Nic lidského mi není cizí

Nacionalismus má napříč dějinami své světlé i stinné stránky. Západní svět jeho ideu postupně ve stále větší míře opouští ve prospěch multikulturní vize. Jakými pozitivy se může chlubit a jaké hrozby musí takový svět odvracet?

Události posledních týdnů či měsíců a vzrušené debaty, které se k nim vážou, ve mně vyvolávají potřebu zamyslet se nad tím, zda máme vůbec právo na city, čili na pocit sounáležitosti s vybranou skupinou obyvatelstva, jakou může být například národ, nebo zda máme povinnost nikoho neupřednostňovat a být univerzálně a kosmopolitně solidární naprosto se všemi lidmi na celém světě. Či dokonce cítit sounáležitost se všemi živými bytostmi, jak by řekl budhista. Nebo s celou vegetací čili ekosystémem planety, jak to dnes vidí někteří zelení.

Od počátku historie lidstva vždy existovala obrana vlastního před cizím. Nemluvím teď o obraně soukromého či osobního vlastnictví, ale o obraně něčeho, co bývalo de facto kolektivní, tedy o vlastních lidech, zpravidla žijících na vlastním území.

„Vlastní“ lidé byli pro člověka vždycky jakousi jistotou v nejistém světě. Jistotou, že se o něho postarají v nedospělosti, v nouzi, v neštěstí, v nemoci, ve stáří i ve smrti. Toto původně zajišťovaly kmenové, rodové či rodinné vazby, později alespoň část převzal stát nebo národ (v některých jazycích oba pojmy splývají, v jiných ne).

Proto se u jejich příslušníků vyvinul pocit sounáležitosti, něco jako národní cítění nebo chcete-li národovectví či nacionalismus, ideologie založená na vědomí příslušnosti k určitému národu. Nacionalismus byl jakýmsi novodobým pokračováním dávného uctívání kmenových bohů. Nešlo nakonec jen o city, ale také o vědomí určitého závazku, morální povinnosti být solidární se svým národem, materiálně i ideově.

Ideologie nacionalismu se zejména v 19. století a v první části 20. století úspěšně šířila celou Evropou. I v naší zemi tehdy vyvíjely činnost spolky, které si kladly za úkol chránit český národ před Němci („germánským živlem“, jak se tomu tenkrát říkalo). Náležely k nim takzvané „ochranné národní spolky“ - matice a národní jednoty. Patřil k nim nakonec i Sokol a podobné organizace.

Musím konstatovat, že tyto české národovecké spolky opravdu někdy došly ve svých názorech až do krajnosti, dalo by se říct, až k fašismu. Jak jinak chápat například výzvu k „očištění českých hřbitovů od německých náhrobků“? (Tohle jsem se dočetla v archivních pramenech, konkrétně v materiálech Národní jednoty východomoravské. Nenávist k Němcům prostě sahala až za hrob.)

I národovectví (já to slovo nemám ráda) však mělo dvě tváře, jak zavrženíhodnou, tak prospěšnou. Národní spolky byly sice řekněme xenofobní, ale na druhé straně odvedly velký kus užitečné práce na poli takových oborů jako je etnografie, muzejnictví či vlastivědná bádání. A v dřívějších dobách, kdy bylo česky mluvící obyvatelstvo ve své vlastní zemi marginalizováno, byly hodně platné taky při budování českého školství a vymáhání národnostních a jazykových práv.

Ideologie nacionalismu se zejména v 19. století a v první části 20. století úspěšně šířila celou Evropou. Ilustrace imggood.com

Leckdo asi namítne, že například za Rakouska-Uherska, měli Češi právo na české školství. Toto právo by jim ovšem možná vůbec nebylo přiznáno, kdyby se ho se vší rozhodností nedomáhali, kdyby se (i s vydatnou pomocí národoveckých spolků) nebránili a nevyvíjeli tlak na příslušné úřady a reprezentaci státu. Kdo na sebe hlasitě neupozorňuje, obvykle se totiž uznání svých práv nedočká. Český národ, který byl tehdy menšinou nikoliv početní, ale menšinou ve vztahu k moci, pokládal za nutné na sebe upozorňovat.

Z éry národů do věku menšin
V moderní době hrály národy tak významnou roli, že i dějiny se zdály být především dějinami národních států, zatímco třeba takový Marx na dějiny nahlížel především jako na dějiny třídních bojů. Komunisté byli k národovectví velmi dlouho krajně skeptičtí. Měli zkušenost, že národní hesla bývají jen prázdnými floskulemi, že národní solidarita je ve skutečnosti podvod, protože chudí příslušníci daného národa se často musí spokojit jen s drobty ze stolu boháčů.

Proti národní solidaritě tedy postavili solidaritu třídní. Ta se ovšem nezakládala na citech ani na tradici, ale spíš na historických zkušenostech, které byly později i teoreticky zpracovány. A nespočívala ani tak na vzájemné podpoře jako spíš na společném boji. Po získání moci komunisté nicméně uznali, že národní city existují a že se s nimi musí, protože tudy vede cesta k občanské loajalitě. Proto došlo v bývalém východním bloku k pokusu o jakési propojení marxismu, zpočátku přísně internacionálního, s národovectvím. Zda to bylo dobře, či špatně, to nechť posoudí každý sám.

Na západě byla politika vycházející z ideologie nacionalismu, zdiskreditovaného v dobách světových válečných katastrof, postupně nahrazena politikou multikulturního soužití, čili pokojné koexistence různých sociokulturních a menšinových skupin. Po listopadu 1989 začala pronikat i k nám. Menšiny mají stejná práva jako majorita a nemusí se vzdávat specifických a tradičních rysů své kulturní identity. Předpokládá se totiž, že se s ní do značné míry ztotožňují.

Ať se nám to líbí, či nelíbí, lidské city, včetně lásky, bývají zpravidla výběrové. Nečeká se, že člověk bude mít stejnoměrně rád úplně všechny a úplně všechno. To už by nebyla lidská láska, nýbrž bezpodmínečná láska boží, čili agapé. Tu přece od obyčejného člověka nemůže nikdo očekávat. Příslušníci menšiny tedy mají plné právo na pocit sounáležitosti, čili na citový vztah ke své menšině, jíž mohou dávat přednost před všemi ostatními, zatímco příslušníci většiny takové právo de facto nemají, neboť oni jsou „ti silnější“ (protože početnější).

Právo většiny mít raději vlastní než cizí by se totiž nebezpečně blížilo onomu zapovězenému nacionalismu, což je nepřípustné. Je pravděpodobné, že pocit sounáležitosti s většinou (bez menšin) by byl chápán jako jejich vylučování. Úkolem většiny v multikulturním státě je především tvořit příznivé, tolerantní a vstřícné prostředí pro menšiny. Názorně řečeno - menšiny jsou ryby, zatímco většina je voda, v níž ty ryby plavou.

K čemu si tedy mají příslušníci většiny vytvářet citový vztah, s čím se mohou ztotožňovat, aby to nebylo návratem ke starému nacionalismu? Nejlépe asi k ničemu, nebo jen ke své vlastní rodině. Maximálně ještě tak mohou být členy nějaké církve, pokud jsou věřící. Hlavně musí mít rádi jinakost. Z tohoto důvodu mají být neustále kriticky naladění k příslušníkům své vlastní většiny, kteří jinakost nemilují.

Lidé považující multikulturalismus za ideologii (což zase jiní lidé popírají) jej proto tvrdě kritizují. Jedni spíš z národně konzervativního pohledu, jiní ze stanoviska univerzalistického. Univerzalismus se může jevit jako perspektivní možnost jak překonat partikulárnost, která společnost rozděluje, a sjednotit tak úplně všechny lidi pod jedním praporem. Ale i univerzalismus může být docela nebezpečný. Slavoj Žižek se ve své knize Násilí zmiňuje, že žádný partikularismus lidi nerozděluje tak brutálně, jako všezahrnující univerzalismus - a sice na ty, co s ním souhlasí a na ty, co s ním nesouhlasí (ti druzí zpravidla bývají vyloučeni z lidské společnosti).

Pokud pominu třídní hledisko, velice pochybuji o tom, zda vůbec něco jako většina či majorita existuje. Domnívám se totiž, že lidský svět se skládá jenom ze samých menšin. I tu pomyslnou majoritu vlastně tvoří mnoho různých menšin, které se lidem, zaměřeným jen na kulturní rozdíly, jeví jako neviditelné.

V budoucnu se to možná nějak projeví a menšinami nakonec budeme všichni. Nastane věk menšin. Národy už nebudou mít žádná vlastní území, která si budou smět hájit proti cizincům. Můžeme jen doufat, že ta území nebudou patřit ani oligarchům. Nebo že se nakonec nestanou pouští, v níž budeme všichni bloudit jako nomádi. Jako izraelité hledající zaslíbenou zemi.

Úkolem většiny v multikulturním státě je především tvořit příznivé, tolerantní a vstřícné prostředí pro menšiny. Repro calstatela.edu

Někteří sociologové zpochybňují význam kultur a menšin. Mluví například o zvláštní mezikulturní kultuře chudoby . Lidé žijící v kultuře chudoby, která je vlastně nekulturou, jež zpravidla doprovází hmotnou nouzi, prý často trpí citovou deprivací pramenící ze sociální nejistoty. Ta těžce narušuje rodinné vztahy, které zpětně kulturu chudoby pomáhají reprodukovat. A to je velký společenský problém. Kultura chudoby (kterou ovšem zase jiní sociologové vůbec neuznávají) se může v budoucnu velice rozšířit, zvlášť pokud se rozloží evropský sociální stát. Pesimističtí sociologové takový vývoj předpokládají, protože i národní státy procházejí krizí.

Globalizace promíchává národy a kultury. Obraz světa, na jaký jsme byli zvyklí, se rychle mění. Na jednu stranu je to dobře; postupně mizí starý nacionalismus, který byl založen na negativních citech - na nepřátelství vůči jiným národům. Na druhé straně je ohrožena stará jistota, že někam patříme. Někam, kde se o nás postarají v nedospělosti, v nouzi, v neštěstí, v nemoci, ve stáří i ve smrti. Není divu, že se dnes lidé bojí budoucnosti.

Pokud národy a s nimi národní státy zaniknou, kdo nebo co je nahradí ve světě, který se zatím nejeví ke všem lidem stejně přátelský? Jenom rodina? Ta už někde skoro ani nefunguje, protože i ona je systémem rozkládána. Rodina by měla být založena na lásce. Podle Zygmunta Baumana však láska v dnešním světě bankrotuje. Možná v otázce solidarity roli národních států úplně převezmou nadnárodní státy. Budou toho schopny? Jakými idejemi by se při tom měly řídit?

Čím dál tím častěji dnes slyšíme z úst mladých lidí řeči o tom, že v budoucnu nebudou žádné důchody. To stárnoucímu člověku věru nepřidá na optimismu. Je možné, že původní solidaritu uvnitř národa (národního státu) částečně nahradí úplně nová solidarita, například v rámci nějakých nových univerzalistických sociálních hnutí? Jakými principy se taková hnutí budou řídit? Budou se umět vlastními silami postarat o své členy? Nebo i o jiné lidi? Nebo budou pomoc v nouzi a ve stáří spíš vynucovat na někom jiném? Například na státu, pokud vůbec bude v budoucnu ještě nějaký fungovat?

A co s tak archaickým přežitkem jako jsou národní city? Transformují se v pocit sounáležitosti s novými sociálními hnutími nebo dokonce v univerzální lásku? Nebo se nám mezitím konečně podaří se tak problematických věcí jako jsou lidské city úplně zbavit a budeme se řídit výhradně rozumem? A bude to dobře?

A co si myslíte vy? Diskuse (74 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kam s láskou k národu? Úterý, 3.Listopadu 2015, 12:46:8

Paní Hájková, jak zcela správně konstatujete, "lidské city, včetně lásky, bývají zpravidla výběrové". A - nedá se nic dělat - jsou personalizované, to jest, je to vztah jednoho člověka ke zcela konkrétnímu okruhu lidí. Samozřejmě, tento okruh může být i hodně velký, jako třeba právě vlastní národ - když s ním daný jedinec identifikuje svou vlastní osobní existenci. Ale vždycky v tom hraje roli ten osobní rozměr; právě proto to měl v realitě tak obtížné onen slavný "proletářský internacionalismus". To je prostě příliš abstraktní pojem, než aby bylo možno se s ním skutečně osobně identifikovat.

Co tedy ale s tou láskou k národu? V moderním multikulturním světě (kterému se český element v současné době natolik "hrdinně", ale nakonec bezpochyby marně brání)?

Připomeňme si ostatně, že v prostoru Českého království tento multikulturalismus existoval po celou řadu staletí, než byl známými událostmi rozbit, a z (české) národní paměti v podstatě vymazán.

Ten vztah většinový - menšinový národ: nejde naprosto o to, aby většinový národ neměl, nepěstoval lásku k sobě samotnému. Člověk potřebuje mít určitou identitu v tomto světě, a vedle rodiny a vedle okruhu blízkých, důvěrných přátel je to právě příslušnost k určitému národu, jeho historii, řeči, kultuře, která tuto identitu zakládá a pěstuje.

Jde o to, aby tento pocit niterného vztahu a citu k vlastnímu národu nebyl doprovázen pocitem n a d ř a z e n o s t i vůči národům, skupinám, etnikům jiným. Tohle a právě tohle je ten zásadní rozdíl mezi - legitimní - láskou k vlastnímu národu na straně jedné, a mezi nenávistným nacionalismem na straně druhé.

Ano, je to někdy velice obtížné, nalézt přesně tu správnou hranici mezi obojím - mezi přirozeným preferováním svého vlastního národa, a mezi podlehnutím svodu nacionalismu. Ale - tak je tomu nakonec vždycky a všude v životě, svým způsobem právě celý náš život sestává z toho, hledat a nalézat správnou hranici mezi něčím a něčím. A právě na schopnosti tuto správnou míru nacházet a zachovávat je možno měřit kvalitu a zralost osobnosti. Jak individuální, tak i té národní.

A tak nečekejme, že by nás - alespoň v dohledné historické době - plně převálcovala celoplanetární globalizace. To citové pouto s vlastní, mateřskou řečí, a se vším co s tím souvisí je příliš silné; a bylo by také velice nedobré, kdyby takové pouto neexistovalo.

Cílem nesmí být odstranění těchto citových, výlučných vazeb ke svým vlastním kulturním kořenům, a tedy ani odstranění národních států. Cílem musí být, aby na této planetě neexistoval zásadní rozdíl v kvalitě životních podmínek dejme tomu mezi Švýcarskem a mezi Bangladéší. A aby tedy neexistoval žádný existenční tlak pro obyvatele jedné země migrovat do země jiné; aby takováto přirozená výměna jednotlivců mezi různými národy probíhala vždycky na základě čistě osobních důvodů.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Dovolím si uvést stařičkou anekdotu, Úterý, 3.Listopadu 2015, 12:57:35

kterou jsem poprvé slyšela v padesátých letech minulého století od spolupracovníka židovského původu:

"Kdo nevstoupí ke komunistům ve dvaceti, nemá srdce. Kdo k nim vstoupí v padesáti, nemá rozum."

Soudím ostatně, že soupeření rozumu a citu je zhoubné.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Dovolím si uvést stařičkou anekdotu, Úterý, 3.Listopadu 2015, 12:57:53

kterou jsem poprvé slyšela v padesátých letech minulého století od spolupracovníka židovského původu:

"Kdo nevstoupí ke komunistům ve dvaceti, nemá srdce. Kdo k nim vstoupí v padesáti, nemá rozum."

Soudím ostatně, že soupeření rozumu a citu je zhoubné.

David Unger - psycholog, Kroměříž

"Prospěšnost" českého nacionalismu Úterý, 3.Listopadu 2015, 17:56:58

Paní Hájková v článku uvádí velmi eufemisticky, že "národní spolky byly sice řekněme xenofobní, ale na druhé straně odvedly velký kus užitečné práce na poli takových oborů jako je etnografie, muzejnictví či vlastivědná bádání."
Troufnu si říct, že to mohly odvést i kdyby tak nacionalistické a xenofobní nebyly.

Dále autorka píše, že "v dřívějších dobách, kdy bylo česky mluvící obyvatelstvo ve své vlastní zemi marginalizováno...", se mi zdá, že autorka právě vychází z českého národního obrození, když považuje nějak mluvící obyvatelstvo za to "ve své zemi", a tudíž asi jinak mluvící obyvatelstvo "za v zemi cizí". Z čeho lze soudit, že někdo je v zemi doma a někdo ne? Já v tom vidím pocit nadřazenosti vůči národům, které zde uvádí pan Poláček.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Ungerovi Úterý, 3.Listopadu 2015, 18:29:21

Teoreticky mohly tu práci odvést i národně zcela vlažné spolky. Teoreticky mohly dějiny probíhat trochu jinak. Jenže už proběhly.
Ale když píšu "v dřívějších dobách, kdy bylo česky mluvící obyvatelstvo ve své vlastní zemi marginalizováno...", nevyplývá z toho vůbec, že by tam německy mluvící obyvatelstvo doma nebylo. Kdepak. Když vy mluvíte o svém vlastním bytě, jistě to chápete tak, že i vaše manželka, která tam bydlí s vámi, je ve svém vlastním bytě. To se nevylučuje. Kdo ovládá logiku, jistě to potvrdí.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

láska k SSSR a jiné politické zvláštnosti Úterý, 3.Listopadu 2015, 18:51:18

nevím jestli by nepomohlo sémanticky rozlišovat např. národovectví, nacionalismus a nacismus. Na škále od národní hrdosti k etnocentrickému šovinismu vyvolených je více alternativ "lásky" a podobných niterných pocitů .
A totéž po časové ose - byly časy národního sebeurčení (obrození) a jsou časy sdílení společné suverenity kdy to národní se posouvá od poltické identifikace ke kulturním tradicím Nemluvě o občanství nevázaném na etnicitu.
Mimochodem ta politická "láska k SSSR" byla vnitřně asi multikulturní protože sovětský člověk neměl být hegemonizován ruským živlem (moc se to pravda nepodařiilo) přes fobii z kosmopolitismu který ten z definice internacionální režim měl.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 3.Listopadu 2015, 18:59:12

Na Wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Nacionalismus) nacionalismus a národovectví ztotožňují a naopak je odlišují od patriotismu, což znamená náklonnost ke své zemi (k územnímu nebo politickému celku).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 4.Listopadu 2015, 12:17:20

Paní Šprynarová, v daném případě se nejedná o židovskou anekdotu, nýbrž o výrok, který je připisován jak Churchillovi, tak Clemenseauovi; ale jeho kořeny jsou možná ještě mnohem starší, sahají snad až k Bismarckovi.

Ten citát má mnoho variant, nejrozšířenější z nich je tato: "Kdo ve svých dvaceti letech nebyl socialistou, nemá srdce. Kdo je jím ještě ve svých čtyřiceti letech, nemá mozek."

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Národovectví, nacionalismus, patriotismus... Středa, 4.Listopadu 2015, 12:26:24

Tady mohou existovat rozdíly v nuancích, které také ale mohou mít zcela zásadní charakter; ono vždycky přijde na zcela konkrétní způsob chování a postojů.

On i ten patriotismus nemusí být vždycky a za všech okolností zcela nevinný: například ten americký má mnohdy velice blízko k pocitu národního velikášství, k onomu známému americkému přesvědčení o tom, že právě jejich národ je tím největším, nejsilnějším a nejlepším na celém světě, a že tedy má morální právo zbytku světa určovat a předepisovat, jaký tento má být.

Národovectví: samo o sobě by nemuselo znamenat něco negativního; jenže, vždycky je to zase záležitostí - pravé - míry. A vztahu k národům jiným. Pokud je národovectví chápáno jenom jako péče o vlastní národ, jeho tradice, jeho kulturu - není dost dobře možno ho apriori zavrhovat.

Ale to národovectví má bohužel vždycky velice blízko právě k tomu, stavět vlastní národ nad ty ostatní - čili k nacionalismu. A za druhé, národovectví má velice silnou tendenci zaslepovat, činit nekritickým vůči vlastnímu národu. To jest, už se nerozlišuje co je skutečně kvalitní a co nikoli, holá příslušnost k vlastnímu národu je pojímána jako nezpochybnitelná kvalita sama o sobě. Takovýto nekritický postoj vůči sobě samému pak nevyhnutelně vede k duchovní i kulturní stagnaci.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 4.Listopadu 2015, 12:33:51

"Národovectví má velice silnou tendenci zaslepovat..."
Ano, jako každá láska :)
Láska nám zabraňuje vidět pravdu. Nebo realitu? Nevím, který termín je vhodnější.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

K textu paní Hájkové: Čtvrtek, 5.Listopadu 2015, 07:21:2

. „Příslušníci menšiny tedy mají plné právo na pocit sounáležitosti, čili na citový vztah ke své menšině, jíž mohou dávat přednost před všemi ostatními.“

Homo sapiens měl tedy patrně od svého vzniku (a možná ještě dřív) plné právo na pocit sounáležitosti – na citový vztah ke své menšině, jíž dával přednost před všemi ostatními silnějšími většinami jiné zvěře žijícími kolem.
Éra postupující globalizace ve všech oblastech lidské činnosti vyžaduje posun pocitu sounáležitosti. Lidský jedinec by měl věnovat větší pozornost pocitu sounáležitosti ke všem příslušníkům svého druhu. Stačí přitom pozitivní pocit sounáležitosti, soucítění nebo alespoň vlídnost, netřeba vztahu „všeobjímající lásky“. Cit korigovaný rozumem a rozum korigovaný citem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Šprynarová, Čtvrtek, 5.Listopadu 2015, 08:15:2

Teď jste mi trochu připomněla knihu Kazatel (3, 19):
"Lidi i zvířata čeká stejný osud – jeden umírá tak jako druhý, všichni dýchají stejný vzduch. Člověk zvířata ničím nepřevyšuje, všechno je marnost! Všichni směřují k témuž místu – všichni jsou z prachu, všichni se do prachu zase vracejí. Kdo ví, že lidský duch míří vzhůru, zatímco duch zvířat mizí pod zemí?"

Ten citát mi připadá mi stejně pochmurný jako buddhismus.
Občas sice i já toužím po nebytí, ale ne vždycky.
Jinak si myslím, že homo sapiens jako celek ještě nikdy nedával přednost svému druhu jako celku, protože lidé neměli ještě nikdy společnou vůli. Pokud by se dokázali navzájem domluvit, jistě by se dokázali postarat i o planetu, které je pro ně jako ta voda pro ryby, jak se o tom píše v článku. Bez ní by totiž byli na suchu.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Pochmurnost či radostivost Čtvrtek, 5.Listopadu 2015, 11:20:48

je někdy spíše v nás (tedy v každém, kdo něco vnímáme), než objektivně (?) obsahuje to, co vnímáme.

Třeba citovaný Kazatel zmiňuje „kdo ví, že lidský duch míří vzhůru“. Tato poznámka se mi nezdá pochmurnou připomínkou.

Kořen buddhistické nauky tkví v postupech, které umožňují vysvobodit se z utrpení, jehož existence je objektivní pravdou. Pokud trpíme a nejsme masochisty, neřekla bych, že perspektiva vystoupit z utrpení zní pochmurně.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Láska, pravda, realita... Čtvrtek, 5.Listopadu 2015, 12:35:18

Manželské a partnerské poradny jsou plné případů, kdy láska dokázala dvě osoby zaslepit natolik, že vůbec nedokázaly rozpoznat, že k sobě vlastně vůbec nepatří. V takovýchto případech je tedy plným právem možno hovořit o tom, že láska (žhavá a slepá) zabránila dotyčným vnímat jak realitu, tak i pravdu (o tom druhém či dokonce o sobě samých).

Ale na straně druhé, láska je láska - a k něčemu takovému jako je životní svazek dvou lidí opravdu nelze přistupovat s kalkulačkou v ruce. S tím, že se prostě vypočítá: ty patříš k tomu a ten k tobě, tak se vezměte, a uvidíte jak krásně to bude fungovat!!

Takže, snad by se dalo říci: nechme se rádi a s povděkem zaslepit kouzlem lásky - ale nechme přitom oči otevřené. Nechme se zaslepit krásou lásky - ale nenechme se zcela oslepit její magií.

A tohle platí i pro vztah k vlastnímu národu. Milujme vlastní národ - ale nebuďme proto slepí k jeho chybám a nedostatkům. Jedině tím když si je přiznáme můžeme pracovat na jejich překonání.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Šprynarové Čtvrtek, 5.Listopadu 2015, 15:44:34

No, já v podstatě nijak netrpim. Ale někdy mi přijde, že bych správně měla. Možná jsem masochistka?
Neplatí nakonec "trpím, tedy jsem"?

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

První ze čtyř pravd o utrpení Čtvrtek, 5.Listopadu 2015, 16:34:44

jež jsem měla na mysli (pravd, připisovaných Buddhovi), popisuje utrpení.

Utrpením podle ní jsou: zrození – stárnutí – nemoc – smrt – zármutek – nespokojenost – bolest – neštěstí – nepohodlí - spojení s tím, co je nepříjemné - odloučení od toho, co je příjemné - nedosáhnutí/nezískání toho, co si přejeme dosáhnout/získat.

Pokud byste tuto pravdu akceptovala, pak Vaše prohlášení "trpím, tedy jsem" je pravdivé.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 5.Listopadu 2015, 19:56:6

Pokud toto všechno je utrpení, pak asi trpí každý. Utrpení je prostě lidské - jedna věc z toho, co nám není cizí.
Já ale nejsem budhistka. Už nějakou dobu se považuji za křesťanku, ačkoliv na to nemám od nikoho žádné potvrzení.

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

V Harry Potterovi se čarodějka podivuje: Úterý, 16.Února 2016, 11:17:46

"Co všechno ti mudlové nevymyslí, jen aby nemuseli kouzlit".

Vždy si na to vzpomenu, když lidé to, co je dáno biologicky, zdůvodňují nejsložitějšími společenskými konstrukcemi.

Proč si prostě nedoplní vzdělání? To je pro Vás opravdu o tolik těžší číst elementární biologické texty, že se musíte trápit s řečtinou a agapé?
Zkuste třeba Konráda Lorenze. Etolog. Odpoví lépe, než libovolný sociolog.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Proč... Úterý, 16.Února 2016, 12:04:30

Proč se nějaký malíř trápí tím, aby maloval krajinu? A to takovým způsobem, že se diváci musí dohadovat, co tím obrazem chtěl vlastně vyjádřit?
Proč si jednoduše nekoupí foťák a nevyfotí ji?
Nebo proč si nedoplní vzdělání a nastuduje její botaniku a zoologii?

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Rozumím. Úterý, 16.Února 2016, 12:25:54

Vy si kladete otázky, na které nechcete odpovědi. Budu to napříště respektovat. Je to ovšem smutné, protože občas to nejsou otázky špatné. Přijde mi docela škoda se o ty odpovědi nezajímat...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 16.Února 2016, 12:31:7

Tak to není. Člověk jen nemůže zvládnout přečíst všechno.
Máte-li nějaké odpovědi na cokoliv, sem s nimi.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Když on člověk není jenom Úterý, 16.Února 2016, 13:00:30

raneček toho, co mu bylo dáno biologicky. Proto mu nestačí (většinou) k řešení toho, co jej trápí, nastudovat vše, na co přišli biologové.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

A proč nepokročit dále, pane Jedličko? Úterý, 16.Února 2016, 15:23:58

Biologie přece není nic jiného než speciální případ organické chemie. A chemie zas není nic jiého než fyzika atomového obalu.
U fyziků je třeba hledat všechny odpovědi.
A nakonec ovšem, celá fyzika je popsána matematickými rovnicemi. Takže všechny odpovědi by měly mít nakonec formu matematických rovnic.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Vždy si na to vzpomenu, když lidé to, co je dáno biologicky, zdůvodňují nejsložitějšími společenskými konstrukcemi." Úterý, 16.Února 2016, 20:35:33


A "kupodivu" to, co je takto označeno za "sociální konstrukt", je vždy shledáno jako nějak nedokonalé a potřebuje to prý opravit.

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Milý pane Kolaříku, Úterý, 16.Února 2016, 23:55:34

máte samozřejmě pravdu. Aby mělo smysl studium biologie, neobejdete se bez fyziky, matematiky, chemie - tedy úrovní "mikro" z pohledu živého tvora - objektu biologie, a rovněž má smysl zabývat se úrovní populací a životním prostředím až po úroveň třeba astronomie, tedy tím, co je "makro" z téhož pohledu. Uvnitř biologie samé, jste-li řekněme histolog, zabýváte se tkáněmi, měl byste míti nastudovánu buněčnou úroveň dokonale, a biochemii na úrovni organel velmi dobře, no a povědomí o morfologii a fyziologii na úrovni orgánové, až úrovni jedince též. Shrnuto: Zabýváte-li se vážně kteroukoli úrovní, velmi vám pomůže, pokud máte dostatečný přehled i o několika úrovních nad a pod svůj obor. Nic jiného autorce (stejně jako vám spoludiskutujícím) přece nedoporučuji, a pokud jsem si dovolil naznačit jako vhodný začátek studia dílo držitele Nobelovy ceny Konráda Lorenze, netušil jsem, že to někoho může urazit.
Jistě, že znalost řekněme membránového transportu endoplazmatického retikula sama nedá všechny odpovědi o chování třeba bazální membrány střevního epitelu při transportu týchž substancí, ale pomůže to. Vůbec proto nechápu, jak se někdo může zabývat skupinovým, sociálním chováním druhu, zde Homo sapiens, zmiňovat rodovou a kmenovou úroveň, a etologii (nauku o chování) jako obor, stejně jako biologický vědomostní aparát na němž stojí, zcela ignorovat.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Já s Vámi, pane Jedličko, souhlasím. Středa, 17.Února 2016, 01:18:38

Knihy Konrada Lorenze o etologii by nám jistě mohly objasnit mnohé o sociálním chování druhu Homo sapiens, o vnitrodruhové agresi i o té xenofobii. Možná bychom pak nepodléhali naivní představě, že mezi veškerým lidstvem může zavládnout všeobjímající láska, jen se ta láska musí lidem natlouct do těch tvrdých palic!

Bohužel, myslím si, že někteří lidé raději zůstávají v pozici "morálního kulturisty" a tyto věci vůbec vědět nechtějí!!!
A nakonec i pan Konvička jako entomolog by mohl tu etologii nastudovat. Jen nevím, zda nepodléhám naivní představě, že odborné znalosti by mohly ten šílený polarizovaný spor nějak utlumit a dát prostor racionálním řešením, která by byla ku prospěchu všem (migrantům i původnímu obyvatelstvu).

Můžete tedy doporučit nějakou četbu na toto téma i pro laiky? Děkuji.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 17.Února 2016, 06:51:38

Já myslím, že nikdo nečeká všeobjímající lásku. Stačil by docela obyčejný mír. Ona ta láska nakonec není ani uvnitř nějaké etnické skupiny, ba ani mezi příbuznými ne.
Představa, že musím mít raději někoho, kdo je mi geneticky blíže, je myslím taky nesprávná.

Ivo Horák - Praha 3

Hlavně panu J. Jedličkovi Středa, 17.Února 2016, 14:19:1

Myslím, že poznání a uznání přínosu přírodních věd je velmi důležité. Neznamená ovšem nějakou nutnost opouštět další podstatná a osvědčená pole lidského uchopování a popisování reality, kauzality nebo hodnot. Uvedu následující příklad: Mám zájem o přírodu a její ochranu, neboť její krása mi poskytuje uspokojení, ba útěchu. V podstatě stejně to však mám s lidskou kulturou a krásou umění. Podobně jsou na tom zajisté mnozí, zatímco jen (fundamentalistická) menšina, aspoň doufám, chápe výhradně jen jednu z obou potřeb a radostí.
Řeknu to takhle: Sociobiologové, konkrétně třeba R. Dawkins, přinesli výtečné argumenty pro svá vysvětlení mnohých skutečností o životě a člověku a rozšířili naše znalosti zásadním způsobem. I jejich formulace nejsou ovšem právě vždy věčnou (konečnou) pravdou, natož popřením díla předchůdců, vč. zmíněného K. Lorenze. Dawkins ví o lidech věci, které o nich např. Masaryk nevěděl. To však neznamená, že o svých bližních ví všechno, co věděl Masaryk, nebo, že jeho poznání, asi "vědečtější" a svým způsobem hlubší, je také univerzálnější a principiálně lepší. O moudrosti nemluvě.
Nemusím asi uvádět, že právě zmíněný R. Dawkins si jaksi nemůže pomoci a začíná ve své kritice náboženství překračovat hranice potřebného respektu k jiným systémům. Jak víme např. z politiky, takto vzniká něco jako "netrpělivost naděje na regres". Přijít pak může něco, čemu se říkalo, u nás často, "Biafra ducha".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Čtvrtek, 18.Února 2016, 07:55:59

"Všeobjímající láska" je samozřejmě nadsázka, inspirovaná jedním z příspěvků paní Šprynarové (5.Listopadu 2015, 07:21:2)

Myslel jsem to spíše tak, že vnitrodruhová agrese (a tedy i xenofobie) plní pro daný živočišný druh konkrétní (většinou pozitivní - pokud se nezvrhne) funkci. Neboli, ta vnitrodruhová agrese kupodivu není zlem, ale přispívá k zachování druhu a není to nic, co by celé záviselo jen na vůli jedince (zda se "rozhodne", že bude k jinému etniku agresivní). Je to chování, vytvořené fylogenetickým vývojem, nad kterým jedinec může (pokud si uvědomí ty souvislosti), nebo také nemusí získat kontrolu. Domnívám se tedy, že s morálkou a humanismem to úplně nesouvisí ( jen částečně), při získání nadvlády nad svými agresivními pudy a vrozenými vzorci chování jde spíše o to pochopení souvislostí. To, že vnitrodruhová agrese je většinou pro zachování daného druhu prospěšná, to si myslím, že etologie bezpečně prokázala. Slouží například k rovnoměrnému rozmístění jedinců v daném teritoriu z hlediska zdrojů potravy. Blízkost příslušníků jiného druhů nevadí, protože se živí jiným způsobem. (Dva truhláři v jedné ulici si budou konkurovat, truhlář s pekařem ale ne.) Problém nastává, pokud danému živočišnému druhu už nehrozí žádné nebezpečí od jiných druhů (v té situaci je člověk). V takovém případě se může vnitrodruhová agrese zvrhnout a začít škodit vlastnímu druhu.
Nevím, jestli to říkám dobře, budu rád, když mě pan Jedlička opraví.

Myslím, že kdyby si těchto souvislostí z etologie byl vědom třeba pan Pehe, asi by nenapsal článek o českém uprchlickém kýči, a kdyby si těch souvislostí byl vědom pan Konvička, asi by také nemohl mluvit tak, jak mluví, pokud by ovšem těch odborných vědomostí z etologie naopak nechtěl k tomu rozeštvávání lidí zneužít.

Neštěstí asi nastává, když sociologové, aniž by cokoliv věděli ze souvisejících věd, začnou to, co je podmíněno fylogenetickým vývojem, pyšně považovat za "chybný" sociální konstrukt, začnou tvrdit, že jen oni mají recept na správnou opravu a začnou k té opravě nutit celou společnost. Tím se z toho, co mělo být vědou, stává ideologie. To je třeba případ pojmu gender ("sociální konstrukt"), nahrazujícího pojem pohlaví (objektivně existující skutečnost vytvořená přirozeným vývojem a plnící zcela určitou funkci). Pojem "gender" není výsledkem výzkumu, ale vznikl "na objednávku", na základě prvotní představy o tom, "jak by to mělo být správně".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 18.Února 2016, 08:25:13

Jenomže, pane Nusharte, ono se bohužel často (co se týče roli pohlaví v lidské společnosti) chápe za přirozené to, co je skutečně závislé na stupni vývoje společnosti.
Když už jsme, mimochodem, u toho srovnávání s živočišnou říší, tak tam třeba nebývá velký rozdíl ve způsobu života samců a samic. Například šelmy obojího pohlaví se zabývají lovem, čili samice nemají žádný zvláštní způsob zaměstnání (že by dělaly jen nějaké samičí práce). U některých druhů se samci starají o mláďata atd. Kdežto lidé se naučili dělit práce na mužské a ženské a vydávali to pak za něco přirozeného.
Pravda, my se nejčastěji srovnáváme s lidoopy, kteří žijí v tlupách, které mají své zákony. Jenže my se od nich lišíme v tom, že si svou "tlupu" můžeme vybrat. Můžeme si třeba vybrat "tlupu", která na nás bude hodná a opustit tlupu, kde jsou na nás zlí.
Svým jednáním můžeme ovlivňovat jednání jiných a tím i kvalitu společnosti.
A hlavně - lidská společnost, na rozdíl od té zvířecí, se vyvíjí.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Když už jsme, mimochodem, u toho srovnávání s živočišnou říší, tak tam třeba nebývá velký rozdíl ve způsobu života samců a samic" Čtvrtek, 18.Února 2016, 12:19:42

Myslím, že způsob Vašeho pochopení vychází ze současné převládající lidské představy (ovlivněné právě gender mainstreamingem) o tom, CO JSOU to "ROZDÍLY ve způsobu života samců a samic".
Zvířata samozřejmě "nechodí do zaměstnání" a obojí (nebo jen jedno) pohlaví se klidně může zabývat sháněním potravy nebo třeba péčí o potomstvo, ale ty rozdíly ve vzorcích chování jsou prostě dané a zvíře samo se o tom nerozhoduje.
Myslím, že pochopení významu těch daných vzorců chování (pro všechny přislušníky daného pohlaví daného druhu na daném teritoriu stejných) by to mohlo souviset s tématem rituálu, konkrétním významem rituálu, jeho vznikem a vývojem. Význam rituálu, sdíleného příslušníky určité kultury, by mohl být třeba zase v tom, že tlumí, odvádí a usměrňuje agresivitu, dělá z nepředvídatelného a znejisťujícího chování chování předvídatelné a tedy uklidňující. Je tedy asi nesprávné "ve jménu pokroku" příliš násilně vyvracet rituály z jejich kořenů, neboť se tím společnost znejisťuje a míra agresivity v ní se zvyšuje.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"A hlavně - lidská společnost, na rozdíl od té zvířecí, se vyvíjí." Čtvrtek, 18.Února 2016, 12:21:29

Myslím, že se vyvíjí i ta zvířecí, jen to uniká naší pozornosti.

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Pro pana Jiřího Nusharta Čtvrtek, 18.Února 2016, 12:32:41

Pokud jde o autory, kteří přímo aplikovali etologická zkoumání na chování lidské, nelze pominout Desmonda Morrise, jehož "Nahá opice" (The naked ape, orig. 1969, česky 1971) je již klasikou.

Nicméně etologie jde dále, a prolíná se s evoluční biologií. Vrozené, zděděné vzorce chování musejí obstát v evoličním tlaku. Jak? O pět let později po nahé opici vychází The Selfish Gene, publikovaný R. Dawkinsem (stojí do značné míry na práci G.C.Williamse), a zdůvodňuje rozdílné strategie chování, poprvé teoreticky zdůvodňuje altruistické chování, respektive jak je možné, že altruismus (až po sebeobětování) není evolucí vyloučen. (Fašizující tendence "sociálního darwinismu" tak dostává pořádnou ránu).
Etologie získává matematický aparát v teorii her (Game theory), který ovšem používá i kupříkladu moderní ekonomie (a tak se do etologie vkrádají pojmy jako costs and benefits). Umožňuje mimo jiné číselný popis rozhodovací strategie (i evoluční) kupříkladu na ose konflikt-spolupráce.
Chování popsané jako evolučně udržitelná, zdatná (fitness) strategie pro přenos "sobeckého genu" v čase do příštích generací, přičemž udržitelné mohou být a jsou strategie různé, vzájemně se ovlivňující (krásné příklady jsou na příkladech obětavé péče o potomstvo versus kukaččí strategie...), vzájemně se ovlivňující i kvantitou - a to díky aparátu teorie her vyčíslitelnou - vysvětlí i chování lidské, "dobré i špatné" vlastnosti, i věčný konflikt "pravice a levice", vysvětlí vlastně, proč to černobílé kolečko symbolu Jin-Jang nelze "smířit" kolečkem jednobarevně šedivým. Moderní etologie díky genetice populací, evoluční teorii sobeckého genu a matematice teorie her odpovídá o chování i na otázku "proč". Tím ovšem nikterak nesnižuje klasickou etologii popisnou. Pokud si budeme plést pojmy (například agresivní chování s chováním kořistnickým, loveckým), výklad bude nesprávný.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Jenže my se od nich lišíme v tom, že si svou "tlupu" můžeme vybrat. Můžeme si třeba vybrat "tlupu", která na nás bude hodná a opustit tlupu, kde jsou na nás zlí. Čtvrtek, 18.Února 2016, 12:38:8

Nevím, jak to přesně myslíte, paní Hájková. Domnívám se (narozdíl třeba od pana Uhla), že i kdybych sebevíc chtěl, nemohu se už prostě stát Romem. Abych se mohl stát Romem, musel bych být odmalička u nich vychován a i přesto by patrně nastaly nějaké problémy.
Nevím, zda jsou třeba někde dostupné údaje o adopcích romských dětí neromskými rodiči. Bylo by jistě zajímavé nějak statisticky zhodnotit, jak se vyvíjí životy těchto dětí, nevím však jestli je vůbec možné.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Nushartovi Čtvrtek, 18.Února 2016, 12:38:50

Možné to je.
Žižek by vám řekl, že žijeme v době, kdy se rozkládá společenský řád. Proto se dělá to, co se dřív pokládalo za neslušné a co všichni bez rozdílu uznávali a sdíleli: http://a2larm.cz/2016/02/navrat-verejne-vulgarnosti/
Je to jistě nebezpečná doba. Ale co byste radil? Lze se, třeba i nátlakem, vrátit k tomu, co bylo? Nebo se snažit doufat, že to všechno bude někam směřovat? Třeba k nějaké nové budoucnosti?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 18.Února 2016, 12:41:48

A k té tlupě. Není přece možné pokládat svou kulturu či svůj národ za jednu jedinou tlupu. Takže možnosti jsou různé.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 18.Února 2016, 12:48:26

Věta "možné to je" se vztahuje k vašemu předchozímu příspěvku, nikoli k možnosti statisticky hodnotit životy romských dětí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Vnitrodruhová agrese? Čtvrtek, 18.Února 2016, 12:52:48

I kdyby tomu bylo tak, že ona "vnitrodruhová agrese" je pro přežití daného druhu nutná a nepostradatelná - i v tom případě není možno vyhnout se otázce, jestli i samotný člověk má veškerý smysl své existence omezit právě jenom na ryzí přežití svého druhu. A jestli se přece jenom nemá snažit o něco víc.

A za druhé, k výkladům pana Jedličky bych ještě připojil zcela lakonické konstatování jednoho prominentního amerického výzkumníka (nevybavím si teď bohužel jeho jméno), který před několika léty vzbudil nemalý poprask tím, že zásadně zpochybnil v současné době tak populární teorii tzv. egoistického genu. On oproti tomu konstatoval: "V individuální rovině vítězí egoismus; ale ve skupině vítězí altruismus. Všechno ostatní je jenom komentář."

Jinak řečeno: pokud jsme v našich životech aktivní jako individua, bez určité míry asertivity (či agrese) se opravdu neobejdeme. Ale na straně druhé jsme už zřejmě trvale odsouzeni k tomu žít nikoli jako Robinsoni na pustém ostrově či medvěd-samotář někde ve Skalistých horách, nýbrž v pospolité komunitě, pak naše schopnost přežití závisí právě na tom, do jaké míry dokážeme překonat tu svou individuální agresivitu, a místo toho rozvíjet strategie vzájemné kooperace, a tedy i vzájemné solidarity.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Čtvrtek, 18.Února 2016, 13:58:39

Ptáte se, co bych radil. Myslím si, že velmi záleží na rychlosti těch změn a na tom, zda jsou násilné nebo spíše přirozené. Je to analogické s ekosystémy, rychlá a násilná změna způsobí fatální nerovnováhu a dojde ke kolapsu systému, pomalé a přirozené změny systém bez problémů vstřebává. Násilné jsou takové, které někdo vymyslí a pak je proti odporu části společnosti prosazuje jako "správné" řešení, přirozené jsou takové, ke kterým společnost dospěje samovolně. Vracet se do minulosti, to jsou samozřejmě romantické nereálné představy.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Náš biologický život Čtvrtek, 18.Února 2016, 14:13:26

začal nejspíš někde u jednobuněčných organizmů a s jistou nadsázkou lze říci, že každý jsme - svými fyzikálně biochemickými procesy, svou orgánovou fyziologií, celým tělem, pudy, psychikou, sdružováním, socializací a duchovností - reinkarnacemi všech svých předků od Evy a Adama.

Pouze člověk ovšem o tom všeobecném vývojově reinkarnačním procesu (něco málo) ví a jenom člověk je schopen vědomě - častěji bohužel neuvědoměle - na sobě a na všem živém i neživém okolí něco změnit.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Myslím si, paní Šprynarová, Čtvrtek, 18.Února 2016, 15:08:55

že třeba takoví bobři dokáží své okolí měnit velmi podstatně. Jejich představa o tom, jak má krajina vypadat, se ovšem neshodovala s tou lidskou představou, a proto je člověk málem vyhubil. (Nebo koráli-živočichové také mění podstatně své okolí, i když asi ne tak záměrně, jako bobři.)

Těžko říci jak a o čem přemýšlejí bobři nebo třeba delfíni. Myslím, že nejpodstatnější rozdíl mezi přemýšlením zvířat a přemýšlením člověka je v tom, že zvířata, na rozdíl od člověka, "nejedla jablka ze stromu poznání dobrého a zlého".
Když někdy ale koukám do očí "svému" psovi, začínám o tom pochybovat a mám velmi reálný pocit, že v tu chvíli vím přesně, co si myslí.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Pátek, 19.Února 2016, 06:38:39

"Žižek by vám řekl, že žijeme v době, kdy se rozkládá společenský řád."

Ten Žižek to ale zbytečně komplikuje... Kdyby prostě napsal, že lidé občas manipulativně lžou, mohl si ušetřit celý jeden článek.

"Kdo nevstoupí ke komunistům ve dvaceti, nemá srdce. Kdo k nim vstoupí v padesáti, nemá rozum."

Já ten výrok dnes (je mi 37) chápu tak, že příroda tak nějak dopředu počítá s naší smrtí. V mládí jsme více otevření ostatním ("naivní a idealističtí"), a postupem doby, skrze různé sociální interakce (které zahrnují i manipulativní lži), degenerujeme (jelikož ty negativní interakce vnímáme a uchováváme asi 4x silněji než ty pozitivní) na "racionálního morouse", který stále více vnímá ostatní lidi jako "sobecké a zkažené". A proto musíme zemřít, jinak by mládí nedostalo šanci, a společnost by se skutečně rozpadla. Na druhou stranu, když dostane mládí šanci až moc, rozpadne se to zase jinak, patrně v nějakém divokém sociálním experimentu. Je to (do jisté míry) vyvážený systém a nevěřím, že existuje nějaká univerzální pravda o tom, která fáze je lepší nebo užitečnější.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 19.Února 2016, 07:08:45

Nevím, proč připomínáte zrovna tohle. Žižek přece ke komunistům nevstoupil, když odhlédneme od občasných obdivných projevů (které jsou však současně vyvážené kritikou stalinismu i reálného socialismu). A ten článek o komunismu není. Je o rozpadu společných představ o slušnosti, které byly dlouho vlastní západnímu světu, aniž někdo musel sestavovat kodexy politické korektnosti. Lidé sami od sebe cítili, co je a co není slušné říkat na veřejnosti.
Dnes už jsme někde jinde. Žižek ovšem není moralista, aby to odsuzoval, jen se snaží ten jev popisovat a hledat příčinu.
Každý ovšem rozklad nevnímá jako rozklad. Chápu to.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Poláčku, tak například ta funkce vnitrodruhové agrese,  Pátek, 19.Února 2016, 08:09:13

zajišťující rovnoměrné rozložení jedinců daného druhu v daném teritoriu z hlediska potravních zdrojů, nepůsobí jen ve prospěch jedince, ale spíše a hlavně ve prospěch celku. 

Živočichové instinktivně brání své potomky, chtějí jejich "dobro", (i když je pravda, že někdy je také sežerou). Pokud by se tedy živočich stal filozofem a získal by patřičný nadhled nad svými agresivními pudy, zajišťujícími třeba právě to rovnoměrné rozložení potravních teritorií, patrně by musel dospět k závěru, že neomezené stupňování jeho vlastní agrese je sice v jeho sobeckém zájmu (jako zájmu jedince), ale není už v zájmu jeho potomstva, kterýžto zájem se kryje se zájmem celku na zachování druhu (a tak bychom mohli pokračovat na stále vyšší úrovně - zájem druhu na svém zachování se částečně shoduje se zájmem jiných druhů, zájem celého celku je tedy zájmem na zachování fungující dynamické rovnováhy). 

Pokud by se onen živočich "dal na meditaci" a vědomě utlumil onen svůj agresivní pud, zajišťující rovnoměrné rozložení potravních teritorií, na minimum, a pokud by se třeba takových "jogínů" mezi zvířaty našlo více, jejich konání, ač na první pohled ušlechtilé, by šlo proti zájmu celku. Proto asi Konrád Lorenz mluví právě o TAKZVANÉM zlu. 

Naštěstí živočichové nejedli jablka ze stromu poznání dobrého a zlého a žijí tedy možná ponořeni v jakémsi oceánu společného vědomí přírody, která se sama sobě neprotiví. Jen člověk získal tu výsadu rozlišovat dobro a zlo, ale také podléhat klamům. Proto na svých bedrech nese obrovskou odpovědnost za celou planetu. Byla mu dána svoboda, která je svázána s odpovědností (pan Uhl by nejspíše nesouhlasil). Právo na život je tedy především právem těch druhých (také budoucích generací, se kterými se ve svém životě nesetkám, ale přesto k nim mohu něco cítit) na jejich život, a za toto jejich právo na život já nesu odpovědnost, proto musím být ohleduplný například při řízení auta. Budu-li však smrtelně nemocen, těžko mohu ve Štrasburku vysoudit právo na život.

Nezadatelnost a nezcizitelnost těchto práv tedy pro mě neznamená, že nám ta práva nikdo neudělil a "spadla nám jaksi sama od sebe z nebe" a já jsem povinen v to věřit. To by byla vlastně svého druhu náboženská víra, víra v lidská práva. Ta práva však podle mě mají svůj původ ve společnosti a v lidské kultuře, jsou tedy, na rozdíl od "genderu" (pohlaví), skutečným sociálním konstruktem a udělujeme si je navzájem sami mezi sebou tím, že se k sobě chováme odpovědně (nejen tedy "řády a vyznamenání se udělují", ale i lidská práva v tomto výše uvedeném smyslu - pan Uhl však se mnou nebude asi souhlasit, mě však je pojetí samotného "práva na něco" bez související odpovědnosti cizí). 

Postmoderní filozofové a sociologové však tuto odpovědnost bagatelizují, zaměňují svobodu za svévoli a svévoli za sobectví vůči budoucím generacím. Zahleděnost do sebe a neschopnost pohlédnout ke hvězdám a chovat se něžně k našim potomkům, se kterými se v tomto životě nikdy nesetkáme, to je příčinou duchovní krize.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

to je nedorozumění Pátek, 19.Února 2016, 09:26:35

Jen jsem reagoval na dvě různé věci v diskusi. Žižeka ale opravdu moc nemusím - i když s ním celkově souhlasím, má občas dobré nápady, hezky se to čte.. ale je to takový kecka asi jako já. Takový Chomsky - to je jiný formát - všechno pečlivě zrešeršované.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 19.Února 2016, 09:46:59

Já si také nemyslím, že má Žižek ve všem pravdu. Chomského si vážím, ovšem moc jsem toho od něj nečetla.
Ale ten rozpad nebo rozklad společnosti vnímám už dávno, ne že by mi to vsugeroval teprve Žižek. Člověk spíš dává přednost tomu, co mu aspoň částečně potvrzuje a vysvětluje jeho pocity a představy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Normy věčné či relativní? Pátek, 19.Února 2016, 13:04:38

Pane Nusharte, musím přiznat že mi není tak docela zřejmé kam jste směřoval svou argumentací v prvé části Vašeho posledního vstupu.

Co se ale té druhé části týče - tady mezi námi není žádného rozporu, naopak. Onu větu, že "postmoderní filozofové a sociologové však tuto odpovědnost bagatelizují, zaměňují svobodu za svévoli a svévoli za sobectví" mohu kdykoli bez dalšího podepsat. A je mým naprostým přesvědčením, že jestli se má náš - postmoderní respektive liberálnědemokratický - svět přece jenom pohnout směrem k lepšímu, pak jednou z úplně nejzákladnějších podmínek této změny nemůže být nic jiného, nežli právě obnovení pocitu odpovědnosti.

Co se ovšem toho - ryze filozofického - problému či otázky týče, do jaké míry jsou určité hodnoty společensky a historicky podmíněné, anebo naopak nepodmíněné, nadčasové a apriorní: tak to je velice komplikovaná záležitost. A s dost dobrými důvody je možno soudit, že nakonec platí obojí.

Tato záležitost byla svého času například velmi intenzivně diskutována v souvislosti s otázkou vlastnictví, jako svým způsobem důsledek pozice tzv. "německé právní školy"; tato diskuse pak byla dále intenzifikována spolu s nástupem komunistického hnutí.

Zásadní názorová dichotomie je taková: je právo člověka na vlastnictví přirozené, apriorní, věčné, nepodmíněné? - V takovém případě mu toto právo nikdy a za žádných okolností nemůže být upíráno.

Anebo je tomu přesně naopak: je vlastnické právo fenoménem ryze společensky podmíněným? Tedy jenom něčím, na čem se společnost v určitých fázích svého vývoje či své existence dohodla? - Pak tedy naprosto nic nebrání tomu, aby se v jiných časech a v jiném historickém kontextu nedohodla zase na opaku: tedy na tom, že člověk takovéto apriorní a nezadatelné vlastnické právo nemá.

Z této druhé pozice pak vycházelo celé komunistické hnutí: v tomto případě totiž naprosto nic nebrání tomu, abychom podnikatelům nevzali jejich firmy, řemeslníkům jejich dílny, sedlákům jejich pole...

Takže, jak vidno, ono to opravdu není nikterak jednoduché. A jestliže bychom skutečně důsledně vycházeli z toho, že veškeré mezilidské a mravní normy jsou jenom podmíněné, jenom výsledkem momentálního konsensu - pak to může velice snadno vést k jejich naprostému rozpadu.

A pro tu pozici, určité normy přece jenom postulovat jako apriorní, nadčasové a nepodmíněné, hovoří i ryze filozofické důvody. Kdybychom totiž chtěli setrvávat na tom stanovisku, že veškeré normy jsou jenom podmíněné a relativní - pak by to bylo prakticky totožné s tvrzením, že jak u lidské bytosti jako takové, tak u společenství lidí neexistují žádné trvalé konstanty. Pak bychom ovšem nikdy nemohli definovat, jako něco trvale jsoucího uchopit ani samotného člověka - neboť ten by pak nebyl ničím jiným nežli neustále variabilním průsečíkem právě aktuálních konstelací.

Takže, za nejblíže pravdě se nakonec přece jenom asi bude zdát ta pozice, že určité normy, a tedy i hodnoty v existenci rodu homo sapiens jsou o sobě konstantní, apriorní a nadčasové - ale že jejich konkrétní obsah je zároveň vždy podmíněn a ovlivněn aktuálním společenským kontextem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 19.Února 2016, 16:22:7

Soukromé vlastnictví v nerovné společnosti není založeno na dohodě, nýbrž na moci a podřízení se moci.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Děkuji Sobota, 20.Února 2016, 05:51:32

Vám, pane Poláčku, za zajímavou a podnětnou odpověď, děkuji Vám, paní Hájková, za důležité zpřesnění.

Velmi rád budu v této naší společné úvaze po víkendu opět pokračovat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 20.Února 2016, 12:34:22

Tedy, paní Hájková, klasický marxismus tu příčinnou souvislost vidí spíše obráceně: soukromé vlastnictví teprve samo v y t v á ř í tu "nerovnou společnost", jakož i hierarchii moci.

To je právě to, co celou záležitost dělá (tj. možnosti jejího řešení) natolik krajně obtížnou: soukromé vlastnictví bez jakýchkoli pochyb vytváří onu nerovnost, jak příjmovou tak i mocenskou - ale zároveň toto soukromé vlastnictví není možno zrušit. A to jak z praktických důvodů (o devastujícím důsledku tohoto kroku na ekonomickou výkonnost se přesvědčil reálný socialismus), tak ale i z důvodů principiálních - jak minule řečeno ten princip nedotknutelnosti vlastnictví je obecný a normativní, v této rovině se nedá rozlišovat mezi vlastnictvím soukromým a (pouze) osobním. Tady platí jediná alternativa: buďto svobodu vlastnictví zachováme, anebo ji popřeme.

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Pane Poláčku Sobota, 20.Února 2016, 13:14:50

Vy jste, domnívám se, teorii sobeckého genu vůbec nepochopil. Teorie sobeckého genu není o žádném genu, který by způsoboval sobectví, je to přesně naopak! Ale přesně, o 180 stupňů...

Před teorií sobeckého genu se altruistické chování jevilo jako odporující darwinistické vývojové teorii. (Kdo se chová altruisticky, znevýhodňuje v darwinistickém "boji o přežití" sám sebe, měl by tedy být v rámci přirozené selekce neúspěšný, a takové chování by tedy mělo býti evolucí postupně eliminováno.)

Antropocentrističtí krasoduchové dokonce (jako již mnohokrát o jiných věcech) tvrdili, že altruistický je jedině člověk, a to z "vyšších", nebiologických /morálních, duchovních.../ důvodů. Což je samozřejmě nesmysl, průměrný delfín je tisíckrát altruističtější než matka Tereza.

Právě teorie sobeckého genu vysvětluje, proč se vývojově osvědčuje chovat se altruisticky. (Potřebujete k tomu ale i kousek populační genetiky, nejméně index příbuznosti.)
A víte, co je na tom nejlegračnější? Česká blogosféra: Ekonom Tomáš Sedláček to chápe, zatímco biolg Stanislav Komárek ne, ten se altruismu v lidském chování obává...

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Jestliže za kvalitativně a kvantitativně stejný pracovní výkon Sobota, 20.Února 2016, 16:20:28

je u žen mzda obecně nižší než u mužů, není to dáno biologickými rozdíly mezi lidskými samci a samicemi.

Příčina je ve společenské dehumanizaci žen, k níž dochází ve všech historicky známých společenských systémech, snad s výjimkou matriarchátu.

Snižováním míry dehumanizace žen se sice moderní civilizované společnosti chlubí právem (?), ale kulturu dehumanizace žen v nich to ještě neodstranilo. V zaměstnaneckých vztazích pak navíc postavení žen zhoršuje mocenský vztah zaměstnavatele a zaměstnankyně.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 20.Února 2016, 18:03:3

I kdyby delfíni byli stokrát altruističtější než lidé, nevědí o tom, že jsou altruističtí. Prostě jsou tak naprogramovaní. Na rozdíl od člověka, který si to uvědomuje. A nejen to, pochopitelně, ale i jiné věci si uvědomuje. Třeba to, že zemře, a to i v době, kdy mu smrt ještě bezprostředně nehrozí. Už jsme se z živočišné říše zkrátka vydělili, ať už si někdo medituje o tom, jestli to bylo dobře nebo špatně. Teď se musíme snažit se spoluprogramovat.
Stejně musím napsat, že jsem ráda, že nejsem delfín. Přestože lidský život někdy za moc nestojí.

Ivo Horák - Praha 3

Dvě stručné poznámky k příspěvkům do diskuse Sobota, 20.Února 2016, 23:32:52

Panu Jedličkovi: Opravdu nevidím žádný důvod pro tvrzení, že delfíni jsou nesrovnatelně (1000x) altruističtější než lidé. Myslím, že člověk umí být jak sobečtější, tak i altruističtější než delfín. Je však více než pravděpodobné, že by nebylo přínosem, kdyby byli lidé běžně schopni takového altruismu jako mravenci. U společenského hmyzu je prostě normou genetická příbuznost pro člověka a ostatní obratlovce (snad s jednou výjimkou) nedosažitelná.
Panu Poláčkovi: Myslím, že zrušení soukromého vlastnictví není reálné, ani rozumné. Proč by ostatně mělo něco takového být (znovu) aktuální po tisíciletích poměrů právě opačných, během nichž došlo k zásadním civilizačním proměnám. Není nicméně důvodu neuvažovat o nějaké reformě, nejspíše toho typu, jak posléze vypadala třeba pozemková reforma za první Československé republiky.
Vzorem pro omezení při nakládání s majetkem by rovněž mohla být pravidla, jaká platí hodně obecně při nakládání s půdou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Horákovi Neděle, 21.Února 2016, 07:07:46

Ono někdy není potřeba něco rušit, nýbrž to časem vymizí samo, když se to ukáže jako neefektivní pro rozhodující část lidí. A to i přesto, že to kdysi vedlo k zásadním civilizačním proměnám - čili se to osvědčilo. Například starověké otrokářství, bez něhož by byly nevznikly starověké civilizace.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 21.Února 2016, 08:59:52

Prostě, pravda po čase vždycky vyjde najevo.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Geny a altruismus Neděle, 21.Února 2016, 10:59:53

Pane Jedličko, snad jsem se - v rámci jiné výkladové linie - vyjádřil poněkud nepřesně.

Ano, ten "egoistický gen" samozřejmě m ů ž e vést i k tomu, že se dané individuum ve svých vnějších vztazích tu a tam může zachovat i altruisticky.

Ovšem, takovýto "altruismus" je zase jenom zvláštní formou egoismu; je možno říci, že egoismus druhu (respektive v daném případě egoismus určitého genového úseku) se tu prosazuje oproti přirozenému egoismu individua.

Jenže: tímto "egoistickým genem" v žádném případě nelze vysvětlit, proč se mnohdy altruisticky (tj. ve prospěch své komunity, např. včelího úlu) chovají i jednotlivci, kteří jsou principiálně neschopní rozmnožování. Respektive nejsou s ostatními příslušníky dané komunity geneticky spřízněni. V takovýchto případech prostě k žádnému přežití, zachování daného "genu" nedochází; proto tento výkladový vzorec tady ztrácí svou platnost.

Proto onen mnou zmíněný americký výzkumník přišel s oním alternativním modelem: že totiž to altruistické jednání jednotlivců vyplývá ze samé l o g i k y komunitních vztahů.

I tady je centrálním momentem či faktorem snaha o co nejúspěšnější přežití, jenže vždycky je nutno zásadně rozlišovat, kdo je právě v daném momentu tím vlastním subjektem přežití. Tedy, zda jednotlivec anebo celek (druh, rod).

Ještě jednou, ta centrální téze onoho výzkumníka: v rovině i n d i v i d u á l n í vítězí (tj. úspěšnější přežití či prosazení se zaručuje) egoismus; ale v k o l e k t i v n í rovině vítězí (tj. je účelnější strategií) altruismus, chování ve prospěch celku.

Na tomto modelu onoho amerického výzkumníka se jeví právě ten moment velice pozitivní, že se v oné dichotomii egoismus - altruismus (respektive individualismus - kolektivismus) nepřiklání jednostranně ani na jednu ani na druhou stranu. Oba tyto přístupy, obě tyto strategie přežití jsou objektivně účelné a tedy legitimní; ale každá z nich má svůj vlastní okruh příslušnosti, kde její pozitivní přínos je dominantní.

A právě v tomto - napohled čistě teoretickém - sporu se odráží i celá ta dosavadní dějinná potíž s nalezením optimální organizace lidské společnosti.

Všechny modely (státní zřízení) založené na individualismu nevyhnutelně vedou k rozvolnění společenských vazeb, k nárůstu egoismu, vzájemné konkurence a vzájemného boje. K rozpadu (či přinejmenším oslabování) všech nadindividuálních hodnot, které by mohly danou společnost spojovat, a propůjčovat její existenci nějaký vyšší smysl, nežli je právě holý (materiální) zájem jednotlivce.

Na straně druhé je stejně tak nepochybné, že všechny společensko-státní modely založené p o u z e na principu kolektivismu buďto časem ztroskotaly, jako nefunkční; anebo, pokud se v daných historických podmínkách mohly udržet i po delší časový úsek, byly spojené s totální kontrolou nad jednotlivcem.

Jako jedinou perspektivně smysluplnou a přijatelnou formou se tedy jeví taková, která dokáže v jeden jediný, provázaný a vyvážený celek spojit oba výše zmíněné faktory: individualismus na straně jedné, kolektivismus respektive pospolitost na straně druhé.

----------------------------------


P.S. Ještě k tomu "egoistickému genu": ano, ono lze vysloveně předem vypočítat, s jakou pravděpodobností se bude ten který jedinec chovat "altruisticky", tj. ve prospěch svých příbuzných. Ryze matematicky, podle stupně genetické příbuznosti či vzdálenosti.

Jenže: onen zmíněný výzkumník svůj vlastní model opřel kromě jiného právě i o (nová) zjištění, že tak úplně to podle onoho vzorce zase nefunguje. Většinou sice ano; ale na straně druhé ty zjištěné odchylky jsou tak závažné, že je není možno ignorovat. A prostě jenom tím "egoistickým genem" je není možno vysvětlit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Mravenčí altruismus? Neděle, 21.Února 2016, 11:40:58

Pan Horák: tak především, ono ani u těch mravenců (ale stejně tak i včel atd.) to s tím údajným altruismem není zase zdaleka tak slavné, jak se vždycky věřilo.

Podle nejnovějších objevů je tomu spíš přesně naopak: naprostá většina členů mravenčí komunity jsou - vyslovení flákači!! Ta naše představa o neustále usilovně a pilně pracujícím mravenci vznikla z toho, že my když se díváme na mraveniště zvenku, tak samozřejmě nevidíme nic jiného nežli to neustálé hemžení, vidíme jenom ty pracující mravence.

Ale nové technické prostředky teď daly výzkumníkům zcela nové možnosti - označili značkami jednotlivé mravence v mraveništi, mohli pak sledovat denní pohyb a činnost každého z nich - a výsledek byl právě ten, jak byl uveden shora: naprostá většina mravenců nedělá naprosto nic!! Konzumují - ale nepracují!

Celé to mraveniště udržuje v chodu vlastně jenom určitá skupina vyložených "workoholiků" - zatímco většina se jenom veze.

Výzkumníci doposud nenašli žádné vysvětlení pro tento fenomén - jak je to vůbec v rámci efektivity fungování celého mraveniště (a tedy vlastně z hlediska přirozeného výběru) možné, že se tu udržuje takové množství společenských parazitů. Jedna hypotéza říká, že by se mohlo jednat o holou rezervu - kdyby došlo ke špatným časům, pak zde existuje dostatečná rezerva "záložníků". Ale je to zatím jenom hypotéza, jedna z mnohých.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Nevěříme, že altruismus mezi jednotlivci celého lidstva Neděle, 21.Února 2016, 11:52:18


je možný a proto odmítáme promýšlet a zabývat se cestou, jež k němu vede:

uskutečňovat rozumem kontrolovanou pozitivní sounáležitost a dále ji šířit, stejně jako šířit soucítění nebo alespoň vlídnost.

Necháme se zato unášet falešnými představami o jakýchsi rádoby humanistických cílech. Zde si odnáší vítězství politická korektnost, právo na bezbřehou svobodu člověka a nedefinovaná otevřená náruč Evropy pro všechny, kdo po ní touží. Netřeba přitom ony falešné představy ani příliš natloukat lidem do hlavy (nepůsobí to „sobecký gen“?).

Jenže obyčejný „lidský život“ (abych použila již výše vysloveného vyjádření), v tomto falešném humanismu pak „za moc nestojí“.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Soukromé vlastnictví Neděle, 21.Února 2016, 11:55:9

Pane Horáku, já jsem v žádném případě neargumentoval (jednostranně) za zrušení soukromého vlastnictví.

Jde o to, že zabsolutizování (respektive přímo zbožštění) "posvátného" principu soukromého vlastnictví je nakonec stejně tak špatné, jako jeho paušální popření.

Vezměme si třeba ten příklad s vlastnictvím půdy, respektive nemovitostí vůbec.

Tak například v současné v současné Číně (kde stále ještě přetrvává "komunistický" přezíravý postoj k soukromému vlastnictví) je možno znovu a znovu slyšet o případech, kdy jsou čínští majitelé domků hromadně vyvlastňováni ve prospěch nějakého investičního velkoprojektu. To jest, jsou prakticky zbavováni střechy nad hlavou, aniž by měli nějakou reálnou možnost se efektivně bránit.

Oproti tomu demokracie přichází právě ze svým "posvátným a nezadatelným" právem soukromého vlastnictví - s tím důsledkem, že pak jedna jedná majitelka polnosti může například při stavbě dálnice doslova vydírat stát, když svůj pozemek odmítá vydat ve prospěch veřejně prospěšné stavby. Na tento její vyděračský postoj nakonec doplatí všichni občané (už jenom to zdržení stavby stojí milióny a desítky miliónů, které jdou nakonec z kapes daňových poplatníků). A za druhé, takovýto princip soukromého vlastnictví je krajně nespravedlivý - kdo zrovna má to štěstí že se svým pozemkem doslova "stojí v cestě", ten si může namastit kapsy, aniž by ve prospěch společnosti musel hnout prstem.

Nějaká ta "pozemková reforma" není řešením, totiž není řešením systémovým, to je jen jednorázové opatření které je možno provést jenom za zcela výjimečných okolností (proběhlá revoluce, vznik státu apod.).

Takže, ještě jednou: jak jednostranné adorování, tak i jednostranné zavržení soukromého vlastnictví jsou nakonec stejně vadné přístupy, které nikdy nemohou vést ke skutečně komplexnímu řešení.

Řešení je jako vždycky někde uprostřed; ale doposud se nepodařilo najít ten správný model, jak tyto o sobě protikladné principy propojit funkčně dohromady.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

paní Šprynarové Neděle, 21.Února 2016, 11:57:22

"Příčina je ve společenské dehumanizaci žen, k níž dochází ve všech historicky známých společenských systémech, snad s výjimkou matriarchátu."

Myslím, že to je tvrzení dost nepřesné a v podstatě (nechci se vás dotknout) sexistické. Lidské systémy dehumanizují všechny (aspoň ve své "přirozené" podobě). Nejen ženy, ale i třeba nízkostatusové muže, kteří často dopadají mnohem hůř, protože spíše umírají ve válečných a jiných konfliktech. (A technicky vzato slovo "humanita" popisuje něco velmi neodpovídající tomu, jak se normálně lidé chovají.)

V moderní společnost to naštěstí tak strašné není, protože se velkou část násilí, která vedla k dehumanizaci mužů i žen, podařilo odbourat. Takže zbyla "dehumanizace žen", o které mluvíte, jako nápadný jev.

Platové rozdíly mezi mužem a ženou za stejnou práci považuji za nefér, ale stále je to mnohem méně nefér než platové rozdíly obecně mezi různými druhy práce. Nemohu cítit sympatie s někým, kdo vidí to první a nevidí to druhé.

Jde mi o to, že každým kolektivním vymezením problému (např. ženy versus muži) ignorujeme všechny trpící a dehumanizované, kteří z nějakého důvodu nezapadají do té škatulky. Třeba imigranty nebo bezdomovce.

Asi nejde mít obojí - buď si vezmeme rovnostářství jako cíl, a pak je nesmyslné mluvit o nějaké kolektivní identitě. Nebo se můžeme opájet kolektivní identitou, ale pak nám téměř z definice nepůjde o rovnost. Nicméně tímhle problémem asi netrpí jen feminismus, ale i například odborové hnutí.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

paní Hájkové Neděle, 21.Února 2016, 12:15:56

"I kdyby delfíni byli stokrát altruističtější než lidé, nevědí o tom, že jsou altruističtí. Prostě jsou tak naprogramovaní. Na rozdíl od člověka, který si to uvědomuje. A nejen to, pochopitelně, ale i jiné věci si uvědomuje. Třeba to, že zemře, a to i v době, kdy mu smrt ještě bezprostředně nehrozí."

Tohle není, pokud vím, pravda. Máme dost silné indicie, že třeba sloni si vlastní smrtelnost uvědomují. Další indicie máme i u šimpanzů a delfínů. S vědomím je to těžké, ale dost možná mají vědomí i chobotnice.

Co nás odlišuje od zvířat asi nejvíc, je řeč, tedy její abstraktnější podoba. Jiné lidské vlastnosti můžeme pozorovat i u jiných tvorů.

Jinak bych souhlasil s panem Jedličkou co se týče "sobeckého genu", včetně narážky na Sedláčka a Komárka.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Poláčkovi Neděle, 21.Února 2016, 12:19:44

"Řešení je jako vždycky někde uprostřed; ale doposud se nepodařilo najít ten správný model, jak tyto o sobě protikladné principy propojit funkčně dohromady."

Mně připadá demokracie (v politické rovině - sama o sobě neimplikuje nic o majetkových právech) a všeobecný základní příjem (což je jistý analog demokracie v ekonomicko-tržní rovině) jako docela dobrý model. To vy s tím, zdá se, máte nějaký problém.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Samohylovi Neděle, 21.Února 2016, 12:38:51

S těmi slony máte asi pravdu a dávné kultury patrně tušily jejich výjimečnost.
Jinak, je prý vědecky dokázáno, že sloni (a ještě několik málo živočišných druhů) se dokonce poznají v zrcadle, tedy vědí, že to jsou oni sami. Ale ve zvířecím světě jsou spíš výjimkou, která, jak se říká, potvrzuje pravidlo.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Panu Samohýlovi Neděle, 21.Února 2016, 13:54:21

Vaše konstatování, že chce-li člověk druhého člověka zničit, usnadní si to tím, že jej přestane vnímat jako člověka, odpovídá realitě.

Současná aféra zneužívání amerických dětí v rodinách amerických vojáků doplňuje formy soudobé kultury dehumanizace. Je považována za nevyhnutelný a tragický plod zahraniční politiky, která nechce vidět v civilním obyvatelstvu okupovaných zemí lidské bytosti: „Soldiers have testified and given accounts time and time again of how they were trained to not see civilian populations as human in order to fight. This is not a mind-set which can be discarded overnight.”

Naučené postoje vojáci po návratu nezanechávají na prahu svých domovů (https://www.rt.com/op-edge/328927-child-abuse-us-military/#.Vpha4wCAvWQ.twitter, http://on.rt.com/6wxk).

Sympatie a sexismus nechme stranou. Jen konstatuji, že při poukazu na jeden zanedbávaný aspekt skutečnosti sotva lze do jednoho příspěvku vtěsnat všechny aspekty dehumanizace a seznam jejích obětí.

Male upozorneni pro Jindricha Jedlicku. Neděle, 21.Února 2016, 17:22:44

Mozna jste si toho p. Jedlicka nevsiml, ale u Sedlacka funguje sobecky gen tak, ze vi ze se mu vyplati spolupracovat s temi mocnymi.

https://www.youtube.com/watch?v=s5REWrBznZk

Dovolim si tvrdit, ze Ilona Svihlikova to chape mnohem lepe.

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

K altruismu průměrního delfína Neděle, 21.Února 2016, 19:12:30

... musím připsat, že ta číslovka nebyla podložena výzkumem, nýbrž jde o vyjádření znamenající velký rozdíl.

Zda by autorka chtěla být delfínem pro mne není hodnotnou informací, zda by si delfíni přáli míti mezi sebou autorku rovněž netuším, a tímto zároveň popírám, že by mě známý výzkum znal (negativni či pozitivní) odpověď na otázku, zda si delfín uvědomuje svůj altruismus. Do doby takového výzkumu a jeho oponentury tedy považuji kategorická vyjádření v této věci za zpupnost, ostatně autorka sama výše cituje Slovo Boží (z knihy Kazatel), které by ji mělo vésti k větší pokoře před tváří delfínů. Děkuji za příspěvek panu Samohýlovi a dále to již rozmazávat nehodlám, neboť moudrá anekdota praví:
Tazatelka: "A pane profesore, v čem tedy spatřujete hlavní rozdíl mezi člověkem a zvířaty?"
Profesor: "A které zvíře máte namysli, milostivá? Šimpanze, nebo ploštěnku?"

Dovolím si jen upozornit, že na kvantifikovatelné vlastnosti (kvantitativní znaky v populaci) nutno nahlížeti přes jejich normalní rozdělení (tzv. gaussovu křivku). Statisticky lze testovat zda dva výběry patří do téhož základního souboru (vetšinou takto je formována nulová hypotéza), nebo je již mezi nimu statisticky významný rozdíl na některé z obvykle užívaných hladin významnosti (95%, 99%...)
Když vidím rozdíly mezi náladami třeba vůči uprchlíkům kupříkladu v bývalém východním bloku (od Drážďan po Košice, od Balkánu po Pobaltí) ve srovnání nejen se "starými spolkovými zeměmi" Německa, ale i se "starými" státy EU, pak konstatuji, že bych nevsadil ani korunu na to, že by nulová hypotéza nebyla testem zamítnuta. Jinými slovy, aniž bych měl k dispozici výzkum, domnívám se, že v chování lidí u nás a na západ od nás je rozdíl statisticky významný, ty křivky normálního rozdělení se zajisté překrývají, ale ne dost na to, abychom náleželi do téhož základního souboru.

Existuje-li pro to vysvětlení náboženské nechám na autorce. Etologické existuje. Agresivní naladění zdejší populace je způsobeno signifikantně větším strachem. Čím je způsoben větší strach? Zde už tak jednoduchá odpověď nebude, a nezbývalo by než testovat více možností. Obecně se poukazuje na rozdíl ve zkušenostech (domácí populace s přistěhovalci, zejména s muslimy), a druhá možnost, která se nabízí, je skutečná nižší míra jistoty, vyšší vnímání vlastního ohrožení u domácích populací (Buď v Kunderovském smyslu "nesamozřejmosti existence národa" /1967/, či Kurasovských "Čechů na vlásku" /1996/, a nebo v jakémkoli smyslu fundamentu, podstavy a spodních pater Maslowovy pyramidy potřeb.)
Jaké etologie nabízí cesty k sjednocení evropských postojů? Záleží, kde jste a co chcete: Jste-li terorista (třeba Breivik), pak dostatečným vystrašením západo- a severoevropanů dostanete je snad až na naši úroveň. Nebo jim můžete nějak sebrat "existenční jistoty". Nebo naopak, jste Masarykovsko-Čapkovský humanista a chcete u nás na východě tu gaussovu křivku trochu posunout k hodnotám, jichž sledovaný znak nabývá v populacích na západě. Pak je tu habituace (návyk na podnět, který dosud strach způsobuje), a nebo zvýšení pocitu jistoty, bezpečí, materiální cestou (což by jistě volil třeba Jan Keller), kupříkladu lepší hospodářskou politikou, viz. odborářská kampaň Konec levné práce v ČR.

Článek, pod kterým diskutujeme, se dotýká nacionalismu a operuje se v něm láskou.

To slovo používat nebudu, neboť mnou používanou Fryčovu definici autorka odmítá a já zase nerozumím žádné z jejich, vedlo by to jen k nedorozumění.
V každém případě ochota k oběti se řídí právě již diskutovaným genetickým základem. A teorie her vypočítá, jak velkou oběť populace jako celek (jedinec toliko statisticky, jedinec může být z okraje gaussovy křivky) postaví proti očekávanému genetickému zisku. V diskusi chybí ucelená představa, jak mnoho genů máme společných. Ta křivka je trochu podobná rozpadu jaderných částic, jen poločas rozpadu je měřen generacemi (ke společnému předku). Zkrátka ve vzorci je půl na entou. Rodič-potomek půl (stejně jako vlastní sourozenci), Prarodič-vnuk čtvrt (tak jako sourozenci polovlastní), Praprarodič-pravnuk osmina. Jak vidíte, nulu to neprotne nikdy, průběh křivky původně strmý se oploští. Na úrovni kmenů (Přemyslovci, Slavníkovci), obyvatel jedné země (moravský lokálpatriotismus), či národa (český nacionalismus) již rozdíly v koeficientu příbuznosti nejsou velké, a oběť ve smyslu šestatřicetiprocentního sociálního pojištění a třináctiprocentního zdravotního již leckomu podvědomě připadne poměrně vysoká vzhledem k očekávanému genetickému zisku. Geneticky ještě různorodější USA to už nezvládají a Obamacare má problém s širokou akceptací. Jenže příbuzní jsou si všichni lidé, půlmetrovou Afričanku Lucy, naši pramáti, (v Brně v Anthroposu je model, byla docela pěkná) prostě před geny a tudíž etologií neokecáme. Jen ten přínos a tedy i ochota k oběti jsou u vzdálených příbuzných nižší, v tom půl na entou je vyšší en. Strach, předpoklad, tj. očekávání agresivního chování příliš vzdáleného příbuzného, tedy může převážit nad altruismem. Ovšem genetický zisk nelze zůžit jen na vklad k okamžitému přežití a rozmnožení jednoho příbuzného, přenos genů v čase přes jedinou generaci. Altruismus vždy něco stojí, je tu oběť; kooperace (spolupráce) také poskytuje "benefits", při nižším "costs". Genetický zisk je třeba chápat široce. Na úrovni kmene již hrozí příbuzenská plemenitba a s ní inbrední deprese. Kocábův sobecký gen vůbec nechce v jádře buňky jeho potomka sousedit s týmž genem, jeho identickou kopií, od jeho sestřenky, protože to může být genetický průšvih, hned nebo v generacích následujících. Ten sobecký gen chce časem přes generace cestovat vedle neméně sobeckých genů Leily Abbasové. Divíte se mu, z pohledu budoucího fitness?

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Ano, pane Kuchejdo Neděle, 21.Února 2016, 19:16:53

Ilona Švihlíková to chápe ještě lépe než Sedláček. Varufakis také, Globální minotauros stojí za přečtení...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Jedličko, Neděle, 21.Února 2016, 19:54:24

Je to těžké. Vy nerozumíte mně a já vám také moc nerozumím. Vaše teorie je na mě moc složitá.
Uznáváte aspoň možnost duchovního růstu?
Uznáváte, že člověk je schopen svůj strach přemoci?

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Paní Hájková, Pondělí, 22.Února 2016, 12:24:28

Obě odpovědi zní ne.
Duchovní růst odkládám stranou, protože neuznávám ani "duchy", "duchovno", "duchovenstvo" či jakoukoli jinou duchařinu. Nemohu tedy vážně debatovat o duchovním růstu. Dal bych přednost staré dobré filosofii. Ovšem - na rozdíl od vás - filosofii nevyhrazuji pro člověka. V tom by byl atropocentrismus. V jedné z minulých debat (pod dvěma profesory) jste na výtku antropocentrismu reagovala "s antropocentrismem to nemá nic společného", což je přístup, který rozumnou debatu končí. Mimochodem, mohou býti vaše nadpřirozené bytosti filosofy? Co andělé nebo ďábel, jsou filosofy?
Konfucius i Budha filosofy byli, a dnes je uctívána jejich památka, chcete-li, jejich duch. Ale nejprve tu musela být ona filosofie. Láska k poznání, k vědění. "Posvátno" je lidský nástroj k zlepšení přenosu informací, pocit posvátného spojený s informací snižuje informační šum, a tedy snižuje chyby při opakovaném přepisu informace z paměti jednoho člověka do paměti jiného. A opět, jestliže se tento nástroj vyvinul a osvědčil u člověka, pak se mohl vyvinout i u jiných entit, ať již na Zemi nebo jinde v obrovském Vesmíru. V téže replice pod dvěma profesory jste mne poučila, že duchovní není totéž co kulturní, což jsem jaksi vůbec nikde netvrdil. Tvrdil jsem však, že všechny obecné definice vyřazující člověka z živočišné říše (řeč, práce, užívání nástrojů, kultura... ) pod tíhou poznání padly, a neobstojí tedy natrvalo ani představa, že člověka od jiných zvířat odlišuje stránka duchovní - klidně se tam vraťte a znovu argumentaci promyslete.

Druhá otázka svědčí o totální neznalosti biologie. Chyběla jste, když se probíral vývoj a stavba mozku? Emoce jsou vývojově (ve smyslu fylogeneze i ontogeneze) starší, než funkce kognitivní, jsou rychlejší, pevnější a autonomní. Nelze je vůlí potlačit. Můžete se zachovat odlišně od toho, jak vám emoce velí, ale pociťovat je budete dál, a za jistých (ovšem vůbec ne řídkých) podmínek dokonce čím dál silněji. Zkrátka je nemoudré s emocemi zacházet podle postupů, které jsou platné a osvědčené pro kognitivní funkce mozku, nýbrž se s emocemi musí zacházet jako s emocemi a nejinak. Prožít a nechat odeznít. Chcete pozůstalým zakázat smutak za zemřelým? Chyba, způsobíte pozdní psychické následky, aniž byste je smutku uchránila. Chcete nešťastně zamilovanému puberťákovi rozumově rozmluvit jeho stav? To mu rovnou můžete podat provaz. A strach je, vzhledem k jeho užitečnosti pro přežití, jednou z emocí nejsilnějších. Ano, můžete skákat bungee jumping - a tedy si o sobě nadutě myslet, že jste překonala strach pod rozumovou úvahou, že vás gumové lano zachrání. Ale ve skutečnosti je to situace jiná. Jde o konflikt dvou motivací, z nichž jedna pak převážila - a zamyslíte-li se, zjistíte, že to zase byla emoce, třeba touha po euforii z vyplaveného adrenalinu. Skákat bungee jumping totiž není "rozumné", kognitivní důvody k takovému počínání vůbec nevedou. Jiný příklad: Jak se léčí fobie? Kognitivně? Rozmluvou? Arachnofobikovi budete o pavoucích něco rozumově vysvětlovat? Ne. Nezbývá, než se řídit etologií. Habituace je to, co mu může pomoci.

Rozhlédněte se: Kolik lidí, kteří se uprchlíků báli, změnilo svůj postoj proto, že se rozhodli duchovně povyrůst a přemoci svůj strach?
Nanejvýše ti, jejichž strach byl už předtím malý, kteří měli jiné důvody (třeba nějakou mylnou informaci).
U lidí vystrašených funguje pravý opak - strach jim zůstane a svoji agresivitu rozšíří i na ty, kdo ho s nimi nesdílejí. Strach je donutí považovat je za zrádce, další nepřátele, další zdroj ohrožení. Habituaci jsem popsal jinde. Akorát Vám vadilo, že jsem použil příklad se psy (omluvil jsem se za to), tak jste o tom nebyli schopni přemýšlet, vaše kognitivní schopnosti plně zaměstnávalo hledání argumentů, proč nejste jako psi. Ale dav lidí ovlivňovaný strachem je schopen strašlivých věcí. Pokud se nenajde leader, který dav provede procesem habituace jako dobrý psovod bázlivé psy, konfliktu více či méně válečného charakteru se nebudeme schopni vyhnout. Dav se do něj vrhne. Neúprosná logika etologie. A pak nad tím můžete plakat, jako "ztracená generace" autorů po první světové válce a další, kteří literárně zpracovali světovou válku druhou. Z Vaší lidské pýchy a víry v duchovní růst mnoho nezůstane, až se budete vyrovnávat s vlastními válečnými zločiny či s prokázanými válečnými zločiny svých nejbližších.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Jedličkovi Pondělí, 22.Února 2016, 13:03:8

Za nedostatky v biologii se omlouvám. Nemám asi paměť, sahající až ke střední škole. Za antropocentrickou nadutost se také omlouvám, prostě jsem už taková. O zvířatech se tedy příště budu snažit vyjadřovat slušně, abych vás nepopouzela. Válečné zločiny nehodlám páchat (i když vám to pochopitelně nemohu vědecky dokázat), ačkoliv strach někdy mám. Ani ne tak fobii z uprchlíků, jako z lidí obecně, tedy i z domácích. Snažím se ho překonávat a lidem se nevyhýbat. Ale je to těžké. Geny jsou geny.
Myslím si, že mně osobně žádný lídr nepomůže, tak po něm ani netoužím. Jinak samozřejmě nikomu lídra neupírám. Ani cokoliv jiného.
Hezký den.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Demokracie a vlastnictví Pondělí, 22.Února 2016, 15:00:44

Pane Samohýle, demokracie (pokud hovoříme o klasické formě demokracie liberální) do svého katalogu "nezadatelných" lidských práv samozřejmě zahrnuje i právo vlastnické. A to znamená, i právo vlastnictví soukromého.

To by - v rovině čistě abstraktní - nemusel být sám o sobě problém. Problémy se ale začnou vynořovat, jakmile toto právo soukromého vlastnictví promyslíme do jeho důsledků.

Soukromé vlastnictví (na rozdíl od vlastnictví osobního) znamená právo vlastnit v ý r o b n í p r o s t ř e d k y. Toto právo má sice - ze zákona - každý; ale zdaleka ne každý má reálnou možnost toto své právo uskutečnit. (Ponechme teď stranou příčiny toho stavu; prostě je tomu tak.)

A teď: toto rozdílné rozdělení soukromého vlastnictví ve společnosti vede 1. ke kontinuálnímu růstu nerovnosti rozdělení bohatství (zrovna nedávno byla uveřejněna nová, vysloveně dramatická čísla o tomto procesu); 2. alespoň podle klasické marxistické teorie onen stav soukromého vlastnictví výrobních prostředků vede nevyhnutelně k fenoménu a k faktu tzv. "vykořisťování" - to jest, vlastník-kapitalista si přisvojuje část pracovního výkonu svého zaměstnance, aniž by mu za to - ve formě mzdy - vydal odpovídající náhradu. Čili, máme zde stav nejen faktické příjmové (majetkové) nerovnosti, nýbrž zároveň stav hluboce a zásadně nespravedlivý.

Tyto strukturální vady (buržoazní) demokracie s jejím preferováním vlastnictví soukromého před vlastnictvím celospolečenským nelze v žádném případě odstranit nějakým "nepodmíněným základním příjmem" - to může tento strukturální rys daného systému pouze do určité míry zmírnit, kašírovat, ale v žádném případě odstranit. (A to i za podmínky kdyby ten projekt s NZP skutečně fungoval; o čemž je možno mít velice závažné pochybnosti.)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě panu Jedličkovi Pondělí, 22.Února 2016, 15:07:36

Hluboce se omlouvám za to, že se ještě jednou vracím k duchovním tématům, ale přece jen mi to nedá:
Negativní emoce lze též odevzdat Bohu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Rozdíl mezi člověkem a zvířetem Pondělí, 22.Února 2016, 15:10:9

Hegel podává jednu ve své jednoduchosti a jadrnosti skutečně výstižnou definici zásadního rozdílu mezi zvířetem a člověkem:

Člověk je na rozdíl od zvířete principiálně u n i v e r z á l n í bytost.

To znamená: zvíře je ve svém životě předurčeno svou vlastní druhovou specifičností, aniž by si mohlo uvědomit, proč dělá to co dělá. Bobr se prostě chová jako bobr, kůň jako kůň. Žádný z nich nemůže překročit hranice dané mu přírodou.

Oproti tomu člověk je právě tím tvorem, který není omezen jenom na to či ono; to jest, není předurčen k tomu chovat se jenom podle určité - ať jakkoli dané či vzniklé - šablony.

Člověk - ne snad že by nebyl vůbec pod vlivem nejrůznějších determinant - ale on je právě tím (jediným) tvorem, který se silou svého intelektu, svého ducha může p o v z n é s t nad tyto determinanty, a začít jednat svobodně.

Anebo to celé jednou jedinou větou: ano, i člověk je ovládán svými emocemi. Ale právě v tom spočívá ta jedinečnost lidské bytosti, že silou svého ducha může překonat ono slepé působení svých pudů, instinktů a emocí. - Pardon, jak vidím jsou to nakonec věty dvě. ;-)

Ne každý jedinec to dokáže; ale člověk jako takový, jako homo sapiens, má tuto schopnost.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.