Zrádní akademici

Akademici se pro nemalou část českých občanů stávají ztělesněním prodejnosti, odtrženosti od reálného života či zrady vlastního národa. Podobné názory přitom zastávají i lidé všestranně úspěšní a společensky uznávaní.

Mezi odcházejícími z demonstrace Bloku proti islámu na Albertově 17. listopadu jsem viděl transparent se slovy „stydím se za naše akademiky v otázce islámu“. Ten, kdo si toto heslo vybral, tím vyjádřil názor ne zrovna malé části české společnosti. Přesvědčení, že akademičtí odborníci na islám jsou příliš smířliví, nekritičtí, zbabělí, neříkají to, co by říkat měli, je přitom jen jakýmsi nejvyhrocenějším příkladem široce sdílené představy, že univerzitní svět je odtržený od reálného života.

Nespokojenost s lidmi akademického světa (především, ale nejen humanitních oborů) či dokonce přesvědčení o tom, že jsou to v lepším případě naivkové zabývající se nedůležitými věcmi, neškodní či naopak škodliví, pokud se nechají zmanipulovat, v horším případě pak proradní zrádci, kteří neberou ohled na zájem národa a stojí v první linii propagace zhoubné multikulturality a likvidace tradičních hodnot, je v jisté části společnosti rozšířené.

Některé projevy tohoto postoje lze považovat za okrajové, objevující se porůznu na webech libujících si v konspiračních teoriích, spolu s útoky na „sluníčkáře“, „dobrosery“ a všelijak jinak definované škůdce a nepřátele. Zdaleka ne všechny podobné názory však lze takto snadno zařadit a vyslovují je i lidé úspěšní a společensky uznávaní. Podívejme se na několik příkladů.

Většinou jde o rozhovory publikované v poslední době na Parlamentních listech. Musím přiznat, že mě při jejich pročítání šokovala manipulativnost kladených otázek, které často vůbec nejsou otázkami, ale hotovými názory, které si tázající nechává od tazatele následně potvrzovat. Většinou ovšem dost ochotně. Jeden z tázaných (Jiří Brančík) v průběhu rozhovoru složil Parlamentním listům poklonu za to, že je to skutečně nezávislé médium. A nyní už se podívejme na konkrétní kritiku akademiků, studentů a pachatelů dobra.

Zmoudření pachatelů dobra
Vlastimil Vondruška, známý spisovatel a autor řady historických románů, v rozhovoru pro Parlamentní listy kritizuje vysokoškolské prostředí za to, že si uzurpuje příliš velký veřejný prostor, jmenovitě v České televizi. „Vysokoškolský svět je jednou z mnoha minorit naší společnosti a je chybné dávat mu takový prostor, jak to třeba dělá Česká televize.“

Když tento názor, který dnes sdílí mnoho lidí, dotáhneme do důsledků, může to znamenat buď to, že se o vysokých školách příliš mluví v politických a jiných souvislostech přímo nesouvisejících s jejich odborným zaměřením, nebo to, že v médiích nemají při komentování různých událostí dostávat tak velký prostor akademici. Ti ale z podstaty věci musejí při hodnocení složitých otázek vyžadujících speciální erudici dostávat větší prostor než, řekněme, zástupci jinak definovaných minorit. To platí jak pro fyziku či lékařskou vědu, tak pro religionistiku a islám.

Spisovatel Vondruška předestřel tezi, že univerzitní studenti se bouřili proti nacismu, protože byli mladí a ještě neměli rozum. Foto ceskatelevize.cz

Za pozornost stojí také pasáž o univerzitách a studentech v našich dějinách, kterou historik Vondruška podepřel své právě citované tvrzení. Stojí za to ji ocitovat vcelku.

„Univerzity byly v dějinách většinou radikální. Mladí lidé nemají životní zkušenosti a učenost je často odtržená od reálného života. Studenti stáli v čele všech sociálních a politických bouří. Vezměte si časy Jana Husa, tehdy také mistři místo výuky vedli studenty do ulic, aby bojovali proti papežským odpustkům, nebo rok 1848, kdy se dokonce místo výuky stavěly barikády. Studenti se postavili německým okupantům i komunistům. Mnozí, až vstoupí do reálného života, začnou pracovat, starat se o rodinu, budou vychovávat a chránit své děti, pak zmoudří.“ 

Ještě že ti studenti nestačili zmoudřet ještě předtím, než se postavili nacistům a komunistům, a zůstali tak odtržení od reálného života, chce se dodat.

Ve velmi podobném duchu se k téže věci vyjádřil také Jiří Brančík, uznávaný psycholog, veterán mise v Bosně a primář Psychologického oddělení ve Vojenské nemocnici Brno. Shovívavou kritiku nezralého a nezkušeného mládí doplnil ostřejším vyjádřením na adresu těch, kteří za své „páchání dobra“ navíc ještě berou státní peníze. Kromě lidí z neziskového sektoru jsou tím zjevně míněni i univerzitní pedagogové.

„Mezi „pachateli dobra“ je hodně mladých lidí, předpokládám, že až tito budou mít své děti a budou se starat sami o sebe, velká část svůj názor postupně změní. Jsou ovšem mezi nimi lidé přímo napojení na státní peníze, dotace a jistotu příjmu. A ti svůj názor hájí už z existenčních důvodů.“

Za „akademizování“, které se vkrádá do dnešní diskuse, považuje primář Brančík i rozlišování mezi islámem a islamismem, za které kritizuje dokonce Václava Klause. Dostává se tak do jistého rozporu se sebou samým, když na jedné straně naznačuje, že nepřítelem je islám jako takový (a tedy přinejmenším potenciálně jsou nepřáteli všichni muslimové), na druhé straně uplatňuje poměrně liberální výklad náboženské svobody:

„Pokud člověk praktikuje svoji víru pro duchovní potřebu sebe sama, jeho věc. Pokud respektuje víru druhého, v pořádku. Pokud nechce, aby jeho víra byla státní ideologií, v pořádku. Pokud nepáchá zločiny se jménem svého boha na rtech či vraždy ze cti, v pořádku. Pokud neponižuje ženy, nevidí v jinověrcích podřadné bytosti, v pořádku. Pokud chce vyvinout poctivou snahu při hledání štěstí pro sebe a svoji rodinu, prosím. Takový člověk může být mým sousedem.“ 

Za zmínku stojí také Brančíkova představa, že dnešní společnost sociálních sítí umožňuje vytváření moudrého úsudku a činí uživatele méně manipulovatelnými. „Velmi zastávám názor, že „větší počet obyčejných lidí“ má v součtu velmi moudrý úsudek. Přikláním se k tomu, že dnes lidé mají mnohem více informací, nejsou závislí na „faktech“ předkládaných oficiálně a – díky sociálním sítím – mohou tyto myšlenky navzájem sdílet, diskutovat o nich. V tom spatřuji doslova historický zlom. Ještě před 20 lety bylo veřejné mínění mnohem snáze manipulovatelné, to v současnosti končí.“

Jen budoucnost naplno ukáže, nakolik sociální sítě skutečně učinily lidi lépe informovanými, méně manipulovatelnými a moudřejšími. A stejně tak, nakolik pomohly posílit uvažování v rámci konspiračních teorií, sdílení předsudků a falešných zpráv.

Také podle psychologa Jiřího Brančíka, který nedávno poskytl rozhovor pro ČT i Parlamentní listy, jsou mezi pachateli dobra mladí lidé, kteří časem zmoudří. Repro DR

Běda prodejným a zbabělým učitelům
Hlasy apelující na reálný život, obyčejného člověka a moudrost prověřenou životem jsou dnes, stejně jako kdykoli jindy v minulosti, bezesporu přijímány pozitivně, protože se zdají ukotvovat veškerá rizika spojená s mládím a radikalismem bezpečně v pevné půdě životní zkušenosti, kterou (na rozdíl od specializovaného vědění) disponuje každý. A přijímány jsou často včetně politických konsekvencí, které z toho nositelé těchto názorů vyvodí. V základu je představa, že protestující studenti a všelijací aktivisté jsou přece takoví puberťáci, co ještě ničemu skutečně nerozumějí.

Větší vinu proto nesou ti, kteří je k podobnému jednání podněcují a vedou. Těm se dostalo tvrdého odsouzení také od profesora Petra Piťhy, probošta Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě a v letech 1992-1994 ministra školství. V červnu tohoto roku při odhalení sochy Anežky Přemyslovny v Litomyšli pronesl mimo jiné celou řadu Běda… výroků na adresu těch, kdo dnes nejvíce škodí obecnému dobru v České republice. Vedle prohnaných bankéřů, úplatných právníků či vyhaslých kněží, kteří za babku vyprodávají svaté pravdy, se ocitli i učitelé a akademici:

„Běda vám, zbabělí učitelé, kteří opakujete shora diktované lživé nesmysly, protože i sobě vychováte bezohledné otrokáře. Běda vám, prodejní akademici, kteří jste prodali svobodu bádání a kazíte mládež, protože budete vyhnáni jako zrádní správci pokladů.“

V Piťhově emotivní prorocké dikci, která je v této pasáži „běd“ završena oslovením nudou ochablých sobců, kteří nedbají o svou rodnou zem a proto z ní budou vyhnáni, není místo pro jakékoli konkrétní určení, kdo by těmi prodejnými akademiky měl být. Jakákoli konkrétnější informace by kazila umělecký dojem z drtivého odsudku, který mluví z duše mnoha lidem, možná i proto, že se ani nenamáhá s jakýmkoli diferencováním.

K našemu tématu se vztahuje ještě jeden výrok ze zmíněné řady. „Běda vám, hlasatelé vymyšlených pravd a bezbřehé svobody, protože narazíte na pevnost Božího řádu, který nezrušíte, a zahynete pádem na tvrdou skutečnost.“ Východiskem Piťhovy kritiky je konzervativní křesťanské stanovisko a lze proto vytušit, že prodejnými akademiky mohou být míněni také ti, kteří toto základní východisko nesdílejí. Koho tím vlastně mínil, ví však pouze monsignor (kaplan jeho svatosti, jmenovaný papežem Františkem letos 13. listopadu) Petr Piťha sám.

Kritiky z úst profesora Piťhy směřující proti akademikům a islámu se chopili lidé z Islám v ČR nechceme. Foto Repro DR

Profesor Piťha je také výrazným kritikem islámu. Jeho výrok pronesený těsně před listopadovými pařížskými útoky: „Islám je náboženství smrti. Alláh činí z člověka otroka. Musíme do boje“ byl spolu s dalšími citován na webové stránce skupiny „Islám v ČR nechceme“, a komentář admina z výše citovaného vyvodil praktické důsledky:

„Proto se nebojme, nemusíme hned zavádět diktaturu, nebo střílet na potkání v ulicích. Musíme deportovat každého muslimského radikála, primárně imámy a kazatele a lidi napojené na radikály v zahraničí. Musíme odstavit ze škol, z mediálního prostoru a politiky pátou kolonu, tzn. muslimy, lakovače islámu na růžovo a strany sponzorované islámským kapitálem.“

Co je a není úkolem akademiků
Profesor Piťha by pochopitelně nechtěl (alespoň doufám) odstavovat někoho ze škol či médií. Přesto se dnes stal populárním v prostředí, kde toto zjevně je cílem, navíc cílem z pohledu těch, kteří jej formulovali, ještě velmi umírněným. V otázce vztahu k islámu se univerzitní profesor obecně stal jakýmsi ztělesněním ústupnosti, slepoty a podvolení se islámu. Právě akademik jménem François sehrává tuto roli v – dnes velmi diskutovaném – Houllebecqově románu Podvolení.

Čeští veřejně vystupující akademici – specialisté na islám – se v této roli z pohledu části veřejnosti ocitají už dnes. Právě oni jsou těmi, kdo se podle rozšířeného mínění (ze strachu či podplaceni penězi, například saúdskými) nevyslovují proti nebezpečí spojeným s islámem.

Nic na tom nezmění skutečnost, že třeba nestor české islamologie Luboš Kropáček vydal již v roce 1996 knihu Islámský fundamentalismus, že jiný známý odborník na islámský svět Miloš Mendel ve své letos vydané kritické práci o Arabském jaru ukazuje historické i současné kořeny dnešní islamizace dříve relativně sekularizovaného arabského světa. Také wahhábismu/salafismu, tedy té nejnebezpečnější formě radikální islamistické ideologie, se čeští akademičtí odborníci věnují, naposledy Pavel Ťupek v monografii rovněž vydané v tomto roce.

To vše je zřejmě příliš diferencované, nejednoznačné, příliš hledící na historické kořeny a málo radikální v závěrech, než aby to mohlo uspokojit ty, kdo si představují, že akademici by měli burcovat, varovat před zlem, mluvit jasnou řečí, neohlížet se na jemnosti a detaily, když jde o holé přežití. Tím ale připisují akademickým vzdělancům roli, která jim nenáleží.

Nebo přinejmenším roli, která není jejich nejvlastnějším posláním. Prvotním a nejdůležitějším úkolem vzdělanců je pokoušet se proniknout do hloubky dané problematiky, hledat příčiny věcí a jevů.

Nejsou tu od toho, aby potvrzovali něčí názory, obavy či naopak naděje, ale aby fundovaným zpracováním pramenů a odpovědným vyvozováním relevantních závěrů umožňovali druhým, aby si názory a osobní postoje utvářeli sami.

Nesporné je, že akademici si zaslouží kritiku, a dokonce ji nezbytně potřebují. Za své působení ve svém oboru stejně jako za své veřejné vystupování. Vždy by mohli ve svých analýzách jít do větší hloubky, otevřeněji a zároveň bez zjednodušování popisovat skutečnost a lépe oslovovat veřejnost solidním a zároveň přístupným způsobem.

Jisté je však také to, že lamentování nad prodejnou, bezcharakterní a zrádnou pátou kolonou uhnízděnou ve vysokých školách (a leckde jinde) ke kritičtější a zodpovědnější práci nepomůže vůbec nikomu.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Aleš Morbicer - Ostrava

Středa, 2.Prosince 2015, 19:25:24

"Islám je náboženství smrti. Alláh činí z člověka otroka. Musíme do boje."

No já se tady bil za holubičí křsťanstvo a tenhle Piťha takhle... hrom do petlice.

Nezbývá než s panem Outratou doufat, že za nejtěžší kalibr téhle války, jak se sluší a patří, považuje pan kaplan evangelizaci.
* * * * * * *

Pokud jde o experty v ČT, tak naprostý souhlas -- kdo jiný než lidé s rozhledem v oboru?

Filip Outrata - Praha

A. Morbicerovi Středa, 2.Prosince 2015, 20:38:53

Názor P. Piťhy sice není ojedinělý, sám se s podobnými pohledy mezi křesťany setkávám, ale na druhou stranu je hodně těch, kteří mají jiný postoj. Holubičí ovšem křesťanstvo asi úplně není.

Martin Profant - Praha 7

Běda ... Čtvrtek, 3.Prosince 2015, 11:25:10

Myslím, že "Běda zbabělým učitelům a zrádným akademikům, prodávajícím svobodu bádání." je zcela na místě; vzhledem k příležitosti včetně biblické dikce.

Jde zde o pokušení, která jsou těm povoláním imanentní. Akademickému výzkumu se vede po hmotné stránce mnohem lépe, když místo svobodného bádání provozuje to, co se očekává -- počínaje přizpůsobováním se kriteriím, podle kterých se získávají granty, přes předvádění společenské užitečnosti výzkumu a zvláště jeho významu pro konkurenceschopnost země až volbu mediálně atraktivních témat. Do jisté míry se tomu musí přizpůsobit ve vědě každý a právě proto je velmi náročné hlídat hranici, za kterou se kompromis už stává zradou.

Podobně učitel musí respektovat řadu očekávání; a) ze strany státu a jeho osnov, b) ze strany žitých požadavků u maturity či státnic (a odlišnost a) a b) může být propastná), ze strany zřizovatele a ze strany rodičů. Každé z těchto očekávání může přitom být silně odlišné od nejlepšího vědomí a svědomí učitele o tom , co má dělat. Např.: Trvat na tom, že nemá smysl učit děti fyzikální vztahy dříve, než se naučí matematický aparát, s jehož pomocí se tyto vztahy vyjadřují? Učit podle osnov podrobně zeměpis USA a letem světem Balkán či Slovensko?
Opět, právě proto, že určité kompromisy musí udělat, hranice nepřijatelného se zmatňuje.

Podobně se ovšem dopouští zrady akademik, když káže to, co dav chce slyšet. I kdyby to mělo ladit s jeho vírou, msg. Piťha je také profesor. A ten s ohledem na svůj stav ta slova, za která mu tleská IVČRN, pronést neměl.

Myslím, že Filip Outrata ve svém článku načrtl tři různé, krajně odlišné nenávisti k akademikům:
a) populistická, využívající nechuti k bílým límečkům a lehkoživkům nepracujícím rukama: pornograficko-politický kapitál;
b) zhrzeného neúspěšné akademika, u kterého vždy zaznívá v agresivním výpadu také sebepohrdání; V. Vondruška je vskutku reprezentativní exemplář;
c) sice děsivou, ale ve své tvrdošijnosti však spíše prospěšnou introspekci akademika.

Nejsem si jist, zda v krátkém článku mohl propracovat jejich vztah.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Kdo za to může? Čtvrtek, 3.Prosince 2015, 11:42:11

Je otázka asi stará jako lidstvo samo. Oblíbené odpovědi v poslední době: Židé, Cizinci, Romové, nyní uprchlíci či muslimové. Tato odpověď není křesťanská. Spíše se jedná o starší mýtus obětního kozla či beránka.

Že za to mohou intelektuálové či akademici bylo oblíbenou odpovědí totalitárních režimů. Typické ovšem je, že jsou to opět intelektuálové a akademici, kteří vyvolávají tohoto džina z lahve. Byl to Václav Klaus v 90. let a nyní jsou to intelektuálové a akademici, kteří se vezou na protiuprchlické a protiislámské vlně. Seriózní a poctivá kritika je na místě, v tomto případě je ovšem třeba zpozornit a zeptat se: O co jde kritikům? O pravdu, lásku a dobro jistě ne. Z páchání dobra je podezřívat nelze. Kdo mečem zachází, ten jím také schází. Kdo seje strach a nenávist, ...

Martin Profant - Praha 7

Martinovi Šimsovi Čtvrtek, 3.Prosince 2015, 13:45:51

Oni akademici byli populární už dříve. V dreyfusově aféře a u nás v hilsneriádě. A aby to nebylo jen na jedné straně, oni profesoři, kteří pro své úzké a libovolné vědecké záliby nedbali potřeb národa, popularizační přednášky nevedli a politiky se štítili - jak je vymaloval Herben, když si hrál na masarykova žurnalistického čokla a štěkal na české historiky -- ti také stáli za to.
Totalitní režimy jsou nevynalézavé a jen recyklují a umocňují.

Filip Outrata - Praha

Díky M. Profantovi Čtvrtek, 3.Prosince 2015, 22:04:51

za velmi podnětný diskusní příspěvek. S vymezením tří typů nenávisti k akademickému světu souhlasím, máte pravdu také v tom, že jsem v článku hlouběji nerozpracoval jejich vztah. Spíš mi šlo o to upozornit na to, jaké postoje se objevují, v jakých souvislostech.

Téma je důležité a hlubší rozbor, včetně kritiky akademického a učitelského provozu, kterou velmi trefně podáváte, by si jistě zasloužilo. Snad tedy se o to pokusím někdy v budoucnu.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 4.Prosince 2015, 09:39:27

Ruští popové už světí bomby, pane Outrato. (smutný smajlík)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.