Člověk 21. století je většinou přesvědčen, že je tím nejlepším, co v historii homo sapiens sapiens vzniklo. Jsme zkrátka na vrcholu. Přinejmenším podvědomě vnímáme historii vývoje lidstva jako někdy sílící, někdy slábnoucí, přesto však vytrvalý vzestup. A my jsme na konci vývojové křivky - nejchytřejší, nejcivilizovanější a nejmoudřejší.

Nejchytřejší, nejcivilizovanější a nejmoudřejší v historii přitom zřejmě nejsme. Jsme až tragicky stejní, stejně barbarští a primitivní, jako byly generace před námi. Mění se formy barbarství a způsoby jeho regulace, ale naše podstata zůstala zamrzlá někde v paleolitu. Ani intenzívní používání sociálních sítí nedokázalo lidskou evoluci znovu nakopnout a tak na naší planetě už dobře 200 tisíc let paběrkujeme s víceméně stejně velkým a stejně strukturovaným mozkem.

A náš mozek se celou tu dobu diví a nechápe. Svět kolem nás se proměňuje, je divný, složitý a nepřátelský. Svět nám usiluje o život. Na svou obranu můžeme použít fyzickou sílu, důvtip a generacemi nashromážděné zkušenosti, ale ani to někdy nestačí. A když selžou konvenční přístupy, je na čase povolat magii. Jedním z nejstarších a nejvýznamnějších magických rituálů je oběť. Když nás chce něco sežrat, tak to nasytíme něčím nebo někým jiným a ono nás to už potom nesežere. Oběť je úlitba silám, které jsou silnější než my, je vyjádřením snahy o jejich usmíření.

Česká magie

Zní to divně a vzdáleně. Když se řekne magie, většinou si představíme středověk nebo Voldemorta. O středověku nám řekli, že už dávno skončil a Voldemort je přece smyšlená postava průměrného fantasy románu, takže jakápak magie. Jenže všemu progresu navzdory, svět je pořád tajemný a nebezpečný.

Ve středověku nás ohrožovala hlavně příroda, a tak magie zápasila především s ní. Dnes se tajemství přesunulo z přírody do jádra společnosti. Zdroj naší obživy už neohrožují sucha nebo divoká zvěř, ale inflace, míra daňové progrese, nezaměstnanost, sociální stratifikace a desítky a stovky podobných kleteb, které na nás sesílají soudobé temné síly.

I my potřebujeme bohatou úrodu. Ta už nemá podobu lánů pšenice, ale pracovních příležitostí, alespoň trochu rostoucí ekonomiky a konzumu. Pro bohatou úrodu je třeba přinést oběť. Když bude dostatečně tučná, jistě nás moderní svět nechá přežít. Obětováni jsou zpravidla ti nejslabší. A tak se tu více, tu méně lhostejně díváme na záběry desetiletých horníků, kteří v Kongu v nelidských podmínkách těží vzácné kovy pro výrobu mobilních telefonů, a přiznáváme, že to je vážně kruté, ale kdesi v podvědomí dodáváme, že to tak musí být. Aby byla úroda nových telefonů, musíme provést oběť.

Bezdomovci a chudí lidé, po jejichž ohnutých hřbetech stoupají k výšinám úspěšnější ženci naší společnosti, jsou nutnou obětí našeho konzumu a svobody. S jednotlivými osudy můžeme soucítit, ale představa odstranění bezdomovectví a chudoby jako takové se nám kdesi v hloubi duše příčí. Své poražené totiž potřebujeme právě jako obětinu.