Soukromé vlastnictví jako alfa a omega blahobytu

Vědomí o existenci různých forem vlastnictví by se mělo stát součástí našeho myšlení. Namísto bipolarity a schématického hodnocení dobré či špatné by bylo lépe smířit se s pluralitou vlastnických forem a přiznat jim právo na existenci.

V jedné chodské písni zpívá sedlák o tom, jak se mu muzikanti v hospodě vysmívali kvůli jeho podnapilosti:

Včera, hdyž do kola hráli,
eště se mi vyšklíbali.
Hdyž prej sedlák pjívá,
brázda byjvá křivá,
hale já sem řek tý slotě:
Zejtra vořu na robotě.

A dále pokračuje:

Haž pojedu na svý pole,
tam já budu vorát rovně.
Koně vopucuju,
pěkně vymunstruju,
tak mi to naučíl táta:
na svým každá brázda zlatá.


Tato písnička by svým mravním naučením mohla sloužit jako učebnicový příklad o prospěšnosti soukromého vlastnictví. Podobně, jako když historik Richard Pipes upozorňuje na to, jak rychle se zlepší kvalita bydlení v jihoamerických slumech, jestliže se jejich obyvatelům podaří získat pozemek s obydlím do soukromého vlastnictví a získat tak jistotu do budoucna.

Převod majetku do soukromého vlastnictví uživatelů může být velice úspěšným politickým tahem. Margaret Thatcherová zprivatizovala velkou část státních bytů do rukou nájemníků, čímž posílila v kritickou chvíli své politické kariéry voličskou základnu konzervativní strany.

Myslím, že i v českém prostředí sehrála privatizace družstevních a státních bytů svou roli při podpoře ODS, byť zde ještě byla kupónová privatizace a majetkové restituce. Zní to jako recept: Chceš-li dělat pravicovou politiku, vytvoř třídu vlastníků. I prvorepubliková agrární strana postavila své dominantní politické postavení na tom, že po roce 1918 rozdala půdu zemědělcům.

Je tu ovšem jeden háček. Sedlák sice v úvodní písni odbývá muzikanty s tím, že kocovina mu nevadí, když jede na robotu, jenže pole, která při robotě oral, byla stejně soukromá jako jeho vlastní políčko. Ani agrárníci nerozdělovali půdu ze státního, nýbrž převážně ze soukromého majetku šlechtického či z majetku církevního. Po roce 1945 pak neváhali tento úspěšný recept zopakovat komunisté. Rozdali rolníkům půdu „kolaborantů a zrádců“ a získali tak na svou stranu venkovského voliče.

Platí-li tedy, že člověk věnuje vlastnímu majetku větší péči než cizímu, pak soukromé vlastnictví může být receptem na optimální starostlivou péči pouze tehdy, pokud je vlastník totožný s uživatelem.

Vyprávění o tragédii obecní pastviny přispělo k řadě skutečných tragédií lidí, jimž byl odňat tradiční způsob obživy v zájmu jedině žádoucího vlastnictví soukromého. Foto Sharon Loxton, Wikimedia Commons

Liberálům při vší jejich adoraci soukromého vlastnictví uniká cosi podstatného. (Liberalismem zde rozumím výhradně ekonomický liberalismus.) I soukromý majetek je často spravován osobami, které nejsou jeho vlastníky, a takovýto správce nemá z podstaty věci větší motivaci dbát o prospěch vlastníka než správce majetku veřejného. Pochopitelně s výjimkou situace, kdy nad ním může vlastník vykonávat bedlivý dohled.

Současná ekonomická situace je zajímavá v tom, že většina velkých firem funguje jako akciové společnosti. Jejich vlastnictví je tak anonymizováno do neurčité skupiny akcionářů, která není o nic konkrétnějším vlastníkem než „špatný hospodář“ stát. Tím lze také docela dobře vysvětlit skutečnost, že manažeři krachujících bank jsou schopni vyplácet sami sobě astronomické odměny ve chvíli, kdy podnik jim svěřený bankrotuje.

Vůbec při tom nevadí, že ze zákona má manažer povinnost (a to jedinou povinnost) dbát o maximalizaci zisku akcionářů. Noam Chomský k tomu podotýká, že chování, které ukládáme firmám, bychom u lidského jedince vnímali jako patologické.

Skutečnými, byť dočasnými, vládci nad majetkem jsou však spíše vrcholoví manažeři než akcionáři. Ti tak dnes tvoří zvláštní privilegovanou kastu, jejíž příslušníci si prostřednictvím správních rad schvalují navzájem své platy a to jak mimo kontrolu veřejnosti tak mimo kontrolu běžných akcionářů. Je to společensky možná větší problém než skutečnost, že volení poslanci hlasují sami o svých platech.

Obvyklými argumenty pro vysoké platy manažerů jsou tvrzení, že kvalitní pracovníky je třeba zaplatit, že jejich vysoké mzdy se majitelům (akcionářům) vyplatí nebo že výši manažerských platů určuje trh. O relevanci těchto argumentů, nechť si čtenář učiní mínění sám.

Humanista Wilhelm von Humboldt napsal v 18. století, že „nádeník, který se stará o zahradu je možná jejím opravdovějším vlastníkem nežli apatický požitkář, který si vychutnává její plody.“ Upozorňuje tak na určitou disonanci mezi zákonným vlastnictvím a správou věcí. Práce samotná je mu zdrojem vlastnického pocitu v člověku.

Pokud bychom vzali v potaz i mimoekonomický druh motivace, pak pochopíme, že zahradník se může dobře starat o svěřenou zahradu, knihovník o svěřenou knihovnu, učitel o svěřenou školu za předpokladu, že vidí ve svém počínání smysl.

V rámci ekonomického světonázoru je něco takového obtížně pochopitelné, proto se jeví jako logické vystavit pracovníky permanentní kontrole, aby se zajistila jejich výkonnost. Jinak by totiž mohli hledat svůj osobní užitek v marnění pracovního času či dokonce v osobním obohacování se na úkor majitele. Nelze popírat, že k takovému obohacování často docházelo.

Liberalismus vede ke kontrole a represi
Máme-li z dob komunismu přísloví: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu,“ pak ve starším folkloru nacházíme zase doklady, že ani okrádání feudální vrchnosti nebylo pro robotníky morálně znepokojující („...každý brál na panském jak vůl na rohy. Dyť sa lidi nadřeli pánom zadarmo až až.“) Nezáleží tedy až tak na tom, jestli jde o vrchnost v podobě státu či konkrétní osoby.

Absurditou ovšem je, že chápeme-li maximalizaci ekonomického užitku jako jedinou relevantní motivaci, pak se daný problém jeví jako ekonomicky zákonitý. Jedinou možnou odpovědí je zavedení instituce dohlížitele. Liberalismus, který si bere svůj název od latinského slova „liber“ (svobodný), tak skrze uctívaní soukromého vlastnictví dochází v politické praxi k obhajobě permanentní kontroly a represe zaměstnanců.

Můžeme číst tvrzení liberálů o tom, že nejistota pracovního místa motivuje k vyšším výkonům, pružnost mezd směrem dolu vede k efektivitě, existence odborů deformuje trh práce. Čtenáři si patrně vzpomenou na příklady pracovní šikany, které se dostaly do médií. Kultivovanějším vynálezem v tomto oboru je otevřený kancelářský prostor, který má motivovat tím, že uskutečňuje dohled všech nad všemi.

Zaměstnanec se stává objektem disciplinace a kontroly. Moderní manažer je obrazně řečeno v pozici drába, který s karabáčem v ruce kontroluje poddané, aby podávali výkon a neobohacovali se na úkor soukromého vlastníka (akcionářů). Motivací drába (správce, šafáře) bývá v neposlední řadě ta skutečnost, aby on sám nebyl ztenčován ve svým možnostech obohacování.

Zajímavá je ovšem i samotná bipolarita liberálního pohledu soukromé versus státní vlastnictví.

V tradici lidského myšlení a lidských institucí však existují i jiné způsoby nazírání vlastnictví. Pierre-Joseph Proudhon rozlišoval mezi soukromým a individuálním vlastnictvím. Individuální vlastnictví je takové, kde uživatel je totožný s vlastníkem. Ideálem pro něj byla společnost svobodně sdružených malovýrobců.

Proudhonova pozice bývá někdy označována nálepkou maloburžoazní socialismus. Rozlišení soukromého a individuálního (osobního) vlastnictví pak nachází svůj odraz i v marxismu. (Mimochodem oba tyto typy rozlišoval také předlistopadový právní řád.)

Liberalismu se pochopitelně rozlišení na soukromé a individuální vlastnictví nehodí, stejně tak ignoruje další typy vlastnictví jako vlastnictví občinové či družstevní.

Spravedlivé užívání pro všechny členy komunity 
Historii potírání občinového vlastnictví popisuje zajímavým způsobem Naďa Johanisová ve své knize Ekologická ekonomie. Důležitou roli v něm hraje tzv. tragédie obecní pastviny, což je modelové vyprávění vysvětlující, proč je občinové vlastnictví dlouhodobě neudržitelné. Podle tohoto vyprávění každý racionální uživatel bude zvyšovat vlastní užitek rozšiřováním svého stáda tak dlouho, až pastvina nebude obživě dobytka dostačovat a v konečném důsledku na tom prodělají všichni.

Ačkoliv toto exemplum vymyslel biolog a nikoliv ekonom (Garret Hardin), stalo se oblíbeným arzenálem neoliberálního a také enviromentálního myšlení. V obecné diskuzi fungoval tento příklad jako nezpochybnitelná premisa, která ospravedlnila řadu útoků na přežívající formy komunitního vlastnictví.

Vyprávění o tragédii obecní pastviny tak přispělo k řadě skutečných tragédií lidí, jimž byl odňat tradiční způsob obživy v zájmu jedině žádoucího vlastnictví soukromého, které mělo být podle tohoto příkladu ekonomicky efektivnější i ekologicky šetrnější.

Naďa Johanisová upozorňuje, že zmíněný příklad je chybný. Reálné formy občinového vlastnictví se opírají o pravidla, která zajišťují spravedlivé užívání pro všechny členy komunity a brání vyčerpání zdrojů. Ostatně vědomí o nutnosti předcházet vyčerpání zdrojů patřilo zřejmě k moudrosti lidstva už v raných formách existence, byť dnes je z pozic liberalismu tento princip odmítán.

V knize indiánského spisovatele Forresta Cartera dává dědeček toto naučení vnukovi: „Dyž lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího, a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso.“

Bylo by dobré, aby se vědomí existence různých forem vlastnictví stalo součástí našeho myšlení. Namísto bipolarity a schématického hodnocení dobré či špatné by bylo lépe smířit se s pluralitou vlastnických forem a přiznat jim právo na existenci. Má-li dnes demokracie nějakou budoucnost, je dost dobře možné, že bude záviset na tom, jak se naše civilizace vypořádá s touto otázkou.

Mantra soukromého vlastnictví fungovala a dosud funguje jako bojový nástroj. Přispívá k bohatnutí několika vyvolených, kteří za privatizaci veřejného či komunitního majetku nemusí odvést zbytku společnosti odpovídají cenu.

A co si myslíte vy? Diskuse (21 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Jaké vlastnictví? Pondělí, 2.Února 2015, 14:05:52

Bezpochyby zajímavý a podnětný text; ale tak nějak se v něm vytratila centrální otázka, p r o č by vlastně rozličné formy vlastnictví měly být perspektivnější, nežli ta forma soukromovlastnická.

To "občinové", čili jakýmkoli způsobem společné vlastnictví: ano, je samozřejmě možno zabránit jeho zneužívání - ale právě jenom za těch okolností, kdy každý bezprostředně vidí, co dělá ten druhý. Jinými slovy, když tady máme právě tu "totální kontrolu" všech všemi.

Je ovšem veliká otázka, do jaké míry je možno takovouto všeobecnou kontrolu praktikovat za podmínek moderní diverzifikované ekonomiky, kdy konečný produkt je složen z množství jednotlivých součástí vyrobených každé jinde. Přesněji řečeno: s výjimkou snad právě ještě několika přetrvávajících ryze zemědělských občin takováto kontrola reálně možná není.

A další - a to vůbec centrální - problém je v tom, že v přímé konkurenci se ten soukromovlastnický sektor znovu a znovu ukazuje jako ten efektivnější. Z čistě ekonomického hlediska. Samozřejmě, je to vykoupeno právě tím - mnohdy skutečně drtivým - tlakem na pracovníky; ale reálným faktem je ta vyšší efektivita.

Jestliže bychom tedy opravdu chtěli společenskou produkci transformovat do jiných, humánnějších a sociálnějších forem, pak se prostě nevyhneme tomu, abychom zásadně zrevidovali faktor čiré ekonomické efektivity (čili: zisku) jakožto rozhodující moment produkce.

Jinými slovy: jenom vzýváním hesla různých forem vlastnictví ještě zdaleka nezlomíme železnou logiku kapitalismu a jeho posedlosti ziskem. Dokud existuje kapitalismus, potud se formy vlastnictví budou přizpůsobovat jemu, a jeho logice. Naopak to nefunguje - že bychom kapitalismus odstranili a překonali jenom tím, že se budeme pokoušet zavádět alternativní formy vlastnictví.

Barevnaodjedlickove2012_1_

Naďa Johanisová - Brno

Pondělí, 2.Února 2015, 15:09:14

Děkuji Adamu Votrubovi za zajímavý a cenný článek. Jen bych chtěla zdůraznit, co se v autorově zkratkovitém vyjádření mohlo ztratit: že pozemková reforma 20. let v ČR byla velmi odlišná od rozdělování půdy "kolaborantů a zrádců" po roce 1945. Při agrární reformě byli velcí vlastníci donuceni zákonem k odprodeji půdy (nad 250 resp. 150 ha), ale dostali za ni zaplaceno. Drobní rolníci pak půdu nedostali zadarmo, ale mohli si ji koupit, přičemž kampeličky na tyto nákupy poskytovaly úvěry, které garantoval stát.
Jinak nesouhlasím s panem Poláčkem, že komunitní vlastnictví je nutně zneužíváno, pokud nedochází k "totální kontrole" všech vůči všem. Za komunitní vlastnictví lze považovat i majetek obcí či různých spolků a družstev, včetně pozemkových spolků či komunitních zahrad, či sociálních bytů, přičemž obce i spolky mají určitá pravidla využívání daných pozemků, jejichž cílem nemusí být maximální zisk či produkce, nýbrž to mohou být jiné cíle, které si spolek či obec stanoví. Může to být ekologická udržitelnost, využití místní komunitou, zachování kulturního dědictví apod. Podobný přístup mají ke své půdě biozemědělci. Všichni tito lidé či spolky "revidují faktor čiré ekonomické efektivity" už dnes.

Tomáš Tožička - Praha

Správa společného Pondělí, 2.Února 2015, 15:35:13

Empirické a experimentální výzkumy týmu manželů Ostromových ukázaly, že společné vlastnictví občin (commons) může fungovat lépe, než státní či soukromé (nebo tzv. klubové/poplatkové).
Z dílny autorů tohoto týmu vyšly také jasná kritéria, která je nutno splnit, aby taková správa fungovala. Doufám, že s brzy podaří připravit podrobnější text na toto téma. Nicméně v ČR je zatím problém, že mnoho z těch kritérií je v současnosti těžko dosažitelných - především schopnost společně řídit věci, zkušenosti se spoluorganizací a formálními procedurami, umění řešit konflikty a "vylučovat" tzv, racionální egoisty a bezpodmínečně spolupracující atd.
A samozřejmě důležitou roli také hraje ochota centrální orgánů přistoupit na jistou míru polycentrizace a rozdělení odpovědnosti mezi více aktérů, přičemž ovšem koordinace v této síti zůstane funkčně zachována.
To jsou věci, kterým se ovšem naše vzdělávání - formální i neformální - věnuje zcela nedostatečně a finanční zdroje i lidské kapacity jsou velmi omezené. Na rozdíl od hlavního proudu, který sice prokazatelně má velké limity, ale přesto je neustále dál podporován a prosazován, což způsobuje další ekonomické a společenské škody.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Školy, knihovny atd. Pondělí, 2.Února 2015, 21:52:1

Velmi pěkné. Jen k příkladu knihovny, školy (a okrasné zahrady) atd. uvedu, že nejde o instituce typicky ziskové a tudíž není žádný důvod se domnívat, že je vlastník spravuje lépe než někdo jiný. Knihovna fungující jen za účelem zisku z půjčovného by ani nebyla knihovnou v pravém slova smyslu. Školy fungující jen za účelem zisku nebývají dobré školy.

Manažerské řízení podobných institucí funguje na základě spíš jakési fikce, že si od nich stát nebo obec pořizuje službu a manažer zajišťuje, že jsou prostředky vynaloženy efektivně. Sám je ovšem motivován hlavně vlastním zájmem, pokud se se smyslem instituce neztotožňuje.

Školy, nemocnice, musea, církve atd. sice mají příjmy a výdaje, ale jestli fungují v souladu se svým určením se podle ekonomických kritérií nepozná.

Přesto se tam volá po "špičkových manažerech" kteří mají jakési universalní schopnosti, podle kterých se dá řídit rozhlasová stanice stejně jako velkodrůbežárna nebo železnice.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neziskové formy vlastnictví? Úterý, 3.Února 2015, 13:35:22

Paní Johanisová, ty příklady které uvádíte jsou sice hezké, ale - to prostě není samotná ekonomika. Tyto subjekty se prostě nenacházejí ve stavu ekonomické konkurence (s výjimkou snad těch biozemědělců, kteří jsou ovšem obvykle bohatě dotováni státem).

V daném případě se jedná - alespoň tak jsem autorův text pochopil já - právě o národní hospodářství jako takové, čili onu Marxovu "materiální základnu společnosti". A dokud v tomto sektoru vládne trh a volná konkurence, pak se zde nakonec vždycky prosadí ti ekonomicky nejúspěšnější - což ovšem v naprosté většině případů znamená, ti ekonomicky nejdravější. Právě v tom spočívá podstata kapitalismu: vyždímat ze stávajících zdrojů maximum.

Jakákoli forma vlastnictví, která odvrhne tuto metodu maximalizace zisku, a která si bude stavět jiné, dejme tomu humánní cíle, se okamžitě ocitne v nevýhodě oproti těm (soukromovlastnickým) ekonomickým dravcům.

To neznamená, že by takovéto alternativní vlastnické formy nemohly existovat i za podmínek kapitalismu - ale vždycky budou jenom formou alternativní, nemají šanci stát se formou dominantní.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Úterý, 3.Února 2015, 21:56:49

Díky za vynikající článek velmi čtivě a srozumitelně napsaný! Tleskám vtipným pasážím o manažerech. Spolu s panem Kubičkou se ptám, proč máme managementy škol, nemocnic, knihoven a podobných institucí, které tu nejsou od toho, aby generovaly zisk. Souhlas, pane Kubičko!

K námitce Josefa Poláčka
- ale pane Poláčku trh nikdy není úplně neregulovaný, jde přece o to nastavit taková pravidla, aby měli šanci i ti, kdo nechtějí maximalizovat zisk-

přidám ještě jednu další, která mi vrtá hlavou:
často se uvádí, že je potřeba kumulovat kapitál v soukromých rukou, aby byl k použití na potřebné velké investice a projekty.
Jenže soukromník kumulující kapitál těžko může být i jeho uživatelem jako ten rolník, co obdělává své pole. Čili tady má čistě soukromé vlastnění svůj smysl. Co s tím?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neziskový a soukromý sektor Čtvrtek, 5.Února 2015, 12:20:7

Paní Švandová, ovšemže ani - kapitalistický - trh není zcela neregulovaný, a to z dobrých důvodů, zcela neregulovaný trh je prostě příliš živelný, než aby mohl natrvalo fungovat bez otřesů a krizí, už z hlediska stability celého ekonomického a sociálního systému je zapotřebí určité regulace. Ideově "nažhavené" spory se vedou ovšem o to, kolik takové regulace je ještě přípustné. Konec konců tyto regulace ale nic nemění na podstatě kapitalismu, jenom zmírňují některé jeho dopady a excesy.

Aby "měli šanci i ti, kteří nechtějí maximalizovat zisk" - to je trochu jiná otázka, po celou historii lidstva mezi sebou zápasily dva protikladné sektory, sektor soukromého zisku na straně jedné, a sektor "společně sdílených statků" na straně druhé. Čili, ten neziskový sektor (dejme tomu veřejné školství, veřejné nemocnice, nadace atd.), to tady v určité míře existovalo vždycky. Ale samozřejmě, ne vždy za stejných podmínek; a ultraliberálové by samozřejmě rádi viděli, kdyby ten soukromý sektor byl naprosto dominantní, a ty "společně sdílené statky" se omezily prakticky jenom na ty nadace (protože ty jsou svým způsobem také "soukromé", i když jejich cílem není zisk).

Ale ještě jednou, o co se jedná: my si sice můžeme p ř á t větší podíl neziskového sektoru - ale za podmínek kapitalismu se ten ziskový, soukromovlastnický sektor nakonec vždycky ukáže být tím základním, dominantním, protože v přímé konkurenci proti těm alternativním formám vlastnictví se ten soukromovlastnický sektor nakonec vždycky ukáže být dravější, tedy silnější, vítězný, dominantní.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pane Poláčku, Čtvrtek, 5.Února 2015, 21:26:16

děkuji za reakci.
S prvními dvěma odstavci Vaší odpovědi celkem souhlasím, ale k třetímu podotýkám toto:

Myslím, že je víc důvodů proč ten soukromovlastnický sektor v praxi dominuje. Jedním z nich je konkurence, až potud s Vámi souhlasím, ale tento důvod nepokládám za hlavní. Hlavním důvodem je to, že bohatí, kteří s bohatstvím nabudou i větší moc, pak "ohýbají zákony" tak, aby dále a rychleji bohatli na úkor ostatních. Ale "ohýbání zákonů " ve prospěch mocné menšiny znamená pokřivení demokracie a její přechod v oligarchii. Zase jsou tu někteří lidé "rovnější" než jiní, jak jsme si z toho dělali legraci za socializmu. Velké majetkové rozdíly ničí demokracii, a pokud je kapitalizmus reformovatelný, jak věřím, pak bychom neměli nechat narůstat majetkové rozdíly k nesouměřitelnosti, což se právě celosvětově děje.
Pomyslné kyvadlo od - větší rovnost, menší svoboda - k -meší rovnost, větší svoboda - by mělo opravdu kývat a ne pokračovat jen jedním směrem ad absurdum. Praxe nemůže být ideální nikdy, ale je třeba se k ideálu vztahovat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Soukromé vlastnictví a demokracie Pátek, 6.Února 2015, 12:49:57

No ano, za existence soukromého vlastnictví jakožto dominantního typu vlastnictví se samozřejmě neustále zvyšují majetkové rozdíly; to leží v logice věci.

V minulosti se takový nepoměr - když už byl příliš dramatický - řešil revolucemi, kdy se ty nahromaděné majetky superbohatých "přerozdělily" násilnou cestou. Jestli to současné narůstání sociálních rozdílů povede také k nějaké revoluci - těžko říct.

Ale nutno připojit, že k těm revolucím docházelo až tehdy, když sociální situace pro "ty dole" byla už neúnosná; to přece jenom v současné době (ještě) není tak daleko. Dokud kapitalismus může i těm dolním vrstvám zalepit mysl konzumem, pak sotva kdo bude provádět nějakou revoluci.

Jestli je tenhle propastný rozdíl v bohatství v rozporu s principem demokracie? - To je velká otázka; záleží na tom, co si pod tím pojmem "demokracie" vlastně představujeme.

Jisté je - jak sama píšete - to nadměrné bohatství dává větší možnost "ohýbat zákony", a přinejmenším tendenčně může směřovat k oligarchii. Přímá vláda oligarchie asi nehrozí, na to je moc (chudší) většiny v zavedených demokraciích už příliš velká. Ale co se děje v zákulisích velkých koncernů, o tom se ovšem veřejnost jen málokdy něco bližšího dozví.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

K revolucím a taky k válkám to vede Pátek, 6.Února 2015, 13:10:36

K revolucím tehdy, když se poměry stanou neúnosné pro chudé, k válkám tehdy, když bohatí nahoře chtějí bohatnout ještě více a rychleji.
- Já vím, trochu zjednodušené. Ale píšu to v obavách, jak teď dopadne jednání Merkelové v Moskvě.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Pro pana Kubičku Pátek, 6.Února 2015, 15:17:56

Myslíte, pane Kubičko, že by hodnocení podle ekonomických kritérií šlo nahradit třeba metrikou Blanaced Scorecard? Ta může zahrnovat i hodně "fuzzy" kritéria: http://cs.wikipedia.org/wiki/Balanced_Scorecard#mediaviewer/File:BSC_diagram.jpg

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ještě jeden pohled na vlastnictví Pátek, 6.Února 2015, 21:57:41

Pan Votruba napsal velice pěkný a inspirativní článek. Snad by bylo dobré doplnit ještě jedno hledisko, a sice hledisko náboženské.

Myslím, že pokud se dopracujeme k jádru nějakého problému, pokaždé zjistíme, že daný problém má svoji náboženskou stránku. Platí to i pro různé druhy vlastnictví výrobních prostředků.

Z křesťanského pohledu není vlastnictví tím nejpodstatnějším, co určuje kvalitu lidského života. Tím nejpodstatnějším je láska k ostatním lidem. Tedy jinak řečeno, starost o to, aby se každému dařilo minimálně tak dobře, či spíše ještě lépe, než mně samotnému.

To prakticky znamená, že všichni, kteří se podílí na ekonomické činnosti, jejímž výsledkem je hotové dílo, mají být stejně odměněni. Lhostejno zda jeden uklízí v dílně špony od soustruhu a druhý podepisuje kontrakty. Takové pojetí odměňování nám zatím jde hodně špatně pod nos, a je jedno, horujeme-li pro hospodaření na bázi soukromé, komunitní nebo státní.

V souvislosti s rovností, o níž tu mluvím, užívá křesťanství pojem „služba“. Chce-li být někdo mezi ostatními první – tj. ve smyslu být důležitější než ostatní a tudíž být lépe odměňován – nechť je poslední a služebníkem všech. To vlastně říká, že chce-li někdo více, ať udělá více pro všechny ostatní. A chce-li za to odměnu navíc, nechť je mu takovou odměnou uspokojení z toho, že této své ctižádosti mohl využít ku prospěchu všech, resp. k dobru pro všechny.

V křesťanství také existuje jakýsi princip povolání. Někdo je povolán (např. na základě talentu, organizačních schopností či pokračování v dobré tradici) k tomu, aby rozhodoval o důležitých věcech, druhý k tomu, aby uklízel, a třetí třeba k tomu, aby se vzhledem ke své nevhodnosti k jakékoliv ekonomické činnosti stal objektem milosrdenství těch, kteří jsou pracovně zdatnější. Žádné povolání není o nic méně cennější než povolání jiné. Není tedy důvodu k různému odměňování, a tedy ani k rozdílům v kvalitě uspokojování hmotných potřeb člověka. Hlavní slovo má láska k druhému člověku, nikoliv spravedlnost odvolávající se na podaný výkon, případně na výjimečnost určité dovednosti.

Všimněme si, že ať už bude hospodářská činnost probíhat v prostředí soukromého vlastnictví, nebo vlastnictví komunit, případně v prostředí, v němž je vlastníkem stát, vždy bude muset být někdo, kdo je nahoře a rozhoduje, a někdo, kdo je dole a podřizuje se. Kdo je nahoře, bude mít vždy mnohem více možností přisvojovat si výhody na úkor těch, kteří jsou dole. (Pro ilustraci si připomeňme nynější debatu o zvýšení platů – dokonce se zpětnou platností! – soudců a státních zástupců.) Nebude-li na prvním místě morálka – v tomto případě láska k bližnímu – žádná forma vlastnictví nám dobro pro všechny, po němž všichni také toužíme, nepřinese.

Žádný druh vlastnictví výrobních prostředků totiž není ideální. Soukromé vlastnictví dokáže efektivně využít disponibilní prostředky, ale je naprostou pohromou pro sociální smír. Hospodaření v komunitě otevírá pole působnosti iniciativě svých členů a má blízko k ideálu rovnosti, ale má tendenci vytvářet hranice mezi těmi, kteří jsou vně komunity a kteří jsou uvnitř. Státní hospodaření může udržet sociální smír ve velkém, ale stejně tak ve velkém dokáže pěstovat korupci a vzdalovat se skutečným potřebám obyčejných lidí.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal


120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Moc pěkně řečeno, pane Vyleťale, Sobota, 7.Února 2015, 00:54:22

jen škoda, že se tím neřídí aspoň církevní hodnostáři a biskup nemá víc než kostelník.

Ale nic ve zlém, nerada bych Vás zarmoutila. Berme to s humorem.
Dobrou noc.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Panu Vyleťalovi Sobota, 7.Února 2015, 08:29:9

Mohl byste mi prosím sdělit, odkud čerpáte přesvědčení, že "odměněni" mají být (hlavně) ti, kteří "se podílí na nějaké ekonomické činnosti"?
Osobně mi mnohem více vyhovuje (křesťanské) pojetí lásky, která takové podmínky neklade. Mimo jiné mi to umožňuje zahrnout do stejné skupiny i osoby ekonomicky neaktivní, tedy například zejména děti a vdovy :-)

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Stát jako firmu Sobota, 7.Února 2015, 10:58:30

Diskuzím na téma soukromého vlastnictví (předpokládám výrobních prostředků) hrozí, že se zacyklí mezi snovými představami a ideologickými floskulemi.

Například známý slogan o řízení státu jako firmy. Nesmysl? Pokud ale chceme, aby stát měl možnost vlastnit výrobní prostředky, tedy v některých případech fungoval jako majitel firmy, potom tato část státu prostě musí fungovat jako firma. Mnohé zlodějiny na úkor státu, tedy nás všech, byly umožněny právě tím, že stát jako firma nefungoval.

Tam kde stát plní roli veřejného sektoru pochopitelně nesmí jít o zisk. Ale i tam je nutné zachovat racionalitu hospodaření s veřejnými prostředky při zajišťování služby. Dobré řízení (manage = řídit) ve smyslu kontroly racionálního vynaložených prostředků je součásti firemní kultury dobré firmy.

Jsem pro pluralitu vlastnictví, ale skutečná pluralita se nedosáhne zákonem, ale prokázáním efektivnosti v praxi.To znamená začít se chovat jako skuteční vlastníci (akcionáři) státu. Ale jako ve všem, praktická realizace obecných tezí může pohřbít leckteré dobré nápady. A cílem přeci není jen přinášet chytré nápady, ale přetvořit je v praktická řešení problémů. Konečným měřítkem nakonec bude ono známé - podle ovoce poznáte je.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Služba na společném díle? Sobota, 7.Února 2015, 11:57:54

Opravdu zajímavý náhled, pane Vyleťale; z hlediska mravního je samozřejmě možno s ním souhlasit, problém je ale je, jak z onoho principu "lásky" utvořit funkční faktor reálné ekonomiky.

Mimochodem, Vaše představa o tom, že všichni mají - podle svých schopností - konat službu veřejnosti, aniž by jenom pro to, že mají ty schopnosti v různé míře, byli nestejně odměňováni, tak tato představa se velice blíží Marxově vizi komunistické společnosti. Ovšem, právě s těmi samými potížemi její realizace.

Právě tohle je ten zcela centrální problém: jak vytvořit opravdu solidární společnost (tedy takovou kde každý bude uvědoměle konat tu "službu" ve prospěch všech), a přitom učinit zadost té skutečnosti, že naprostá většina lidí je k (vyššímu) pracovnímu výkonu motivována jenom výhledem na vyšší odměnu.

S nějakou diferenciací příjmů (a tedy i sociální hierarchizací společnosti) tedy asi budeme muset žít i nadále. Jde ale o to, vynalézt nějaký způsob, aby tato diferenciace nepřekročila rozumnou a odůvodněnou míru; a aby nedocházelo k tomu extrémnímu kumulování bohatství v rukou nemnohých.

Jen tak pro zajímavost: ještě někdy v šedesátých létech minulého století byl v Německu (západním) poměr mzdy kvalifikovaného zaměstnance a jeho manažera nějakých 1 : 4. V dnešní době tento (ne)poměr obnáší už 1 : 20!

Josef Poláček - Invalidní důchodce

A ještě k tomu "společnému dílu" Sobota, 7.Února 2015, 12:02:4

Ono je samozřejmě možné, tu ryze finanční motivaci alespoň do určité míry nahradit (a vytěsnit) motivací morální. A dokonce bych souhlasil s tím, že tohle je právě to, o co se lidstvo musí pokusit, aby se osvobodilo ze současného diktátu peněz, mamonu a konzumu.

Jenže, to vše je podmíněno právě tím, aby tu nějaké to "společné dílo" reálně existovalo. Aby tu tedy existoval nějaký všemi uznávaný, mravně vyšší cíl, který by sám mohl ze sebe produkovat ten vyšší mravní etos. V současném (liberálně-individualistickém) světě však právě takovýto vyšší cíl společného snažení není nikde k mání.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Na vysvětlenou paní Švandové Sobota, 7.Února 2015, 13:51:37

Vážená a milá paní Švandová,
víte, ona církev dělá mnoho dobrého, ale dělá to v tichosti, nechlubí se tím. Je např. plno kněží, kteří, když svou výplatu neutratí na své skromné osobní potřeby, rozdají ji, nebo pořídí něco, co je pro všechny.

Znám velice dobře jednoho kněze, který ze své výplaty šetří, aby rok co rok zaplatil dovolenou dětem z farnosti, kteří by se jinak nikam nedostaly. Znal jsem dobře litoměřického biskupa Josefa Koukla, který naprosto běžně rozdával svoji výplatu těm, kteří za ním přišli a žádali o pomoc. Josef Koukl nebyl jistě jediným biskupem, který otevřeně projevoval své milosrdenství.

Také známý kněz litoměřické diecéze z Třebenic, Ladislav Kubíček, rozdával ze svého těm, kteří za ním chodili na faru, bezdomovcům, drogově závislým a vůbec lidem na okraji společnosti. Jedna z těchto návštěv se mu stala osudnou. Dva drogově závislí mladíci, kteří za otcem Ladislavem v minulosti chodili pro peníze, jej na faře okradli a ubili k smrti. Něco podobného nakonec potkalo i otce biskupa Josefa Koukla. První noc po jeho pohřbu, když byl uložen do biskupské hrobky na litoměřickém hřbitově, vyloupili zloději místo jeho posledního odpočinku. Otevřeli rakev a ukradli mu biskupský prsten a všechny biskupské insignie. I takový může být někdy rozdíl mezi vztahem některých lidí z prostředí světského k materiálním statkům a vztahem duchovních sloužících druhým milosrdenstvím po vzoru Pána Boha k témuž.

Dnes je velmi populární vzhlížet k papeži Františkovi jako k příkladu skromnosti, která by měla kontrastovat s domnělou neskromností jiných církevních představených. Takový obraz je ovšem velmi povrchní a nepravdivý. Papež Benedikt a nepochybně i papeži předchozí žili velmi skromně. Stejně skromně a v porovnání s běžným standardech západních domácností (a často až hluboko pod touto úrovní) žije většina kněží u nás a nepochybně i nejeden biskup.

To, co lidé ve svém povrchním pohledu na církev pokládají za okázalost či pompéznost, je jednak udržování živé tisícileté tradice a jednak projevem liturgie, která je zvláštní řečí, jíž Bůh také promlouvá k lidem. Nic z předmětů tohoto druhu neslouží konkrétním lidem z okruhu církve a už vůbec není jejich majetkem. Vše slouží všem, potažmo těm, kteří se snaží význam liturgických předmětů chápat a oceňují symbolický význam uměleckých děl spravovaných církví. Možná je dobré si uvědomit, že církev nežije od jednoho desetiletí ke druhému, od jednoho režimu k následujícímu, ani ze staletí do staletí, ale že Boží věc a vše co jí slouží spravuje a bude spravovat až do posledního dne. K hodnotám, které politické režimy promrhaly a k bohatství, které se dnes a denně rozpouští v nestřídmé poživačnosti konzumentů, má církev docela jiný vztah. Dokáže je uchovat a spravovat pro celou budoucnost. To není schraňování materiálního bohatství, ale odpovědná péče o svěřené.

Krásné a slunné odpoledne přeje Jiří Vyleťal

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď panu Lobpreisovi Sobota, 7.Února 2015, 14:05:59

Vážený pane Lobpreisi,
velmi děkuji za Vaši reakci.

Já vysloveně netvrdím, že mají být odměňováni jenom ti, kteří se podílejí na společném díle; resp. tvrdím to jenom ve třetím odstavci shora, kde se snažím popsat pouze vztah mezi vykonanou prací a odměnou.

Ve třetím odstavci zdola naopak tvrdím, že stejně odměňováni mají být i ti, kteří třeba nic nedělají, protože to prostě neumí nebo jsou nějak zneschopněni (např. zdravotně) apod. nebo prostě nemají dostatek vůle, ale trestnou činnost nepáchají. Tady má přicházet ke slovu křesťanský princip daru. Něco za nic.

Přeji vše dobré, Jiří Vyleťal

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď panu Poláčkovi Sobota, 7.Února 2015, 14:20:56

Vážený a milý pane Poláčku,
odpověď na Vaši otázku ohledně nerovnosti je přesně tak jednoduchá, jak těžko je přijatelná pro ty, kteří chtějí stále žít život jen sami sobě: křesťanství.

Pokud nechceme křesťanství, vždycky dospějeme k jeho opaku – dnes např. k diktatuře mamonu.

Váš Jiří Vyleťal

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Pane Vyleťale Sobota, 7.Února 2015, 19:10:41

Díky za objasnění Vašeho postoje. Osobně bych také byl rád křesťan, ale domnívám se že některé Vámi navrhované postupy by snad mohly fungovat i v jiných (teď nevím, zda napsat ideologiích nebo komunitách).
Jdu nahlédnout do Sedláčkovy "Ekonomie dobra a zla", mám pocit, že se tam něco takového taky rozebíralo.

Díky a krásnou neděli přeji.DL

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.