Chci přispět X

Instituce obecně sdílených statků, historie, současnost a budoucnost, díl III.

Zveřejňujeme závěrečný díl třídílného seriálu o instituci obecně sdílených statků. Třetí díl je věnován jejímu vývoji v posledních desetiletích a výhledu do budoucna.

Poslední díl našeho seriálu bude složen ze tří jen volně souvisejících částí. V prvé dokončíme náš historický přehled o vývoji fenoménu obecně sdílených statků a zaměříme se na vlnu „nového ohrazování“, kterou přinesl nástup neoliberalismu. Druhou část tvoří nástin ekonomické teorie Eleonor Ostrom, která je pozoruhodným příspěvkem k uchopení správy (nejen) přírodních obecně sdílených statků. Závěrem se zamyslíme nad tím, jak nám exkurs do římského práva věcného z dílu prvého může pomoci s problémy, se kterými se potýkáme v oblasti právního a obecně institucionálního přístupu k fenoménu obecně sdílených statků.

1. Nástup neoliberálních politik a „nové ohrazování
Energetické a na ně navázané hospodářské krize v 70. letech dvacátého století proces demokratizace a socializace hospodářských vztahů silně narušily a vyústili v razantní nástup globalizace a s ní spojených neoliberálních politik. Tato agenda byla od 80. let dvacátého století pomocí mezinárodních smluv prosazovaná zejména Světovou bankou pro obnovu a rozvoj a Mezinárodním měnovým fondem pod označením Programy strukturálního přizpůsobení (angl. Structural Adjustment Programmes, ve zkratce SAP´s).

Za poskytnutí úvěrů země zavázaly k dodržování podmínek zahrnujících: liberalizaci cen; pohybu zboží a kapitálu; znehodnocení domácí měny; zvýšení úroků; daňové reformy; snižování veřejných výdajů; privatizaci státních podniků a služeb; reformy trhu práce (zastavení růstu mezd, snižování minimální mzdy, omezení činnosti odborů).(1) Po pádu tzv. Východního bloku byly tyto politiky, původně určené pro rozvojové země tzv. Třetího světa, prosazovány i v bývalých socialistických státech a následně i ve zbytku světa.(2)

Důsledky Programů strukturálního přizpůsobení v tzv. rozvíjejících se a chudých zemích v roce 2000 u příležitosti výročního zasedání Světové banky pro obnovu a rozvoj a Mezinárodního měnového fondu trefně popsal český sociolog Jan Keller: Tato „rozvojová pomoc“ je „dělána způsobem, který urychluje rozklad místních dříve dalekosáhle nezávislých a svépomocných struktur … Celá ekonomika má být orientována tak, aby to usnadnilo splácení půjček... Namísto dosavadního drobného rolničení, jež původně mnoha zemím zajišťovalo potravinovou soběstačnost, je instalováno monokulturní plantážnictví … úzká specializace činí celou ekonomiku vysoce zranitelnou. Každá větší neúroda dané komodity vede nejen ke ztrátě schopnosti splácet úroky z půjček, ale také k potížím ve financování dovozu potravin.

Častým důsledkem bývá hladomor a občanská válka. Čítankovou ukázkou byl rozvoj situace v Somálsku poté, co zde došlo po jednostranné specializaci na vývoz bavlny k velké vlně neúrod...

Nejednou dochází právě pod patronací SB a MMF k porušování základních lidských práv. Obvykle tehdy, je-li z půjček těchto institucí financován projekt, jenž vyžaduje rozsáhlé nucené přesidlování lidí. Bývá tomu tak zvláště často v případě velkých přehrad, dolů, velkoplošné těžby dřeva a ropných vrtů. Podle záznamů samotné Světové banky vypracovaných pro léta 1986 – 1993 se pouze polovina podobných rozvojových projektů zabývá zajištěním obživy pro lidi, kteří museli opustit své domovy ….

Oficiálním cílem strukturálních úprav je zajištění platbyschopnosti zadlužených zemí. Skutečným záměrem je otevření jejich ekonomik v situaci, která pro ně není výhodná. Půjčovat velké sumy peněz elitám rozvojových zemí je nejúčinnější způsob, jak je kontrolovat a jak si udržet přístup k jejich trhu a přírodním zdrojům, konstatuje Edward Goldsmith, šéfredaktor časopisu The Ecologist, ve stati nazvané Rozvoj k nerozeznání od kolonialismu.“(3)


K tématu obecně sdílených statků se v nedávné době konala celodenní konference.

S počátkem nového tisíciletí se státy třetího světa pod vlivem sociálních bouří a občanských válek začaly proti programům strukturálního přizpůsobení stavět čelem. Africké státy se po doslova krvavých zkušenostech s těmito programy začaly orientovat na Čínu (4). Zajímavější události, s ohledem na téma tohoto příspěvku se však odehrály v zemích Latinské Ameriky, kde z původně lokálních hnutí - zaměřených na obranu proti privatizaci přírodních zdrojů, sociálních služeb a obranu práv domorodých obyvatel, tj . přímo či nepřímo bránících likvidaci obecně sdílených statků – vznikly dobře organizované politické síly, které se postupně ujaly moci a z nevýhodných programů obyvatelstvo svých zemí vyvázaly.(5) Například v ústavě Venezuelské Bolívarské republiky byla ochrana obecně sdílených statků přímo zakotvena v ustanoveních o vlastnictví.

Krom soukromého vlastnictví byly uznávány a zaručovány i jiné formy vlastnictví: veřejné, patřící státním orgánům; sociální, patřící lidu, které může být nepřímé - spravované státem ve jménu obce, a přímé – přidělené státem přímo; kolektivní, patřící sociálním skupinám za účelem jeho společného užívání; a smíšené, tvořené spojením vlastnictví veřejného, sociálního, kolektivního a soukromého.“(6)

Jak současná dluhová krize, která je, jak již bylo naznačeno, vyústěním dlouholetého působení neoliberální politiky, podtrhuje, jsou podmínkám navlas podobným programům strukturálního přizpůsobení nyní podrobovány i země v Evropě, které musí čelit i velmi podobným důsledkům, jaké tyto programy měly v zemích tzv. globálního jihu.

Neoliberální ideologie je přímo zaměřena na likvidaci systémů obecně sdílených statků. Kolektivní statky, kterými statky obecně sdílené jsou, stojí v cestě oligarchizaci společnosti, jež je cílem neoliberálního programu. V pohledu na vlastnictví je jak částečně prostředky právními (zejména prostřednictvím mezinárodních smluv a smluv mezistátních), tak ale zejména mimoprávními vnucována dualita veřejného a soukromého vlastnictví, kdy vlastnictví soukromé je dále redukováno na vlastnictví jednotlivců a obchodních společností a vlastnictví veřejné je redukováno pouze na obslužné instituce sloužící soukromým zájmům.

2. Exkurs do správy obecně sdílených statků v teorii Elionor Ostrom
Se zajímavým teoretickým přístupem k řešení problému správy obecně sdílených statků přišla, zejména v oblasti přírodních zdrojů, ale dobře použitelnou i u mnoha dalších druhů těchto statků, nedávno zesnulá držitelka Nobelovy ceny za ekonomii Elionor Ostrom.

Autorka ve svém díle kladla silný důraz na studium institucí reálného světa, k nimž přistupovala metodou empiricko-induktivní analýzy.(7) „Navíc v duchu tradičního institucionalismu připouštěla, že instituce (chápané jako zákony, interní normy a zvyky) ovlivňují jednání jednotlivců a mohou do značné míry utvářet i jejich očekávání a cíle.“(8)

Z výzkumů jasně vyplynulo, že neexistuje universální řešení, jeden universální rámec, který by se dal aplikovat na všechny problémy životního prostředí. K vytvoření vhodného institucionálního rámce je nutné získat spolehlivé informace týkající se časových a místních podmínek a tvoření široké škály kulturně přijatelných pravidel pro každý specifický případ.(9) „Změnu institucí či navržení nových institucí je nutné provést až po důkladném zmapování konkrétní situace (tj. se znalostí ekologických, ekonomických a sociálních charakteristik určitého problému) a se zapojením uživatelů zdroje do tvorby pravidel.“ (10)

Výzkum v oblasti ekologických obecně sdílených statků rovněž poukázal na některé rysy či principy, jež lze nalézt u většiny trvajících, úspěšně fungujících sdílených statků, a které většinou schází u těch, jež selhaly. Tyto principy zahrnují:

- dobře definované limity týkající se jak zdroje sdíleného statku, tak i členství v komunitě, která
jej spravuje;
- pravidla vytvořená, upravovaná a kontrolovaná komunitou;
- stanovená pravidla musí odpovídat konkrétním materiálním podmínkám;
- fungování tzv. nestetd neterprises, tj. s místní komunitou dobře srostlých forem podnikání,
které se dobře vyrovnávají s aspekty správy společně sdíleného zdroje sdíleného statku

Statky s otevřeným přístupem (tj. ty, k nimž mají otevřený přístup všichni), jsou náchylnější k vyčerpání, na rozdíl od řízeně sdílených statků, tj. těch, jež jsou podřízeny určitým limitům a pravidlům přístupu.(11)

Ostrom nepopírá, že správa ekologických zdrojů komunitami není samospasitelné řešení, a že určující jsou vždy konkrétní lokální podmínky. Pozornost je také nutno věnovat konkrétnímu typu vlastnictví a pravidel užívání, jež mají významný vliv na fungování celého režimu správy zdroje. K udržitelnému využívání zdroje nemusí plná decentralizace rozhodování o zdroji vést automaticky a spíše „než zavádění plně decentralizovaných systémů by se reformy v oblasti správy přírodních zdrojů měly orientovat na vytvoření víceúrovňového modelu rozhodování – tzn. na distribuci mezi různými úrovněmi (lokální – národní – nadnárodní), které jsou do jisté míry na sobě nezávislé a jsou proto lépe schopny vyvažovat existující politické, ekonomické a ekologické zájmy. Tento systém je v současné literatuře označován výrazem polycentric governance“(12).

3. Jak dál?
Jak již bylo naznačeno na Lockovu přístupu, koncepce soukromého práva v anglosaské právní tradici směšuje dvě rozdílné právní kategorie (a) práva a svobody osob, a (b) právo soukromého vlastnictví. To je z důvodu, že v této tradici právní teorie popisuje všechny stránky subjektu včetně jeho zájmů, pocitů, dokonce i duše jako vlastnictví, jež je jedincem vlastněno. Oproti tomu římskoprávní tradice tyto dvě kategorie odděluje. Určitým druhům obecně sdílených statků tudíž může být poskytnuta ochrana za pomoci nástrojů římského práva věcného.

Zkušenost devatenáctého a dvacátého století dostatečně prokázala, že systémy zdravotní péče, sociální ochrany, poštovní služby, správa a výstavba dopravní infrastruktury, stejně jako zajištění bezpečnosti fungují nejlépe coby res publicae (věc veřejná). V praxi je sice možné některé jejich subsystémy v přenesené působnosti předat do správy nižším samosprávným celkům, ale jejich privatizace nebo přenechání bez dalšího dílčím strukturám jako jsou církve či nevládní organizace není vzhledem k jejich komplexnosti a společenské funkci žádoucí. Na společnosti jako celku pak je, aby o tyto systémy pečovala a střežila je před tlaky zájmových skupin, které se z nich snaží těžit soukromý prospěch.

Studie Elionor Ostrom dokazují, že kategorie res universitatis, tj. věci vlastněné určitou skupinou lidí v rámci korporace, kterou tyto osoby tvoří, jež se pro nečleny korporace jeví jako majetek soukromý, uvnitř korporace se jedná o majetek obecně sdílený (13), má v současnosti (a nejspíše vždy měla) obrovský potenciál. V jejím rámci lze uspokojivě plnit řadu společenských funkcí od správy přírodních zdrojů, přes různé druhy hospodářských činností, až k činnostem vzdělávacím, vědeckým, uměleckým nebo ji jde užít pro obhajobu a za zajišťování práv přírodních či domorodých národů k tradičním znalostem; hospodářským a kulturním statkům, které tyto národy vyprodukovaly. Podobně jako u věcí spadajících do kategorie res publicae je i u statků spadajících do kategorie res universitatis zásadní přímé a demokratické rozhodování o jejich správě, vykonávané přímo uživateli těchto statků, tj. komunitou.

Věci spadající pod res divini iuris nebyly podřízeny dominiu lidí. Nepatřili nikomu, protože byli určeny či zasvěceny bohům a vždy tedy pomyslně ležely mimo hranice státu a dávaly tak lidem možnost azylu či možnost organizovat se na jiných principech než vyžadovala státní moc. Byly v neustálém stavu výjimky a otevřené politickým sporům. Koncepci res divini iuris lze tedy rozvíjet dvěma směry (a) jako formu dominia stojící mimo rámec lidského vlastnictví, ale zároveň společně sdíleného (tj. společné dědictví lidstva), a (b) coby prostor politické interakce mimo rámce a vliv veřejné sféry determinované státem (tj. například nějaká forma globální občanské společnosti, či globální/síťové demokracie) (14).

Jako společné dědictví lidstva by měl být uznán genom, z důvodu, že základní kámen existence života by z etického i praktického hlediska neměl být zdrojem zisku. Nejprve je však nutné prosadit na mezinárodní úrovni ochranu alespoň základních druhů tradičních zemědělských plodin, jejichž osivo bude dostupné všem zemědělcům světa bez nutnosti platit licenční poplatky. Trh s osivy v mnoha zemích světa zemědělcům téměř zabraňuje uchovávat si osivo z minulých sklizní, protože normy a nastavení systému pro propouštění plodin na trh jsou nastaveny tak, že je často splňuje jen osivo od semenářských agrogigantů, které v podstatě zemědělcům vyvlastnili možnost šlechtění nových odrůd mnoha plodin. (15)

Mezinárodní instituce by tedy měly garantovat dostupnost osiva formou vytváření jeho dostatečných zásob a tlačit na vytvoření takových mezinárodních zemědělských konvencí, které by nediskriminovaly ani drobné farmáře. Také by měl být chráněn genový fond volně žijících zvířat a volně rostoucích rostlin. Stejně tak by pod tuto kategorii měly spadat znalosti minulých staletí, základní stavební kameny věd a umění, základní pracovní postupy apod.

Je také nutné zachovat možnost mezinárodní komunikace mezi lidmi bez zásahů státu či mocných soukromých korporací, k čemuž je nutné mezinárodní prosazování svobody slova a prosazování svobodného přístupu ke komunikačním prostředkům.

Uvnitř římské právní tradice spadalo právo mezi národy pod ius gentium coby zákon společný všem lidem. Tato kategorie bývá často uváděna jako počáteční základ pro tvorbu mezinárodního práva, které je v současnosti tvořeno mezinárodními smlouvami. Na základě těchto smluv je také určen status majetku státu (res publicae) nebo majetek spadající pod jurisdikci státu, který se ale nachází mimo jeho území (např. telekomunikační satelity, vysílané informace apod.). Vynucení těchto majetkových práv je ovšem nadmíru složité a jediné síly, které jsou k tomu k dispozici, je působení mezinárodních organizací typu Světové obchodní organizace nebo akt války.

Vzhledem k úvahám a snahám o utvoření strukturovanějších forem mezinárodního práva postaveného na mezinárodních soudech s nadnárodní resp. celosvětovou působností mimo jurisdikci jednotlivých států - jež například autoři Antonio Negri a Michael Hardt ve své knize Imperium ztotožňují s globální či imperiální formou práva – je možné, že vznikne nová kategorie věcného práva sui generis res imperium. Silné snahy Světové obchodní organizace a lobby nadnárodních společností směřující k prosazení globálních standardů na úrovni práv duševního vlastnictví takovému pohledu nahrávají. (16) Tato vyhlídka je ale poměrně dosti chmurná.

Conclusio
Obecně sdílené statky jsou fenoménem, který je organicky spojen s povahou člověka jako společenského tvora. Historie prokazuje, že se k nim lidé dokáží vracet jako k funkčnímu a udržitelnému systému zajišťování potřeb i po velmi dlouhé době a vytvářet nové instituce obecně sdílených statků přizpůsobené vývoji společnosti. K obraně těchto statků je nutné prosadit systémy správy a právní ochrany, jež budou odpovídat jejich sociální povaze, která není postavena na ziskovosti, ale na uspokojování lidských potřeb.

(1) Viz Waltherová, M. Programy strukturálního přizpůsobení (SAPs) Pozadí vzniku cíle a aktéři. [online] http://globalizace.ecn.cz/ , 1. 4. 2000. [cit. 2012-11-6] . Dostupné z globalizace.ecn.cz.
(2) Viz Janíčko, M. Od Washingtonského konsensu k krizi, Politická ekonomie, 2, 2011 s. 285.
(3) Keller, J. Pomoc, která příliš často škodí. [online] www.paradigma.sk, 19. 8. 2005. [cit. 2012-10-6] . Dostupné z paradigma.sk.
(4) Volf, T. Miliardové čínské investice dobývají Afriku. Jde tu nejen o vzácné suroviny. [online] 1. 8. 2011. [cit. 2012-10-6] . Dostupné z byznys.ihned.cz.
(5) Viz Veselý, D. Nalevo za emancipací. [online] http://www.advojka.cz/, 15. 5. 2007. [cit. 2012-12-6] . Dostupné z advojka.cz; viz k tomu Hardt, M. - Negri A. Commonwealth. Cambridge, Massachusetts: The Belknap Press of Harvard University Press, 2009, s. 259 – 260.
(6) Tůma, M. Ústavní reforma Venezuely. [online] http://novysmer.cz/, 1. 7. 2008. [cit. 2012-12-6] . Dostupné z novysmer.cz.
(7) Viz Slavíková, L. - Jílková, J.: Elionor Ostrom– Nositelka nobelovy ceny za ekonomii a její přínos pro ekonomii životního prostředí. Politická ekonomie, 3, 2010, s. 419.
(8) Ibidem s. 419 – 420.
(9) Viz ibidem s. 420.
(10) Ibidem, s. 420.
(11) Viz Vieria, M. S.: What Kind of Commons is Free Software [online] http://flosshub.org, 1. 6. 2010. [cit. 2012-10-6] . Dostupné z flosshub.org.
(12) Slavíková, L. - Jílková, J. Opus citatum, s. 421.
(13) Viz Berrry, M. D. Beyond Public and Private: Reconceptualising Collective Ownership [online] http://eastbound.eu, 12. 1. 2006. [cit. 2012-11-6] . Dostupné z eastbound.eu.
(14) Viz ibidem.
(15) Viz k tomu Devlin, K. Stolen seeds the privatisation of Canada's agricultural biodiversity. [online] http://globalizace.ecn.cz/ , 1. 4. 2000. [cit. 2012-11-6] . Dostupné z ramshorn.ca.
(16) Viz Berrry, M. D. Opus citatum.

Seriál je postaven na příspěvku, který autor na psal pro konferenci Sysin 2012 pořádanou Universitou Pardubice.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Obecně sdílené statky a současnost Středa, 25.Června 2014, 13:40:45

Text M. Čepely podává velice zajímavý a fundovaný přehled o institutu tzv. "obecně sdílených statků" v průběhu celého dějinného vývoje lidstva. Ukazuje se, že tento institut společného vlastnictví, které přesahuje dosah vlastnictví individuálního, ať osobního či soukromého, provází lidskou společnost v podstatě po celou dobu její existence, a pro určité společenské respektive sociální funkce se jeví v podstatě zcela nepostradatelným.

Obzvláštního významu tento text dostává v souvislosti s diskusemi a názorovými střety v poslední době na DR o soudobém institutu družstevnictví - tedy o to, do jaké míry je možno liberalistický respektive soukromovlastnický kapitalismus zatlačit, či dokonce zcela překonat právě prostřednictvím takovýchto kolektivistických vlastnických forem.

Je ale nutno konstatovat, že právě na tuto zásadní otázku výklad M. Čepely neposkytuje jednoznačnou odpověď.

Ačkoli autor sám evidentně vykazuje tendenci k tomu, onen institut "společně sdílených statků" za současných podmínek globalizovaného kapitalismu preferovat, přinejmenším jako jeho protiváhu, z onoho historického přehledu se ukazuje jedna základní tendence:

Ačkoli se výchozím stavem lidstva respektive lidského společenství jeví právě onen stav společného vlastnictví (půdy respektive jiných kmenových či občinových statků), nelze z toho v žádném případě vyvozovat závěr, že by se už jenom proto jednalo i o stav přirozený, systémově prioritní. Ty počáteční kolektivistické vlastnické formy byly zcela zřetelně jenom důsledkem čiré materiální respektive existenční nouze: v zájmu vlastního přežití bylo nezbytné stávající ekonomické zdroje spravovat společně, jakékoli soukromovlastnické tendence by ohrožovaly přežití celé komunity.

Jakmile se ale produkční schopnosti a možnosti společnosti zvyšují, prakticky automaticky dochází k procesu privatizace; to původní společné vlastnictví se rozpouští (respektive je rozbíjeno) ve prospěch vlastnictví soukromého.

Tento proces rozpadu oněch "obecně sdílených statků" ve prospěch soukromě-individuální zájmu je sice možno z čistě morálního hlediska právem pociťovat jako politováníhodný; ovšem zdá se, že tento proces privatizace se ukazuje být z čistě ekonomického hlediska (či z hlediska jiné funkčnosti) výhodnější, efektivnější, progresivnější.

V dalším historickém průběhu se tedy věc jeví daleko spíše tak, že tyto "obecně sdílené statky" natrvalo ztrácejí svůj původní charakter základní vlastnické (a ekonomické) formy, a že si dlouhodobě zachovávají už jenom funkci protiváhy, korekce, zmírňování těch sociálně negativních tendencí, které jsou samozřejmě se soukromovlastnickým (a tedy přinejmenším latentně egoistickým) vlastnictvím spojeny.

I pro onen zmíněný model družstevnictví, který je v části levice stále nahlížen jako mající dostatečný potenciál k historickému překonání celé kapitalistické ekonomicko-společenské formace, i pro tento zmíněný model se tedy jeví, že sice může vykazovat určité pozitivní funkce, ale že i tady pro něj nejspíše bude platit to zmíněné pravidlo, že z hlediska ekonomické, a nejspíše i organizační funkcionality nebude natrvalo schopen plně konkurovat sféře ryze soukromovlastnické.

I do budoucna se tedy jeví jako nejpravděpodobnější ta varianta, že nejoptimálnějším modelem je vyvážené spojení jak soukromovlastnických, tak i kolektivisticky vlastnických forem a funkcí - jak v ekonomice, tak i v celé společnosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vnitřní rozpor družstevního modelu. Středa, 25.Června 2014, 13:48:56

Ještě dodatek: v souvislosti právě s tou družstevní formou vlastnictví je zajímavé ono právní vymezení té "res universitatis" (což je respektive v minulosti byl právě institut vlastnictví korporátního, skupinového): interně, v rámci této korporace, se tento vlastnický institut jeví jako společný, pospolitý; ale externě, ve vnějších vztazích, se majetek té samé korporace jeví být vlastnictvím soukromým.

To je právě onen zásadní vnitřní protiklad těchto družstev, který byl už zmíněn v rámci oněch diskusí o jejich potenciálu překonat kapitalismus: onen kolektivistický (tedy: antikapitalistický) charakter družstev existuje jenom u v n i t ř těchto družstev; ale ve svých vnějších vztazích i nadále fungují a jsou aktivní ve formě soukromovlastnické, čili principiálně k a p i t a l i s t i c k é.

Od takto vnitřně rozpolceného subjektu lze asi sotva právem očekávat, že by mohl mít skutečně dostatečný potenciál k definitivnímu překonání kapitalismu, a jeho nahražení nějakým principiálně jiným modelem jak ekonomických, tak ale i sociálních a kulturních společenských vztahů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Obecně sdílené statky a Marx Středa, 25.Června 2014, 22:53:59

A ještě jeden dodatek: z předloženého výkladu se zdá, že centrální Marxova téze o tom, že přirozenou formou vlastnictví výrobních prostředků je vlastnictví společenské, kolektivní, a že jenom v důsledku nástupu tržního hospodářství a především kapitalismu se tato základní danost deformuje směrem k vlastnictví soukromému, aby pak prostřednictvím komunistické revoluce došlo k návratu k onomu přirozenému stavu - tak tedy zdá se, že pro tuto Marxovu tézi reálná historie neposkytuje žádnou oporu.

Naopak se zdá, že - až na tu zcela úvodní fázi - je poměr mezi obecnými statky a soukromovlastnickou sférou relativně konstantní, samozřejmě s mnohými výchylkami tím či oním směrem, ale v podstatě se zdá, že oba momenty, oba principy jsou stále tak nějak přítomny, a že k vyváženému fungování celého systému jak ekonomiky, tak ale i celé společnosti je zapotřebí obou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Abychom nediskutovali pořád dokola, Čtvrtek, 26.Června 2014, 05:33:51

berte to tak, pane Poláčku, že někteří z nás se s kapitalismem prostě nikdy nesmíří.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 27.Června 2014, 13:35:17

Jenže, paní Hájková, na straně druhé zase existuje (a vždycky existovat bude) část společnosti, která se nikdy nesmíří s jakýmkoli kolektivismem.

Takže, máme tady patovou situaci, ze které - na dané úrovni - není žádné východisko.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 27.Června 2014, 15:57:23

O kolektivismus vůbec nejde. Jde o uspokojování lidských potřeb. Lidské potřeby ovšem mohou měnit svou kvalitu nebo podstatu. Mohou se vyvíjet od materiálna směrem k něčemu vyššímu. Soupeřit donekonečna v tom, kdo nahrabe více majetku, je přece nesmyslné a primitivní. Proto kapitalismus jednou skončí.
Soupeřit se pak může třeba v tom, koho budou mít lidé raději :-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 27.Června 2014, 17:00:14

A pokud vím, kapitalismus je schopen uspokojovat i materiální potřeby širokých vrstev čím dál méně. Učí lidi nesmyslným potřebám, zatímco omezuje přístup k uspokojování důležitých lidských potřeb (bydlení, zdravotnictví).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vývoj lidských potřeb? Neděle, 29.Června 2014, 14:11:36

No ano, paní Hájková, v tomto ohledu - totiž že vývoj lidských potřeb by se měl od pouhého materiálna vyvíjet někam k morálně vyšším úrovním (například třeba i v tom koho budou mít lidé raději ;-) ) - tak v tomto ohledu se plně shodneme.

Jenže za prvé, kvalita těch "nadstavbových" vztahů a hodnot odvisí právě od toho, jakým způsobem bude uspořádána ta sféra vztahů materiálních - to věděl nejenom Marx, ale dokonce i "idealista" Hegel. (A věděli to nakonec už i Platón a Aristoteles.)

A za druhé, v těch "obecně sdílených" a "soukromovlastnických" statcích se nemusí jednat výhradně a pouze o statky ryze materiální; i když se jedná o takové záležitosti jako je společenský respekt, sláva, popularita, dominantní vůdčí role - i tady máme stále tu věčnou dichotomii, že jedni inklinují spíše k těm kolektivističtějším formám, zatímco druzí inklinují k preferování svého vlastního já, svého vlastního osobního zájmu.

Nakonec, na tom není nic překvapivého; člověk sám má v sobě obsaženy, zakódovány obě tyto roviny své vlastní existence, rovinu společenskou/pospolitou, a rovinu autonomní/individuální. A už sama známá Gaussova křivka rozložení sociálních elementů nám dává jednoznačně vědět, že i u těchto obou náprotivných elementů jejich rozložení v celkové populaci bude nakonec stejné, rovnovážné - a to zcela konstantně.

Jinými slovy, individualismus (a tedy s ním nerozlučně spojený přinejemnším latentní egoismus) lidské bytosti je principiálně nezrušitelný a neodstranitelný, a bude s ním nutno bojovat vždycky a ve všech dobách.

To jediné, o co je možno (a zároveň nutno) se pokusit, celý ten protiklad individuální - pospolitý posunout na nějakou vyšší úroveň. Kde ten individualismus bude už jenom relativní, bude sice stále hrozit tím že znovu vycení své vlčí zuby - ale celkově bude zapojen do pozitivní souhry s tím principem pospolitosti.

Ale jak tohoto stavu dosáhnout (a právě i v té materiální oblasti), to je úkol obrovský, a právě před tímto úkolem a problémem právě stojíme.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 29.Června 2014, 14:24:52

Každý z nás je v jistém smyslu individualista. Každý totiž (byť nevědomě) touží uskutečnit to, co se v něm skrývá. Otázkou je, CO se v nás skrývá, do jaké míry jsme za to odpovědni, a do jaké míry je za to odpovědný systém, který nás spoluvytváří, respektive stupeň vývoje toho systému (např. to, zda je v progresivním stádiu vývoje nebo zda je v rozkladu).

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Eleonor, Elionor, Elinor Neděle, 29.Června 2014, 22:17:11

Autor přechází od Eleonor Ostrom k Elionor Ostrom, kdyby ten článek byl delší, tak by se možná dobral i k Elinor a bylo by to aspoň jednou správně.

Nezjistit si jméno hlavního citovaného autora je pozoruhodná nedbalost a budí nedůvěru k celému článku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.