Můj soused squatter

Squatting je odpovědí na špatnou bytovou situaci, ale také jiný životní styl. Hlas takto „nepřizpůsobivých“ mladých lidí je lépe si nejprve poslechnout, než se bude soudit. Milan Smrž těží z náhody, která ze squatterů udělala jeho sousedy.

Mám na mladé ženy a muže, kteří byli včera odsouzeni, zcela osobní pohled, protože se spolu každý den potkáváme na schodech ve známém pražském squattu v Truhlářské ulici 11, kam se přistěhovali pro letním vystěhování z vily Milada. V tomto domě přibližně stotřicetkrát déle také s rodinou bydlím.

V německé ústavě ve článku 14.2. stojí, že majetek zavazuje a že jeho využívání má rovněž sloužit všeobecnému prospěchu. Škoda, že takový bod není v české ústavě. Alespoň by se mohli čeští squatteři dnes lépe hájit před soudem.

Buďme ale realisté, kdyby návrh obdobné ústavní změny v ČR jen zazněl, okamžitě by získal rudý punc a jistě by hlasováním neprošel. Možná že nejvíce kritických poznámek by měli právě ti, kteří se ve „starozákonních“ dobách úspěšně maskovali rudou knížkou, zatímco již před léty se vydali po spektru někam k jeho modrému konci.

Jako kdyby soukromé vlastnictví bylo vždy lepší. Jako kdyby soukromá držba představovala záruku jistoty, nějakou jednoznačnou výhodu, která nepotřebuje žádnou regulaci ani veřejnou kontrolu. Stále více současná neoliberální společnost privatizuje, a to se týká i statků výlučně veřejného zájmu jako městských sítí i místních zdrojů vody.

Těch se před léty zbavilo město Praha. Je zřejmé, že taková výměna vlastníků má za následek zdražení poskytovaných služeb, protože se jedná o služby výlučné a cena bude navýšena o zisk provozujících firem.

O počtech volných bytů a chátrajících domů, ať v Petrské čtvrti, nebo na Žižkově, se v okolí vždy mluví. Někdy se ale stane opravdové neštěstí. Byl to právě soukromý dům na konci Soukenické ulice, v jehož ruinách byli obrovským šlendriánem pohřbeni čtyři neznámí dělníci. Podle toho, co se v okolí říká, se dodnes neví ani jména obětí a zda na ně někdo na Ukrajině nebo v Bělorusku nečeká.

Na tomto smutném místě, v těchto zamražených dobách však za povzbudivé přítomnosti několika desítek místních občanů uspořádali squatteři z Truhlářské počátkem listopadu vzpomínkovou slavnost. Tryzna byla spojena s instalací pamětní desky a minutou ticha za mrtvé.

Mediální obraz squatterů je v české společnosti více než hrůzný. Lenošící příživníci, fetky a ožralové, co protiprávně obsazují cizí majetek. Tak, jak v Truhlářské žiji s partou mladých lidí, vidím mnohé věci, které jsou úplně jiné.

Sleduji program přednášek a diskuzních večerů – některých se aktivně účastním, vidím koncerty, jejichž většina je punkových, s občasnou výjimkou, třeba na podzim zde byl také koncert houslový; občas se hraje divadlo, nedávno jsem byl jedním z panelistů česko-německé diskuze o gentrifikaci měst, jednou týdně v programu Food Not Bombs vaří squatteři z našeho domu pro bezdomovce již řadu měsíců a jídlo pravidelně rozdávají potřebným v Holešovicích. Jsou mezi příznivci neoliberálního pohledu a privatizace bez konce donoři nákupu potravin? Rád bych je poznal.

Na podzim fungovala na našem dvoře cykloopravna a venkovní prostor, ač se tam nahromadilo jisté množství nepotřebných věcí, byl zase docela dobře uklizen.

Již v létě jsme spolu dohodli pravidla společného soužití – především, že chceme, aby se dům pravidelně zamykal a aby se po domě, v němž podstatnou část nájemních obyvatel činí děti, nepotloukaly cizí osoby a aby se na chodbách nekouřilo. Myslím, že se snaží, zdravíme se a vzájemně respektujeme. Vlastně se všichni původní nájemníci se squattery skamarádili.

Mládí nikdy nevolilo uhlazená slova, když se snažilo vyjadřovat kriticky. Je dobře známo, že většinu nových věcí začali mladí, je dobře známo, že podstatné objevy učinili lidé právě za svého mládí – i když ocenění přišlo až mnohem později. Je dobře známo, a to nejenom z díla vojenského teoretika Carl von Clausewitze, že kritika je konstruktivnější než stávající praxe.

Možná bychom se měli na squattery dívat jinak, možná že ukazují na díry v naší lodi. To, co se děje v rámci české bytové politiky, je přece zcela neúnosné. Byty se všemi letitými vazbami na sousedy, lékaře, školu, kroužky, přece nejsou jen obyčejným zbožím. Nejsou to housky, pro které lze klidně zajít do vedlejší ulice.

Vystěhování je navíc mnohdy fatální právě pro nejzranitelnější skupiny obyvatel. Kolik stojí zvyk někde celý život bydlet a náhle se muset přestěhovat jinam? Nebude za to celá společnost opět platit, jenom kvůli dodržení neoliberálního formalismu? Stěhování, především nedobrovolné, je na škále rizikových faktorů pro vznik vážných onemocnění na jednom z předních míst.

A kdo bude postižen? Především senioři a děti. Mnozí singlisté si toho možná ani nevšimnou, že bydlí jinde, pouze na svém computeru naprogramují novou trasu do cílové destinace.

A deregulace nájmu? Jak je spravedlivá, když se v některých čtvrtích zvyšuje nájem meziročně od desítky procent v loňském roce až po 80 % na Malé Straně? To znamená o tisíce korun měsíčně. A následující roky ještě dvakrát.

Je tato úprava spravedlivá ke všem, nebo jenom k někomu? Může si společnost dovolit takový přehmat nadržovat jenom některým? Soudě podle komiksů ve sklepě, kde jsme kdysi mívali uhlí, mají squatteři také v tomto ohledu sociálně vstřícný pohled.

Majoritní společnost nadává a mlčí. Možná nechce či neumí pochopit poselství nesená mladými. Uvidíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Anna Šabatová - Praha 2

Sobota, 9.Ledna 2010, 16:26:55

Vážený pane Smrži,
dovoluji si upozornit, že i v české Listině základních práv a svobod je v třetím odstavci obsažen princip že "vlastnictví zavazuje". Advokát souzených mladých lidí Pavel Čižinský na to ve své závěrečné řeči upozornil.
Čl.11
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.