Chci přispět X

Ze všeho nejvíc nás děsí, že si za tenhle svět můžeme sami

Matky nepatří do kaváren. Holky, které nechtějí být v sedmé třídě za netykavky, musejí sloužit zvědavým spolužákům jako trenažéry pro osahávání. A pak jsou tu ti uprchlíci. Co mají všechna tahle zdánlivě nesouvisející témata společného?

Člověk 21. století je většinou přesvědčen, že je tím nejlepším, co v historii homo sapiens sapiens vzniklo. Jsme zkrátka na vrcholu. Přinejmenším podvědomě vnímáme historii vývoje lidstva jako někdy sílící, někdy slábnoucí, přesto však vytrvalý vzestup. A my jsme na konci vývojové křivky - nejchytřejší, nejcivilizovanější a nejmoudřejší.

Nejchytřejší, nejcivilizovanější a nejmoudřejší v historii přitom zřejmě nejsme. Jsme až tragicky stejní, stejně barbarští a primitivní, jako byly generace před námi. Mění se formy barbarství a způsoby jeho regulace, ale naše podstata zůstala zamrzlá někde v paleolitu. Ani intenzívní používání sociálních sítí nedokázalo lidskou evoluci znovu nakopnout a tak na naší planetě už dobře 200 tisíc let paběrkujeme s víceméně stejně velkým a stejně strukturovaným mozkem.

A náš mozek se celou tu dobu diví a nechápe. Svět kolem nás se proměňuje, je divný, složitý a nepřátelský. Svět nám usiluje o život. Na svou obranu můžeme použít fyzickou sílu, důvtip a generacemi nashromážděné zkušenosti, ale ani to někdy nestačí. A když selžou konvenční přístupy, je na čase povolat magii. Jedním z nejstarších a nejvýznamnějších magických rituálů je oběť. Když nás chce něco sežrat, tak to nasytíme něčím nebo někým jiným a ono nás to už potom nesežere. Oběť je úlitba silám, které jsou silnější než my, je vyjádřením snahy o jejich usmíření.

Česká magie
Zní to divně a vzdáleně. Když se řekne magie, většinou si představíme středověk nebo Voldemorta. O středověku nám řekli, že už dávno skončil a Voldemort je přece smyšlená postava průměrného fantasy románu, takže jakápak magie. Jenže všemu progresu navzdory, svět je pořád tajemný a nebezpečný.

Ve středověku nás ohrožovala hlavně příroda, a tak magie zápasila především s ní. Dnes se tajemství přesunulo z přírody do jádra společnosti. Zdroj naší obživy už neohrožují sucha nebo divoká zvěř, ale inflace, míra daňové progrese, nezaměstnanost, sociální stratifikace a desítky a stovky podobných kleteb, které na nás sesílají soudobé temné síly.

Nejchytřejší, nejcivilizovanější a nejmoudřejší v historii přitom zřejmě nejsme. Jsme až tragicky stejní, stejně barbarští a primitivní, jako byly generace před námi. Ilustrace leporelo.info

I my potřebujeme bohatou úrodu. Ta už nemá podobu lánů pšenice, ale pracovních příležitostí, alespoň trochu rostoucí ekonomiky a konzumu. Pro bohatou úrodu je třeba přinést oběť. Když bude dostatečně tučná, jistě nás moderní svět nechá přežít. Obětováni jsou zpravidla ti nejslabší. A tak se tu více, tu méně lhostejně díváme na záběry desetiletých horníků, kteří v Kongu v nelidských podmínkách těží vzácné kovy pro výrobu mobilních telefonů, a přiznáváme, že to je vážně kruté, ale kdesi v podvědomí dodáváme, že to tak musí být. Aby byla úroda nových telefonů, musíme provést oběť.

Bezdomovci a chudí lidé, po jejichž ohnutých hřbetech stoupají k výšinám úspěšnější ženci naší společnosti, jsou nutnou obětí našeho konzumu a svobody. S jednotlivými osudy můžeme soucítit, ale představa odstranění bezdomovectví a chudoby jako takové se nám kdesi v hloubi duše příčí. Své poražené totiž potřebujeme právě jako obětinu.

Bojíme se, že náš národ umírá a to jediné, co jej může obrodit, je další oběť, oběť žen, od kterých očekáváme, že svůj život podřídí a obětují výchově početné rodiny.

A pak jsme tu my, muži. Bojíme se, že ztrácíme svou mocenskou hegemonii ve společnosti a pro její stabilizaci a upevnění vlastní identity očekáváme od dívek a žen, že se obětují jako objekty sexuální agrese. Když se třináctiletý chlapec potřebuje sáhnutím zařadit do té správné společenské hierarchie, odbudeme to nanejvýš shovívavým úsměvem.

Jenže někdy se oběť rozhodne, že obětována nebude a začne se bránit. Odmítne umrznout na ulici, jako matka dál žije společenským životem, ve jménu naší stability a pocitu morální a civilizační převahy se nenechá zmasakrovat anebo veřejně řekne, že i třináctiletá dívka je člověk s vlastní důstojností. Reakce majority na každou takovou vzpouru je zuřivá.

Možná, že ze všeho nejvíc se bojíme právě toho, že oběť poruší svou roli ve společenském rituálu. Že se náš magický systém rozpadne. Že nejslabší už nechtějí být nejslabšími a že našemu světu nevládne magie, ale jen my sami.

A tedy že jen a jen my neseme odpovědnost za to, jak ten svět vypadá.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.