Odvrácená tvář demokracie

Šestici textů z uplynulého týdne dnes vybírá Lukáš Senft. Zvolil příspěvky, které se odvážně dotýkají ran otevírajících se v dnešních dnech, protože bez diagnózy nelze léčit.

Každý zákon bývá doprovázen svým zneklidňujícím dvojčetem: nepsanými pravidly, které jej s uspokojením a systematicky překračují. Zákon takovou neposlušnost sám přivolává svými příkazy a zákazy: vytyčení hranic nás volá k jejich přestoupení. Tak třeba i na seriózní a vznešené akademické půdě operují elitní studentské spolky, které se vyžívají v ritualizované šikaně nováčků.

Podobně také liberální demokracie si s sebou nese břímě „nočních zákonů“. Volnost a rovnostářství v ústavách například často doplňuje etnický nacionalismus v běžných rozhovorech a činech. Někteří političtí představitelé se ve spojení s mnohými médii nyní pokoušejí vytvořit dojem jakéhosi výjimečného stavu. Uprchlická krize dosáhla kritického bodu a na některé normy už jako by nešlo spoléhat.

Nepsané a agresivní zvyklosti se tedy začínají stále silněji prolamovat do naší každodennosti. Volá se po smrti běženců, budování střežených zdí nebo alespoň po zaříznutí toku solidarity. Rub demokracie se obnažuje v bolestné a škodolibé nahotě. O to pečlivěji je třeba sledovat tato plíživá pnutí, které jako noční zvěř s rozechvěním vstupují na zapovězená území: do oblasti rasismu, nacionalismu a agresivního resentimentu.

Řada textů z minulého týdne se pokusila tuto odvrácenou tvář popsat, zmapovat a analyzovat. Skrze výpravy do temných a iracionálních zákoutí naší společnosti totiž můžeme snáze rozpoznat retardující prvky v té oficiální a formální stránce našich pravidel, zákonů a zvyklostí. Ran je nutno se dotknout, protože bez diagnózy bolest nelze léčit.

Přísný řád univerzit je doprovázen drastickými studentskými spolky. Stejně tak rovnostářství liberálních demokracií doplňuje častý etnický nacionalismus. Foto wikipedia.org

Selhání představitelů
Na kauze tunelu Blanka a případu vyvěšených trenýrek na Pražském hradě ilustroval Ivan Štampach nedůvěryhodnost politických a církevních elit. Namísto veřejné propagace a praktikování humanismu se úřad prezidenta a kardinála staly body, v nichž se koncentruje přesný opak: ustrašené odmítání humanitární pomoci, podbízení se těkavým hysteriím a ohýbání demokratických norem pod tíhou afektované xenofobie. O to důležitější roli tedy získává občanská společnost – to ona musí přivést zpět hodnoty demokratického univerzalismu jako nezbytnou a životodárnou sílu.

Postoj vlády ČR k uprchlíkům ignoruje fakta a ohrožuje integraci EU
Jakub Patočka a Petr Jedlička vydali ostrý komentář k vyjádření vlády, která se urputně snažila pokračovat ve svém odmítání kvót. Přesným rozborem ukázali na přetvářku a sebeklam, které navíc slouží jako rekvizity v divadle pro voliče.

Česká vláda totiž ve skutečnosti nenabízí žádnou proklamovanou alternativu kvót – jen opakuje návrhy Evropské komise. Stejně tak nesmyslné je zdůrazňování toho, že případné uprchlíky neudržíme na jednom místě: kvóty přece nemají napevno určit budoucí vlast běženců – jejich účelem je úleva přetíženým jižním státům.

Ostatně ve vyjádření celkově převládá absurdní mýtus o nezvladatelném přívalu uprchlíků. Ovšem jejich počet je zvládnutelný, pokud budou země postupovat jednotně. „Česká vláda tak stojí před dilematem: může dále ignorovat základní fakta, ohrožovat svým postojem naše postavení v Evropské unii a proces evropské integrace jako takový, anebo se začít konfrontovat s iracionálními xenofobními náladami ve společnosti, jež prozatím svou politikou dokonce pomáhá rozdmýchávat.“

Česká vláda může buď zvolit spolupráci při projevech solidarity, nebo ignorování faktů a podněcování xenofobních emocí. Repro DR

Jan Šibík bez kontextu
Slavný český fotograf natočil v táboře v Röszke video, které se dočkalo mnoha rozporuplných reakcí. Ačkoliv je sám autor spíše zastáncem uprchlíků, samotný záznam přinesl záběry na nepořádek, odhozené jídlo a karimatky. Sugestivní film se tak stal lepem, na nějž se nachytala spousta unáhlených a odsuzujících komentářů. Ty ve videu viděly důkaz stvrzující jejich intuitivní (ve skutečnosti iracionální) nenávist k uprchlíkům.

Zuzana Vlasatá, která tábor také navštívila, ale upozorňuje na nezbytnost kontextu. Skrze zarámování situace pak vyjde najevo, že celé místo bylo vybudováno provizorně dobrovolníky jako ambulantní výpomoc, protože maďarská vláda dala od problému ruce pryč. V situaci, kdy je nutno i matkách s dětmi a těhotným ženám zajistit zdravotní ošetření a přístřeší, mnohdy zkrátka není čas na třídění odpadu. Text tak volá po pečlivé žurnalistice, která nerezignuje na pochopení okolností a příčin.

Proměny afgánské Mony Lisy
Fatima Rahimi připomněla výrazné svědectví o tom, že paralelně s blahobytem západních společností ve světě probíhají drastické mocenské střety. Fotograf Steve McCurry kdysi vytvořil portrét aghánské dívky jménem Šarbat Gula, která utíkala před válkou. Obrázek otiskl časopis National Geographic a rázem se z něj stal jeden z nejslavnějších výjevů naší doby.

Po sedmnácti letech se McCurry vydal znovu najít slečnu, jejíž uhrančivé oči plné odvahy se mezitím staly symbolem. Fotograf uspěl a (nyní již téměř třicetiletou) ženu zvěčnil znovu. Srovnání obou snímků je skličující: oči povadly, promítla se do nich úzkost a válečné běsnění. „Tyto dvě fotografie jsou dokonalou metaforou života. První symbolizuje sílu, odolnost a naději, druhá hořkou realitu.“

Fotografie Steva McCurryho zdůrazňují rozštěp civilizace: vedle západního blahobytu koexistuje bolest válečných střetů. Foto reddit.com

Bez kravaty
Ke konci týdne je zapotřebí i nadějných výhledů, které přináší alespoň pablesky radostnější budoucnosti. Mistr politického komentáře Lukáš Jelínek proto obrací pozornost na dva hlavní představitele možných změn v evropské politice. Jeremy Corbyna a Alexise Tsiprase spojuje nejen nedůvěra ke kravatám.

Nedopnutý knoflíček ale slouží jako symbol jejich sdílených snah: vyvázání se z dosavadních politických a ekonomických vazeb zpomalujících demokratické kroky a odhodlání, s nímž navrhují nová a odvážná řešení. Oba jsou proto důvodem, proč zatím jen závistivě pokukujeme přes hranice: na podobně autentickou politickou sílu u nás zatím čekáme.

Podemos se snaží sesadit vládnoucí zkorumpovanou „kastu" a nahradit její politiku důrazem na sociální citlivost a rozvoj místní ekonomiky. Repro DR

Zástupce Podemos pro DR: Jde nám o změny pro 99 procent 
Slibnou trojici evropské progresivní politiky doplňuje po Corbynovi a Tsiprasovi ještě španělská strana Podemos. Sobotní vydání přineslo rozsáhlý rozhovor s granadským lídrem Albertem Mataránem. Vedle podpory lokální ekonomiky, sociálního sektoru a vytváření místních pracovních příležitostí zdůrazňuje především větší transparentnost hospodaření a politických vazeb.

Jeho kritika korupce ale nekončí u moralistického spílání nečestným jedincům – naopak ji propojuje se zaměřením na celkovou strukturu místního politického prostoru. Ten již dlouhodobě ovládá skupina mocných, jejichž vliv a kamarádšofty vytváří omezující nerovnost v politické participaci. Právě tato „kasta“ by měla uvolnit místo stranám zdůrazňujícím poctivost, solidaritu a péči o neprivilegované občany.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Volání po pečlivé žurnalistice, Neděle, 27.Září 2015, 11:58:59

která nerezignuje na pochopení okolností a příčin, by ve všeobecné kritice současného informačního proudu nemělo znít nadále šeptem. Hlasitost zvuku umí bořit zdi.

Proto dík redakci DR, že se toto volání snaží zesílit .

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.