Instituce obecně sdílených statků, historie, současnost a budoucnost, díl II.

Zveřejňujeme druhý díl třídílného seriálu o instituci obecně sdílených statků. Druhý díl je věnován jejímu vývoji v období středověku a novověku.

Člověk je od přírody tvor společenský, ale člověkem ekonomickým od přírody není. Má větší tendenci uspokojovat své potřeby prostřednictvím určitých druhů kolektivních statků či institucí, které si vytváří, než soupeřením a bojem. Tento fakt přispívá k tomu, že instituce obecně sdílených statků mají tendenci se v průběhu dějin neočekávaně znovu vynořit v nových formách odpovídajících společenskému vývoji. V tomto dílu našeho seriálu se zaměříme na jejich rozvoj ve středověku a na procesy tzv. ohrazování či prvotní akumulace jak se projevovaly na počátku novověku spolu s v té době vznikajícím kapitalismem.

1. Instituce obecně sdílených statků ve středověku
Po rozpadu Západořímské říše se ve většině Evropy znovu obnovilo občinové hospodaření. Zmatek a kmenové války začaly postupně ustávat. „Člověk jest opravdu tak dalek toho, aby byl tvorem války milovným, jak se za to má, že když se barbaři jednou usadili, odvykli si válečné zvyky tak rychle, že jim za krátko nezbylo než aby si vydržovali zvláštní náčelníky se zvláštní scholae čili družinou válečníků, kteří by je chránili před možnými nájezdy. Raději pokojně pracovali než válčili, až ta mírumilovnost byla příčinou, že vzniklo zvláštní válečné řemeslo, což pak později vedlo k nevolnictví a vyvolalo všechny ty války ve „státním období“ lidských dějin.“(1) Za ochranu před nájezdy zemědělské obyvatelstvo samozřejmě muselo svým ochráncům platit, čím upadlo do poddanství svého ochránce.(2)

Lid uštědřoval svým vůdcům odměnou za vojenské služby pozemky, jež se lišily od ostatních pozemků tím, že nebyly přidělovány losem kmeni nebo rodu, ale byly přiděleny jedinci jako zvláštní dar.“(3) Tímto způsobem se postupem času hromadilo u kmenových vůdců bohatství a zároveň i moc.(4) Postupem času přešlo vlastnictví téměř veškeré půdy v nově vznikajících státních útvarech na panovníka, který ji dělil mezi své vazaly. Na tomto principu se následně rozvinul feudální státní systém, který sice občiny ochuzoval výběrem daní, ale jejich fungování výrazně nenarušoval. I když se šlechtě podařilo vnutit sedlákům robotu a přisvojit si práva, která předtím vykonávala obec, jako například dávky z manželství a dědictví, poplatky, mrtvá ruka(5), přece jen si obec udržela právo společné držby půdy, ač v podobě servitudes (6), a po velmi dlouhou dobu i vlastní soudnictví.(7)


K tématu obecně sdílených statků se 4. června konala konference. Záznam příspěvků je dostupný na palash.cz.

Města si v tomto období udržela a dlouho srdnatě chránila svá práva. Středověká města, zejména hanzovní, si udržela a často i rozšířila mnohá z občinových obyčejových práv, která pak přenesla do městských výsadních listin, jež si na feudální moci vymohla.(8) „Město se ustavilo jako federace malých občin a cechů.“(9) Cechovní zřízení ve městech vytvořilo mnoho institucí obecně sdílených statků, které v devatenáctém a dvacátém století začaly plnit odbory a instituce sociálního státu, tj. věnovaly se ochraně práv pracujících a plnili funkce sociálního a zdravotního zabezpečení.

O sociálním rázu středověkého cechu svědčí kterýkoliv cechovní řád. Vezmeme-li např. Skraa některého ranního cechu dánského, čteme v něm především, že v cechu musí vládnouti všeobecné bratrské cítění. Pak přijdou ustanovení o vlastním soudnictví, vznikne-li spor mezi dvěma bratry, či mezi bratrem a cizincem. Pak se vypočítává, jaké sociální povinnosti mají bratři. Vyhoří-li bratr, či pozbude-li lodi, nebo se mu něco přihodí na pouti, musí mu všichni druzi pomoci. Onemocní-li bratr vážně, musí ho dva bratři střídavě ošetřovat, až jest mimo nebezpečí, a zemře-li, musí jej bratři pochovati, což byla vážná věc v dobách morů, musí ho doprovázeti na poslední cestě až ke hrobu. Po jeho smrti musí pečovati o jeho děti, je-li potřeba. Často se vdova stává sestrou cechu.

Tyto dva základní rysy se objevují v každém bratrstvu, ať bylo založeno pro cokoliv. Ve všem všudy jednali členové bratrstva spolu jako bratři a sestry a říkali si tak, všichni si byli v cechu rovni. Společně užívali jakéhosi „majetku“ (dobytka, půdy, budov, kostelů nebo „peněz“)
“ (10).

Ve středověku cechy též často plnily určité funkce ve správě přírodních zdrojů, jakými byli loviště, rybolovné řeky, jezera a podobně, kde určovaly dlouhodobě udržitelná pravidla pro přístup k těmto zdrojům, která bránila jejich vyčerpání.(11)

2. Likvidace institucí obecně sdílených statků v novověku
Původní vztahy mezi městy a venkovem se hlavně kvůli vzrůstající moci aristokracie začaly hroutit a většinou nuceně začaly zanikat i instituce obecně sdílených statků, vzniklé jak v prostředí městském, tak i venkovském. Cechy se dostaly do područí mocných měšťanských rodů, které je zbavily jejich původní rovnostářské a sociální povahy. Na venkově byly tou dobou z podobných důvodů na rolnický stav činěny stále větší tlaky. Rozpory mezi panovníkem a šlechtou vedly k tomu, že panovník využil nespokojenost lidových vrstev k centralizaci státu a vytvoření byrokratické správy, která držela na uzdě šlechtu, ale zároveň nedovolovala rozvoj samosprávných struktur, které by přály rozvoji obecně sdílených statků. „ ‚Žádný stát ve státě!‛ Jedině stát a státní církev smí pečovati o zájmy celku, poddaní smějí býti jen volnými shluky jednotlivců.“(12) Moc se ve většině států na evropském kontinentu soustředila v rukou jednotlivých panovníků, dvorské šlechty a byrokracie.

V Anglii byla práva ke specifickým druhům obecně sdílených statkům commons začleněna již králem Janem do Magna Charty Libertatum vydané roku 1215 a později králem Henrym III. do Charter of the Forest vydané roku 1217. (13) Pozemky sice disponovala světská a duchovní šlechta, ale prostřednictvím commons byla zajištěna jistá základní práva na obživu i bezzemkům – commoners. Jednalo se o práva užívat „darů přírody“ a přivlastňovat si je coby své legitimní vlastnictví. Commoners byli oprávněni na těchto pozemcích sbírat plody, palivové dříví, pást dobytek a podobně.(14) Tato práva se tedy na poměrně dlouhou dobu stala znovu právním fenoménem, ale nikoliv stěžejním jádrem právního systému, jak tomu bylo u starověkých předstátních občin.

V roce 1536 však došlo k rozpuštění klášterů králem Henrym VIII. a jejich obslužné commons byly podrobeny Korunou podporované „privatizaci“ ve prospěch šlechty (gentry), jejíž moc byla v té době na vzestupu.(15) Tato „privatizace“ brzy začala zasahovat i další pozemky. Tím začal proces tzv. ohrazování (enclosures), tj. akt oplocení otevřených polí či obecní půdy, kterým zároveň došlo k vyhasnutí obecních a obyčejových práv, jež se k takovým pozemkům vázala a na kterých závisela obživa mnoha lidí, a přeměnu těchto ploch velkými pozemkovými vlastníky na pastviny pro lukrativní chov ovcí.(16) Proti tulákům a vandrákům, rekrutujícím se z lidí, které ohrazovací praktiky vyhnaly z půdy, byly postupně přijímány tzv. „krvavé zákony“, které za potulku a žebrotu stanovovaly drakonické tresty.(17)

Sociální důsledky ohrazování měly velký vliv na propuknutí Anglické občanské války, ve které byla ovšem nastoupená tendence potvrzena. Po tzv. Slavné revoluci roku 1688 již procesu ohrazování nestálo nic v cestě a začal být ve prospěch velkých pozemkových vlastníků prosazován akty parlamentu.(18) Na rozdíl od velké části kontinentální Evropy došlo v Anglii k vítězství šlechty nad panovníkem a k ustanovení plutokratického(19) systému.

Ohrazování dalo na Britských ostrovech vzniknout agrárnímu kapitalismu, pro který vytvořil teoretickou obhajobu filosof John Locke ve svém díle Dvě pojednání o vládě.

Jak píše, ... individuální soukromé vlastnictví je Bohem dané přirozené právo. Lidé vlastní svou osobu a jejich vlastnictvím je tedy také práce, kterou vykonávají svýma rukama a těly. Locke z toho vyvozuje, že přirozené právo na vlastnictví se vytváří, když člověk „smíchává svou práci“ s nějakou věcí, tj. když prostřednictvím své práce ruší její přirozený stav nebo mění její povahu.“(20) V Lockově pojetí se jedná o tzv. zdokonalování. Země „existuje proto, aby byla učiněna produktivní a přinesla zisk… Locke dává jasně najevo, že hodnota, kterou má na mysli není užitná, ale směnná hodnota. Motivací ke zdokonalování jsou peníze a obchodování: akr půdy v nezdokonalené Americe, který může být od přírody stejně úrodný jako akr v Anglii, nemá ani tisícinu ceny anglického akru, „kdyby všechen výnos, jež Indián z něho dostává měl být oceněn a zde prodán.“ Lockeův závěr, z něhož nikoli náhodně prosakuje koloniální pohrdání, zní, že nezdokonalená půda je pustina, takže kdokoli, kdo ji vyjme ze společného vlastnění a přivlastní si ji … aby ji zdokonalil, něco lidstvu dává a nikoli odebírá.“(21)

U Locka však neexistuje „přímá souvislost mezi prací a vlastnictvím, protože jeden člověk si může přivlastňovat práci druhého. Může nabýt vlastnické právo tím, že ji ,smíchá' nikoli se svou vlastní prací, ale s prací někoho jiného, koho zaměstnává. Ukazuje se, že Lockeovi ani tak nejde o aktivní práci jako takovou, jako o její využití přinášející zisk. Když například vypočítává hodnotu akru půdy v Americe, nehovoří o tom, kolik vynaložil Indián úsilí, práce, ale o Indiánově neschopnosti realizovat zisk.“(22)

Lockova argumentace stojí v ostrém kontrastu s argumentací Levellerů (23), kteří přímou souvislost mezi prací konkrétního nezávislého jednotlivce a jeho vlastnictvím otevřeně hlásali.(24)

V osmnáctém století, se již u soudů argumentace zdokonalováním uváděla jako základ vlastnického titulu systematicky a tradičním právům se již ochrany prakticky nedostávalo a byla rušena.(25) Lockova obhajoba soukromého přivlastňování půdy byla následně hojně užívána při expanzi Britského impéria v Irsku, Severní Americe i Africe.(26) Výše zmíněná logika přispěla k rozvinutí kapitalistického výrobního systému postaveného na imperativech konkurence a maximalizace zisku, nátlaku na reinvestování přebytků a systematické a neutuchající nezbytnosti zvyšovat produktivitu práce a rozvíjet produkční síly.(27)

Tyto imperativy na druhé straně znamenají, že může a musí neustále expandovat takovými způsoby a v takovém stupni, že se tím odlišuje od všech ostatních společenských forem. Může a musí neustále akumulovat, neustále vyhledávat nové trhy, neustále vnucovat své imperativy novým územím a životním sférám, všem lidským bytostem a přírodnímu prostředí.“(28) Jinými slovy násilně převádět všechny statky, které ještě nespadají do kategorie res privatea (tj. nejsou soukromě vlastněny) (29), do kategorie res nullis (tj. věci bez vlastníka) (30), aby mohlo dojít k jejich privatizaci. Postupem času byl mezinárodní konkurencí tento systém vnucen i kontinentální Evropě, kde ovšem nebyli instituce obecně sdílených statků potlačeny do takové míry jako na Britských ostrovech a v reziduální podobě dokázaly přežít až do devatenáctého století.

Vznik agrárního kapitalismu, koloniální expanze, přesun obyvatelstva z venkova do měst a vědeckotechnická revoluce daly základ celosvětovému šíření průmyslového kapitalismu. Sociální problémy a staletí trvající střety, které vyplynuly z jeho rozporů, ve dvacátém století vedly až ke vzniku sociálního státu, který zajišťoval efektivní občanům státu všeobecně dostupné veřejné systémy v oblasti zdravotnictví, sociálních služeb a zajištění v nezaměstnanosti. Postupně byla na celém území a pro všechny občany státu obnovena sféra res publicae, kterou ve středověku znala většinou pouze svobodná města.

V posledním díle našeho seriálu se blíže zaměříme na procesy tzv. nového ohrazování, které se úzce váží k nástupu tzv. nové pravice a globálnímu zavádění neoliberálních hospodářských politik, na ekonomické teorie Eleonor Ostrom zabývající se správou obecně sdílených statků v oblasti přírodních zdrojů a mohou sloužit jako protipól zmíněné neoliberální agendě a na závěr naznačíme možné cesty obrany obecně sdílených statků.


(1) Kropotkin, P. Pospolitost Vzájemná pomoc. Překlad: A. A. Hroch, Praha: Kniha, 1922, s. 123-124.
(2) Viz ibidem, s. 143.
(3) Thomson, G. Aischilos a Athény. Praha: Rovnost, 1952, s. 55
(4) Viz Kropotkin, P. Opus citatum, s. 143.
(5) Odúmrť (latinsky bona vacantia, bonum caducum, caducum, německy ein erbloses Gut, Heimfallsgut, francouzsky déshérence, rusky vymoročnoje imuščestvo, polsky odumarszczyzna) jest majetek pozůstalý po někom, kdo nezanechal ani dědiců testamentních, ani zákonných. V moderním právu náleží majetek takový státu, a to t. zv. právem od úmrtným (jus caducitatis, jus devolutionis, Heimfallsrecht). V minul. stoletích náleželo odúmrtné právo státu resp. koruně jen v příčině některých statků, k jiným uznáváno bylo odúmrtné právo církve, měst a jiných oprávněných subjektův. Zdroj: Leccos - Odúmrť [online] leccos.com, 2. 4. 2006. [cit. 2012-14-6] . Dostupné z leccos.com.
(6) Ke kategorii práva věcného res privatea se úzce váží tzv. servitudes (čili služebnosti), které opravňují vlastníka pozemku buď k určitému užívání nebo zákazu určitého užívání cizího pozemku, pak civilní usurfructus a usus, opravňující určitou osobu buď k braní plodů a k užívání cizí věci nebo jen k jejímu užívání. … Jiná věcná práva užívací na věci cizí jsou dědičný pacht pozemku (ius in argo vectigali a emphyteusis) a dědičné právo stavební (superficies); konečně sem spadá i právo zástavní.
(7) Kropotkin, P. Opus citatum, s. 147.
(8) Viz k tomu Ibidem s. 155.
(9) Ibidem.
(10) Ibidem, s. 152.
(11) Viz ibidem, s. 233.
(12) Ibidem, s. 203.
(13) Prostřednictvím těchto dokumentů chtěli angličtí baroni zabránit rozšiřování pozemků, ke kterým se vázala obyčejová práva. Žádali vymezení rozlohy těchto pozemků a jasné vymezení práv, která se k nim vázala.
(14) Viz Condorelli, C. Life Always Escapes. [online] e-flux.com, 6. 10. 2009. [cit. 2012-14-6] . Dostupné z e-flux.com.
(15) Viz ibidem.
(16) „Thomas More, ač sám ohrazovač, popsal ohrazovací praktiky slovy „ovce požírají lidi““ (Wood, E. M. Původ kapitalismu delší pohled Praha: Svoboda servis, 2011, s. 93)
(17) Viz Koldinská, K. Britská právní úprava a praxe sociálních služeb jako inspirace pro Českou republiku? Praha: Aplikované právo, č. 2, ročník 2004, pozn. pod čarou č. 4, s. 61.
(18) Viz Wood, E. M. Původ kapitalismu delší pohled. Praha: Svoboda servis, 2011, s. 93-94.
(19) Plutokracie je vládou bohaté vrstvy společnosti.
(20) Wood, E. M. Opus citatum, s. 94.
(21) Ibidem, s. 95.
(22) Ibidem.
(23) Levelleři bylo britské politické hnutí 17. století. Zastávali radikální nábožensko-politický proud mezi puritány v době anglické revoluce. Vypracovali návrh anglické ústavy, tzv. Dohodu lidu (1647), v níž požadovali úplné zrušení starých privilegií a povinností, náboženskou svobodu, zrušení vězení pro dlužníky a demokratickou republiku.
(24) Viz Condorelli, C. Opus citatum.
(25) Viz Wood, E. M. Opus citatum, s. 98.
(26) Viz ibidem, s. 135 – 138.
(27) Viz ibidem, s. 34.
(28) Ibidem, s. 84.
(29) Do kategorie Res privatea spadají věci soukromých osob (či korporací coby osob právnických). Tato kategorie vyznačuje výlučná vlastnická práva. Obvykle bývají tato práva vnímána jako daná státem (tj. pozitivním právem) či právem zvykovým:
-právo k přístupu k věci;
-právo věc spravovat;
-právo brát z věci užitky;
-právo vyloučit z jejího užívání ostatní osoby;
právo věc zcizit (tj. převést vlastnická práva k ní na jinou osobu)
(30) Res nullis je kategorií, jež definuje status věci nikomu nenáležící, věci, kterou si nenárokuje ani jedinec ani jiná právní entita (např. Korporace). V této kategorii se věci nacházejí do doby, než jsou převedeny pod některou z dalších forem vlastnictví. Res nullis lze tedy chápat jako kategorii přechodnou a užívá se jí pro označení věcí ve dvou smyslech (1) pro věc bez vlastníka a (2) pro věc, jež je způsobilá stát se objektem vlastnictví, a tudíž něčím na způsob „trvalé rezervy“ nikým nevlastněného majetku. Pakliže začne být věc někým nárokována, je po právní stránce přesunuta do některé z dalších vlastnických kategorií.


Seriál je postaven na příspěvku, který autor na psal pro konferenci Sysin 2012 pořádanou Universitou Pardubice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.