A co dospělí? Mají si kde hrát?

Komunitní zahrada je místem, kde děti i dospělí pěstují rostliny, sdružují se a tráví volný čas. Ale hlavně se tam v klidu mohou oddávat radostnému nicnedělání.

Igor_demo20

Saša Uhlová

22.08.2015 12:00

Znám to místo už od dětství, chodívala jsem kolem něj kdysi do parku. Bylo tam nějaké hřiště, snad tenisové kurty, ale nepamatuju si, že by na něm někdy někdo hrál. Roky místo pustlo, nebylo na něm nic.

Před dvěma lety se několik lidí rozhodlo, že tam založí komunitní zahradu a letos mě jeden z mých synů přemluvil, že si tam pronajmeme taky truhlík. A od té doby tam chodíme pravidelně. Musíme zalévat a starat se o úrodu. 



Vedle starosti o úrodu mají děti velkou starost i o sklizeň. 

Kromě truhlíků, kde si lidé pěstují, co chtějí, je tam taky dost volného místa, lavičky a hlavně volný prostor, na kterém si děti mohou hrát. Není to hřiště, i když je tam i malé pískoviště. V době, kdy je čas nemilosrdně strukturovaný školou, vzdělávacími či jinak rozvíjejícími kroužky, anebo hrou na prefabrikovaných hřištích, působí to místo v centru Prahy jako oáza.

Jestli městským dětem dnes něco chybí, je to právě možnost být chvíli nehlídané bez organizované zábavy. Místo je dost velké na to, aby i malé děti měly pocit svobody a zbavily se aspoň na chvíli rodičů, kteří stojí stále za nimi a hlídají je. Zároveň je natolik bezpečné, že není třeba se bát o jejich zdraví. Je to takový kompromis mezi volným pohybem v přírodě a neustálým dozorem, kterému své děti dnes vystavujeme.

Děti tam běhají, v hlíně se vrtají, hrajou si s vodou, s pískem. Dospělí sedí na lavičkách kolem stolu, můžou si dát pivko a v klidu si popovídat. A společně se starají o svůj truhlík. Vidí, jak rostliny kvetou a z květů vznikají plody, které se zvětšují. Pro městské děti, ale nakonec i pro dospělé, je to zázrak. 

I neúspěch může být zábavný. Pokusili jsme se vypěstovat meloun a takto to dopadlo. Snad se zadaří napřesrok. 

Básním o komunitní Zelené zahradě Smetanka v Praze 2 na Vinohradech. Jen málokdy jsem tak uvolněná a spokojená, jako když tam sedím a vidím, že každé z mých dětí si tam najde svou zábavu, anebo se klidně chvíli nudí, než si zas něco najde. A když si můžu povídat se svými příbuznými a přáteli. Nebo si tam sjednám pracovní schůzku, protože vím, že se děti mezitím zabaví. Nakonec si kladu otázku, kdo je šťastnější, že jsme našli takové místo. Jestli moje děti, nebo já. 

Na zahradě se toho děje hodně. Třeba různé akce, které jsou zábavné a příjemné. Ale nejkrásnější jsou všední dny, které jsou zdánlivě stejné, a přece každý jiný.

Nepodepisuju petice, protože v tom nevidím valného smyslu a řada z nich mi vadí svým tónem, či vymezením. Jednu výjimku jsem ale připravená udělat: pokud by měla Zelená zahrada jednou zaniknout. Na komunální úrovni by snad občanský odpor měl nějaký dopad.

Nedemonstruju, protože nedokážu skloubit aktivní účast na demonstraci se svou úlohou reportérky. Ale pokud by nám chtěli zahradu vzít, půjdu demonstrovat do první řady.

Ba co víc. Klidně se protest přivážu třeba k bráně zahrady. Pro tuto oázu v uspěchaném a přeorganizovaném světě to ráda udělám.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.