Modř je barva, kterou máme nejvýrazněji spojenou se svou jedinou návštěvou mešity. Modré moře, modrý čádor, modré pruhy doplňující bílou stavbu moderní mešity. Jednoho podzimního dne jsme se vydali do jedné z nejnovějších mešit v Melace. Ve městě jsme trávili již několik dní, a tak jsme si řekli, že si uděláme větší výlet, který zahrne bývalé portugalské osídlení i budovu zvanou Masjid Selat Melaka — mešita Malackého průlivu. Znali jsme ji pouze z fotek jako půvabně mrkající moderní symbol starobylého města, sídla bývalého slavného sultanátu. Přes staletí se vepsaly do podoby města nejrůznější velmoci a kultury malých lidí. Duch rozmanitých (i když nelehkých) dějin je ve městě stále přítomný. Dominantní je tu však rudá barva, kterou město svítí již od nadvlády Holanďanů.

Od rudé k modré. Jaký šok. Šli jsme přes most na ostrov, kde byla mešita postavena, aniž nás zarazilo, že k velké mešitě nejede ani jeden autobus. Dohodli jsme se, že půjdeme podél pobřeží ostrova — po pravé ruce jehličnaté stromy a vlevo nekonečnou modř moře. Zvyklý vnímat svět filtrovaný mapami, cítil jsme v dálce pobřeží Sumatry. Obrovské nákladní lodě vypadaly jako hračky pro děti, kolem nás si skákaly vrány a my šli dál, na východ. A to se před námi už začaly rýsovat obrysy cíle naší cesty.

Čistá bílá zdobená modrou se zlatou kopulí a za ní modrá obloha, stále to modré moře a teď i blížící se bouře. Chtěli jsme jen zjistit, jestli se můžeme do mešity podívat. Všude vzduch, vidět bylo za každý sloup — spíše hra světla nežli stínů, jak jsem zvyklá z barokních katolických kostelů. Malajka zahalená do rudých šátků nám nabídla, že nás mešitou provede. Hned vzápětí se nám omluvila, jestli mi nebude vadit, když si vezmu přes oblečení jeden ze světle modrých čádorů (dlouhý hábit zakrývající celé tělo kromě obličeje), které měli v mešitě pro ty účely připravené.