítra už možná ne". Jen si to možná všichni neuvědomujeme. Nebo si to uvědomujeme a chceme si rychle ještě užít, co se dá.
Hezky to napsal Jan Amos Komenský:
„Dnešní den nedávníčko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej a hle – již zmizel. Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul a navěky nevrátí se víc? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě a moudře sobě počínáme, vidouce an tu místa k přebývání není.“

Josef Poláček - Manuální pracovník

S lidskými vlastnostmi, nebo hodnotově neutrální? Čtvrtek, 25.Srpna 2016, 14:11:6

Jistě, pane Nusharte, obdařovat jisté - ekonomicko-společenské - struktury vlastnostmi výhradně či přinejmenším původně lidskými, to je vždy záležitost nemálo ožehavá. A samozřejmě se snadno může stát, že my ten dotyčný systém oživíme až příliš, a začneme ho chápat jako víceméně vědomě jednající bytost, která je sama sebou jaksi jenom z čistě zlé vůle.

Zcela typický příklad takovéhoto antropologizování objektivně jsoucích struktur je skutečně kapitalismus, respektive jeho obraz u - především té radikální - části levice. Kdy opravdu vzniká dojem, že celý ten kapitalismus je jenom zlovolným počinem nějaké skupiny lidí, a že tedy postačí jenom tuto skupinu zbavit moci, a sám od sebe se obnoví přirozený a harmonický a humánní stav věcí, bez toho kapitalismu a oněch kapitalistů.

Takže, jak řečeno, s takovýmto antropologizováním jsoucích struktur je skutečně zapotřebí zacházet nemálo opatrně.

Na straně druhé, zcela opačný extrém je pak ten, když tyto struktury (tedy dejme tomu kapitalismus) budeme chápat právě jenom jako něco fakticky, objektivně jsoucího, co nemá žádný vztah ke kvalitě lidské existence.

Naprosto typický příklad takového postoje je už jenom to, když se kapitalismus nazve nikoli kapitalismem, nýbrž "ekonomikou volného trhu"! Už jenom tímto názvem se sugeruje, že se jedná o nějaký zcela přirozený, ekonomicky optimální způsob fungování a organizace ekonomiky. A že je tedy zcela nepatřičné, tento ekonomický systém hodnotit - a tím méně kritizovat - z nějakých obecně humánních hledisek.

Jenže, nedá se nic dělat: ona ta ekonomika skutečně j e místem, kde člověk nejen vydělává peníze na své živobytí, nýbrž kde zároveň tráví velice podstatnou část svého života. A nejen že tam tráví svůj čas jako takový - on je tam zároveň produktivně činný, to jest realizuje tam svůj tvůrčí potenciál, tedy sám sebe. A tak ten konkrétní charakter té ekonomiky - právě podle toho jestli mu umožňuje rozvíjet ten jeho tvůrčí potenciál nebo ho naopak brzdí respektive deformuje - nemůže zůstat bez zpětného vlivu na tohoto člověka. Na jeho životní cíle a projekty, na jeho způsob chování, nakonec na celou jeho osobnost.

Takže, všeho všudy: neantropologizujme objektivně jsoucí struktury tam, kde to není věcně odůvodněné - ale na straně druhé nepropadejme opačnému extrému, abychom člověka mechanicky odtrhli od reálných struktur světa, ve kterém žije a ve kterém je prakticky činný.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Proto si, paní Hájková, myslím, že bychom neměli odkládat, když budeme mít možnost udělat něco, čím druhého člověka potěšíme. Pátek, 26.Srpna 2016, 01:26:4

Jenže mezi námi a lidmi bez domova je taková bariéra, že jim nanejvýš věnujeme nějaký peníz. A oni si zase často (ne však vždy) myslí, že nic jiného než peníze nepotřebují.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Nusharte, Pátek, 26.Srpna 2016, 12:27:55

Co když to nevědí ani oni sami, čím bychom je potěšili? (Ačkoliv pošetilé asi bude házet je všechny do jednoho pytle.)
Nebo co kdyby chtěli prostě jiný život?
Myslím, že to nejde vyřešit jednoduchým způsobem.
Bariéra není jen mezi námi a bezdomovci, ale i mezi námi, kteří se považujeme za "normální".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Nevadí, pokud to nebudou vědět oni sami, Pátek, 26.Srpna 2016, 16:47:58

stačí, když to napadne nás a když oni náš čas a naše otevřené srdce neodmítnou. Máte pravdu, není jednoduché lidsky jemně se "dotknout nedotknutelných" a přitom je plně respektovat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.