Jorge Bergoglio zamlada pracoval jako vyhazovač v nočním klubu. Později se stal papežem. Vervu a neoblomnost si ale zachoval. 19. května se na ranní mši vytasil s tématem vykořisťování a levné práce. Přirovnal ji k otroctví:

„Ti, kteří bohatnou díky vykořisťování pracujících, jako by z nich vysávali krev. Vytváří z pracujících pouhé otroky. Nechávají je vyhladovět pro vlastní profit. A to je smrtelný hřích!“

Později naložil ještě víc: „Děje se to všude po světě. ‚Chci pracovat.‘ ‚Bezva, dostanete smlouvu od září do června.‘ Bez nároku na důchod, bez zdravotního pojištění… Pak ji přeruší a v červenci a srpnu jíte vzduch. A v září se vám za to vysmějí.“

Co si z takových „bolševických“ řečí může vzít má generace? Generace, která může cestovat a radostně se rvát v tržních vodách? Hodili nás do nich přece už jako nemluvňata, nahé a němé.

Politik mé generace

Prý jsem se narodil do svobody. Přišel jsem na svět skoro přesně rok po sametové revoluci. Rodiče měli dvě svatby: jednu povinnou na úřadě, další dobrovolnou v kostele. Přelom doby. Uběhlo přes pětadvacet let, během nichž jsem byl nabádán, abych si vážil své svobodné země.

V téhle zemi jsem tedy jako ministrant sledoval poloprázdné lavice v kostele. Později jsem viděl zaplněné ulice, v nichž davy ve jménu Krista žádali utopení uprchlíků. V téhle zemi mě napadl nácek, protože věděl, že se „zastávám Cigánů“. Vyhmátl si mě, když jsem si po půlnoci kupoval brambůrky ve vesnickém pajzlu. Křičel podobné lži, se kterými pravicové strany vyhrávají volby.

V téhle zemi mého mladšího bratra zmlátili policisté na demonstraci za právo na bydlení pro všechny a mé kamarády vozí z Kliniky přímo na stanici jakožto kriminální smažky. V téhle zemi se můžu zastávat koho chci, a pak od kohokoli obdržet hrozby oběšením.

V téhle zemi můžu vystudovat, zadlužit se, vydělávat minimální mzdu a být rád. V téhle zemi můžu skončit pod mostem, nebo z něho skočit. Svobodně.

Takovou demokracii jsme zdědili.

↗

Papež František nakládá kapitalismu a nestydí se za to. Repro DR

Při jakékoli kritice se ale přiřítí zástup zasloužilých undergrounďáků a vynadají každému, kdo si neváží kapitalismu. Mám být hlavně rád, že můžu cestovat. A měl bych si proto odpustit rudé kydy o sociální politice. Drž tlamu, krok a vzývej Havla!

Havel ale zemřel, stejně jako Bůh, jen lidé zkroucení hladem a nouzí zůstali. Odmítám se proto kochat svobodou, pokud sto dvaceti tisícům lidí hrozí ztráta bydlení. Bída jednotlivce je problémem všech.

Papež František je ranař Boží a tohle všechno pojmenovává: „Jak je možné, že ve zprávách neslyšíme o bezdomovci, který zemřel na podchlazení, ale dozvíme se, že burza klesla o deset bodů?“ To je otázka dneška. To je modlitba demokracie, na kterou neodpoví žádný Bůh. Jen my.

Proto je politikem mé generace. Generace bez Havla a bez Boha. 

„Dávám přednost církvi, která je pohmožděná, raněná a špinavá, protože přebývala venku na ulici,“ zdůraznil bývalý vyhazovač Bergoglio. To samé musí platit pro politiku. A člověka podobného naturelu rozhodně nezastaví poplašená obvinění z marxismu a komoušství.

Jeho síla totiž spočívá především v oslovení slabých. Jako jeden z mála promlouvá do trhlin ve fasádě úspěchů vyvolené menšiny, do trhlin, v nichž žijí „ti ostatní“. František přitom neslibuje radosti nebes, ale podvrací bolesti země. 

Proto naslouchám tomuhle „levičáckému flanďákovi“. Pokud pro nás totiž budou bezdomovci i nadále jen „lenoši“ a chudí pouze „ti, co se měli víc snažit“, pak moje generace selhala. Přinejlepším budeme jenom banda cestovatelů, která se naučila příliš dobře plavat ve vodách dravců.