Prorocký kostel na kraji Posázaví

Kostel ve Stříbrné Skalici je spojen s podivnými zkazkami. Pozemky v jeho okolí zase s podnikatelskými švindly. Malby na stropě zvonice prorokují budoucnost a privatizování nedalekých pastvin devastuje přítomnost.

11052500_822414334473845_8358016332219219881_n_2_

Lukáš Senft

02.08.2015 14:40

Foto Jan Senft

Barokní kostelík sv. Jana Nepomuckého přesně odpovídá vesničce, nad kterou ční jeho zvonice. Je malebný a divný. Ze šachet ve Stříbrné Skalici se ve středověku vozilo stříbro do Kutné hory. Dnes v nich místní skladují brambory a uhlí. V důsledku této tradice byl i v samotném kostele vyvěšen svérázný obraz.

Vedle portrétů svatých a světic tu na farníky shlíží podobizna permoníka pečlivě tesajícího tvrdá skaliska. Z malby pod ním kyne na pozdrav biskup, u jehož nohou malíř zanechal znak zednářské lóže.

Zvonice kostela nabízí duchařské historky i strop s výjevy z farářova snu o budoucnosti. Foto Lukáš Senft, DR

Nezvyklým charakterem vynikají nejen stěny. Pod dlažbou kostela byla nalezena dvě těla pohřbených žen. Odborníkům se je nepodařilo identifikovat. Od té doby se množí zvěsti – okna zvonice, pod níž byly nebožky pochovány, se v noci samy otevírají, přestože petlice jsou pevně zaklíněny.

Nejzvláštnějším dojmem ale působí vstupní místnost. Jedné noci roku 1830 měl místní kněz podivný sen. Všechny výjevy druhý den zanesl právě na strop u vchodu. Říká se, že tím prorocky předpověděl hrůzy nadcházejících staletí. V popraskaných nánosech barvy lze totiž dodnes rozpoznat zcela konkrétní symboly.

Uprostřed se klikatí černá svastika. Je provedena tenkými tahy a rozhodně nejde o přímou nápodobu hákového kříže. Kdo mohl v devatenáctém století předvídat loga Třetí říše? Na okrajích se nalézá černý kotouč zakrývající slunce, jehož paprsky zoufale plápolají zpoza okrajů temného měsíce. V protějším koutu je usazena rudá hvězda. Jediným povzbudivým znakem je tak zelená snítka se svěžími listy.

Svastika z roku 1830 v katolickém kostele. Foto Lukáš Senft, DR

Jaká další zjevení byla zanesena na místech, z nichž barva časem spadala? Žádná dobová fotografie neexistuje. Zůstala jen prázdná místa odhalující zvětralá prkna.

Současnost je daleko barvitější. Cesta vinoucí se od kostela z kopce dolů vede až k nedalekým lukám a lesům. Dřív se v malém potoce děti dotýkaly pomatených tloušťů a na vedlejších lučinách zase puberťáci osahávali sebe navzájem. Dnes je to jinak.

Před několika lety zde podnikatel Roman Valenta koupil rozlehlý statek a obrovskou část okolních travin obehnal elektrickým plotem. Skoupil je, přestože ještě před pár roky nebyly na prodej. Své finance získává z provozu výherních automatů. Jeho živnost vzkvétá tak úspěšně, že se domluvil se starostou, aby mohl zrekvírovat obecní pěšinu. Přeměnil ji na soukromou příjezdovou cestu.

Mnohem strašidelnější je ale rozprodání okolních lučin. Foto Lukáš Senft, DR

Ze zákona o hazardních hrách ale musí část svého výdělku odvádět na podporu obecně prospěšných aktivit. Valenta tedy financuje místní fotbalový tým. Z neznalosti legislativy to ale většina obyvatel přičítá jeho velkodušnosti a dobrému srdci. Ulice pod kostelem se ostatně přezdívají v podhradí. Toto označení se nyní stává jménem-znamením. Lidé s úžasem vzhlížejí k novodobému panstvu, obdivují se dobrosrdečnosti bohatého pána a s pokorou děkují za každou upuštěnou minci.

A to i přesto, že na procházky jim zbyla jen štěrková cesta plazící se mezi ohradami nabitými proudem. Z nich je možno pohlédnou na svatojánský kostel. Nicméně občas je třeba se vyhýbat černému džípu. V něm Valenta objíždí svá panství a stáda koní. Zažijete polistopadový feudalismus v akci.

Další louky okupují firemní sklady. Foto Lukáš Senft, DR

Na konci pěšiny končí jeho pozemky. Rozléhají se zde totiž firemní sklady. Ostnaté dráty žárlivě střeží ploché budovy. Před nimi se ale schovává první a poslední místo pro odpočinek kolemjdoucího – malá lavička u malého rybníčku.

Ani to ale není jen tak. Celou oblast sleduje průmyslová kamera. Trčí zpod střechy blízkého skladiště a drze zíra černým okem. Je tedy možné posedět a nakrmit červené karase. Jen se musíte smířit s tím, že vás bude sledovat ospalý sekuriťák u nějaké vzdálené obrazovky. Je to budování paranoie na vesnický způsob.

Jedinou lavičku u cesty žárlivě střeží průmyslové kamery. Foto Lukáš Senft, DR

Co když byl v posledním rohu kostelního stropu skutečně zachycen obraz naší budoucnosti? Ostnatý drát. Všudypřítomný pohled firemních kamer. Zástupci nové šlechty. Divoká příroda zkrocená v lunapark znuděných podnikatelů.

Možná je dobře, že se tento obraz vytratil. Budoucnost přece není vepsána na stěnu kostela ani ve zfušovaném katastru nemovitostí. Není nutné, aby se obecní vždy sklonilo před kapitálem z prohraných drobáků. Aby bylo ohrazeno a opatřeno výstražnými cedulemi. A tak zatímco výjevy minulosti pomalu zvětrávají v malém vesnickém kostele, budoucnost záleží na nás.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.