Instituce obecně sdílených statků, historie, současnost a budoucnost, díl I.

Zveřejňujeme první díl třídílného seriálu o instituci obecně sdílených statků. První díl je věnován jejímu vývoji v období starověku.

Michal Čepela

31.05.2014 08:00

Člověk je tvor společenský (zóon politikon). Tato skutečnost určuje zcela zásadním způsobem jeho myšlení, chtění a hodnocení. Lidský rod se nepochybně vyvinul z předků, kteří žili v hordách. Člověk je tudíž – už z biologického hlediska – společenským tvorem, jenž není schopen žít jinak, než ve vztahu k jiným lidem. … Rozmnožování, výchova a získávání obživy je vázáno na mezilidské vztahy a na vzájemnou spolupráci lidí. Psychická konstituce člověka je s výjimkou patologických případů společenská … je jisté, že člověk navzdory existenci agrese a nepřátelství tenduje ke kooperaci. Právě proto vytváří instituce – jednak jako rámec svého jednání, jednak jako strukturální elementy životní formy individua a společenství.“(1)


K tématu obecně sdílených statků se 4. června od 10:00 v galerii Tranzitdisplay (Dittrichova 9, Praha 1) také koná konference

Instituce jsou vždy ve vztahu k jednání lidí, jehož rámec tvoří. Jsou vzájemným spojením, jež k sobě váže jednotlivce, skupiny a společenský celek. Tvoří relativně stabilní či určité jednání a chování stabilizující, vždy určitým způsobem společensky etablované, společenské struktury. Umožňují určitým způsobem ve společnosti jednat.(2) K charakteristice institucí patří výklad normativních pravidel, která je zakládají a určují povinnosti a práva osob, která se na instituci podílejí. Tyto normy také umožňují chování a činnosti v rámci institucí hodnotit.(3) Často se z institucí původně vzniklých a zachovávaných jakožto obyčeje stávají instituce právní, kde je dodržování uvedených normativních pravidel i právně vynutitelné.

Tak tomu bylo i s institucemi obecně sdílených statků, které vznikli již v období kmenovo-klanového uspořádání lidské společnosti a ustavili se i v právu obyčejovém. Se vznikem státu, hierarchizací společnosti a vznikem sociálních tříd normy zakládající systém obecně sdílených statků postupem času vycházely z užívání nebo byly převáděny na instituce jiné. Jako sociologicko-antropologický fenomén však v různých podobách přežily až do současnosti.

Instituce obecně sdílených statků v předstátních útvarech
Ve společnosti kmenovo-klanové byly veškeré statky statky obecně sdílenými. Soukromý majetek zprvu neexistoval a obyčejové právo, které vztahy v klanu upravovalo, jeho existenci dlouho ani nepřipouštělo. „Pokud bylo nezbytně zapotřebí soustředěného úsilí celé společnosti, aby se vůbec udržela na živu, nebylo možno, aby několik málo jedinců žilo z práce mnohých. Jedinou sociální nerovností byla důstojnost získaná individuální zásluhou. Je pravda, že privilegovanému postavení se těšili od velmi dávných dob nejstarší členové rodu, kteří jak říká řecké přísloví, byli slabí v činu, ale moudří v radě. Jejich privilegia byla však závislá na všeobecném souhlasu.“(4)

Vlastnictví osobní, ze kterého se později vyvinulo vlastnictví soukromé, vzniklo zprvu jako výsada, která byla udílena konkrétnímu jedinci za zásluhy o kmen a nepodléhalo dědictví. Týkalo se jen movitých věcí, které neměly hospodářskou povahu. „Těch několik věcí, které patřili osobně někomu, bylo buď zničeno na jeho hrobě nebo s ním pohřbeno.“(5) Na hrobě mrtvého se však ničilo „jen to, co mu patřilo osobně, ale zůstalo netknuto, co držel společně s kmenem, jeho čluny nebo rybářské náčiní. Ničen jen osobní majetek.“(6) Se změnou hospodářských poměrů, tj. s přechodem od lovectví k pastevectví a zemědělství, toto pravidlo začíná ustupovat. „Později se zvyk stává náboženským obřadem: vykládá se mysticky, jest příkazem náboženským, když veřejné mínění samo si již nedovede vynutiti, aby se splnil. Konečně se spalují již jen napodobeniny majetku mrtvého.“(7)

Se vznikem usedlých forem zemědělství vzniká občinový systém organizace společnosti, ve kterém je položen základ rodiny jak ji vnímáme dnes a v rámci ní je připuštěna existence dědičného osobního vlastnictví movitých věcí. Občina „beze všeho připouštěla, aby se hromadila bohatství v jednotlivé rodině, i aby se dědilo. Ale za bohatství se považoval jen movitý majetek: dobytek, nářadí, zbraně, obydlí, které rovněž patřilo do té kategorie: >>jako všechno, co mohl zničit oheň. ... Země byla společným vlastnictvím jednoho kmene nebo všech kmenů dohromady a sama občina držela část kmenové půdy, pokud kmen nežádal, aby se půda vsí vždy znovu rozdělovala. Lesy, mýtiny a stepi obdělávaly obce, nebo alespoň několik rodin pospolu – vždy se souhlasem obce – a půdu tak nabytou dostaly do držby jednotlivé rodiny, na čtyři, dvanáct i dvacet let, načež se stala obecným majetkem. Soukromé vlastnictví půdy, či držba „navždy“ se nesrovnávala se zásadami a náboženskými představami občiny, ani se zásadami rodu.“(8) Instituce společně sdílené půdy byla fundamentálním základem občinového zřízení, na kterém záviselo její přežití a stabilita.

Ze společného vlastnictví půdy se vyvinula celá řada zřízení (částečně přejatých z období klanu), v oněch stoletích, než se barbaři dostali úplně pod moc států ... Občina nebyla jen sdružením, které zaručovalo každému jeho díl ze společné půdy, ale i sdružením pro společné obdělávání půdy, pro vzájemnou pomoc ve všemožných formách, na ochranu před útoky, i pro další rozvoj vědomostí, národních svazků i mravních představ. O každé změně soudních, vojenských, výchovných i hospodářských obyčejů rozhodovala vesnická hromada, neboli lidový sněm kmene nebo spolku kmenů. Protože obec byla pokračovatelem rodu, zdědila všechny jeho funkce. Byla to universitas, mir – svět sám pro sebe.“(9)

Stejně tak jako obdělávání půdy, vzdělání nebo obrana byla i technická infrastruktura obecně sdíleným statkem. „Barbarské obce stavěly hrubé cesty, zřizovaly přívozy, dřevěné mosty, které se v zimě rozebraly a zase postavily po jarních povodních, ochranné hráze a kolové hradby kolem vsí, zemní valy a pevnůstky, po celém území.“(10)

Z uvedeného lze tedy odvodit, že jádrem institucí obecně sdílených statků jsou určité druhy určitou vymezenou komunitou sdílených zdrojů či organisovaných a společně pro danou komunitu prováděných činností, které lze chápat jako nekomodifikované prostředky naplňování nějaké z lidských potřeb. Tento zdroj či tyto činnosti jsou komunitou udržovány a komunita si též definuje pravidla udržující podmínky pro přístup k nim a podmínky jejich využívání.(11) Právní podstatou institucí obecně sdílených statků jsou obyčejovým právem normativně stanovené a dle obyčejového práva vynutitelné způsoby chování uvnitř těchto institucí, které umožňují jejich dlouhodobou udržitelnost a fungování.

Instituce obecně sdílených statků v některých státních útvarech starověku
Ve větší části tzv. orientálních despocií starověku - obdobně jako ve feudálních královstvích ve středověku - byl za vlastníka veškeré půdy považován panovník (s určitými výjimkami), tudíž nebyla předmětem obchodu. I když se její držba dědila, šlo o půdu propůjčenou k obdělávání a z jejího výnosu bylo nutno odvádět dávky panovníkovi. Občina ale i v takto pokroucené podobě přežila jako stabilizační prvek zřízení. Obyčejová práva občin byla sice značně omezena, ale ne zcela eliminována. Jako systémově provázaný právně-institucionální celek však již v tomto období nefungují.

Řecká civilizace se však na rozdíl od tzv. orientálních despocií vyvíjela odlišným způsobem, jež do značné míry navazoval a rozvíjel rozhodovací procedury původní občiny i určité instituce obecně sdílených statků. To se nejvíce projevilo v athénském městském státě. Vznikl nový typ společenského uspořádání, jehož základ tvořila pospolitost občanů – polis(12), kde byla moc vykonávána přímo občany a nevznikla zde žádná vrstva společnosti, která by byla spojena se správou státu, tj. byrokracie. Pro Řeky byla obec společenským zřízením tvořeným občany, jež se přímo podílejí na vládě. Občané byli povinni účastnit se společenského života, platit daně, měli povinnost vojenské služby, stejně tak, pokud jim byla svěřena nějaká společenská funkce, museli ji skutečně vykonávat.

Polis pro své občany organisovala kulturu, vzdělání, hygienu a dbala na to, aby těchto statků užívali. Ve většině starověkých řeckých městských států přešla vlastnická práva z vlastnictví obce do vlastnictví jednotlivých rodin oikos. Vlastnictví pozemků mělo vliv na míru občanských práv, což do značné míry rušilo původní rovnost v občině.(13) V Athénách ovšem do určité míry dbali odkazu starých občinových zřízení a i v nových podmínkách se k nim navraceli, jak například dokazují Solónovy reformy z let 594 - 3 před naším letopočtem, jež si kladly za cíl obnovit rovnost mezi občany, která byla narušena narůstajícím vlivem pozemkové aristokracie. Byla ustanovena nejvyšší přípustná výměra pozemků, kterou mohl občan držet. Vše nad tuto výměru propadalo polis. Pozemky takto získané byly následně rozdělovány mezi bývalé rolníky, kteří o své pozemky pro dluhy přišli.(14)

Toto ustanovení jasně odkazovalo na původní občinové dělení půdy, jež bylo prosazováno athénskými občany, kteří na základě dluhů pozbyli majetku či osobní svobody. „Kmenová soustava se jevila nutným základem každé spořádané společnosti, i když se už její příbuzenský základ rozpadl. A tak, když se attičtí sedláci připravení o půdu domáhali za časů Solónových znovurozdělení země, odvolávali se vlastně na starou kmenovou praxi. Podobně athénská instituce kléruáchiá, podle které bylo území, jehož bylo dobyto, rozděleno mezi athénské osadníky, byla pokračováním kmenové představy o zemědělské držbě za nových podmínek.“(15)

V antickém Řecku nebylo vlastnické právo absolutní a mohlo být omezeno suverénním rozhodnutím polis. Instituce obecně sdílených statků byly ve svém systémově provázaném celku po právní stránce sice značně oslabeny, zatlačeny do pozadí a derogovány, ale ani v době klasické nebyly zcela eliminovány, protože přežívaly v pevně zakořeněných mýtech a náboženské praxi, kteréžto právo významným způsobem ovlivňovaly. K definitivnímu vykořenění došlo až s nástupem Makedonské říše a trvalým zvrácením mocenských i právních poměrů.

V Římě bylo již za republiky možno půdu zcizovat. Původní instituce obecně sdílených statků spojované se společným držením půdy zde upadaly poměrně rychle. Jiné, spojené zejména s technickou infrastrukturou, jinými přírodními zdroji než půda, nebo s náboženským kultem však byly dále rozvíjeny i v nových podmínkách a zachycují je částečně i instituce římského práva věcného v kategorích res publicae, res universitatis, res communes či res divini iuris. Tyto kategorie nám mohou v současnosti velmi pomoci s obranou obecně sdílených statků zejména v podmínkách Evropy, která na římském právu staví většinu svých právních systémů. Krátký exkurs s jejich vysvětlením tedy rozhodně nebude na škodu.

Exkurs do vybraných kategorií římského práva věcného
Kategorie „Res publicae ,tj věci státu a obcí určené k obecnému užívání (res publico usui destinatea), buď v důsledku věnování, jako veřejné cesty, ulice, náměstí, divadla lázně nebo v důsledku přirozené povahy, jako stále tekoucí řeky a potoky (flumina perennia), moře a břeh mořský“ (16) ale pouze v případě že se nalézaly v okruhu římského impéria.

Nerušené obecné užívání těchto věcí je chráněno interdikty …, směřujícími zejména proti dílům na veřejných místech a cestách, znemožňujícím veřejné jejich užívání, nebo proti dílům na řekách, znesnadňujícím plavbu. … Užívání veřejného statku přesahující míru užívání obecného, může býti povoleno jednotlivci jen speciálním aktem státní moci.“(17) Dalšími věcmi počítanými k res publicae byly věci a zboží patřící státu, jako například otroci, domy či území dobytá na nepříteli.

Kategorie res publicae byla vždy úzce spojena s pojmem Res publica vyjadřujícím občanskou vládu, tedy to, co Aristoteles nazýval Politea a Cicero Res publica. Tento pojem vyjadřoval lásku ke svobodě, respekt k zákonům, rovnost před zákonem a vládu jen skrze souhlas ovládaných. Dle Cicera res publica je res pouli (tj. věc lidu), kde ‚lid' je tvořen z mnoha mužů, uznávajících vzájemně svá práva a užívající společně výhod užitků pa prosazující své zájmy, jež jim toto vzájemné uznání práv umožňuje. Cicero tvrdil, že žádné vlastnictví není soukromým na základě přirozeného práva, ale soukromým se stává teprve dlouhodobou okupací (tj. zvykem); vítězstvím (coby válečná kořist) nebo ze zákona (tj. dohodou, smlouvou či losem). Také rozlišoval mezi obecně sdílenými statky a statky soukromými a tvrdil, že by se s nimi mělo i takto zacházet. Soukromý vlastník musí přispívat do společné zásoby věcí, kterou pak s ostatními společně užívá a společným úsilím spolu s nimi udržuje. Tyto obecně sdílené statky vytváří společenské vazby, jež udržují společnost pohromadě.(18)

Ke kategorii res universitatis, náleží věci vlastněné určitou skupinou lidí v rámci korporace, kterou tyto osoby tvoří. Tato korporátní tělesa (často municipality) vlastnila majetek, kterým mohli být arény či divadla. Aby se věc mohla stát res universitatis, bylo vyžadováno potvrzení státu a bylo nutné, aby byla držena ve společně sdílené formě všemi členy korporace. Od této kategorie vlastnického práva byl také ve středověku odvozen výraz ‚universita', představující korporátní těleso tvořené studenty a akademiky určené ke vzdělávání a rozvoji věd. Pro nečleny korporace se věc spadající pod kategorii res universitatis jeví jako soukromý majetek, uvnitř korporace se však jedná o majetek obecně sdílený. U této kategorie je tedy zcela zásadní k jakému účelu je korporace založena a jak se vztahuje k vnější institucionální a ekonomické realitě.(19)

Kategorie res communes představuje věci schopné nevýlučného vlastnictví nebo věci, jež vlastnictví vylučují. Tyto věci jsou tedy ze samotné své podstaty přístupné všem. Jako příklad byly udávány oceány a vzduch, ale bývají k ní řazeny i zásoby divokých zvířat a ryb (tj. hejna či celé živočišné druhy, nikoliv jednotlivé kusy, jež mohou být chyceny). Jedná se o věci rozlehlé nebo rozptýlené, které je velmi těžké nebo nemožné si jako celek přivlastnit. (20)

Zvláštní kategori římského práva věcného tvoří res divini iuris, tj.
a) res sacrae, věci zasvěcené zvláštním aktem konsekrace kultu náboženskému (diis superis consecratea), jako chrámy, oltáře a předměty kultové;
b) res religiosae, věci zasvěcené kultu zesnulých (diis manibus relictae), zejména hroby občanů i otroků. …
“ (21)
c) res sanctae, věci, které byly z určitých důvodů prohlášeny za nedotknutelné - například brány, hradby či meze pozemků. (22)
Hovoříme-li o božském právu, nelze nezmínit také další termín, a to fas, který je s ním ve velmi úzkém vztahu. … Jedná se … o okruh činností lidí, který je z hlediska náboženství povolen, který se nepříčí žádnému náboženskému zákazu. Běžně bývá, a to dokonce i v antických pramenech, stavěno do kontrapozice k ius … ad leligionem fas, ad homines iura pertiment (fas se vztahuje na náboženství, právo na lidi).“ Ovšem fas, „nejen ius ovlivňovaly, ale především právě z těchto pravidel se právo jako takové zrodilo. Fas... je nejen bráněno lidmi, ale zároveň také pomocí prostředků, které zná ius, tedy žalobami, nebo … interdikty.Fas je nutné „chápat jako základ „božského práva“, z něhož se ius divinum postupem doby zrodilo díky formulacím jeho uživatelů.“ (23)

Věci spadající pod res divini iuris nebyly díky fas podřízeny dominiu lidí. Nepatřily nikomu, protože byly určeny či zasvěceny bohům a vždy tedy pomyslně ležely mimo hranice státu a dávaly tak lidem možnost azylu či možnost organisovat se na jiných principech než vyžadovala státní moc. Byly v neustálém stavu výjimky a otevřené politickým sporům.(24)

S rozvojem otrokářské formy zemědělství občinové hospodaření v římské říši a to zejména na území dnešní Itálie téměř vymizelo. V koloniích se občinové hospodaření udrželo v residuální podobě analogické poměrům v tzv. orientálních despociích. Znovu se začíná objevovat až s úpadkem impéria a nájezdy barbarů. Instituce římského práva napomohly vzniku středověkých hanzovních měst či italských městských států i svobodnému rozvoji univerzitního školství.

Vývoji fenoménu obecně sdílených statků ve středověku a novověku se budeme věnovat v dalším dílu našeho seriálu. Více o instituci obecně sdílených statcích se můžete dozvět na konferenci konané 4. června od 10:00 v galerii Tranzitdisplay (Dittrichova 9, Praha 1).

(1) Weinberger, O. Norma a instituce (Úvod do teorie práva). Brno: Masarykova universita, 1995, s. 15.
(2) Viz ibidem, s. 16.
(3) Viz ibidem, s. 17.
(4) Thomson, G. Aischilos a Athény. Praha: Rovnost, 1952, s. 33.
(5) Kropotkin, P. Pospolitost Vzájemná pomoc. Překlad: A. A. Hroch, Praha: Kniha, 1922, s. 116.
(6) Ibidem, s. 90.
(7) Ibidem
(8) Ibidem, s. 116.
(9) Ibidem, s. 117.
(10) Ibidem, s. 119
(11) Viz De Angelis, M. - Stavrides, S. On the Commons: A Public Interview with Massimo De Angelis and Stavros Stavrides [online] e-flux.com, 1.6. 2010. [cit. 2012-10-6] .
(12) Polis zahrnovala jen svobodné občany. Byli to pouze svobodní (nikoliv ve smyslu manželského svazku) muži. Ženy, cizinci, nesvobodní obyvatelé města a otroci na území polis žili, ale netvořili ji.
(13) Viz Houser, P. Vlastnictví půdy, daně a co z toho vyplývá [online] http://scienceworld.cz, 2.4. 2008. [cit. 2012-16-6] . 
(14) Viz k tomu Židlická, M. - Schelle, K. et al. Právní dějiny, svazek 1. Brno: Doplněk, 1998. s. 129-130.
(15) Thomson, G. Opus citamum, s. 54.
(16) Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského Díl I. Obecné nauky. Praha: Všehrd, 1946, s. 182-183.
(17) Ibidem, s. 183.
(18) Viz Berrry, M. D. Beyond Public and Private: Reconceptualising Collective Ownership [online] http://eastbound.eu, 12.1. 2006. [cit. 2012-11-6] .
(19) Viz ibidem.
(20) Viz ibidem; ; viz dále k tomu Sommer, O. Opus citatum s. 184; 229.
(21) Sommer, O. Opus citatum, s. 183.
(22) Viz ibidem.
(23) Skřejpek, M. Ius divinum. In REVUE CÍRKEVNÍHO PRÁVA, ročník XVI. Praha: Společnost pro církevní právo, 2010, s. 32.
(24) Viz Berrry, M. D. Opus citatum.

Seriál je postaven na příspěvku, který autor napsal pro konferenci Sysin 2012 pořádanou Universitou Pardubice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.